Jak to u zubaře dopadlo?

Dobře. Vypadla mi plomba, to se mi stalo asi před třemi týdny, a jak jsem kousal na tu stranu, kde díra nebyla, začalo mě bolet i tam. Tak jsem musel k zubaři a teď už zase můžu kousat normálně.

Minulý týden jsem vystupoval na akci pro zubaře a byla jich tam spousta. Ptal jsem se, jestli by se mi na to někdo podíval, protože mám v puse díru a potřeboval bych to. Také mě napadlo nechat si tam preventivně vytrhnout osmičky, to se také doporučuje. Říkal jsem si, že bych toho využil, ale neměli s sebou nástroje.

Kdyby teď někdo přišel k našemu stolu a řekl, abyste udělal nějaký fórek, jak byste reagoval?

Záleží na tom, jak by se mi chtělo a jakou bych měl náladu. Někdo přijde, řekne čau a kamarádsky se praštíme. Fórky ale na požádání neumím. Když mám vhodné rozpoložení, tak jo, ale když ho nemám, tak se do ničeho nenutím.

Jak na vás reagují lidé na ulici?

Myslíte lidi? Reagují tak, že mi třeba něco říkají. Jsem rád. Odmala bydlím v Praze, i když jsem chtěl vždycky žít na vesnici. Rád bych tam žil, ale právě tím, jak mě všichni poznávají, jsem si z té Prahy takovou malou vesnici udělal. Jdu po Václavském náměstí a někdo na mě zavolá: Čau, jak se máš? Je to jako na vesnici, kde se všichni znají, a to mi vyhovuje. Takhle už nemám důvod se někam stěhovat, ale až budu starý, tak se to třeba stane, protože to mě už nikdo znát nebude a to, co dělám teď, bude vyšumělý.

S Jitkou Asterovou objíždí Českou republiku s představením Slečna Abigail.

S Jitkou Asterovou objíždí Českou republiku s představením Slečna Abigail.

FOTO: archív Lukáše Pavláska

Věnujete se žánru stand-up comedy, který je u nás poměrně mladý. Co vás na tom nejvíc baví?

Komické vtipné monology byly už dřív. Stand-up je něco podobného a je to forma, která se tu už chytla. Nejvíc mě na tom baví, že jsem pořád někde jinde. Stále jezdím jakoby na výlety. Jako malý jsem chodil do skauta a bavilo mě jezdit ven a zase se vracet. Vystupuju skoro každý večer a pořád jsem na výletě. Jedu do Brna a zase se vrátím, druhý den jinam… Řízení auta mi nevadí.

S jakými vystoupeními objíždíte republiku?

Jsou to věci z pořadu Na stojáka, ty jsou už napsané. Někdy jezdíme tři komici dohromady, to je představení asi na dvě hodiny, jindy jedu sám. S těmi, co dělají stand-up, se kamarádíme hodně, například s Karlem Hynkem, Pepou Poláškem, Ester Kočičkovou…

Výstupy jsou připravené, ale ještě si tam na místě různě přidávám podle toho, jak lidi reagují.

V pořadu Na stojáka jsem natočil za osm let přes osmdesát scének a jezdím asi s patnácti nebo dvaceti - s těmi, u kterých mi přijde, že fungují všude. Některý výstup může být výborný, ale třeba nefunguje, protože to je klub, a ne divadlo, záleží totiž i na prostředí.

A pak ještě jezdím s divadelním představením Slečna Abigail, kde hraju jenom já a Jitka Asterová.

Je pravda, že tam předvádíte i polohy z Kámasútry?

No, je tam jedna taková humorná scénka, kdy v její knihovně objevím tuto knihu a prohlížím si ji. Ta hra je o paní, která radí lidem v manželství a má svého asistenta, který je mladší než ona a je do ní trošku zamilovaný. Rady, které ona dává lidem, pak zkouší na ní a snaží se ji oblouznit. Že bych tam mohl hrát, napadlo její dceru Aničku, která mě znala ze Stojáka.

Dá se říct, že vám pořad Na stojáka změnil život?

