A tak první otázka pro osmadvacetiletou členku Národního divadla zní:

Není to spíš na škodu, že je dnes mladých hereček spousta?

Ano, je nás hodně, ale na škodu, aspoň pro český film a divadlo, to rozhodně není.

A pro vás osobně?

Jasně, konkurence je veliká. Ale zrovna teď si myslím, že mám práce dost, a jsem za to moc ráda. Takže pro tohle já se netrápím.

To dostáváte tolik nabídek? Nebo obrážíte castingy?

Ono se to začalo postupně nabalovat. Druhým rokem jsem v angažmá, takže teď divadelní práce přichází pravidelně. Kolotoč televizního a filmového natáčení skutečně začal tím, že jsem obrážela castingy, jak říkáte. Nicméně teď už se děje i to, že mi občas někdo roli rovnou nabídne. Což je příjemné.

Národní divadlo dříve bývalo pro herce meta. Nyní jej mnozí opouštějí a kritizují jako zkostnatělou a nepružnou instituci. Vidíte to taky tak?

Ano, říká se to, ale nemyslím si, že by to odpovídalo skutečnosti. Problém je jinde, v Národním divadle je totiž velmi těžké uspokojit širokou diváckou obec, tu masu lidí. Každý tam přijde s jinou představou. Mně teď Národní divadlo přijde na dobré cestě. Vznikají tam i kontroverzní inscenace pro divadelní fajnšmekry. A stále i ty pro širší publikum. A jsou i inscenace, které se nepovedou, což se stane všude. Ale v Národním se to málokdy odpouští.

FOTO: Petr Horník, Právo

Co je vám bližší? Klasika, nebo kontroverze?

Hlavně to, když se práce dělá poctivě, s vnitřním zápalem a angažovaností. To je pak jedno, jestli je to klasika, nebo avantgarda.

Dostala jste někdy roli, která vám byla protivná?

Ano. Nebylo to v divadle, tam je to vždy otázka cesty a hledání. Ale stalo se, že mi role nebyla blízká a já si k ní nenašla vztah. Zahrála jsem ji, ale hodně špatně.

Pamatujete si na svou první návštěvu v Národním divadle?

S rodiči jsme hodně jezdili do divadel, ale zrovna v Národním jsme byli, až když mi bylo patnáct. Byli jsme na představení Cyrana z Bergeraku. Zvláštní shoda okolností byla, že jsme, už jako studenti DAMU, hráli se spolužáky menší role v téže inscenaci, jen asi o sedm let později. Bylo to pěkné a symbolické. Tehdy s rodiči jsem na jeviště koukala z poslední řady, obdivovala jsem herce a přišlo mi nemyslitelné, že bych tam někdy mohla stát já.

Vy sama jste už zažila nepříjemnou reakci publika?

Jak už jsem řekla, ta v Národním divadle není neobvyklá. Není tam totiž snadné vyjít divákovi vstříc. To, co se nepovede, zrovna v Národním v lidech vzbuzuje větší emoce než jinde.

Takže se v Národním běžně bučí?

To zase ne, ale běžně se stává, že lidé nevydrží děkovačku. Ale ne vždy je to kvůli tomu, že by se jim představení nelíbilo. Někdy odcházejí a tleskají, ale u toho už se hrnou do dveří.

Tolik spěchají?

Asi ano. Asi je to choroba doby. Ale je to i gesto projevu určitého nezájmu.

V Českými lvy ověnčeném snímku Hořící keř o Janu Palachovi hrála zdravotní sestřičku – role lékaře se zhostil Jan Budař.

V Hořícím keři s Janem Budařem v roli lékaře.

FOTO: HBO

A co vy, taky jste uspěchaná?

Vlastě taky jsem. Spěch mám spojený hlavně s Prahou, jakmile z ní odjedu, přijde uklidnění. A když sem přijíždím, zrychlí se mi tep a okamžitě jsem ve fofru. Je to i tím, že v Praze mám práci a vím, že se na ni musím hned vrhnout. Je to tu zrychlené, ale v poslední době se hodně snažím myslet na to, že o tom spěchu a nestíhání to není.

A o čem to je? Co je pro vás důležité?

Asi mezilidské vztahy. Když už tu jsme, tak abychom si to vzájemně nekazili. Abychom si užili i srandu a nebylo to pořád jen válčení.

Dokážete se snadno vytočit?

