Pozoruhodné filmové kariéře osmasedmdesátiletého Zdeňka Srstky předcházela ta sportovní.

Málokdo už dnes ví, že podsaditý kaskadér a bavič byl několikanásobným československým rekordmanem ve vzpírání, v roce 1957 přivezl z mistrovství Evropy bronzovou medaili a v roce 1960 byl šestý na olympiádě v Římě.

Boxer, vzpěrač, zápasník

Jeho prvním kolbištěm však byl boxerský ring. „Jako malý kluk jsem byl hrozný ňouma, vždycky mě zbili. Pak jsem viděl film Kožené rukavice a přečetl si knihu Pěsti pro milióny o americkém boxerovi Joe Lewisovi a rozhodl jsem se, že budu boxovat,“ vzpomíná.

FOTO: Petr Horník, Právo

Přihlásil se do sparťanského boxerského oddílu na pražské Letné. Když se v roce 1950 začal učit elektromechanikem v ČKD Vysočany, všiml si ho v tělocvičně učiliště náš někdejší rekordman ve vzpírání Václav Pšenička.

„Pozval mě na vzpěračský trénink. Za dva roky jsem vyhrál dělnické hry ve Vídni, v roce 1955 jsem byl na mistrovství světa v Mnichově.“ Československo reprezentoval až do roku 1962. „Pak začala éra dopingu, Maďaři, Poláci, Bulhaři, kluci, které jsem porážel o třicet kilo, najednou začali sbírat medaile. Jak to, že tolik děláš? ptal jsem se. To víš, nové metody, máme teď potravinové doplňky… Pochopil jsem, že to je v pr…,“ líčí konec vzpěračské kariéry a začátek nové - zápasnické.

„Trénovali jsme v tělocvičně se zápasníky a ti nás pořád hecovali: Nemysli si, že když zvedneš 150 kilo, že nedostaneš přes držku. Bavilo mě to, a když jim někdo v mé váhové kategorii nepřišel, trénoval jsem s nimi. Moc se mi to pak hodilo v kaskadérství.“

Dotáhl to až do reprezentačního dresu v řeckořímském zápase. Tehdejší reprezentační podmínky by asi dnešní generaci moc nelákaly: „Když jsme někam jeli, platili jsme si sami vlak a brali si dovolenou. Dělal jsem energetika v Uhříněvsi, začínal jsem v šest ráno, ve čtvrt na čtyři jsem vstával a šel jsem běhat do Stromovky. Pak rychle na hlavní nádraží, kde mi jel vlak v 5.07, ve tři jsem končil a pospíchal na vlak. Trochu si odpočinul a šel v šest na trénink. Trénovali jsme, dokud nás vrátný nevyhodil.“

Zloduši z tělocvičny

V tělocvičně ČKD Praha se tehdy rodil věhlasný kaskadérský tým, vyhledávaný českými i zahraničními filmaři: boxeři Ota Rademacher, Jaroslav Tomsa, Jindřich Sejk, zápasníci Karel Engel a Zdeněk Srstka, judista Petr Jákl st., skokan do výšky Jiří Lánský.

„Každý si myslí, že jsme jako kaskadéři začínali ve filmu Limonádový Joe. Ve skutečnosti to bylo už v roce 1962 v Tarzanově smrti. Asistenta režie dělal Tomáš Svoboda, s nímž jsme se znali z tělocvičny. Potřebovali tam pár rváčů, a tak si vzpomněl na nás.“

Z té doby se datuje přátelství Zdeňka Srstky s Rudolfem Hrušínským, který hrál titulní postavu. „Měli jsme spolu rvačku, připravovali jsme si to a já mu vysvětloval, že to napřed přiletí zprava, pak zleva. Ruda se na mě podíval a řekl: Nebude lepší, abychom si tykali? Vy na mě budete hodnější. Od té doby jsme byli kamarádi.“

Býval jsem jako otlučená píšťala. Když jsme začínali, tak Jarda Tomsa řekl, že si přece nebudeme brát chrániče, aby si lidi nemysleli, že to neumíme.

