Popíjí zázvorový čaj a decku bílého, s cigaretou, prý jedním z mála svých zlozvyků, musí hodinku počkat. Hodně se směje, emotivně gestikuluje a chvílemi připomíná milou lištičku, to když se snaží co nejupřímněji odpovědět a přitom si uchovat kousek soukromí.

Jste spokojená s rokem, který právě zavřel dveře?

Nejvíc! Jsem velmi šťastná, byl po všech stránkách perfektní. Přinesl věci dobré i zlé a těžké, ale i ty byly k něčemu užitečné. Jsem vášnivý cestovatel a povedlo se mi hodně cestovat, soukromě i po festivalech s filmem Hořící keř. Všude se mi líbilo - v Americe, na Kubě, v Londýně, v Izraeli. Tam jsme se ještě před Vánoci koupali v Mrtvém moři. Teprve když jsem do něj vlezla, pochopila jsem, proč lidi tak výskají… Každé místo bylo úplně jiné a opravdu jsem si to užívala.

Pracovně jsem měla krásně vyvážené divadlo i film. Když delší dobu přichází jen jedno, to druhé mi chybí. Mám za sebou v bratislavském ND premiéry Madame Bovaryové, Bratrů Karamazových a Antigony v New Yorku. Výborné tituly i postavy.

Táňa Pauhofová

Táňa Pauhofová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A v osobním životě?

Nebudu se tvářit, že zažívám jen procházku růžovou zahradou. Před rokem mi bylo velmi zle, byla jsem vyčerpaná, unavená a měla jsem pocit, že žiju jako dostihový kůň. Stále jen běžím, běžím, snažím se všechno stihnout. Jenže mi to proteče mezi prsty, nic pořádně neuchopím.

Člověk asi musí padnout na hubu, aby si řekl: dost! Tak jsem přehodila priority a dala se na cestu lehkosti bytí.

Při pohledu zpět jsem měla problém určit, co kdy bylo, vše se prolínalo, přestávala jsem si pamatovat. Zdálo se mi, že víc odevzdávám, než dostávám, a ten nepoměr se podepsal i na mém zdravotním stavu.

Člověk asi musí padnout na hubu, aby si řekl: dost! Takže jsem se rozhodla, že to zkusím jinak, přehodila jsem si priority a vydala se na cestu, která se zdá pěkná. Taková lehkost bytí. Snažím se vyšetřit čas jen pro sebe, hodně zažívat a zjistit, po čem skutečně toužím. Učím se přijímat a bez výčitek říkat NE, což jsem dřív nedokázala. Zní to banálně, ale je to problém hodně mladých lidí, kteří se řítí životem rychle a zběsile.

Jak jste prožila Vánoce?

Vánoce jsou pro mě nejkrásnější částí roku. Poslední léta jsem proto zavedla tradici, že jsme celá rodina pohromadě. Já bydlím v Bratislavě s dědečkem a všichni ostatní, kteří už mají svůj vlastní život, přijedou. Povídáme si, díváme se společně na filmy, na pohádky, vyměňujeme si zážitky. Strašně ráda peču a vařím, takže všechno s láskou nachystám, včetně cukroví, je to moje forma terapie. Jako bych se ze všeho vyvařila a vypekla. Ale baví mě v podstatě všechno kolem Vánoc: uklízet, zdobit stromek, shánět dárky, nic nevnímám jako příkoří.

Táňa je vášnivá řidička. Jedinou výjimkou je dálnice D1, kterou ráda nemá, ale často ji křižuje mezi Prahou a Bratislavou. Pro zpříjemnění si pouští audioknihy, většinou v češtině.

Táňa je vášnivá řidička. Jedinou výjimkou je dálnice D1, kterou ráda nemá, ale často ji křižuje mezi Prahou a Bratislavou. Pro zpříjemnění si pouští audioknihy, většinou v češtině.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nový rok pro vás znamenal premiéru filmu Něžné vlny…

Scénář mi přišel jedním slovem rozkošný, už při jeho čtení jsem měla na tváři úsměv. Vrací se do doby totality, která je dnes velmi populární a filmařsky vděčná, asi jsme stále ještě neřekli všechno. Ale jde zase o trochu jiný úhel pohledu. Hlavně mě bavila představa, že budu hrát maminku.

