Marcela Březinová: Nenávidím povrchní pohled na svět

V Podbořanech na Lounsku jsem se pouze narodila, protože můj tatínek zubař tam měl kamarády porodníky, tak tam maminku odvezl. Dnes už tam porodnice není.

V Praze 6, v Dejvicích. Jsem Pražačka, až před osmi lety jsem se odstěhovala ke Kutné Hoře.

Už jako malá holka jsem toužila být zpěvačkou, lítala jsem po kuchyni a mamince do vařečky jsem vyřvávala Ach, ta láska nebeská, pro rodiče jsem pořádala různá představení. Když ale vzpomínám na dětství, tak myslím na Afriku, protože dost zásadní tři roky jsem strávila v Libyi. Tatínek tam pracoval na klinice jako zubař. Přijeli jsme za království a odjížděli za Kaddáfího.

Velmi. Když odjíždíte z komunismu, dostanete se do úplně jiného světa a pak se vracíte zase do komunismu, tak je to velmi zásadní. (hlasitě se směje)

(pořád se směje) Jasně, rozvojová asi tak, že to byla třetí nejbohatší země na naftu, Američané tam měli armádu, nakupovalo se v anglických, francouzských, italských obchodech. Byla to bohatá země. To, co tam později způsobil Kaddáfí, je věc jiná. Převážně jsem zažila království. Chvíli po srpnu 1968 jsme dokonce uvažovali, jestli venku nezůstaneme. Ale bylo nám jasné, že bychom už nikdy neviděli příbuzné.

Maminka byla letuška, pak pracovala na letišti v zásobovacím oddělení. V Libyi zůstala nejprve doma a pak nastoupila v pobočce ČSA.

Šok v dobrém smyslu slova. Exotiku jsem vnímala dětskýma očima. Chodila jsem tam do americké klášterní školy. Se mnou tam byly děti ambasadorů a těch, co v Libyi pracovali - Japonci, Číňané, Francouzi, Italové. To mě velice ovlivnilo. Naučila jsem se být tolerantní, nenávidím rasisty a povrchní pohled na svět.

Naučila jsem se dobře anglicky a mrzí mě, že nemůžu mluvit denně. Zvládla jsem slušně i arabštinu, ale už bohužel zapomínám. Severní Afriku miluji a často se tam vracím. Jen přistanu na letišti, nasaju vůni a je mi krásně.

Samozřejmě. Miluju arabskou hudbu.

Za to vděčím tatínkovi, který do mě poctivě hustil Ellu Fitzgeraldovou a Billie Holliday. Nicméně chtěl, abych měla slušné povolání, tak jsem se přihlásila na Střední zdravotní školu. Skrytě asi ve mně viděl doktorku. Souběžně jsem studovala ještě na Lidové konzervatoři zpěv u profesorky Vlastičky Mlejnkové, ta mě naučila vše zásadní a potřebné. Byla velmi laskavá.

Připravovala jsem se na dětskou sestru, ale nikdy jsem jako zdravotní sestra nepracovala… Přišlo zpívání. Jenže zasáhnout by měl umět každý, škola první pomoci je důležitá a kdo si netroufá, ať se přihlásí do kurzu. Při nehodě bych nejspíš jen nepřihlížela, ale injekci už píchnout neumím. Školní znalosti jsem víc využívala, když děti byly malé a něco si přivodily.

Hudbu jsem milovala odjakživa. Nevím, co bych dělala jiného, zpěv je můj život.

Machová? Myslím Ivana? Nevím, kam ji vítr zavál. Ale se mnou tam byla Hanka Křížková, ta získala čestné uznání. Zpívala Černou Jessie a já Blues na cestu poslední od Suchého a Šlitra.

OK Band jsem v podstatě nikdy neopustila, i když jsem se vydala na sólovou dráhu. S Vladimírem Kočandrlem a Tondou Mandou jsme tu skupinu založili a vždycky to bude moje krevní skupina a moje doma, když se vracím. Zpívala jsem ale třeba i v kapele na zaoceánské lodi v Karibiku, kdy Lešek Semelka zpíval a hrál na klávesy, Slávek Janda na kytaru, druhé klávesy a na saxofon hrál Jirka Šíma. Bylo to, tuším, v roce 1991. Ráda vystupuji i s jinými hudebníky.

