„Je to změna, za kterou jsem moc vděčný,“ říká o své roli. „První republika je zajímavé období, na které však Češi a Slováci nahlížejí trochu odlišně.“

„Byla to náhoda,“ odpovídá na otázku, kde se vzal v jedné z hlavních rolí seriálu, který trhá divácké rekordy. „Obvykle na konkurzy ani nechodím, protože mě na ně nikdo nezve. Vždyť já v Čechách neměl ani zastoupení v castingových agenturách.

Ale už dlouho jsem si moc přál hrát podobnou roli a polohu jako Vladimír Valenta. A tak se stalo, že si mě našla,“ podotýká herec, jehož domovská scéna je na prknech Slovenského národního divadla.

Konkurzy trvaly dlouho

Když produkce seriálu První republika sháněla adepta na roli tvrdého i něžného majitele módního salónu, legionáře a detektiva amatéra Vladimíra Valenty, dostala tip právě na Jána Koleníka. V té době účinkoval v denním seriálu Panelák a kolegyně, herečka Betka Stanková, na něj dala tvůrcům kontakt.

„Konkurz na roli Vladimíra trval poměrně dlouho,“ ohlíží se Ján Koleník. „Tvůrci hledali pro seriál nejenom vhodný typ, ale i optimální sestavu herců. Ve hře byl třeba i Milan Kňažko, který mi mohl hrát otce.“ Toho mu nakonec hraje Jan Vlasák, bratra Jaroslava, tvrdého pragmatika, zase Jiří Vyorálek. „Myslím, že jsme se sešli příjemná parta,“ pochvaluje si slovenský herec.

Ján Koleník

Ján Koleník

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„I režisér Biser Arichtěv říká, že u konkurzu dával dohromady lidi, kteří spolu budou ladit, budou mít stejnou lidskou energii. Reagujeme na sebe dobře i jako kolegové. To je moc důležité, při natáčení jsme spolu i dvanáct třináct hodin v kuse.“

Vladimíra nelze nemít rád

Spravedlivý, čestný, hodný chlap, který je ve své dobrotě zranitelný, tak charakterizuje herec svou roli Vladimíra Valenty. „Po pěti letech rolí pánů s temnou minulostí konečně taková, která je možná mému naturelu bližší. I když neumím šít, neumím udělat punkci plic a nebyl jsem ani na vojně. Jsem za ni vděčný, všechno, co Vladimír ve scénáři zažije, je pro herce úkol a dobrodružství,“ má za to.

Na otázku, zda ví, že je tady v Čechách díky této roli idolem dívčích srdcí, se nejistě zasměje. „Takovou postavu, jako je Vladimír, přece nelze nemít rád,“ odvětí. „Musíme se na to umět podívat s nadhledem. Je to trochu pohádkový ideál. Ale proč ne? Myslím, že ideály v každé době potřebujeme! Je to dávná touha diváka odpočinout si při příběhu, kde je realita trochu přibarvená.“

Ještě předtím, než se sága rodu Valentových začala točit, absolvovali filmoví bratři Vladimír a Jaroslav kurz jízdy na koních. „Bylo to minulé léto kousek za Prahou v polích a mezi lesy. Měli jsme jen deset lekcí, ale myslím, že to vydalo za rok. Tak moc nás to s Jirkou Vyorálkem bavilo. Kdybych měl víc času, uměl bych si z toho udělat koníček.“

S Jiřím Vyorálkem jsme se na jezdecké scény vyloženě těšili. A tak jsme řekli, že je chceme točit my, jednoduše jsme z koní nesesedli. Nenechali jsme se odbýt!

Z koně prý nespadl, i když se jednou musel duchapřítomně zachytit větve nad sebou. To když se koník přiblížil k velkému srázu a vypadalo to, že z něj přepadne. Na koňském hřbetu prý strach nemá, horší je to vedle zvířete, kdy vnímá tu horu svalů. Tehdy má před koněm respekt.

Vladimír Valenta je tak trochu pohádkový ideál, říká o své postavě v seriálu První republika.

Vladimír Valenta je tak trochu pohádkový ideál, říká o své postavě v seriálu První republika.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jaké bylo ale zklamání, když před jezdeckou scénou produkce seriálu prohlásila, že mají připravené kaskadéry na záskok! „S Jiřím Vyorálkem jsme se na tyhle scény vyloženě těšili. A tak jsme řekli, že je chceme točit my, jednoduše jsme z koní nesesedli. Nenechali jsme se odbýt! Režisér si nás tedy prohlédl v akci a pak souhlasil, ať točíme my.“

Na Slovensku hraje záporáky

Seriál První republika zpřeházel rodáku z Banské Bystrice herecký život. „Ve Slovenském národním divadle jsem už deset let a za poslední dva roky šla do derniéry většina mých klíčových postav. Jedině proto mě můj šéf, a jsem mu za to vděčný, mohl uvolnit na natáčení do Prahy. Z divadla natrvalo odejít nechci, udržuje mě to v herecké kondici,“ říká o svém domovském angažmá na první bratislavské scéně.