Nepřipadáte si na ni ve třiceti mladá?

Právě, že ne. Dnes pokud žena ve třiceti nemá dítě, je to OK, ale moje mamka v té době měla už dvě větší děti. Tehdy to bylo úplně běžné, naopak výjimkou byla bezdětná třicítka. Tak se k tomu přistupovalo. Film zachycuje zhruba patnáctiletou etapu od těhotenství mé hrdinky, bývalé hvězdy lední revue, a jejího muže, představovaného Hynkem Čermákem, až do dospělosti jejich syna. Ten a jeho láska jsou hlavními hrdiny.

Ale maminku jsem hrála už několikrát. Tak si říkám, jestli mi náhodou nechce někdo shora dát znamení, že je čas… Už jsem si zvykla, že většina věcí, které se mi dějí v životě, se v předstihu udály ve filmu. Vždy jsem nejprve něco zažila v roli a pak to přišlo, měla jsem takovou předpřípravu. Každou rolí nacházím kousek sebe.

Takže se blíží čas na vlastní miminko?

S nadsázkou. Rozhodně se nebudu v životě orientovat jen tím, co hraju. Kdybyste věděla, co já musím v rolích absolvovat, hlavně na divadle! Pokud bych měla všechno aplikovat do reálu, děkuji pěkně! Ale obecně se nesmírně těším, že budu jednou maminkou. Až to přijde, tak to přijde. Musím tolik věcí plánovat, že v oblasti soukromí nechci nic nalajnovaného. A dítě ani přesně naplánovat nejde. Ale těším se na ně a očekávám správný moment…

Byla příprava na roli bývalé krasobruslařky náročná?

To si pište, já totiž bruslit neumím. Mám už jednu hororovou zkušenost z natáčení Poslední sezóny. Hrála jsem také krasobruslařku a byla to katastrofa. Zastavovala jsem se o mantinel, neuměla jsem udělat krok a museli mě zabírat jen od pasu nahoru. Celý štáb se mi smál. Proto jsem se tentokrát rozhodla pro poctivou přípravu, takovou hanbu jsem už nechtěla zažít. Měla jsem vynikající trenérku, obdařenou svatou trpělivostí.

V retro komedii Jiřího Vejdělka Něžné vlny ztvárnili s Hynkem Čermákem rodiče hlavního hrdiny.

V retro komedii Jiřího Vejdělka Něžné vlny ztvárnili s Hynkem Čermákem rodiče hlavního hrdiny.

FOTO: Falcon

Já sice miluji sport a nejsem dřevo, ale byla jsem vždycky na drsnější sporty. Dlouho jsem cvičila karate a nemám v sobě baletkovskou ladnost. Jsem taková hříčka přírody, sice působím křehce, ale necítím se tak a inklinuji k pravému opaku. Potřebovala jsem tudíž nejen získat na bruslích balanc, ale dostat do sebe tu ladnost. Nakonec bylo natáčení velká legrace.

Inspirovala vás k postavě vlastní maminka?

Ta mě nenapadla ani jednou, je úplně jiný typ. Předobrazem byla vize režiséra - velmi něžná, enormně starostlivá, romantická a obětavá maminka, která se kvůli synovi vzdala svých ambicí. Zkrátka rozkošná. To slovo mi nejlépe sedí k celému filmu. A ta představa mi byla tak milá, že jsem se ji pokusila naplnit.

Moje maminka byla absolutní perfekcionistka, přísná a důsledná k sobě i ostatním. A já byla první na ráně.

Jaká je vaše matka?

To je těžká otázka. Moje maminka je bojovník, dobrodruh, velká osobnost, která prošla v životě několika fázemi a proměnami. Byla vždy absolutní perfekcionistka, přísná a důsledná k sobě i ostatním. A já jako prvorozená dcera byla první na ráně. Moje výchova byla absolutní dril.

Samozřejmě jsem už vyrostla, ona se léty zklidnila a na spoustu věcí se díváme jinak. Teď se konečně blížíme do okamžiku, kdy si pomalu a opatrně k sobě nalézáme cestu a stáváme se kamarádkami. V něčem ji velmi obdivuji. Ale hlavně je to moje máma, takže ji nesmírně miluji, stejně jako otce, bratra a dědu.

