V čem se tolik liší bezdomovectví žen a mužů? Ženy na ulici jsou totiž více vystaveny fyzickému, sexuálnímu a verbálnímu násilí ze strany mužů. A ženy navíc na rozdíl od mužů často nesou břímě péče či nemožnosti péče o dítě, uvádí zpráva o výzkumu.

Když měly ženy zapojené do tohoto výzkumu popsat termín bezdomovectví, spojovaly si ho nejčastěji s osobou v akutní nouzi a na ulici. Představovaly si bolest, špínu, samotu, zimu a zoufalství. Většina zkoumaných žen se od tohoto termínu silně distancovala pro jeho ponižující povahu, a to přesto, že většina z nich měla s pobytem na ulici přímou zkušenost.

Jak se ženy stávají bezdomovkyněmi

K bezdomovectví žen jen málokdy vede jen jedna nepříjemná událost. Většinou se jedná o kombinaci příčin. Patří k nim rozpad vztahu a rodiny, domácí násilí, chudoba. Ale také traumatické změny v průběhu života, např. úmrtí dítěte či partnera a další.

Když se pak ženy ocitnou na ulici, setkávají se s nepochopením a násilím. Jsou obtěžovány muži i veřejností. Paní Dana (55 let) svou zkušenost s pobytem na ulici popsala takto: „Nejhorší je únava. Nejhorší je, že se nemůžeš natáhnout, jsi unavená, pořád hlídáš věci. Máš strach, aby tě někdo neokradl, nezbil, zima není tak hrozná, nejhorší je, že nemůžeš spát.” Právě zranitelnost a zvýšené vystavení násilí při pobytu na ulici jsou specifické pro ženské bezdomovectví.

Jenže ohrožení tyto ženy necítí jen na ulici. Bojí se také chodit do center pro bezdomovce, kde se násilí také objevuje, a na azylové domy pohlížejí spíše jako na únik před akutními potížemi. V azylových domech totiž ženy mohou pobývat jen omezenou dobu.

Sociální bydlení neexistuje

Kristýna Ciprová z občanského sdružení Jako doma, které výzkum provedlo, Novinkám řekla, že v Česku se ženskému bezdomovectví nikdo dlouhodobě nevěnuje. „Je to zamotaný kruh. Kvůli tomu, že tyto ženy jsou hodně neviditelné, nevěnují se jim služby. Když se jim služby nevěnují, nejsou pro ně dostatečně citlivě nastavené a tyto ženy je nevyhledávají a někde se schovávají.” Počet žen bez domova podle ní narůstá a časem se může stát palčivým problémem např. mezi staršími ženami nebo ženami s malými dětmi, které si prošly nějakou náročnou životní situací.

Vysvětlila, že u nás neexistuje sociální bydlení. „Pro většinu z těchto žen zatím není jiná možnost, když ztratí bydlení, než jít bydlet do nějakého azylového domu. Tam je pobyt časově omezený na rok a platí tam poměrně striktní pravidla. Je to tedy spíše prostor, který ženy využívají k nějaké stabilizaci. Jenže rok je hrozně krátká doba na to, aby se stabilizovaly, našly si práci a byly schopné automaticky přejít do nějakého komerčního bydlení,“ řekla Ciprová.

Podle ní jsou další možností ubytovny, kde ale paradoxně dochází k tomu, že na pokoji třeba bydlí tři ženy a každá platí 4000 korun, což je vlastně dohromady víc peněz, než by platily za pronájem normálního bytu. „Problém je v tom, že ony mohou získat příspěvek na bydlení třeba na ubytovnu, ve které s někým sdílí pokoj, pokud by bydlely ve vlastním nebo v nějakém komerčním pronájmu, tak je podmínka, že na jednu osobu tam musí být jeden pokoj, samozřejmě je tam otázka nějakých kaucí, které musí zaplatit, a to jsou většinou takové limity, které nejsou schopné překročit nebo překonat,“ vysvětlila.

Je hloupé si myslet, že na ulici se může dostat jen nevzdělaný a nepracovitý člověk. „Slyšeli jsme příběhy, ve kterých byly i vzdělané ženy, které celý život pracovaly a říkaly, že se do té situace dostaly tak rychle, že si pořád ještě nedokážou uvědomit, co se přihodilo. Nechci strašit a říct, že se to může stát úplně všem. Samozřejmě jsou nějaké věci, které tu situaci mohou urychlit, ale myslím, že se to může stát hodně z nás,“ dodala Ciprová.