Mezinárodní věhlas však kaskadérskému týmu přinesla slavná komedie Limonádový Joe, kde hráli partu pistolníků.

„Režisér Lipský tam potřeboval, abych prorazil dveře. Kamera, klapka, rozběhl jsem proti nim a letěl zpátky jako mičuda. Vůbec jsem to nechápal, byly to jednoduché dveře, samozřejmě jsem to chtěl udělat ještě jednou. Zešílel jsem - nejenže jsem vyrazil ty dveře, ale celou stěnu. Ti blbci ty dveře zatloukli hřebíky,“ vypráví jeden z kaskadérských zážitků, kterých má za sebou za bezmála padesát let filmování nemálo.

Umění padat

„Býval jsem jako otlučená píšťala. Když jsme začínali, tak Jarda Tomsa řekl, že si přece nebudeme brát chrániče, aby si lidi nemysleli, že to neumíme,“ směje se.

S Věrou Čáslavskou na setkání účastníků letních a zimních olympijských her, konaných v roce 1960.

S Věrou Čáslavskou na setkání účastníků letních a zimních olympijských her, konaných v roce 1960.

FOTO: ČTK

Kaskadérské kousky, zejména pády, se musejí dělat rychle, aby jejich aktéry neohrozily, což je přirozeně v kolizi s představami kameramanů. „Nejnebezpečnější je padání ze schodů,“ připomíná Zdeněk Srstka. „Na Kavčích horách jsem jednou točil s režisérem Polákem estrádu Možná přijde i kouzelník. Jirka Korn měl s tanečnicemi stoupat po schodech nahoru a já měl jít v údržbářském plášti dolů, čumět na ně, zakopnout a spadnout.”

„To víte, že se mi ty holky líbily, tak jsem čuměl, zakopl a po držce letěl po schodech dolů. To se vždycky zabalíte a je to v pohodě. Dobrý, povídá režisér. Nebylo, ozve se kameraman, byl to hrozný fofr, já to nestačil. Františka Poláka mezitím napadlo, abych si vzal do ruky lékárničku, aby to jako bylo obtížnější. Jenže jak jsem padal, tak jsem si o tu lékárničku rozrazil čelo. Točilo se dál, takže mě nenapadlo nic lepšího, než že jsem vytáhl z té lékárničky obvaz a začal se ovazovat,“ přidává vzpomínku na natáčení populární estrády z osmdesátých let.

Neméně bolestivá byla kolize při natáčení televizního seriálu o hradech. „Byla tam hladomorna, do které vedly dřevěné točité schody. Režisér si vymyslel, že mám po těch schodech spadnout do hladomorny. Byly hodně úzké, to je vždycky problém, protože se mlátíte o stěny. Udělali jsme to jednou a kameraman povídá: Já to nestačil. Z těch schodů koukaly třísky, já měl na sobě středověké podkasané kalhoty a halenu bez rukávů. Co se dalo dělat, jeli jsme to podruhé. Ani nechtějte vědět, kam všude se mi ty třísky zadřely.“

Druhým seriálem, kde se letos objevil, byli Doktoři z Počátků. Z místní hospody si zde odskočil do ordinace Václava Postráneckého a Martina Stránského.

Druhým seriálem, kde se letos objevil, byli Doktoři z Počátků. Z místní hospody si zde odskočil do ordinace Václava Postráneckého a Martina Stránského.

FOTO: archív TV Nova

Rychlost je důležitá i při akcích, kdy mají kaskadéři proletět sklem. „Dneska se používají netříštivá, ale dřív… Museli jsme se rozeběhnout a největším fofrem to proletět, aby se sklo roztříštilo co nejdál a nestačilo dopadnout zpátky,“ vysvětluje Zdeněk Srstka.

