Což o to, vždycky si rád do ostatních rýpl a nadával na kdeco. Jenže od doby, co ho před deseti lety v rámci restrukturalizace velkého ostravského podniku propustili pro nadbytečnost, začal dnes pětašedesátiletý absolvent strojní průmyslovky, říkejme mu pan M., psychicky trápit neznámé lidi i své nejbližší. Není divu, že jeho manželka se mnou mluví pouze pod příslibem anonymity.

Nakonec z toho onemocněl

„Někdy mám pocit, že je zralý na blázinec. Dokonce i synovi začal vyčítat, že je divný, když si pořídil třetí dítě, a s jeho rodinou se úplně přestal stýkat. Vlastně už skoro nevychází z domova, a když výjimečně naplánujeme výlet nebo dovolenou, na poslední chvíli ulehne s žaludečními problémy,“ říká s vyhaslým pohledem drobná šedesátnice v předčasném důchodu.

Když její muž po několika letech intenzivního hledání nové místo nezískal, začalo se zhoršovat i jeho zdraví. Nejdřív si okolí myslelo, že se v něm probudil hypochondr, ale záhy mu lékaři skutečně zjistili řadu chorob – očima počínaje a artrózou konče. O tom, že pravidelně užívá antidepresiva a občas se i napije, se ani není třeba zmiňovat.

Tvrzení, že kdo chce, ten si práci vždycky najde, nepokládá psycholožka Oxana Jiroušková za férové.

Tvrzení, že kdo chce, ten si práci vždycky najde, nepokládá psycholožka Oxana Jiroušková za férové.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Ztráta zaměstnání patří mezi silné stresové situace a záleží na každé osobnosti, jak se s tím dokáže vypořádat. Každopádně, i když víte, že třeba za dva měsíce vás propustí, nedá se na ten okamžik stoprocentně připravit. Všechno je najednou jinak a neplatí nic z toho, co jste plánovali za měsíc, v létě, až půjdou děti na studia… Najednou není nic jisté, protože nevíte, kdy se to změní,“ přibližuje pocity lidí, kteří přišli o práci, psycholožka Oxana Jiroušková z Úřadu práce v Pardubicích.

Pokud najdou místo do půl roku, můžou si ještě gratulovat, protože v souvislosti s hospodářským propadem posledních pěti let přibývá těch, kteří o práci nezavadí i několik roků. Do škatulky dlouhodobě nezaměstnaní spadnou už po pěti měsících. V evidenci Úřadu práce v Třebíči, kde na jednu volnou pozici připadalo v polovině března pětačtyřicet zájemců (republikový průměr je přitom o něco víc než 16), mají takových klientů téměř tři čtvrtiny.

Překročit vlastní stín

Nutno ovšem dodat, že zdaleka ne všichni mají o práci zájem. Podle odhadů až deseti procentům nezaměstnaných totiž život bez práce vyhovuje, protože se jim nevyplatí dojíždět nebo dělat za minimální mzdu. Ale to je jiná kapitola. Teď je řeč o těch, kteří by pracovat chtěli, ale narážejí na objektivní okolnosti způsobené stavem ekonomiky nebo na vlastní limity.

„Starší klienti se například bojí dojíždět dál, do větších měst, protože celý život byli zvyklí pracovat v místě bydliště, natož aby se někam stěhovali,“ podotýká Jiří Černý z Úřadu práce v Třebíči.

Věková skupina nad padesát let přitom společně s absolventy škol, matkami s malými dětmi a s těmi, kteří nemají zdraví úplně v pořádku, patří z hlediska dlouhodobé nezaměstnanosti mezi nejohroženější. Své o tom ví Hana Slatinská, která po čtyřech letech na mateřské stále hledá nové místo. Přestože už to jsou více než tři roky, nevypadá poraženecky. „Naštěstí jsem svým založením akční člověk, i když taky jsem už měla krizi,“ rozpovídá se na úvod štíhlá brunetka, které zbývají dva roky do padesátky.

I když měla během tří let, co je bez práce, slabé chvilky, nikdy to Hana Slatinská nevzdala.

I když měla během tří let, co je bez práce, slabé chvilky, nikdy to Hana Slatinská nevzdala.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Kdyby nebyla nabita optimismem a vírou, že práci nakonec najde, sotva by se mnou ochotně rozmlouvala v třebíčské pizzerii a místy se i usmívala. Ačkoli při vzpomínce na slabou chvilku, kdy ji musel psychicky podržet manžel, se jí derou slzy do očí.