Problémem však bylo vyvázat se z nekonečného seriálu Panelák. Tam hraje Marcela, který spolupracuje s podsvětím. Scenáristé byli nuceni jeho postavu načas nechat zmizet. Rolí mírně arogantních a hrubých podnikatelů si na Slovensku sympatický herec užil hodně. „Myslím, že slovenští televizní diváci mě mají ve škatulce záporáka,“ tvrdí dokonce.

Jeho obsazení do role kladného hrdiny bylo proto na Slovensku překvapením. Stejně tak i to, že hovoří česky takřka bez přízvuku. „U nás lidé První republiku také hodně sledují. Dost si jich myslelo, že jsem předabovaný, že ten hlas, co mám, ke mně nejde,“ směje se.

Hlas však skutečně patří jemu. Ján Koleník před natáčením navštěvoval intenzívní kurzy češtiny u Jany Postlerové, maminky herečky Simony Postlerové. „Ta mi vysvětlila, jak je čeština vystavěná a jak se tvoří. Pak jsem se do češtiny zaposlouchával i v běžném životě. A začal ji napodobovat.“

V inscenaci Koně se také střílejí na prknech své domovské scény, Slovenského národního divadla v Bratislavě.

V inscenaci Koně se také střílejí na prknech své domovské scény, Slovenského národního divadla v Bratislavě.

FOTO: Andrej Balco, archív SND

Hodně mu pomohlo, že se od dětství zabývá komponováním muziky a má hudební sluch. „Samohlásky a souhlásky vnímám jako zvuky jednotlivých nástrojů. Díky hudebnímu sluchu se dá napodobit jakákoli řeč na světě, čeština není výjimkou. Odposlouchal jsem ji. Je ale pravda, že mi trochu změnila barvu hlasu. Proto si někteří mohli myslet, že mě předabovali.“

Kdyby však měl něco moderovat v češtině, neuspěl by, myslí si. „Zradilo by mě skloňování a časování. A taky slovní zásoba. Improvizace v češtině by mi dělala problém. Hlavní pomůckou je soustředit se jenom na rozdíly ve výslovnosti mezi slovenštinou a češtinou.“

Milostné scény před manželem

Původem z rodiny inženýrů a elektrotechniků on jediný vykročil do uměleckého světa. Možná za to mohou geny po babičce, ochotnické herečce. Kdo ví. „Odmalinka mě bavilo vymýšlet si příběhy, později si je i zapisovat, zpívat, kreslit. Na střední škole jsem zase propadl biologii, vědecké práci s mikroskopem a zkoumání jednobuněčných organismů a přírody vůbec.

Opět Slovenské národní divadlo - tentokrát jako Rakitin, přítel nejmladšího z bratrů Karamazových Aljoši ve stejnojmenné hře.

Opět Slovenské národní divadlo - tentokrát jako Rakitin, přítel nejmladšího z bratrů Karamazových Aljoši ve stejnojmenné hře.

FOTO: Andrej Čanecký, archív SND

Volba však padla jednoznačně na herectví. „Nejprve jsem jej studoval v rodné Banské Bystrici, posléze jsem přešel do Bratislavy. Když jsem tam viděl nové a reálné možnosti uplatnění mě jako herce, velmi rychle jsem si zformuloval cíle, kterých jsem chtěl dosáhnout. A dá se říci, že jsem jich dosáhl,“ říká přesvědčivě a dodává, že díky jasné vizi to ani nebylo tak složité.

Herci jsou zvyklí na všechno, i když představte si dva cizí lidi, kteří se do té doby neznali, v posteli. Musíte se jako herec kontrolovat, abyste tomu druhému vytvořili příjemnou intimní společnost.

Je tomu skutečně tak, protože mladý herec krátce po dokončení studií na bratislavské VŠMU v roce 2004 získal Cenu za nejlepší herecký výkon na mezinárodním festivalu Istropolitana za postavu Valena Connora ve hře Osiřelý západ. O čtyři roky později mu byla udělena Výroční cena literárního fondu za postavu Krále Františka v představení Král se baví. Je také trojnásobným vítězem divácké televizní ankety OTO v kategorii nejoblíbenější slovenský herec.

Seriál První republika otřásl jeho hereckým životem v základech, ale přinesl vytouženou roli. I když ne vše na natáčení bylo úplně jednoduché. Třeba milostné scény s jeho seriálovou manželkou Veronikou Arichtěvou, která je ale ve skutečnosti manželkou režiséra seriálu.

