Václav Jiráček: Sebedůvěra není, že víte, ale že si můžete dovolit nevědět

Naštěstí mně ale nic takového v redakci neřekli, a tak teď sedím s pětatřicetiletým hercem, který má za sebou už několik výjimečných a zajímavých rolí především na stříbrném plátně, v jedné zakouřené kavárně v Dejvicích. Pije zázvorový čaj, kouří cigarety a vlněný svetr a rozcuchané vlasy jen podtrhují bohémský dojem, kterým působí.

Podle rukou je však hned jasné, že zároveň stojí nohama na zemi. Kromě toho, že se živí herectvím, totiž v poslední době hodně pracuje i rukama. Se svými společníky právě otevřel kavárnu s názvem Nahoře, shodou okolností také v Dejvicích. Jde o dvojpodnik, kde v přízemí je restaurace nazvaná Dole.

„Na interiéru bylo hodně práce, a tak jsem přiložit ruku k dílu musel a vůbec mi to nevadilo. Interiér je moderní a na jeho podobě se podílela i moje přítelkyně Natálka, která je fotografka, ale hlavně kamarádka Bara Lockefeera, architekta z Holandska. Je to naše společné dílo, a když na to přijde, klidně tam budu i obsluhovat,“ nerozpakuje se. Ostatně před lety dělal číšníka v kavárně Ztráty a nálezy a jeho tatínek už léta roznáší pivo v proslulé pražské pivnici U Černého vola na Hradčanech.

Když k tomu připočteme fakt, že Václav Jiráček ještě před studiem na DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla absolvoval obchodní akademii, trochu to budí dojem, že o své budoucnosti neměl jasno poměrně dlouho.

„Nemám jasno doteď, a právě proto jsem se rozhodl, že budu herec. Když nevíte, co máte dělat, tak život jen pozorujete a herectví je takové praktické pozorování. Jako každé jiné povolání má spoustu plusů i minusů, ale když člověk neví, co by dělal, jako herec může být vším, respektive čímkoliv.“

Například lékařské povolání si tak díky roli doktora Marka Jandery v pokračování seriálu Sanitka mohl vyzkoušet opravdu důkladně. Režisér Filip Renč dobře věděl, komu ji nabízí - natáčeli spolu už například filmy Hlídač č. 47, kde si Václav Jiráček zahrál citlivého, ale výbušného a osamělého mladíka, hrobníka Ferdu Zuzku, a Na vlastní nebezpečí. Tady ho Filip Renč obsadil do role nerozhodného Dominika, který svými mindráky způsobí komplikace na raftové expedici.

„Filipa mám rád. Nejen proto, že mi dal už hodně příležitostí, ale také ke mně byl vždycky upřímný. V Sanitce to byla moje první role, kde jsem hrál hodného kluka, což se ale paradoxně místy hrálo těžce.“

Na otázku, jestli se při natáčení naučil něco z první pomoci, odpovídá, že jeden trik zná, protože jeho sestra je zdravotní sestřičkou. „Řekla mi, že když máte pumpovat srdce, můžete si u toho zpívat Rolničky, protože to je ten správný rytmus kolem stovky za minutu, ale nesmíte si to splést a zpívat třeba Tichou noc.“

K televiznímu seriálu Sanitka má silné pouto už proto, že když se v roce 1984 vysílala první třináctidílná série, umírala mu v té době babička.

„Doma jsme to prožívali velmi intenzivně, a to i díky seriálu. Vždycky když slyším písničku Můj čas, vím, že to tam ve mně někde je.“

Sanitka skončila a hned další role Václava Jiráčka potvrzuje, že hodní kluci opravdu nebudou jeho hereckým údělem. V už zmíněném třídílném televizním filmu Reportéři hraje mladého kariéristického šéfa vydavatelství, který ví všechno nejlíp.

„Budu mít perfektní ohoz, a zatímco teď mám, jak říkáte, eleganci nedbalou, tam bude elegance dbalá. Moje postava také bude hrát squash, protože to je moderní. Myslel jsem si, že to nikdy hrát nebudu, ale díky roli jsem teď hrát začal a úžasně se u toho bavím. Zrovna dnes večer jdeme na squash s režisérem Danem Svátkem.“

Napadá mě, že v tomto miniseriálu prochází ve své vizáži zásadní proměnou. „S vámi je taky sranda a podle vašeho smíchu se divím, že nekouříte,“ odpověděl.