„Když jsme točili komedii Šéfe, vrať se, chtěl po mně režisér Hynek Bočan, abych prorazil dveře se skleněnou výplní a podíval se do kamery, která stála za nimi. Zkoušeli jsme to, ale nelíbilo se jim to, protože to bylo moc rychlé. Udělal jsem to tedy pomaleji, vystrčil jsem hlavu a už jsem cítil, jak mi seshora spadl za krk střep. V tom okamžiku se nesmíte pohnout…“

Oheň, hadi, krysy

Podmínky, v nichž čeští kaskadéři natáčeli, byly občas dost divoké: „V Turkménii, kde jsme točili film Oáza, bylo 41 stupňů ve stínu. Jedete gazíkem celý den pouští a potkáte tři velbloudy. Dělal jsem něco za Rudu Hrušínského, plazil jsem se v písku, kde bylo plno hadů.“

Zcela opačné teploty je čekaly v Rusku při natáčení válečného dramatu Sokolovo: „Hrál jsem nějakého dědka, dali mi vaťáky, beranici, paruku a plnovous. Měl jsem vyběhnout ze stodoly, které z plamenometu zapálí střechu. Vyběhl jsem, ale chytl mi plnovous a pak i paruka. Musel jsem uběhnout stovku za deset sekund, dohrál jsem to tak tak. Polili mě hned vodou, asi čtrnáct dnů jsem jedl a pil brčkem, jak jsem měl spálenou pusu.“

Za Limonádového Joea jsme dostávali denně 76 korun, když jsem hrál v německém filmu, bylo to 450.

Nebývá to jen počasí, které prověří odolnost kaskadérů. Když Američané točili v sedmdesátých letech na Mostecku drama Na západní frontě klid, najali na akční scény české kaskadéry. „Měli jsme nakonec dělat mrtvoly a režisér si vymyslel, že po nás polezou krysy. Přivezli laboratorní krysy, které však byly zvyklé na teploučko, takže některé utekly, některé nám zalezly do kabátů, aby se zahřály. V té zimě po nás nelezla ani jedna. Sehnali tedy nějaké rybí pomazánky a těmi nás natřeli.“

V roce 2008 si po sedmileté známosti řekli ano s o čtrnáct let mladší partnerkou Alenou.

V roce 2008 si po sedmileté známosti řekli ano s o čtrnáct let mladší partnerkou Alenou.

FOTO: ČTK

I když má na svém kontě desítky našich i zahraničních filmů, nikdy neuvažoval o tom, že by se herectvím živil: „To jsem nikdy nechtěl, nejsem školený herec, jsem kluk z ulice, který se celý život živil rukama. Než obcházet nějaké castingy, to bych šel radši dělat do lomu,“ tvrdí.

A že by ho k herectví táhly vysoké honoráře? „Za Limonádového Joea jsme dostávali denně 76 korun, když jsem hrál v německém filmu, bylo to 450 korun. Byl jsem z toho celý pryč, než mi produkční povídá: Vidíš támhle toho s koštětem, co uklízí na place? Tak ten má taky 450 - ale marek.”

„Američani se divili, že jsem natočil tolik filmů a nekoupil si ještě nějaký hrad nebo zámek, kterých tu máme tolik. Já celý život bydlel v činžáku, kde jsem se narodil. Ten pak dostal někdo v restituci a prodal to nějakým Italům. Když se dozvěděli, že mám v Klánovicích zahradu a chatičku o rozloze 21 metrů, kterou tatínek kdysi koupil, dali mi soudní výpověď a musel jsem se do tří měsíců vystěhovat,“ objasňuje své bytové podmínky.

I v malé chatce, kterou obývá s manželkou Alenou, se našlo místo na malou posilovnu. „Snažím se každý den cvičit, jinak svaly atrofují,“ podotýká.