Kutnou Horu mám nesmírně ráda. Když se potřebuji zklidnit, zajdu do svaté Barbory nebo kroužím kolem ní. Před osmi lety jsem zatoužila vypadnout z Prahy, tak jsem to udělala.

Moje děti a nejbližší kamarádi.

Ne. Nezanechal dopis, nevím.

I to se stává. Neuměli si to vysvětlit ani jeho profesní kolegové. Nikdo nic neví. Stejně tak jako dodneška nevím, proč si vzala život moje maminka, tak ani netuším, proč to udělal můj manžel.

Když jsem začínala zpívat. Bylo mi jednadvacet. Jsou to náhlé zkraty. Do hlavy druhého nikdy úplně nevidíte, a nedovedu si to vysvětlit! Přece nikdy není úplná tma!

Ten šok ve mně bude do konce života, s tím se nikdy úplně nevyrovnám, ani moje děti, jen se trochu obrousí hrany, ale obrovský kráter po něm zůstane. Nicméně přijímám, co mi život nachystal. Nechci se vracet do minulosti, to člověka strašně vysiluje. Asi se mám v něčem poučit, zatím tedy nevím v čem. Třeba se to jednou objeví.

Držíme se navzájem, co můžeme dělat? Jsme dobrá trojice. Vychovávala jsem je citem a dost jsem převzala od své babičky Hedviky z maminčiny strany. Byla to taková ta laskavá, správná, všeobjímající babička.

Honzovi bude v únoru 21 let, Vandě bylo 18 let, studuje herectví. Syn se připravuje na zkoušky na akademii výtvarných umění.

Manžel byl režisér, hudební skladatel a byl výtvarně nadaný.

Učím interpretaci, jak se poprat s textem, od dynamiky po dikci, artikulaci. To je hodně důležité, protože interpretace z vás dělá osobnost.

Nikoho nekopírovat, být sám sebou.

Naši studenti jsou velmi úspěšní v muzikálech, třeba v karlínském divadle, ve vinohradském máme dvě šikovné dívky, další jsou v Divadle Broadway, Veronika Stýblová na sebe upozornila v SuperStar. Mám z nich velkou radost. Vždycky vás zahřeje, když to, co jim dáváte, se do nich promítne.

S pokorou se toho dozvíš nejvíc.

Ano, je, ale služební. Byl to šok a krásné překvapení od ředitele naší konzervatoře Emila Ščuky. Jeho gesto mě dojalo.

Začínám 19. ledna společným koncertem s Renatou Drössler v pražském Divadle Semafor. Zazpíváme spolu poprvé a doufám, že navážeme užší spolupráci. Také bych ráda dokončila svoji sólovou desku a píšu knihu. Vyznávám se v ní ze svých pocitů, je to léčivé. A mám zaděláno na pár zajímavých textů.

Píšu průběžně, když mám chuť, nespěchám.

Uvidíme, co uděláme třeba s OK Bandem, a doufám, že budu pořád učit na konzervatoři. Předávání zkušeností mladým mě nesmírně dobíjí. A v té další sólové desce bych se chtěla vrátit ke kořenům - k blues.

Jsem typ, který se rád nechává překvapovat.

Věci neodkládám, vyřizuji je hned.

Když máte dům, hotovo není nikdy, práce probíhají také průběžně. A v zimě se nestaví.

To rozhodně ne, už jsme osvědčený tým. Probouzím se s písní, muzika je celý můj život.

Ale hudba je skutečně můj největší koníček. Neberu ji jako výdělečnou činnost. Ve chvíli, kdy tomu tak je, tak se jí už člověk nevěnuje tak poctivě. No, potom si třeba kreslím mandaly na pokličky, sbírám kameny, pěstuji si něco na zahrádce, jenže to vše je podřízeno rodině a hudbě.

Vanda bydlí částečně u babičky v Praze, protože tam studuje, a Jenda je u nás doma.

Nic mě nenapadá. Jsem vděčná, že mám úžasné děti a příjemné lidi kolem sebe, muzika mě pořád baví. Vždycky si dávám menší cíle, je to lepší a nejsem pak zklamaná. (směje se)