To je pravda, ale dělal jsem to už předtím. Sám a kde se dalo, většinou po hospodách. Vzniká to z toho, co mě napadne, ale musíte umět i nějakou formu, kterou by ten výstup měl mít. Jako když píšete básně. Báseň má taky nějakou formu. A obsah musíte nacpat do té formy. A jediný výsledek stand-up je, aby se lidi bavili a smáli.

Vy se při tom také bavíte?

Já se zas tak moc nebavím, já to totiž myslím vážně, ale jsem rád, že se smějou oni.

Myslíte si, že se lidi u nás rádi smějí?

Všude se lidi rádi smějou. Ne že řeknete, že Italové nebo Němci se smějou míň nebo víc. Každý se rád směje, ale záleží také čemu. Někdo se směje nějaké škodolibosti nebo hloupým věcem. Nebo chodí vysmátý i po ulici a nemá k tomu ani důvod. To je teď trend, že musíte být pořád v pohodě. Má to spousta lidí, ale pak jim uniká realita.

Čemu se směje Lukáš Pavlásek?

Skoro všemu. Já jen vypadám, že jsem naštvaný, ale nejsem. Nejsem rozesmátý pořád, ale možná jsem víc v pohodě, než kdybych se takhle tvářil. Směju se všemu možnýmu, třeba i na ulici, když je tam něco humorného.

V televizním pořadu Na stojáka natočil za osm let více než osmdesát scének.

V televizním pořadu Na stojáka natočil za osm let více než osmdesát scének.

FOTO: archív Lukáše Pavláska

A sám sobě?

To je přece samozřejmé. To je základ smát se sám sobě, bez toho by člověk ani nemohl žít. Pořád je čemu se smát. Všechno je vlastně trošku absurdní. Nikdo neví nic - proč tady jsme a co bude… Humor z toho vzniká samovolně.

Setkal jste se s tím, že se někdo při představení rozčílí, místo aby se smál?

To se stane, když se dotknete něčeho choulostivého, ale je to právě proto, že se lidé neumějí zasmát sami sobě. Nikdy jsem nerozuměl tomu, že se někdo dokáže brát smrtelně vážně. Hodně lidí si myslí, že humor je tehdy, když se smějete tomu, co nemáte rádi. Když máte na představení výstup, kde si děláte legraci třeba z tramvajáků, budou se tomu všichni smát, ale bude tam jeden tramvaják a ten si bude myslet, že si děláte legraci z něj. Ale že si z nich dělám srandu, neznamená, že je nemám rád! Jenže někdo to bere osobně.

Tomu jsem nikdy nerozuměl, protože srandu si přece můžete dělat ze všeho, i z toho, co máte rád.

Máte rád černý humor?

V humoru neexistuje žádná hranice. Legraci si můžete dělat i ze smrti a z nemocí - vlastně to je to jediné, jak se tomu můžete bránit. Jediná hranice je etická. Opravdu nemám rád laciné věci, ale to je spíš otázka vkusu.

Co je podle vás laciný vtip?

Třeba říct bezdůvodně sprosté slovo. Když ho chcete říct, musí to být ve správnou chvíli, aby se to hodilo. Nebo nemám rád rasistické vtipy. Prostě nemám rád vtipy, které svět zjednodušují.

Myslím si, že svět je složitý, a to je na něm dobrý, ale spousta lidí si ho zjednodušuje, aby se do něj nějak vešli a jakoby si ohraničili svoje území. Dobrý humor by měl takové ploty bořit.

Co naopak vnímáte jako smutné?

To je také otázka. Nakonec nemusí být smutné vůbec nic, protože když si to tak vezmete, můžete si říct, že smutný je úplně všechno. Vlastně to tak je, anebo se na to můžete dívat z druhé strany a vidět, že to je vlastně veselý. To je to samý, je to jedna mince, která se dá různě obracet. Záleží, z jaké strany na ni koukáte. Mezi smutkem a smíchem je všechno propojené dohromady a rozhoduje, jak to zrovna v tu chvíli vidíte.

Jak jste strávil Silvestr?

Stejně jako každý rok. S kamarády ze skauta jezdíme na hory, ale bavit se umíme pořád, nejen o Silvestru. Teď vypadám jako morous, ale není to tak. Jsem totiž ufon, byla to i moje přezdívka už od pionýra.

Jak jste ji získal?