„První rok jsem ještě hodně žila nadějí, ale potom mi muž musel promluvit do duše. Řekl mi, že v takové situaci nejsem sama a že se mám radovat z obyčejných věcí, dalo by se říct až hloupostí, třeba že se mi povedlo umýt okna. V tu chvíli jsem si začala vážit toho, že mám fungující rodinu, což jsem do té doby brala jako samozřejmost.“

Zase jenom zklamání

Hana Slatinská, která je paradoxně babičkou osmiměsíční holčičky a zároveň matkou osmiletého syna, vystudovala střední ekonomickou školu a dlouho pracovala na různých administrativních pozicích v tehdejší Jednotě. Vychovala dnes už šestadvacetiletou dceru a posledních čtrnáct let, než se jí narodil syn, se živila tím, co ji bavilo nejvíc. Po dlouhém školení a konkurzu se stala pracovnicí informačního centra v jaderné elektrárně Dukovany.

Kromě toho, že v podniku prováděla skupiny od školáků po důchodce, vyjížděla i na přednášky. Na pestrost práce si tedy nemohla stěžovat. O to víc ji zasáhla nucená izolace po skončení rodičovské dovolené.

„Protože jsem dělala průvodkyni na živnostenský list, nebyli povinni držet mi místo a našli si za mě náhradu. Jenže já jsem s touhle praxí v jiném oboru nepoužitelná. Jako absolventka ekonomky bych sice mohla dělat prodavačku nebo pracovat v kanceláři, ale mám pocit, že všechna tato místa se obsazují po známosti. Někdy před třiceti lety jsem dělala i účetní, jenže moje tehdejší znalosti se už dneska dají sotva použít. Na pohovorech, kde se mnou čekalo dvacet připravených ženských, jsem neměla šanci.“

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pohovory, které absolvovala, počítá na desítky, ale jen ve čtyřech případech jí skutečně svitla naděje, že by místo mohla získat. Kvůli práci v továrně na výrobu plastových dílů do aut dokonce prošla dvouměsíční rekvalifikací zakončenou zkouškou. „Říkala jsem si: To je bomba! Konečně budu mít práci, jenže z toho bylo zase jenom zklamání. Ztroskotalo to na zdravotní prohlídce, při které mi zjistili alergii na nikl a kobalt, o které jsem dosud vůbec nevěděla.“

Vybrali jsme někoho jiného

Absolvovala i počítačový kurz, ale podcenila se a zvolila nižší úroveň, než měla. Vzít byla ochotna téměř každé zaměstnání, kvůli malému dítěti se vyhýbala jen víkendové práci a provozu na směny. „Dneska, kdy už je syn větší, bych třeba vzala i to, jenže je otázka, jestli by o mě skoro v padesáti někdo stál a jestli bych to zvládla,“ krčí rameny s tím, že právě kvůli pracovní době vzdala nabídnuté místo obchodní zástupkyně lokálního výrobce limonády.

„Měla jsem objíždět vzdálenější okresy, hlavně provozovny typu barů a restaurací, které otevírají až odpoledne. Škoda, strašně mě baví komunikovat s lidmi,“ lituje ztracené šance Hana Slatinská. „Tím spíš, že tuhle limonádu sama kupujete,“ dodávám při pohledu na skleničku, ze které upíjí. Když si energická žena vzpomene na to, kolikrát byla zaměstnavateli odmítnuta, má znovu slzy na krajíčku.

„Mockrát mi řekli: Vybrali jsme někoho jiného. A mockrát se ani neozvali. Nikdy jsem to ale nevzdala, protože ve svém věku přece nemůžu zůstat doma. Jaký bych pak asi měla důchod? Navíc ráno všichni odejdou a kolem je prázdno. Nejhorší je to vždycky na začátku roku, kdy skončí předvánoční shon a zároveň ještě není co dělat na zahradě. Ale člověk si to musí srovnat v hlavě a říct si: Jsi doma, tak musíš dát stoprocentní možnost partnerovi, aby mohl vydělávat.“

Po manželovi, který dělá technika v Dukovanech, převzala mimo jiné i péči o auto a zařizuje všechno, co se týká domácnosti. Koneckonců, sama tvrdí, že ani nedokáže odpočívat. „Vysedávání u televize nebo odpolední siestu mi moje nátura nedovoluje.“ Z jednoho platu se rodina skromně uživí. Měli štěstí, že školka, do které chodil syn, pořádala za rozumnou cenu zájezdy do Chorvatska, jinak by se k moři hned tak nepodívali.