Napáchal výchovný dril víc užitku, nebo škody?

To je diskutabilní, za mnoho, co vím, co mám, co jsem dostala, jsem vděčná. Ale nejsem zastáncem teorie, že účel světí prostředky. Myslím, že ke stejnému výsledku se lze dopracovat úplně jinak. Až budu jednou sama matkou, pokusím se jít jinudy. Chci být maminkou, která dokáže dát dětem pocit lásky, aby věděly, že ať se stane cokoli, budu je bezvýhradně milovat. Aniž bych od nich cokoliv očekávala. Nic jiného není tolik důležité.

V roce 1989, kdy film končí, vám bylo šest let. Máte z té doby nějaké vzpomínky?

Běžné dětské. I v souvislosti s dobou. V květnu jsem si zlomila pravou ruku a v nemocnici při kreslení mi proto dali snadný motiv, který zvládnu levačkou: rudý srp a kladivo. Vzpomínám, jak se mi výkres povedl a sestřičky mě moc chválily. V září jsem nastoupila do první třídy a učila se číst na nějakém absurdním, silně budovatelském článku.

A taky jsem toužila být jiskřičkou, leč nebylo mi dopřáno. Ze dne na den jsme museli místo soudružko učitelko říkat paní - a za soudružku jsme dostávali poznámky. Ničemu z toho jsem nerozuměla. Rodiče mi ledacos vysvětlili až mnohem později…

S Janem Budařem se setkali už několikrát, například v Románu pro muže.

S Janem Budařem se setkali už několikrát, například v Románu pro muže.

FOTO: Bontonfilm

Dobu totality jste si osahala už v Hořícím keři. Co vás zaskočilo nejvíc?

Vždycky jsem měla ráda historii a dějiny a ty naše mi přišly zvlášť zajímavé, protože se mě přímo týkají. To, v čem žijeme, je důsledkem minulého a do značné míry vypovídá, jak to půjde dál. Takže jsem najednou neobjevila Ameriku. Už film Kousek nebe se odehrával v totalitě 50. let, Muzika byla ze 70. let, Hořící keř z roku 1969.

Samozřejmě mi spousta věcí přišla šílená a nevstřebatelná, ale netroufnu si tvrdit, že vše bylo špatné. Člověk může prožívat hezké momenty bez ohledu na politický systém. Osobně by mi nejvíc vadilo omezení a nesvoboda jakéhokoliv druhu.

Mám své názory a potřebu bojovat za to, co cítím jako správné, takže bych se asi rychle dostala do maléru. Některé momenty z minula se mi zdají stejně absurdní jako třeba ženská obřízka. Dnes žijeme jinak a je důležité dělat vše pro to, aby se to už neopakovalo.

Co se neopakuje, v tomto případě bohužel, je první láska jako v Něžných vlnách. Jaká byla ta vaše?

První byla už ve školce. Ale takovou lásku, jakou prožívá ve filmu můj syn, jsem nezažila nikdy, protože o mě nebyl zájem. Díky výchově jsem dělala jen to, co se má, navíc jsem se cítila strašně ošklivá a neatraktivní. Rozhodně jsem nebyla typem dívky, o kterou mají zájem kluci. Aby mě to netrápilo, stylizovala jsem se do chlapeckého typu, takového vagabunda. I oblečením.

Takže pubertální romantická láska se mi vyhnula. A vztahy, které mě potkaly později, nerozlišuju na první, druhý… Láska je v každém věku jiná a každá je v té které době nejdůležitější. Zkušenosti vás naučí milovat jinak.

A která byla nejsilnější?

Pro mě je nemyslitelné lásky porovnávat, na všech bylo něco výjimečného. S každou se i já měním a posouvám. Existuje ale láska osudová a ta je jen jedna. Že je osudová, poznáte, i když na to není žádné pravidlo, prostě to víte. Tu jsem žila osm let.

Nesvoboda za totality mi přijde stejně absurdní jako ženská obřízka.

Mluvíte v minulém čase?

