Eva Sáblíková: Nikdo si neumí představit, co za Marti úspěchem stojí dřiny

Sešla se zde i se svým 71letým otcem (dědečkem Martiny) a synem Milanem, kteří cestu do Soči dostali darem od Martiny. Pro všechny to byla jejich první olympiáda, a o to víc si vše užívali. Potkat je přímo v Soči znamenalo okamžité podlehnutí jejich nadšení z každého sportovního zážitku, ale i z prostředí olympijských her. Když pak přišla řeč na Martinu, bylo vidět, jak moc je těžké pro každého z nich, ubránit se dojetí. Zvláště maminka Eva měla neustále slzy v očích.

Jen velmi krátce. Nechtěla jsem ji rušit v přípravě, stejně jako to nedělám při ostatních závodech, na které přijedu fandit. Vím, že se Marťa potřebuje maximálně soustředit. V ten okamžik pro ni neexistují přátelé, rodina, ale jen a jen trenér, a tedy Petr Novák. Což je asi dobře. Nevím, jestli bych před ní dokázala skrývat nervozitu, která mne sužovala.

Osobně jsem byla moc ráda, že jsme se s přítelem mohli jít odreagovat na hokejový zápas mezi Českem a Slováky. Jen co jsme se ale vrátili na hotel, nervozita byla zpět. Do rána jsem toho moc nenaspala.

Věděla jsem, že je Marťa výborně připravená, ale je to přece jen sport a během závodu se mohlo cokoliv stát. Hrozba zranění je i u tohoto sportu velká. Sama jsem si tím prošla, a tak moc dobře vím, o čem mluvím. Měla jsem před sebou slibnou sportovní kariéru, ale pak přišlo jedno zranění a bylo naprosto po všem. O to větší mám strach o Marťu.

Jakmile závod začal, vnímala jsem jen a jen Marťu. Mám to tak při každém jejím závodě, i když jen sedím u televize. Nikdo na mě nesmí mluvit a já se plně soustředím na každý její pohyb a samozřejmě velmi hlasitě fandím. V podstatě strašně křičím a nejinak tomu bylo na olympiádě. Jakmile Marťa projela cílovou páskou, měla jsem slzy v očích. Běžela jsem hned směrem k ní, a když mi pak přítel pomohl přes hrazení a já ji mohla obejmout, bylo to prostě absolutně nejvíc. Brečela jsem jak malá holka a v podstatě brečím stále, když na ten okamžik jen pomyslím.

Nikdo si neumí představit, co za Marti úspěchem stojí dřiny a úsilí. A nejde jen o tréninky, ale i vše kolem. Vždyť ona ani po těch letech, co rychlobruslení u nás s trenérem Petrem Novákem proslavila, nemá pořádné zázemí. Většinu peněz, co díky úspěchům získává, dává do přípravy na další závody.

Ano, bylo to hektické, ale zas na druhou stranu neuvěřitelně krásné, sdílet ohromnou radost, štěstí a pýchu na svou dceru s tolika lidmi. Zatímco Martina odjela slavit svůj úspěch s ostatními sportovci, my s přítelem jsme jeli slavit na hotel.

Ze všeho nejvíce jsme si ale užili samotné předávání medailí druhý den v olympijském parku. Martina nám sehnala lístky, takže jsme mohli být bezprostředně pod pódiem s ostatními sportovci. Ta úžasná atmosféra se nedá ani popsat. Opět jsem brečela dojetím a přitom byla tak nesmírně pyšná... Odsud jsme se všichni přesunuli do Českého domu v Soči, kde Martinu čekalo vřelé přivítání od Českého olympijského výboru, jeho partnerů, ale i zástupců kraje či samotných fanoušků, kteří dorazili přímo do Soči.

Ne, s tou se od začátku počítalo až v Čechách. Martina měla i po závodech svůj program. Původně jsme se měly potkat při fandění na štafetě biatlonistek. Bohužel každá jsme měla lístky na jinou část tribuny a Marťa navíc odjela kvůli zimě ze stadiónu dříve, k setkání tedy nedošlo. Mrzelo mě to, ale většinu věcí jsme si napsaly skrz smsky. Jsme tak zvyklé i z období, kdy je Marťa ve světě a já tam nemůžu být s ní. Ještě že existují všechny ty moderní technologie. Díky nim v podstatě okamžitě vím, že je Marťa v pořádku, což mě hodně uklidňuje.

Po zbytek olympiády jsme tedy měly odlišný program. Zatímco Martina plnila především své povinnosti, mě s přítelem čekala závěrečná exhibice v krasobruslení, ale také korejský den ve Family homu, kde byla představena sportoviště následující olympiády v roce 2018 v Pchjongčchangu. Sejít jsme se měly opět až před závěrečným ceremoniálem, ale Martina nakonec odletěla za svými fanoušky do Čech, kde na pražské Letné sledovala společně s dalšími olympioniky závěrečný ceremoniál.