Jednou jsem si večer u táboráku vymýšlel, že jsem přiletěl z Marsu a co jsem tam všechno zažil. Možná to byla pravda, já nevím. Kolikrát se mě lidé ptají, jestli je to, co říkám, pravda, nebo humor, ale já kolikrát sám nevím. Prolíná se to jako s tou veselostí a smutkem. To jenom někdo vytváří hranice a zábrany, aby měl život jednodušší, ale co já vím, jak to je. To neví nikdo.

Před lety jsem v té naší partě vymyslel celotáborovou hru o největšího notora galaxie a můj největší sportovní úspěch byl, že jsem to vyhrál tři roky po sobě. Pak jsme to museli zrušit, protože nikdo už nebyl schopný zapisovat bodování.

Co jste dělal předtím, než jste se začal živit jako komik?

Nejdéle jsem dělal na IT oddělení provozu v pojišťovně. Tiskl jsem dopisy a pak jsem je dával do krabic. Dělal jsem to dlouho a nebavilo mě to. Jediné, co mě na tom bavilo, bylo to, že dole byla místnost, kde se vždycky něco vytisklo, a tam jsem mohl být sám, zavřít se tam a třeba si číst nebo vymýšlet scénky.

Jednou jsem jel ve výtahu s nadřízeným, který byl Slovák, a teď mi najednou začal povídat, že mě tam všichni znají, dívají se na Na stojáka, a když přijdu do jídelny, prohlížejí si mě. A že bych už asi měl být někde jinde. A když mi to takhle v tom výtahu řekl, tak jsem tedy odešel a šel jsem na volnou nohu. To bylo před pěti lety. Chtěl jsem dělat, co mě baví, tak to dělám. Vždycky k tomu vede nějaká cesta.

Co rád čtete?

V každém žánru je něco kvalitního a pak je ten zbytek. To je jako v muzice. Teď jsem si znovu koupil deníky Jana Zábrany, to byl překladatel a básník. V 70. letech 20. století, když nemohl vydávat, protože vystupoval proti režimu, si psal deníky. Vyšly ve dvou svazcích, a i když jsem je četl už dávno, teď jsem si je koupil znovu a opravdu jsem se od toho nemohl odtrhnout. Fascinuje mě ten nekompromisní a opravdový přístup k životu.

Je škoda, že pro většinu lidí je to asi neznámé a že se mladí lidé hodně zhlížejí v různých podivných celebritách.

A vy? Jste dnes celebrita?

Doufám, že ne, protože v současnosti je celebrita někdo, kdo má třeba umělá prsa nebo se přihlásí do vily Vyvolených a tam se předvádí.

Čeho byste chtěl dosáhnout ve své kariéře?

Chtěl bych mít nějaké vlastní větší vystoupení. Myslím, že přijde čas, že se budou dělat velká představení v divadle, v nichž bude hrát třeba jen jeden komik. Teď tu s něčím takovým byl třeba Dylan Moran a zaplnil celé divadlo. Krátké výstupy, se kterými vystupuju teď, se musí pospojovat do jednoho plynulého večera.

S kolegou, bavičem Milošem Knorem.

S kolegou, bavičem Milošem Knorem

FOTO: ČTK

Kromě toho bych chtěl napsat divadelní hru. Jeden námět už mám. Vymyslel jsem hru Prezident. Bude o opilcovi, který se nějakým nedopatřením stane prezidentem, protože ho tam někdo nastrčí jako bílého koně. A jako každý opilec začne ztrácet kontrolu. Bude padat ze židle na konferencích a provádět i jiné taškařice.

Alkoholu trochu rozumím, tak se mi to bude psát snadno. Ještě spoustu bych toho chtěl udělat a také si zahrát v nějakém pěkném sitcomu. To mám rád.

Máte na mysli nějaký konkrétní sitcom?

Líbí se mi třeba britský Kancl. Tam hraje výborný stand-up komik Ricky Gervais. Také mám rozepsané asi tři pořady, které chci nabídnout do televize. Uvidíme napřesrok nebo možná napřespřesrok. Já všechno dělám pomalu. I když jsou chvíle, kdy zrychluju.

A jaké máte osobní cíle?

Každý chce být šťastný, to není nic extra.