Pokud se ptáte, zda jsme ještě spolu, tak ne. Ale díky tomu vím, co je fatální láska. A jsem velmi vděčná za to, že jsem ji mohla poznat. Neznamená to ovšem, že jakákoliv další bude menší. Bude jiná.

Vraťme se k rolím maminek.

Minulou jsem hrála v Hořícím keři, šlo o žijící postavu, ambiciózní právničku Dagmar Burešovou, která se zastala odkazu Jana Palacha. Její přístup k rodině byl jiný, i když své dcery milovala, práce měla přednost. Koneckonců, maminky jsou různé. Uvidím, jakou potkám příště.

Před osmi lety si zahrála s Jakubem Doubravou v intimním dramatu o lásce v těžké době Kousek nebe.

Před osmi lety si zahrála s Jakubem Doubravou v intimním dramatu o lásce v těžké době Kousek nebe.

FOTO: Falcon

Já mám naštěstí profesi, která je skloubitelná s mateřstvím, takže rozhodování, jestli dítě, nebo kariéra, u mě nehrozí. Navíc jsem člověk, pro kterého jsou rodina, zázemí a láska absolutní základ.

Kdesi jste zmínila, že vaše postava v „Keři“ je výsledkem herectví a osobního příběhu. Jak tomu mám rozumět?

Moje babička byla také právnička a zažívala podobné boje jako Dagmar Burešová, pomáhala ženám, které se ocitly na druhé straně systému. A nějakým způsobem za to musela ona i celá její rodina s dvěma malými dětmi, což byla moje maminka a strýček, nést zodpovědnost. Takže existovala těsná paralela, podobný vzorec rozhodnutí bojovat za něco, co cítím, že je dobré - ne ve smyslu společnosti, ale morálně.

A moje maminka si velmi přála, abych šla na práva…

Jenže vy jste zvolila herectví. Na protest?

Těžko říct. Hrála jsem od malička, ale nikdy jsem si nepřipustila, že by herectví mohlo být víc než koníček. Jenže čím víc vás v pubertě do něčeho tlačí, tím víc to dělat nechcete. Nicméně nultý ročník právnické fakulty v Brně jsem absolvovala. Kdybych byla skutečný rebel, vykašlu se na to hned. Moje revolta spočívala v tom, že jsem u přijímaček zaškrtla odpovědi bez čtení otázek.

Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby maminka na práva tak netlačila a nebyla nekompromisně proti herectví. Možná bych si nakonec zvolila to, co jediné jsem chtěla vážně dělat já - medicínu. Zajímalo mě soudní lékařství, patologie… Ale je to tak, jak to je.

Ještě někdy jste se projevila jako rebelka?

Měla jsem v podstatě jen dva záchvaty rebelie a snahy prosadit svoje rozhodnutí. Nikdy jsem nebyla schopná udělat tu opravdu chegevarovskou revoltu, vždy byla spíš skrytá, sofistikovaná. První proběhla už v patnácti, kdy jsem odjela na rok do Ameriky.

Dovedu si představit, že bych prováděla mnohem horší věci. Asi se mamince podařilo mě vystrašit natolik, že jsem se ničeho dalšího neodvážila. Ale možná ta přísnost byla na místě, protože jsem Lev a ti lehce zvlčí…

Lidi si vás pletou s další slovenskou herečkou Vicou Kerekes. Co vy na to?

Je to moje spolužačka a kamarádka, dokonce u mne nějakou dobu bydlela. Ale rozhodně si nemyslím, že bychom si byly podobné. Přesto jsme už od školy zažívaly různé zápletky a záměny, dost jsme se tomu nasmály. Přitom každý, kdo nás pozná víc, musí uznat, že rozdílnější bytosti nelze najít. Možná leckoho plete, že jsme obě zrzavé, drobné a máme tmavé oči. Ovšem Vica je ženská femme fatale, úplně jiný typ než já - ve všem. Jinak myslí, jinak se chová…

Být stejné, je to katastrofa. Jedna taková jako já bohatě stačí. (směje se)

Jako Grušenka v dramatu slovenského ND Bratři Karamazovi - s Alexanderem Bártou.