A že je ve svých rolích připraven vyzkoušet téměř vše, je jasné i z toho, že se kvůli filmu pustil i do potápění, což by ho zřejmě jinak nenapadlo ani náhodou. Může za to režisérka Alice Nellis a její vysoce hodnocený snímek Mamas & Papas.

„Natáčeli jsme pod vodou se Zuzanou Bydžovskou, která byla rozhodně lepší potápěčka než já, i když scénář nám to předepisoval opačně. Byla to pro mě velká výzva, protože do té doby jsem se nepotápěl a s přístrojem už vůbec ne. Nebýt Alice Nellis, která mi pořád opakovala, že to dám, nevím, jak by to dopadlo.

Říkal jsem si, že to možná nezvládnu, a s jistotou jsem věděl, že jsou naopak herci, kteří by takovou roli přivítali. Ve výsledku jsem si ale pak to natáčení pod vodou krásně užil a jsem za to vděčný. Bylo to díky tomu, že mě jako začátečníka pod vodou neustále hlídali, a když mi došla láhev kyslíku, zachránili mě,“ směje se Václav Jiráček, který si potom dokonce i sliboval, že si to zopakuje ještě aspoň jednou soukromě. Zatím na to prý nedošlo.

Zajímavé je, že jako herec nachází uplatnění především ve filmu a v televizi. Ale i když ho v divadle zatím můžeme vidět v jediné hostovačce, stojí to za to, protože jde o vyhlášenou pražskou scénu Dejvického divadla, kde hraje v představení Teremin.

„To, k čemu se uvážu, beru za svoje. Láká mě zkusit si ještě něco i na nějaké další menší scéně. Nedávno jsem také zkoušel natočit krátký film, ale opravdu hodně krátký, který ještě není ani sestříhaný, nicméně i to by mě bavilo. Určitě je řada témat, která stojí za filmové zpracování, a docela mě štve, že většina filmů ze současnosti je tak drahá. Chtěl bych to zkusit udělat levněji a natočit i něco delšího,“ poodhaluje své plány.

Na prkna, jež znamenají svět, se nejprve dostal při civilní vojenské službě. Zavolal totiž do divadla ABC, které v telefonním seznamu našel jako první, jestli nepotřebují kulisáka. Odpověď byla kladná, a tak na této scéně stavěl kulisy celý rok. Pak se rozhodl vyzkoušet studia na DAMU a na přijímací zkoušky ho připravoval režisér Karel Kříž. Vyšlo to až napodruhé.

Před studiem si přivydělával reklamou a v prvním ročníku byl také obsazen do titulní role koprodukčního historického velkofilmu Jánošík - pravdivá historie. Film byl nakonec kvůli financím dokončen až po sedmileté přestávce, kdy už téměř nikdo nevěřil, že se to ještě podaří. A byl to úspěch jak u nás, tak na Slovensku, kde se dokonce umístil na třetím místě v návštěvnosti kin, ve kterých ho diváci zhlédli v roce 2009.

Jánošík byl zatím Jiráčkovou největší filmovou rolí a rozhodně výjimečnou už proto, že šlo o snímek s rozpočtem více než sto padesát miliónů korun. Natočila jej polská režisérka Agnieszka Hollandová se svou dcerou, také režisérkou, Kasiou Adamikovou. Tvůrci chtěli ukázat příběh slovenského zbojníka takový, jaký skutečně byl - takže jaký byl podle Václava Jiráčka?

„Pojali jsme ho jako anarchistu a v podstatě outsidera, který se po návratu z Rákocziho vojska nedokázal začlenit zpátky do normálního života. Zároveň byl trochu jinde i tím, že byl romantik a zároveň frajer. A já byl jenom vybraný jako ten, který to s sebou možná taky nese,“ vypráví herec. Ačkoliv Jánošík byl, jak víme, zbojník, film v sobě má i určitou křehkost, a to právě díky Václavu Jiráčkovi.

Na konkurz na obsazení hlavní role byl pozván a vybrán zhruba ze tří stovek adeptů. „Do té doby jsem na Slovensku nebyl, ale pak jsem tam strávil hodně času. Jezdil jsem na koni, běhal v mokasínech po lesích a máčel se v Dunajci, kde voda měla devět stupňů. Naštěstí jsme na place měli i láhev rumu. Na Slovensku je Jánošíkův příběh hodně napojený na lidská srdce, a tam proto diváci chtěli vidět hrdinu. Když jsem pak šel po ulici v Bratislavě, lidé mě poznávali a podle všeho film přijali.“

Agnieszka Hollandová dokonce o Václavu Jiráčkovi prohlásila, že má podobné charisma a vnitřní vyzařování jako Leonardo DiCaprio. „Jediné, co k tomu můžu říct, je to, že jako herce mám DiCapria rád a líbí se mi,“ říká na to představitel filmového Jánošíka.