Samozřejmě že ano, ale Marťa si užila nádherné odpoledne na Letné, na které jistě bude dlouho vzpomínat. Z atmosféry tam byla opravdu nadšená. My jsme s přítelem jen museli malinko změnit předání dárku, který jsme již před olympiádou nechali pro Marťu vyrobit.

Dostala od nás křišťálově ledové olympijské kruhy, kde na podstavci bylo pískem vyryto Soči 2014 a jednotlivé tratě a získané medaile.

Ne, Marťa má už nějaký čas pronajatý byt. Nicméně neustále k nám ráda chodí a tráví s námi svůj volný čas, kterého ale moc nemá.

Byli jsme ubytovaní ve 4hvězdičkovém hotelu. Na první pohled působil velmi luxusně, ale člověk nesměl řešit detaily. Bylo vidět, že byl dostavován na poslední chvíli a ne vše v něm fungovalo, jak mělo. Problém byl i s personálem, který anglicky příliš nerozuměl, a tak vznikala spousta spíše úsměvných situací. Například jsem si jeden den objednala v baru fresh juice a místo toho mi přinesli obrovskou mísu s ovocem apod. Ale jinak se nám v Soči moc líbilo. Organizace tam fungovala na jedničku. Pravda, občas nějaký pořadatel měl jiné informace než druhý, ale to se asi stane na každé velké akci.

Se stravováním jsem měla menší problém, ale to z důvodu, že mám již tři roky alergii na lepek, a tudíž musím dodržovat bezlepkovou dietu. U některých jídel nešlo pořádně odhadnout, zda lepek obsahují či ne, a proto jsem byla ve stravě vcelku omezená. V tomto ohledu jsme na tom v Česku lépe. Zde označování potravin s lepkem začalo vcelku dobře fungovat.

Jen pro sebe. Ostatním vařím jejich oblíbená jídla bez ohledu na lepek. Nicméně některá jídla si oblíbili i ostatní. Dokonce jim zachutnala i bezlepková bábovka.

Určité obavy jsem měla ještě před odletem. Výhružky teroristů nebyly příjemné pro nikoho. Ale přímo v Soči jsme žádné ohrožení nepocítili. Bezpečnostní prohlídky myslím fungovaly výborně, nijak zvlášť neobtěžovaly, ani nezdržovaly. Člověk byl naopak rád, že probíhaly důkladně. Určité zesílení bezpečnosti bylo cítit před zakončovacím ceremoniálem, ale i to bylo z mého pohledu v pořádku.

Ano, i Martina je jen člověk. Ale většinou na trénink vždy nakonec jde. Je nejen velmi pilná, ale především velmi zodpovědná. Ví, že bez vlastního přičinění, nikdy nic nedokáže. K čemuž byla vedená od malinka. Popravdě jsem k ní byla velmi přísná, nikdy nic nedostala zcela zadarmo, stejně jako její brácha. A dnes jsem zato ráda. Myslím, že můžu být opravdu pyšná na to, jak skvělé lidi jsem ze svých dětí vychovala. Mají nádherný sourozenecký vztah. Ačkoliv oba dělali stejný sport a Martina v něm byla úspěšnější, nebyla mezi nimi žádná rivalita, spíše naopak, vždy se vzájemně podporovali a činí tak neustále.

Postavu má asi po mně. I když působí velmi křehce, její tělo je jeden velký sval, nemá na sobě ani gram tuku, přestože se v jídle zas až tolik neomezuje. Byly doby, kdy zvládla najednou sníst 26 houskových knedlíků. Dnes už se vcelku mírní, nicméně osm až devět knedlíků jí nečiní problémy ani dnes. Ze všeho nejraději má ale hovězí maso s dušenou zeleninou nebo okurkový salát se zakysanou smetanou. Vím, že nepohrdne ani jídlem z fast foodu, ale její výdej energie je tak obrovský, že o ni nemám v tomto směru žádný strach.

Doufám, že k tomu nedojde. Jejich záměr je jasný – neumožnit Martině za čtyři roky na této trati vyhrát. Nedivte se jim. Jsou nešťastní, mají k rychlobruslení ty nejlepší podmínky, přesto od roku 2007 nenašli recept, jak překonat holku ze země bez rychlobruslařských tradic. Již se jim podařilo jednou změnit pravidla – když zjistili, že Martina během závodů často přešlapuje. Martina se tak musela naučit nepřešlapovat. Ve skutečnosti jí to jen prospělo, jelikož je i díky tomu ještě rychlejší. U hromadného startu jde jen o taktiku své soupeře zavřít a nedovolit jim zvítězit.

Myslím, že ještě nějaký čas potrvá, co bude Martinu zaměstnávat jen sport. Nicméně to neznamená, že vedle toho nebude žít svůj soukromý život. Je natolik silná osobnost, že dokáže skloubit obojí dohromady. A jestli se jednoho dne rozhodne pro rodinu, nikdo jí to nebude mít za zlé. Jsou závodnice, které úspěchu obětovaly úplně vše, dnes jsou ve věku, kdy mají šance na potomky minimální. Jsem ráda, že to Martina vidí jinak.