Jako Grušenka v dramatu slovenského ND Bratři Karamazovi - s Alexanderem Bártou.

FOTO: Andrej Čanecký

Ale vy jste přece také ženská…

No, asi víc než kdysi, k určitému zlomu došlo zhruba v sedmnácti. Postupně jsem začala chápat, že být ženou nemusí být úplně špatné. Předtím jsem měla plno komplexů, byla jsem hromada nejistot a mindráků, týkajících se hlavně vzhledu. Vyzařovala ze mě nedůvěra v sebe sama. Byla jsem naučená, že nic není tak dobré, aby to nemohlo být ještě lepší. Měla jsem zkrátka problém přijmout se taková, jaká jsem.

Dnes už své hodnoty a kvality znáte, že?

Posledních pár let můžu říct, že se setkávám sama se sebou docela vyrovnaně. Mám stále výhrady, ale netýkají se už vzhledu. Když se někomu nelíbím, při vší úctě, ať se nedívá. Z nějakého důvodu jsem se tady takto ocitla, jsem to já a všechno to ke mně patří. Vzhled moc ovlivnit nemůžu a ani zatím nepodnikám žádná vylepšení. Spíš s některými vlastnostmi, zvlášť s netrpělivostí a strachem na různých frontách.

Nevadí vám ani odhalené scény před kamerou?

Není nic strašnějšího než samoúčelná nahota, ale pokud má smysl v rámci role, jsem schopná ji zvládnout. Jsem herec a to obnáší i případné obnažení. Mnohdy je mnohem horší jistá forma duševní nahoty - když musíte proniknout někam, kam před sebou unikáte - než ukázat prsa. Nemám definované hranice, že bych řekla: tohle už neudělám! A co provedu v jednom projektu, neznamená, že ve druhém udělám stejně.

Rozhoduji se vždy absolutně konkrétně. Vlastně ke všemu přistupuji jako k jedinečnému - ať jde o lásku, práci, lidi. Neporovnávám, nemám stejná kritéria. Paušalizování je záhuba.

Kdekdo zvažuje, podobně jako kdysi, život v cizině. Vy ne?

Já si naopak přeji, aby tu co nejvíc šikovných a schopných lidí zůstalo. Takových, co myslí a záleží jim na téhle společnosti a zemi. Ti, kteří nemyslí, můžou klidně odcestovat. To je jediná šance - dělat tady dobré věci. Ale chápu rodiče, kteří mají pocit, že by se jejich dětem žilo snadněji venku, že je tam čeká něco lepšího. Já se rozhodla zůstat tady a snažím se být užitečná.

Opět SND a Alexander Bárta, Táňa tentokrát jako Emma Bovaryová.

Opět SND a Alexander Bárta, Táňa tentokrát jako Emma Bovaryová.

FOTO: Braňo Konečný

Což neznamená, že neuvažuji o práci v zahraničí. Čechy za cizinu nepovažuji. Narodila jsem se jako Čechoslovenka, v Praze žije můj otec a mám tu spoustu přátel. Přesto, nebo proto, že jsou naše národy tak rozdílné, mě to velmi obohacuje.

Jak nejraději trávíte čas, který si už umíte vyboxovat?

Vedle cestování se chci hodně učit a poznávat, ochutnávat. Ráda se procházím, spím, čtu, chodím na jógu, na tai-chi. A také s nadšením a odhodláním maluju, což ještě neznamená, že mám talent… Ale bezvadně si tak vyčistím hlavu.

Stále mluvíte v jednotném čísle…

Kdepak, jsem dotykově vstřícný člověk, miluju společnost a sdílení. Zjistila jsem ale, že mě žádný partner, žádný vztah sám o sobě nemůže udělat šťastnou, to mohu dokázat jen já sama. Učím se proto samotu a ticho. Občas mi to už jde. Je ve mně mnoho lásky, v osobním životě jsem šťastná, ale nechám si s dovolením aspoň metr čtvereční soukromí jen pro sebe…

Co vás čeká v roce 2014?

Vypadá to velmi zajímavě, takže se těším.

Role Hany v obrazově podmanivém debutu Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle.

Role Hany v obrazově podmanivém debutu Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle.

FOTO: Falcon