To tedy ano. Teď mám po delší době konečně usměvavější období, ale nedávno mě všechno štvalo. A to nechci. Vrátila jsem se z Kanárských ostrovů, kde jsou všichni v pohodě. Asi proto, že tam mají sluníčko. Tak jsem si řekla, že se vědomě budu bránit tomu našemu všudypřítomnému negativnímu myšlení.

Co vás štve nejvíc?

Bezohlednost. A to, že se nikdo ani nesnaží být milý. A o politice vůbec nemá cenu mluvit.

Dobře, mluvme tedy třeba o Sanitce 2. Byla jste ráda, že jste dostala roli v pokračování seriálu vašeho dětství?

Já jsem ji tehdy nesledovala. Mě to minulo stejně jako třeba Nemocnice na kraji města.

Taková klasika, jak se vám to povedlo?

Nevím, asi na to naši nekoukali. Takže když jsem dostala roličku v Sanitce 2, nijak zvlášť nostalgicky jsem to neprožívala.

S Tomášem Klusem, Jiřím Koutem a Michalem Slaným se sešla při natáčení prvního českého fantasy filmu Poslední z Aporveru, jehož premiéra se chystá.

FOTO: Bontonfilm

S Tomášem Klusem, Jiřím Koutem a Michalem Slaným se sešla při natáčení prvního českého fantasy filmu Poslední z Aporveru, jehož premiéra se chystá.

S Tomášem Klusem, Jiřím Koutem a Michalem Slaným se sešla při natáčení prvního českého fantasy filmu Poslední z Aporveru, jehož premiéra se chystá.

FOTO: Bontonfilm

K čemu tedy cítíte nostalgii?

Moje milovaná pohádka byla Nekonečný příběh. Jako zázrakem jsem se setkala s představitelkou vládkyně říše fantazie při natáčení filmu Poslední z Aporveru, který zatím nespatřil světlo světa, ale ona i já v něm hrajeme. Minula jsem se s ní na chodbě na Kavčích horách. Tak to byl zážitek!

Párkrát jste si v rozhovorech postěžovala, že se necítíte být na svém místě. Ještě pořád to platí?

Tento pocit jsem opravdu měla. Byla to jakási nejistota, protože herectví mi trochu zkomplikovalo život. Neplánovala jsem stát se herečkou, a tak jsem se zabývala tím, jestli je to tak správně. Dnes už mám pocit, že je to tak, jak to má být.

Měla jste jiné plány?

Asi jo, a proto mi dlouho trvalo, než jsem se smířila s tím, že je to jinak. Dokážu přijímat nové věci a změny, ale u herectví to trvalo déle. Taky se to vztahovalo ke složitému věku pozdního dospívání, kdy se rozhoduje o životě, jaký vlastně bude. Ale pro tuto chvíli to mám vyřešeno.

Kritici si cení vašich divadelních výkonů. Třeba ve hře Blackbird, kde na sebe s Jiřím Štěpničkou křičíte, skáčete si do řeči a snažíte se jeden druhého vší silou přesvědčit o své pravdě.

Ano, celý text i role jsou poměrně náročné. Text je ve velkém tempu a je dost emotivní. Je to pro mě hodně náročné představení. Nejen emočně, ale i fyzicky.

Jsem dost tvrdohlavá, což Ryby nebývají. Možná mám něco z Berana, protože jsem se jako Beran měla původně narodit.

Umíte v roli držet emoce od těla?

Částečně ano. Úplně pustit uzdu a ztratit se v nich není žádoucí. Emoce musejí být pod kontrolou. A já po představení nemám újmu na zdraví. Emoce se musejí zahrát. Nejniternější prožívání probíhá během zkoušení, kdy postavu objevuju. Hraní je pak už jen znovuobjevování toho, co se ukázalo při zkoušení.

S Jiřím Štěpničkou excelují v inscenaci Blackbird, drásavém dramatu o lásce, za kterou oba zaplatili vysokou cenu.

V inscenaci Blackbird Stavovského divadla předvádí spolu s Jiřím Štěpničkou skvělý herecký výkon.

FOTO: ND - Hana Smejkalová

Jste narozená ve znamení Ryb, sedí to na vás?

Z většiny ano. Ale taky jsem dost tvrdohlavá, což Ryby nebývají. Možná mám něco z Berana, protože jsem se jako Beran měla původně narodit a protože jsem jako dítě byla hodně vzdorovitá a tvrdohlavá. Což mě možná zachraňuje. Kdybych byla jen emotivní Ryba, možná bych se zbláznila.

Zlobila jste hodně?