Rekvalifikační kurzy dávají dlouhodobě nezaměstnaným šanci lépe se uplatnit na trhu práce.

Rekvalifikační kurzy dávají dlouhodobě nezaměstnaným šanci lépe se uplatnit na trhu práce.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Syn už si za ty roky zvykl, že jsem doma pro něho, a manžel zase ví, že kromě financí je rodina po všech stránkách zabezpečena. Oba mi ale práci přejí,“ zamýšlí se Hana Slatinská, které se po třech letech na pracáku rýsuje místo uklízečky. „Někdo by možná řekl, že je to podřadná práce, ale já za ni budu ráda,“ říká s opatrnou nadějí v hlase. Ví totiž, že už to několikrát nevyšlo.

Chodila bočními ulicemi

Jak už bylo zmíněno, záleží na typu osobnosti, jestli vyhazov z práce člověka nakopne, nebo ho naopak uvrtá do zoufalství a beznaděje. Často se však oba stavy střídají, podle toho, jaký impulz zrovna přichází. „Když člověk po dlouhých měsících snažení a neúspěchů rezignuje a přistoupí na to, že i okolí nad ním zlomilo hůl, může najednou pookřát, když se od známého dozví o zajímavé nabídce na práci,“ dává příklad ze své praxe Oxana Jiroušková.

Nejhůř snášejí ztrátu zaměstnání lidé od čtyřiceti do padesáti let, kteří mají do důchodu daleko, ale zároveň musí uživit rodinu. Ve výhodě jsou ženy, které se můžou uplatnit prací pro rodinu. „Lépe si dokážou strukturovat den a vědí, že ráno zkrátka musí vstát, protože jsou na to zvyklé z doby, kdy i při zaměstnání pečovaly o domácnost a o děti,“ upozorňuje psycholožka s tím, že ostatní členové rodiny by to neměli brát jako samozřejmost a neměli by nezaměstnaného automaticky zavalovat povinnostmi navíc, a ještě bez ocenění jeho práce pro rodinu.

„Hlavním úkolem člověka, který ztratil práci, je, aby si práci znovu našel. To ale neznamená, že nemá nárok na odpočinek. Znám lidi, kteří propadli úzkostnému pocitu, že se ani v neděli nesmí hnout od internetu, aby náhodou neprošvihli nějakou nabídku. Myslí si, že nemají nárok ani na procházku v lese, když nemají práci, natož aby se věnovali svým koníčkům. Podobně se na ně kouká i okolí,“ líčí duševní pochody svých klientů Oxana Jiroušková.

Není divu, když se takto stresovaný člověk začne bát vycházet ven, aby nepotkal souseda nebo bývalého kolegu, který se ho – už bůhví pokolikáté – zeptá, jak je na tom s prací. „Jedna paní kolem padesátky dokonce chodila bočními ulicemi, protože si jako nezaměstnaná vsugerovala, že si nezaslouží jít po hlavní třídě. Vypadalo to hodně beznadějně, ale trochu jsme jí pomohli srovnat sebevědomí a s pomocí dotace místo získala. Byla tak dobrá, že si ji tam nakonec nechali natrvalo,“ líčí psycholožka jeden ze šťastnějších příběhů.

Neživíš,tak nepřepínej

S případy, které nakonec dobře dopadly, mají zkušenost i v Třebíči, kde je zhruba čtvrtina uchazečů o práci v evidenci více než dva roky. Po téměř třiceti měsících získal kupříkladu práci osmapadesátiletý zámečník, který se rekvalifikoval na řidiče, třiadvacetiletý automechanik se po dvou letech uplatnil jako svářeč, vyučení kuchaři a zahradnice po zvládnutém kurzu nastoupili na pozici operátor strojů pro výrobu plastů. Třicetiletý truhlář, který rok a půl nemohl najít místo, se s podporou úřadu práce dokonce pustil do vlastního podnikání.

„Někteří dlouhodobě nezaměstnaní už skončili jako bezdomovci,“ tvrdí ředitel Úřadu práce v Třebíči Lubomír Kundela.