„Herci jsou zvyklí na všechno, i když představte si dva cizí lidi, kteří se do té doby neznali, v posteli. Musíte se jako herec kontrolovat, abyste tomu druhému vytvořili příjemnou intimní společnost,“ usmívá se Ján Koleník. „Kolem dlouhé filmové svícení, ostření, asi dvacet lidí na place a za monitorem Veroničin manžel. Milostnou scénu jsme točili asi čtyři hodiny. Chtěli jsme především, aby to bylo vkusné a decentní. Jsme herci, a tak to musíme brát rutinně. Je ale fakt, že dvě takřka nahá těla by se v normálním životě k sobě dostala tak blízko za úplně jiných okolností!“

Prohýřené noci

Kvůli seriálu si pronajal byt v Praze, do Bratislavy se dostane tak šestkrát do měsíce. Kromě natáčení další řady První republiky tu zkouší s režisérem Robertem Wilsonem koprodukční inscenaci bratislavského, pražského a budapešťského Národního divadla s názvem 1914 ve Stavovském divadle. Hraje v ní důstojníka z první světové války. „Tak dlouho jsem do rozhovorů říkal, že bych si přál zahrát si v historickém projektu, až se mi to několikanásobně splnilo. Setkalo se to v čase, tématu i prostoru!“

V divadelní hře s názvem 1914, kterou právě nyní uvádí v režii Paula Wilsona pražské Stavovské divadlo, hraje důstojníka z první světové války. „Ta doba je mi asi osudná,“ říká herec. Na snímku je s Evou Salzmannovou.

V divadelní hře s názvem 1914, kterou právě nyní uvádí v režii Paula Wilsona pražské Stavovské divadlo, hraje důstojníka z první světové války. „Ta doba je mi asi osudná,“ říká herec. Na snímku je s Evou Salzmannovou.

FOTO: Lucie Jansch

Praha pro něj není neznámá, má tu příbuzné a hostoval tu také v shakespearovských slavnostech. Vzpomíná, jak si tehdy umiňoval, kolik galerií a muzeí navštíví. „A pak jsme hráli od devíti do půlnoci, zbytek noci prohýřili a přes den spali. Ale i tak se nakonec všechno stihlo.“

I dnes by se rád zašel podívat na kulturu, kterou Praha nabízí, stihne toho však mnohem méně, než by si přál. „Občas komponuju hudbu, to mě baví od dětství. Jinak teď ale žiju jako kočovník. Na to jsem připravený nebyl, a tak si zvykám. Jsem teď v takovém přechodném období, které však vnímám jako posun vpřed.

Mé aktuální cíle jsou vymezit si více času pro sebe a pro své blízké. Týkají se osobního prostoru. Protože projekt, jakým je První republika, moc zavazuje a obírá člověka o všechno kolem. Herectví je sice koníček a práce v jednom, ale je potřeba pracovat i na alternativách, které nás v životě dělají šťastnými.“

Slováci vidí první republiku trochu jinak

Nemá problém s tím, že Češi se dívají na období první republiky trochu idealisticky. „Náš seriál nemá ambice být dokumentem o první republice, ale je to stylizovaný rodinný seriál pro širokou vrstvu lidí. I tak jsem se dozvěděl o první republice hodně zajímavého. Líbí se mi, že v Čechách je tohle období pojem. I za cenu, že se zapomíná na ty temné stránky.

Ve hře Velké štěstí slovenské autorky Timravy, kterou také uvedlo Slovenské národní divadlo, se sešel s herečkou Dianou Mórovou.

Ve hře Velké štěstí slovenské autorky Timravy, kterou také uvedlo Slovenské národní divadlo, se sešel s herečkou Dianou Mórovou.

FOTO: ČTK

Myslím, že je to spíš spojené s nostalgií po tom, co už je za námi. Anebo možná z nedostatku informací, které lidi mají. Idealizování spíš vnímám přes úctu lidí ke kulturnosti té doby. I u nás na Slovensku tehdy vznikaly vysoké školy, vzkvétal film, vzniklo Slovenské národní divadlo, panoval kulturně-společenský rozmach. I když to bylo pro Slováky problematické období, protože se pořád odehrával boj o národní autonomii, zuřila hospodářská krize.“

Na druhou stranu chování, etiketa, způsoby a mravy, tedy dobová atmosféra, na níž je seriál vystavěn, oslovuje i lidi na Slovensku. „Moje babička se za první republiky narodila. Na seriál se taky dívá, ale neměl jsem čas zeptat se právě jí, jak to tehdy doopravdy bylo, protože od té doby, co jsem v Čechách, jsem ji stihl navštívit jenom na Vánoce.“