Radek Holub: Nechávat se ovlivňovat minulostí či budoucností nemá smysl

Radka Holuba teď televizní diváci pravidelně sledují v seriálu První republika, své obvyklé mouly si zahrál i v seriálech Případy 1. oddělení a Čtvrtá hvězda.

„S mým obličejem to na prince nebo milovníka není,“ směje se. „Mě navíc ti podivíni a zloduši baví. Je co hrát. Co s čestným princem? Úlisné typy, to je moje. Jaga na Jezerce, to jsem si užíval. Vrah Smerďakov v Karamazových taky stál za to.“

Jednoho slavného milovníka však na svém hereckém kontě přece jenom má: „Tomáš Töpfer projevil neskutečnou odvahu, když mě v roce 1994 obsadil do role Romea,“ připomíná diváky i kritiky oceňovanou inscenaci slavné Shakespearovy tragédie na Pražském hradě. Jůlii tenkrát ztělesnila Tereza Brodská.

„V historických věcech hraju rád, jsou tam jiné kostýmy, lidé se jinak chovají. Odehrává se to třeba před 500 lety, ale diváci na to budou pořád chodit, protože se tam otevírají nadčasové otázky. Proto to je pro mě zajímavější než hry ze současnosti.“

Role krejčího Theodora Goldberga v První republice se liší od nesympatických až odpudivých charakterů, které mu obvykle režiséři svěřují. „Líbí se mi, že to je nejednoznačná postava, která má své tajemství," říká a dodává, že ho těší, že při natáčení seriálu potkal mnoho kolegů, s nimiž se dlouho neviděl: „Třeba Jana Vlasáka nebo Tomáše Töpfera. Od Janka Koleníka, který je tam můj hlavní herecký partner, se dozvídám, co se děje na Slovensku, a nechávám pozdravovat Mariána Labudu nebo Emilku Vášáryovou, s nimiž hraje ve Slovenském národním divadle.“

Za těžiště své práce vždy považoval divadlo. Když počítal, na kolika scénách v současnosti hraje, došel k číslu šest: Divadlo Na Jezerce, Ungelt, Činoherní klub, Divadlo v Rytířské, Dejvické a Fidlovačka.

Ještě důležitější jsou však pro něho divadelní sály po celé republice: „Není snad místo, kde bych ještě nehrál. V tom je naše zemička naprosto úžasná, tolik divadelních sálů nikde v okolí není. Minulý týden jsme třeba hráli v Odrách a v Rožnově pod Radhoštěm, jsou tam skvělí diváci,“ připomíná. „Vlastně mě to víc baví mimo Prahu. Jen ty hodiny, které člověk prosedí v autě… hlavně v noci po představení, když pak ráno vstávám na zkoušku.

V menších městech jsou lidé vstřícnější a vděčnější než v Praze, fotí se s námi, jsou zvědaví na naši práci. Hlavně se samozřejmě ptají na věci, které viděli v televizi, teď na První republiku nebo na Čtvrtou hvězdu. Taky je zajímá, co se děje v zákulisí, jak vzniká představení. Nebo se ptají, jak si můžeme všechny ty texty pamatovat. To je však na herecké práci to nejjednodušší, hlavní práce začíná až pak, kdy to musí projít srdcem.“

„Rád se vracím k věcem, které jsem dělal poprvé,“ svěřuje se Radek Holub. V jeho případě to byla mimořádná „poprvé“. Prvním filmem, kde hrál hlavní roli, byl v roce 1992 snímek režiséra Karla Kachyni Kráva, který získal ocenění u nás i v zahraničí. Na divadle to byla hned po ukončení DAMU titulní role v Rostandově Cyranovi z Bergeraku, kterého se spolkem Kašpar nastudoval Jakub Špalek. „Měl jsem v obou případech obrovské štěstí, že mě k tomu vzali,“ bilancuje pětačtyřicetiletý herec své profesní začátky.

Nepatří k hercům, kteří by toužili sami divadlo nebo film vytvářet: „Hraji v několika soukromých divadlech a vidím, kolik s nimi jejich ředitelé, často zkušení známí herci, mají starostí. Do toho bych se nikdy nepustil,“ říká a dodává, že je obdivuhodné, kolik dnes funguje divadelních scén a kolik se tam sejde každý večer diváků. „Pamatuji žalostný pohled do poloprázdného publika, když po revoluci lidé přestali chodit do divadel. Teď tomu tak zaplaťpánbůh není.“

Radek Holub se považuje za šťastného člověka, protože dělá práci, která ho nikdy nepřestala bavit. „Mě baví pracovat, nechci na zkouškách prokecat čtyři hodiny o blbostech. Zkoušení se nesmí ošidit. Občas si připomenu Werichův výrok, že divadlo se nesmí brát hrozně vážně, ale musí se vážně dělat.“

Divadlu vděčí i za šťastný rodinný život. S manželkou Bárou Hrzánovou (50) se seznámili přesně před dvaceti lety v Divadle Na zábradlí. „Byli jsme tam oba noví, Bára tehdy odešla z Národního, já z Kašpara. Zkoušeli jsme Čechovova Racka v režii Petra Lébla, s hudbou Filipa Topola. Já hrál Trepleva, Bára Ninu Zarečnou a hrála ji tak úžasně, že jsem ji požádal o ruku.”