Kdy se oženíte?

Nevím. Celkově jsem opožděný. Všechno jsem začal dělat později. Gott se také ženil až skoro v sedmdesáti, což není špatné a má to svoje výhody.

Kolikrát se mě lidé ptají, jestli je to, co říkám, pravda, nebo humor, ale já kolikrát sám nevím. Prolíná se to jako s tou veselostí a smutkem. To jenom někdo vytváří hranice a zábrany, aby měl život jednodušší.

Až budu mít krizi středního věku, chtěl bych si založit rockovou kapelu, protože tím tu krizi trošku přebiju. A možná bych se v té době mohl i oženit, abych si našel nový smysl života, protože kdybych se oženil dřív, tak bych v krizi středního věku musel zase už mít milenku, což by mi bylo hloupý. Když se ale oženíte až ve středním věku, rovnou tím vyřešíte i krizi středního věku.

Možná ale, že by nebylo špatné vydržet to až do těch sedmdesáti. Tím bych rovnou zabil i depresi ze stáří. Kdyby mi to tedy ve středním věku nevyšlo, tak bych zůstal u kapely a oženil bych se až v sedmdesáti.

Jednu kapelu jste už měl, je to tak?

Jo a hrál jsem tam na kytaru, ale pak jsem začal psát texty. Teď jsem hodně textů nasliboval a brzy přijde chvíle, kdy se do toho budu muset pustit. Je to jiné než psát scénky pro stand-up a i to mě baví. Nerad bych dělal jen jednu věc, to se okouká.

Dokonce jste už napsal i dvě knížky…

Knížky jsem psal vždycky. Chtěl jsem být spisovatelem, ale pak jsem se rozhodl, že budu hercem. Pro děti jsem napsal a nakreslil knížky Jestli počkáš trochu dýl, tak sem přijde krokodýl a Prvotřídní blázni mají potíže s kázní. Ta druhá vyšla na podzim a jsou to humorné básničky pro děti i s mými ilustracemi.

Prozradíte, jak vznikla vaše přezdívka Tydýt?

Když jsme vymýšleli reklamu, chtěli jsme postavu nějak pojmenovat a najednou se ozvalo zatroubení motorky. Režisér Dan Růžička řekl „tydýt“ a tím to jméno vzniklo. Rád bych s touto postavou udělal sérii skečů, jako měl třeba Mr. Bean. Scénky dáváme dohromady právě s kamarádem Danem Růžičkou.

Tydýt je takový prosťáček, který má trošku potíže s normálními situacemi v životě, jako je placení složenek, nákupy, najití si partnera, a řeší to po svém. Chce se do společnosti začlenit, ale pak zase vyvede něco nečekaného a je to ztraceno. To mě baví.

Když vidíte na billboardech reklamy, jejichž jste tváří, co to s vámi dělá?

Nic. Mně je to jedno. Nevšímám si toho a třeba si čtu.

Byla to dobrá práce?

Bavilo mě to moc a baví dál. Ještě pokračujeme.

To ale asi není moc kreativní…

Připravené to je, ale při natáčení se různé věci ještě domýšlejí. Vždycky je několik variant.

Jaké ženy se vám líbí?

Mám rád, když jsou přirozené. Fyzická kritéria má každý jiná, ale krása spíš stejně vyvěrá z vnitřku a tím se dá nahradit třeba i trochu křivé ucho. A když zjistím, že má smysl pro humor, tak to je to nejhlavnější. Ale aby byla rozhihňaná a smála se úplně všemu, to by bylo moc, to by mě taky mohlo zabít.

Je pravda, že váš koníček je medicína?

Můj koníček je všechno na světě, co mě zajímá - vesmír, příroda, historie, medicína… A je pravda, že mám doma takovou chytrou knížku, kde se dají najít všechny nemoci, a podle příznaků zjistíte, co vám je. Je to dobrá kniha. Tuhle jsem si tam hledal a podle jednotlivých příznaků, které tam jsou uvedeny, jsem našel, že trpím zánětem vaječníků.

Jestli ještě něco potřebujete, klidně se ptejte. Nebylo toho náhodou málo? Ze začátku se mi do rozhovoru nechtělo, ale teď bych vám už něco řek…