Herecké vzory ale hledá jinde - ostatně právě Jánošík mu zprostředkoval setkání s výraznou osobností, které si dodnes připomíná. Jánošíkovu babičku totiž hrála devadesátiletá polská herečka Danuta Szaflarská.

„Svým přístupem byla naprosto neskutečná, protože byla otevřená všem připomínkám. Herec je člověk, který je celý život připomínkovaný, a myslím si, že takto otevřeni jsou hlavně velcí herci. Mladým lidem je většinou všechno jasné a mají svoje dané názory, ale když se na cokoliv zeptáte někoho staršího, tak už neví. Sebedůvěra není, že víte, ale že si můžete dovolit nevědět.

A když má člověk v herectví opravdu něco tvořit, a neříká jenom věty, které se naučí, dělá chyby. Díky tomu, že jsem na DAMU studoval u Miroslava Krobota, kde nikdy nikdo nemachroval, měl jsem to před očima každý den.“

V témže roce, kdy se konečně dostal do kin Jánošík, mohli diváci vidět Václava Jiráčka v dalším ostře sledovaném filmu Dana Svátka s názvem Hodinu nevíš. Jeho postava Hynka Michánka, takzvaného heparinového vraha, se bezesporu řadí k výjimečným rolím. Námět i scénář vycházely ze skutečné události, která svého času plnila stránky tisku a bulváru především.

„Ve filmu jsme to ale bulvárně nepojali a těšilo nás, že to filmová kritika ocenila, i když v kinech se snímek velké návštěvnosti nedočkal.“

Stejně jako vždycky jsem si při rozhovoru objednala espresso, a protože v poslední době dostávám při této objednávce šálek, kde je kávy jen na dně, dodala jsem, že chci víc horké vody. „Tohle je naše česká kultura - větší presso. Pijeme to jenom my,“ dal se při tom do vysvětlování herec a okamžitě se vžil do své reálné role novopečeného kavárníka.

„Ty správné aromatické látky máte v nápoji při určité gramáži namleté kávy, přes niž přejde horká voda, a když si to naředíte, chuť už je jiná. Nebo turek. Tím, že se káva déle louhuje, je silnější a stejné je to u tzv. french coffee, ale jak je to s vlivem na zdraví, nevím. Kofein je vlastně jed, jímž se rostlina brání proti škůdcům.“

Napadá mě, že z Václava Jiráčka bude asi dobrý kavárník. „No, učím se. Kavárna je pro mě místem podobným divadlu. Strávil jsem v nich mnoho času a je to prostředí, kde mi je dobře. V naší kavárně ale budeme mít i pivo z nedalekého břevnovského pivovaru. Vybrali jsme jedno silnější, hořké a je výborné. To mám rád a k tátovi chodím k Černému volovi na pivo taky rád.“

Ptám se, jestli se dají najít nějaké styčné body mezi jeho vlastním tatínkem a Jaromírem Hanzlíkem v roli jeho otce ze Sanitky, se kterým se v průběhu seriálu po letech odloučení znovu sbližovali.

„Snad to, že oba milují svoje děti,“ zamýšlí se Václav Jiráček. „Mimochodem, můj táta hrál také ve filmu Non plus ultra asi před sedmi lety. Hrál protivného dědka a zvládl to skvěle. A maminka? Ta dělá v divadle, kde se stará o kostýmy, rekvizity a nápovědu, a jinak je to prostě maminka,“ směje se herec, který své jméno dostal po tátovi a navíc se narodil přesně na den svatého Václava 28. září.

V domě na Hradčanech u Loretánského náměstí, kde vyrůstal, bude v nejbližší době zřízena Knihovna Václava Havla, takže prostředí jeho dětství herci zůstalo už jen ve vzpomínkách.

„Hradčany a Malou Stranu mám rád. Kdyby to tam teď nebylo tak zničené, bydlel bych tam dál. Když jsem tam v osmdesátých letech vyrůstal, v podstatě to mělo ráz vesnice, kde žilo na malém prostoru hodně lidí, kteří se znali, a byly tam normální obchody. Dnes je to vylidněné, domy jsou prodané a všude jsou hlavně suvenýry a hospody. Žije tu desetina lidí co dřív - a to je skoro zločin.“