„Nejspíš to nečekala, protože její odpověď byla: Vždyť spolu nechodíme. Což byla pravda, takže jsem navrhl, abychom spolu chodili. Takže jsme prochodili celou noc do svítání, aby jí bylo jasné, že spolu chodíme.“

Svatba však už úplně v duchu Čechova nebyla: „Zavolal nám kamarád, že už dlouho nebyl žádný mejdan, jestli bychom se nechtěli vzít, že to by byla dobrá příležitost. A mejdan to byl dobrý. A je do dneška,“ charakterizuje Radek dvacetileté soužití dvou sympatických herců, kteří spolu žijí i hrají.

„Byly doby, kdy jsme spolu hráli denně. Rád vzpomínám třeba na Frankie a Johnny ve svitu luny v Divadle v Řeznické v režii Oty Ševčíka. Teď toho nějak ubylo, zbyla nám vlastně jen Ženitba na Jezerce, hrajeme ji už pět let.“

Zatímco jeho manželka je dcerou známého herce Jiřího Hrzána, Radek žádné umělecky založené předky nemá. Maminka je soudkyně, tatínek byl před důchodem opravář stavebních strojů. On měl však o své budoucí profesi jasno už někdy od druhé třídy ZŠ – už tehdy byl vyhlášeným třídním bavičem.

Sedmnáctiletý syn Toník však ve šlépějích svých rodičů vykročit nehodlá. Studuje na francouzském gymnáziu a víc než herectví ho láká muzika. Od šesti let hraje na housle, později k nim přibral basovou kytaru.

A jak bere profesi svých rodičů? „Hlavním rysem pro něho bylo, že byl každý večer doma sám. Zatímco ostatní děti přišly ze školy a byly s rodiči, Tonda přišel ze školy domů a my jsme odcházeli. Bylo to pro něho docela smutné,“ říká otec Radek. „Na druhé straně s námi chodí odmalička do divadla, líbí se mu to, ale ne natolik, aby se tomu chtěl věnovat.“

Kromě divadla pošilhával v mládí po sportu: „Hodně jsem se věnoval řeckořímskému zápasu, docela mi to šlo, jako dorostenec jsem zvítězil v pražském přeboru, jenže pak mě začaly zajímat básničky a divadlo. Musel jsem si vybrat a ze dne na den jsem se sportem přestal. Když začnu něco dělat, dělám to pořádně.“

Teď se asi šest let věnuje józe. „Já vím, že zrovna nejsem jógový typ,“ reaguje na můj udivený pohled, „ale baví mě to. Bára začala ještě přede mnou, a jak jsem zvědavý, chtěl jsem do toho taky nakouknout. Ocitl jsem se v úplně jiné společnosti, než je ta divadelní, potkal jsem tam fajn lidi a hlavně úžasnou učitelku Lenku Robinson.“

Jógu nepovažuje jen za cvičení, ale i za životní filozofii: „Učí vás žít současným okamžikem a být za něj vděčný. Nechávat se ovlivňovat minulostí nebo budoucností nemá smysl,“ zamýšlí se a dodává, že díky tomu není smutný z věcí, které nemůže ovlivnit, a soustředí se na to, aby žil pozitivně.

„Jsem spokojený člověk, mám práci, kterou miluju, ženu, kterou miluju, Toníka, a zaplaťpánbůh, zdraví nám slouží,“ předkládá pozitivní bilanci svého života.

K ní patří i pravidlo dvou prázdninových měsíců. „Deset měsíců věnuji divadlu, dva sobě. V divadle volné víkendy neexistují, takže přes rok s Bárou nemáme soboty neděle. Proto jsme si od té doby, co máme Toníka, řekli, že s ním budeme trávit celé letní prázdniny.

Jenže jakmile vysvitne sluníčko, vyrazí filmaři, ti nejraději točí o prázdninách. S tím bojuju každý rok. Už teď vím, že odmítnu jednu krásnou práci, protože je uprostřed prázdnin. Docela mě to mrzí. Když jsme pak na chalupě a vyrazíme na kolech, říkám si, jak jsme dobře udělali,“ chválí si prázdninovou pohodu a doplňuje, že exotické cesty nebo pláže ho vůbec nelákají.

„Moc rád chodím na houby, to je můj velký koníček. Rybník, kola, volné večery, to si užívám,“ těší se už na prázdniny.