Ano, rodiče to se mnou měli těžké. Ani ne tak v pubertě jako v dětství. Já jsem si vždy prostě musela prosadit svou. Byla jsem fakticky děsně tvrdohlavá.

A dnes si taky jdete vždy za svým?

Pokud jde o něco důležitého, tak ano. Ale ustoupit už taky umím. Neustupuju ale za každou cenu, to zase ne. Nicméně dětský vzdor už nemám, tedy aspoň doufám.

Nedávno jste si zahrála televizní reportérku, která jela točit dokument o diamantové svatbě. Jaké to bylo hrát tu, která zpovídá?

Rozhovory by mě bavily asi proto, že raději poslouchám, než mluvím. Kdyby bylo na mně, tak moc nemluvím ani s novináři. Je to i tím, že nemám pocit, že bych byla tak moudrá, abych mohla něco vykládat. Co se týče textu té reportérky, ty šroubované věty na kameru mi přišly dost těžké.

Přitom se učíte klády textu!

Ale v nich jsou emoce. Tady to bylo suché, bez pocitů. To pro mě bylo těžké.

Dovedete si představit, že byste byla s jedním mužem tak dlouho, až byste slavila diamantovou svatbu, tedy šedesát let společného života?

Na jednu stranu mi to přijde moc krásné, na druhou si myslím, že je to jako v té povídce, kde jsem byla za reportérku – tam si ti manželé lezli dost na nervy. Ale zase vše je lepší než být sám. To mi přijde nejsmutnější.

V Moliérově Pánovi z Prasečkova bojuje na scéně Stavovského divadla s Radúzem Máchou o svou lásku proti lakotě a intrikám.

Na prknech Stavovského divadla účinkuje ve hře Pán z Prasečkova jako Julie. Jejím hereckým partnerem je Radúz Mácha.

FOTO: ND Pavel Nesvadba

Co je pro vás v partnerství nejtěžší?

Když opadne prvotní zamilovanost, tak pracovat dál na vztahu a snažit se vnímat a chápat a respektovat toho druhého. Mít ho rád i s jeho chybami a nesnažit se ho měnit a přizpůsobit svému obrazu. Ale zase zbytečně neustupovat. A když to nejde, tak se v dobrém rozejít.

Jde to, rozejít se v dobrém?

Těžko, když v tom jsou emoce. Tak si aspoň nedělat křivárny.

Co je pro vás u partnera důležité?

Aby pro něj nebyla slova důležitější než činy. A ještě dalších milión věcí, které teď honem nevymyslím.

Je pro vás vzorem manželství vašich rodičů?

Ano, je.

Před dvěma lety jste byla na stáži v německém divadle v Berlíně. To není úplně obvyklé. Chystáte se zase někam vyjet?

Moc ráda bych vyjela. Ale na stáž už mi asi peníze nikdo nedá. Letošní léto bych chtěla strávit na cestách. Jen ještě nevím kde. A klidně bych vyrazila sama.

Sama?

Ano, ale mám samozřejmě obavy. Lákají mě spíš syrovější země, ne tolik zkažené cestovním ruchem. Ale to s sebou samozřejmě nese i větší riziko. Co se týče cestování vlastně je jedno kam, hlavně vycestovat. Na cestě se totiž člověk o sobě hodně dozví. Potká lidi, se kterými je nucen vyjít, a to je cenná zkušenost. Když se vracím z nějaké cesty, mám vždy nadhled a je mi dobře.

Co vám dala zkušenost v Německu?

Ocitla jsem se najednou v prostředí, kde jsem nikoho neznala. Musela jsem si k lidem najít cestu. Hodně se zkoušelo, panovala tam disciplína, i když jinak ti lidé byli dost uvolnění. Divadlo bylo vlastně ve squattu. Už je vyšoupli, což pro mě bylo smutné zjištění. V Berlíně to hodně kulturně žije, ale komerční tlaky jsou silné všude.

Hrála jste v němčině?

Ano. Německy mluvím celkem dobře. Bylo by fajn ovládat několik jazyků a mít možnost cestovat a hrát i v jiných zemích. Nemyslím tím zrovna prosadit se v Hollywoodu, ale mít možnost poznat nové lidi a přístupy.

A co si založit kočovnou divadelní společnost?

No nesmějte se, to jde, ale výhodu mají pohybová a alternativní divadla, která nejsou tolik založená na slovu. U činohry by to bylo přece jen náročné. A stejně je ze všech jazyků čeština ten nejkrásnější, takže proč měnit.