A i když dál vidí svou práci u filmu převážně v klidnějších dramatech a komediích se stejně populárními vrstevníky, často a ráda vzpomíná na svou slavnou roli šéfky MI6 v bondovkách.

První nabídku dostala v roce 1995 na Zlaté oko. Tehdy vůbec netušila, jak by mohla roli M hrát. „Vlastně jsem ji vzala kvůli manželovi, který v té době ještě žil, a dceři Fintě, kteří Bonda milovali. Uvědomovala jsem si ale odpovědnost, kterou na sebe beru s rolí, s níž nemám naprosto žádné zkušenosti, a navíc v šedesáti,“ vzpomíná s úsměvem slavná Britka.

„Pro stárnoucí herečku bylo ale velice příjemné mít další velkou základnu fanoušků – jedenáctiletých kluků a výš –, kteří si myslí, že M je děsně správná. Tak mi došlo, že tato role ovlivňuje nové generace diváků. A jsem přesvědčena, že se na mě přijdou podívat i do divadla a uvidí pak i jiné věci. Soudila jsem tak podle svého tehdy sedmiletého vnuka Sama, který mi prozradil, že jsem byla asi nejpopulárnější babička vůbec.“

Podporovala Daniela Craiga

To, že se do těchto filmů ráda vracela – bondovek natočila celkem šest –, bylo podle Judi zásluhou profesionálů, jak režisérů, scenáristů, tak herců, kteří je tvoří. „Při natáčení panuje disciplína a všechno funguje. První scénář ke Zlatému oku byl vynikající. Tam se jasně definoval i vztah mezi M a Bondem. Spočíval v tom, že se nemusíme milovat, ale respektovat a že ten jeho sexy klukovský vzhled se mnou ani nehne.

S tehdejším Bondem, Piercem Brosnanem, který v roli debutoval, jsme si od začátku rozuměli, to samé se stalo s Danielem Craigem. Ten navíc čelil ostré kritice, ale já jsem ho otevřeně podporovala. Velice záhy jsem poznala, že je výborný herec a že bude vynikající i jako Bond.

Příjemné je i to, že se o postavě M postupně diváci dovídají víc, a to ať už v Casinu Royale, v Quantum of Solace či ve Skyfall. Mám opravdu ohromnou odezvu od diváků. Navíc jsem s bondovkami hodně cestovala. Díky nim jsem na stará kolena poznala kouzelnou Prahu, prožila pár týdnů na Bahamách – co jsem si mohla víc přát,“ dodává s úsměvem.

Na divadlo nedá dopustit

S filmem ale začala až potom, co ji Británie znala z divadla a z televize. Svět ji začal vnímat až po šedesátce, kdy se v polovině devadesátých let představila právě v sérii bondovek a jako královna Viktorie v Paní Brownové. „Ty pro mě najednou všechno změnily a já jsem se po osmatřiceti letech vrátila do Ameriky,“ vzpomíná.

A přestože jí stříbrné plátno přineslo světovou popularitu, na divadlo Judi nedá dopustit. To, jak říká, je její domov. „V divadle se cítím nejlépe, miluji ho a asi se tomu nikdo nemůže divit, když jsem v něm strávila dvaapadesát let svého života.“

Mare Winninghamová, Judi Denchová a Steve Coogan.

Mare Winninghamová, Judi Denchová a Steve Coogan v dramatu Philomena.

FOTO: Bioscop

Jako herečku ji objevili ve dvaadvaceti ve slavném divadle Old Vic, kde hrála Ofélii v Hamletovi. Od té doby ztvárnila všechny Shakespearovy ženské role a řadu další klasiky. Mnoho z nich si pak zopakovala i ve filmu. Často hrála s manželem Michaelem Williamsem, kterého potkala v šedesátých letech v Shakespearově královské společnosti, kde oba začínali. Vzali se v roce 1971 a třicet let, než Michael v roce 2001 umřel na rakovinu, žili v nádherném manželství.

Ztrátu překonala prací a natočila dalších pětadvacet snímků. Za sedmou oscarovou nominaci za Philomenu je vděčná: „Na Oscarech je právě nejkrásnější být nominován. Nejhorší je, že někdo musí vyhrát,“ dodává rozšafně dáma Judi Denchová, která v prosinci oslaví v plné práci už osmdesáté narozeniny.