„Někteří dlouhodobě nezaměstnaní už skončili jako bezdomovci,“ tvrdí ředitel Úřadu práce v Třebíči Lubomír Kundela.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Ti, kterým dlouhodobá nezaměstnanost působí potíže třeba s placením nájmu, už jsou vyloženě zdeptaní. Máme už stovky klientů, kterým bychom měli strhávat část podpory pro exekutory, ale dostávají tak málo, že se jim to ani nestrhne,“ říká ředitel Úřadu práce v Třebíči Lubomír Kundela s tím, že někteří dlouhodobě nezaměstnaní už skončili jako bezdomovci nebo mají k životu na ulici hodně blízko. „Po letech ztratili chuť hledat práci a žijí ze sociálních dávek.“

Možná by přitom stačilo málo a jejich osud se mohl ubírat jiným směrem. Jak tvrdí Oxana Jiroušková, někdy stačí pohnout sebevědomím o milimetry a můžou se dít zázraky. A nemusí jít jenom o klienty, kteří kvůli ztrátě zaměstnání klesají k sociálnímu dnu. „Vzpomínám na vysokoškolačku s malým dítětem, která byla rok a půl v evidenci úřadu práce. Doma se cítila ponížena, protože manžel se k ní choval způsobem: Neživíš, tak nepřepínej.

Jakmile jsem jí naznačila, že může přepínat, i když neživí, paní se vůči manželovi vymezila, a najednou přišla i práce. Při pohovoru je totiž cítit, pokud je někdo plný křivdy, ponížení a zoufalství. Ještě stále mě příjemně překvapí, když se na povrch dostane vnitřní síla člověka, která je do té doby schovaná, a klient o sobě najednou dokáže mluvit hezky. Na druhou stranu, přehnaná otevřenost u pohovoru je taky někdy na škodu,“ upozorňuje psycholožka a začíná rozvíjet příběh ženy, která si takovým způsobem šlapala po štěstí.

Frustrace na druhou

Asi není jednoduché mluvit o sobě v superlativech, když jste několik let bez práce a všude vás odmítají. Zároveň však není nutné zbytečně se shazovat, jak to svou velkou mírou upřímnosti činila paní ve středním věku, která měla problémy se žlučníkem. „Přišla se se mnou poradit, co má u pohovorů dělat jinak, aby zvýšila své šance. Řekla jsem jí, že rozhodně není dobré mluvit o svých zdravotních problémech, pokud ji nelimitují při výkonu práce,“ vypráví Oxana Jiroušková.

Pracovníci městských úřadů, kteří navštěvují vyloučené lokality, potvrzují, že ne všichni dlouhodobě nezaměstnaní o práci stojí. Na snímku Roman Jelínek z litvínovské městské policie (uprostřed) s obyvateli ubytovny pro sociální případy.

Pracovníci městských úřadů, kteří navštěvují vyloučené lokality, potvrzují, že ne všichni dlouhodobě nezaměstnaní o práci stojí. Na snímku Roman Jelínek z litvínovské městské policie (uprostřed) s obyvateli ubytovny pro sociální případy.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Když následující pokus o získání místa pro dotyčnou znovu nedopadl dobře, psycholožka se spojila se zaměstnavatelem, který ženu odmítl, aby zjistila důvody. „První, co jim prý řekla, bylo, že není úplně zdravá, a dodala, že jsem jí poradila, aby o tom nemluvila. Jenže ona si prý nemohla pomoct, protože je taková otevřená. Zažila jsem dokonce lidi, kteří u pohovoru tvrdili, že jsou líní. Takovou otevřeností ale body nezískáte, na to zapomeňte.“

Když se ocitnete v některé ze sociálně vyloučených lokalit, snadno nabudete dojmu, že tamní osazenstvo o práci vlastně příliš nestojí a z nezaměstnanosti si vytvořilo životní styl. Kvůli jejich postoji nakonec v očích veřejnosti pykají všichni, kteří by pracovali rádi, ale místo pro ně zkrátka není.

„Nevím, kdo lidem nasadil do hlavy stereotyp, že ten, kdo chce, si práci vždycky najde. Tohle klišé se snadno zneužívá a slouží k dvojité frustraci dlouhodobě nezaměstnaných, jejichž utrpení je často hluboké,“ podotýká psycholožka z pardubického úřadu práce s tím, že zmíněná formulace, kterou s oblibou používají i politici, by mohla platit za předpokladu, že člověk nejenom chce a vydrží trpělivě práci hledat, ale hlavně jsou pro něho na pracovním trhu volná místa.