„Pořád se rodí noví lidé. Jaroslav, starší z bratrů Valentových, je prototypem člověka reagujícího na právě vznikající poměry. Vede firmu s otcem, je impulzivní a patří k nastupující generaci prvorepublikových podnikatelů,“ charakterizuje herec protřelého obchodníka z továrnické rodiny, kterého hraje v seriálu První republika. Tomu se naplno věnuje už od loňského srpna.

Pro Jaroslava Valentu má pochopení, i když ten se někdy pohybuje na hraně zákona. „Dělá to pro rodinu. My teď tu dobu vidíme trochu zidealizovaně. Ale ti, co ji tenkrát žili, to neměli vůbec jednoduché. Bylo po válce, všude spousta strašlivé chudoby. Stát vznikal na nových základech, průmysl a výroba se rozjížděly. Hodně lidí bylo bez práce.”

„Byla to doba velkých změn a to je možná to, co první republiku pojí s dneškem. Jaroslav chce zajistit rodinu, a tak odhazuje staré zásady a snaží se o progres,“ zamýšlí se herec, který o sobě tvrdí, že on sám obchodnické geny nemá, protože co si jednou koupí, už nikdy neprodá, a tak se mu třeba hromadí nové a nové aparáty k jeho milované kytaře, která je mimochodem kromě divadla další z jeho vášní.

Jiří Vyorálek

Jiří Vyorálek

FOTO: Milan Malíček, Právo

Z koně zatím nespadl

Kvůli seriálu První republika absolvoval výcvik jízdy na koni, protože se nechtěl nechat zaskakovat kaskadérem. „Ani jednou,“ odpovídá na otázku, kolikrát při tréninku z koňského hřbetu spadl. „Málem se to podařilo až v záběru naostro, ale ten nakonec vyšel taky dobře.“ Je rád, že se meziválečná doba nelíčí pouze jako idylka, i když atmosféru starých filmů, hlavně těch černobílých, má rád právě kvůli „duchu doby“.

Rodová sága První republika, jejímž symbolem se stala slavná Dajbychova vila v Kutné Hoře, zatímco interiéry jsou postavené v ateliéru v pražských Letňanech, bude pokračovat i druhou sérií, jejíž natáčení se právě chystá.

S Robertem Sedláčkem je to jiný styl práce, hodně spolu diskutujeme. On klade záludné otázky a já mu na ně záludně odpovídám. Ideální spolupráce!

„Takže je to honička, ale snažím se nešidit ani natáčení, ani divadlo. Odnáší to osobní život,“ přiznává herec, jehož těžiště bylo dlouhá léta právě v divadelní práci. V Divadle Husa na provázku, kde hrál roky, ho pro kameru objevil režisér Robert Sedláček. Obsadil herce nejprve do svého filmu Muži v říji, dále do Největšího z Čechů, Rodina je základ státu a naposledy do projektu České století, kde si zahrál výraznou roli Klementa Gottwalda.

V seriálu První republika hraje Jaroslava Valentu, který miluje svou rodinu, svou ženu Kláru (Markéta Plánková), děti (Michaela Procházková), v podnikání však neváhá překročit zákon.

V seriálu První republika hraje Jaroslava Valentu, který miluje svou rodinu, svou ženu Kláru (Markéta Plánková), děti (Michaela Procházková), v podnikání však neváhá překročit zákon.

FOTO: archív ČT

Jiří Vyorálek si spolupráci s režisérem chválí. „Nejsem typ, co obráží castingy, z jednoho prostého důvodu – neumím to. Možná je to tím, že se připravuji ledabyle,“ žertuje. „Vím totiž, že to stejně nemá smysl. Nejsem ani tak trémista, ale castingy jsou na mě moc rychlý způsob práce s neznámými lidmi. Ti obvykle mají svou jasnou představu o tom, co hledají, a já si nejsem jist, zda bych do ní zapadl. S Robertem Sedláčkem je to jiný styl práce, hodně spolu diskutujeme. On klade záludné otázky a já mu na ně záludně odpovídám. Ideální spolupráce!“

Gottwald musel být schopný

Podobně probíhaly přípravy i na projekt České století, který mapoval významné momenty našich dějin. Jaké bylo v něm ztvárnit postavu vedoucího představitele KSČ, který stál v čele převzetí moci ve státě komunisty v roce 1948?

„Přečetl jsem si knihy, studoval jsem archívní záběry, gesta a mimiku Klementa Gottwalda, ale zásadním způsobem jsem se ho nesnažil napodobovat. Šlo hlavně o jeho osud a příběh s Rudolfem Slánským. Jistěže jsem se ho snažil pochopit. Asi byl velmi schopný, jinak by se mu moc ve státě uchvátit nepodařilo. To, že časem zjistil, že ji nemá ve svých rukou, ale je loutkou ruských poradců, ho zákonitě muselo složit, takže dopadl tak, jak dopadl.”

„Myslím, že České století je projekt, který se trefil do klíčových momentů naší historie a odvážil se nabourat zažitou a léta utvrzovanou představu. Poukázal i na jiné věci. Když si současní komunisté na Vysočině doporučovali, aby se na seriál nedívali, ale raději si pustili pořad o vaření, ukazuje to, že se pro některé lidi bohužel od té doby nic nezměnilo.“

FOTO: Milan Malíček, Právo

Směje se, že jeho rodina má krátkou historickou paměť, a tak se u nich rodinné historky ani z první republiky, ani z padesátých let nepřetřásají. „Děda byl baťovec. Dlouho pro Baťu pracoval, a tak pohnuté doby naše rodina prožívala i skrze osudy tohoto podnikatele. Jinak jsme apolitičtí,“ říká.

Mrzutý Werich

Historické postavy jsou tomuto málomluvnému herci zřejmě osudové. Jednou z divadelních her, se kterou přešla část uměleckého souboru Reduta z Brna do pražského Divadla Na zábradlí, je totiž inscenace s názvem Korespondence V+W.

Vznikla na základě dopisů mezi Jiřím Voskovcem a Janem Werichem a je silnou výpovědí o životě dvou mimořádných lidí v nelehké době. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozešly, jsou autentickým svědectvím o jejich osobnostech a charakterech, ale i o tom, jaké je to žít na opačných stranách železné opony.

Jiří Vyorálek s vycpaným břichem hraje Wericha. „Císařův pekař a Pekařův císař byla moje oblíbená dětská pohádka. S jejich forbínami a s hlubším pohledem na tuto ikonu, kterou se Werich pro Čechy stal, jsem se setkal až na konzervatoři. Tam jsme se o něm učili jako o avantgardě. Byl to takový nedotknutelný klaun.”

Jana Wericha ztvárnil v inscenaci Divadla Na zábradlí Korespondence V + W. Jeho ženu Zdeničku hraje Gabriela Mikulková.

Jana Wericha ztvárnil v inscenaci Divadla Na zábradlí Korespondence V + W. Jeho ženu Zdeničku hraje Gabriela Mikulková.

FOTO: Kiva – archív Divadla Na zábradlí

„Díky této inscenaci jsem poznal celou korespondenci Voskovce a Wericha. Je z ní znát, jak se cítil, čím si procházel, jak těžce nesl odloučení s Voskovcem, že byl na konci života mrzutý, nemocný, nesnesitelný. Chápu ho, v jeho situaci by byl naštvaný asi každý. Trochu pro mě z toho piedestalu slezl, zlidštil se, z moudrého a bodrého glosátora se stal obyčejným člověkem.“

Hlavně, že žiju

„Každé divadlo je tak trochu o duševním zdraví,“ říká o hře, kterou nedávno premiérově uvedlo Divadlo Na zábradlí a která se jmenuje Šílenství. „Pro mě je ale důležité dělat něco, co má smysl.“ To platilo zejména v těch letech, kdy spolupracoval s brněnským Divadlem v 7 a půl. Inspirativní a avantgardní prostředí bylo umělecky podnětné, finančně však neskýtalo příliš velké zázemí.

Brno ovšem zůstalo jeho domovem ještě na dalších sedm let, kdy absolvent brněnské JAMU zakotvil v Divadle Husa na provázku a v Redutě. Velké stěhování do Divadla Na zábradlí nastalo, jak už bylo řečeno, až loni.

„Můj přesun do Prahy byl hektický, se zastávkou na statku ve Vysoké Lhotě na Benešovsku,“ říká. Tam v létě pár týdnů trénoval spolu se svým filmovým bratrem, hercem Jánem Koleníkem, jízdu na koni. „K Praze jsem si zatím nevybudoval žádný vztah, ani kladný, ani záporný. Prostě opravdu není čas,“ opakuje přesvědčivě. „Ani na muziku, kterou mám rád.“

Evropské dějiny dvacátého století líčené s nadhledem, humorem i sžíravou ironií, to je inscenace Europeana, kde rovněž vystupuje.

Evropské dějiny dvacátého století líčené s nadhledem, humorem i sžíravou ironií, to je inscenace Europeana, kde rovněž vystupuje.

FOTO: Kiva – archív Divadla Na zábradlí

Že jde zřejmě opravdu o vášeň, potvrzuje i fakt, že Jiří Vyorálek hraje na kytaru hned ve třech kapelách – s třebíčským Špinavým nádobím, brněnským revivalem Meteor a s Jupiters Disco Cowboys.

„Poslední dobou to šidím, ale slibuju, že jakmile to půjde, polepším se a k muzice se vrátím,“ dušuje se. „V Praze mám práce nad hlavu. Beru to tak, že je jedno, kde jsem, hlavně, že žiju. Změny snáším dobře, dokud stojím na nohách,“ říká lakonicky.

Vždycky jsem byl rád v přírodě. I jako kluk. Učil jsem se špatně, protože mě to nebavilo. To jsem byl raději na chalupě a hrál si na indiány.

Loučení s Divadlem Husa na provázku ale úplně jednoduché nebylo. Protože herec má rád auta a motorky, vzal vždycky mezi zkouškami tu svou a jel se projet krajinou. „To je pro mě nejlepší relax,“ netají se. Do kraje, odkud pochází, se ale rodák z Třebíče rád vrací.

„Vždycky jsem byl rád v přírodě. I jako kluk. Učil jsem se špatně, protože mě to nebavilo. To jsem byl raději na chalupě a hrál si na indiány.“

V inscenaci Buržoazie, která je volnou adaptací Bunuelovy filmové poetiky, hraje s Petrem Jeništou.

V inscenaci Buržoazie, která je volnou adaptací Bunuelovy filmové poetiky, hraje s Petrem Jeništou.

FOTO: Kiva – archív Divadla Na zábradlí

K divadlu ho přivedla starší sestra, která však nakonec nastoupila učitelskou dráhu. „Já u toho vydržel. Bylo to dobrodružství, které jsem hledal, a viděl jsem v tom smysl.“ Takže i když mohl být technikem v Dukovanech nebo truhlářem, protože i mezi těmito řemesly se rozhodoval, zvítězila konzervatoř.

„A to mě tehdy ani nenapadlo, že budu jednou v angažmá na Zábradlí, budu točit filmy, seriály a budu si tykat se Zdenkou Studénkovou,“ uzavírá se smíchem.