Dřív, když někdo při rvačce spadl na zem, tak to skončilo, dnes do něho ještě kopou.

Sporty jako box a zápas ho naučily vytrvalosti a disciplíně. „Taky být neagresívní, ale nedat se,“ dodává. „Kdo nechodil na zápas nebo na box, tak nemá pojem, co nějaká rána může způsobit. Většinou to znají jen z filmů, kde do sebe buší hlava nehlava a pak se otřepou, zapálí si cigáro a kráčejí dál. Přitom toho člověka můžete nějakým úderem zabít nebo zmrzačit.”

”Dřív, když někdo při rvačce spadl na zem, tak to skončilo, dnes do něho ještě kopou. Já se nikdy nepral, jen v sebeobraně, a i to dopadlo špatně,“ připomíná přepadení, které mělo soudní dohru. „Ten blbec na mě skočil zezadu, já mu z otočky jednu vrazil a on byl osm měsíců v neschopnosti. Dostal jsem tenkrát roční podmínku. Soudkyně mi řekla, že jsem si měl uvědomit, že mám větší sílu… Řekl jsem jí na to, že jsem bohužel neměl v ruce zrcátko.“

Hliník z Humpolce

Kaskadérství se věnoval přes třicet let, dalších šestnáct let trénoval začínající kaskadéry. Režiséři mu začali brzy svěřovat menší role, kde využili jeho robustní postavy a buldočí tváře. Největší popularitu mu paradoxně přinesla role studenta večerní průmyslovky ve slavné komedii Marečku, podejte mi pero, kde jen seděl v lavici, luštil si křížovky a opakovaně pronášel: Hliník se odstěhoval do Humpolce.

„Dokonce mě do Humpolce pozvali na odhalení pamětní desky Hliníkovi,“ hlásí se ke svému podílu na věhlasu neexistujícího občana tohoto města.

S tvůrci komedie Marečku podejte mi pero Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem nemohl v roce 2002 v Humpolci chybět u odhalení pamětní plakety slavnému, byť neexistujícímu občanovi města - Hliníkovi.

S tvůrci komedie Marečku podejte mi pero Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem nemohl v roce 2002 v Humpolci chybět u odhalení pamětní plakety slavnému, byť neexistujícímu občanovi města - Hliníkovi.

FOTO: ČTK

V posledních jedenácti letech si ho televizní diváci oblíbili jako moderátora pořadu Chcete mě?, kde nabízí opuštěné pejsky z útulků do opatrování. Objevil se před kamerou s desítkami mnohdy problematických psů, kteří ztratili důvěru k člověku. Žádný z nich ho však nepokousal.

„Nikdy se k nim nehrnu, mám k nim respekt,“ vysvětluje. „Když ke mně přijde a ťukne mě čumákem do ruky nebo do kolena, vím, že to bude v pořádku. Nebo mě obejde a očurá, to je taky dobrý. Horší to je, když má uši dozadu. Vždycky na něho začnu mluvit, to dělám i se všemi zvířaty, co mám doma.”

„V jednom útulku mi přivedli psa a řekli, že nemá rád lidi v kalhotách - jeho majitelem byl hospodský, ožralí hosté o něj zakopávali, dávali mu pít rum… To se omlouvám, ale dneska jsem si sukni zapomněl doma, povídám a začal jsem na něj mluvit, vysvětloval jsem mu, jak se určitě najde někdo, kdo si ho odvede domů a bude se mít dobře. Za chvíli ke mně přišel a sednul si mi k nohám. Natočili jsme to, olízal mi ruku. Říkám mu, že už musím jít. Na pohled toho psa nikdy nezapomenu…“

Já bych si v každém útulku vzal několik psů, ale to bych potřeboval barák s takovými 25 hektary.

Doma mu dělá společnost 51kilový buldok Andy a kocour, kterého mu někdo před dvěma lety hodil přes plot. „Já bych si v každém útulku vzal několik psů, ale to bych potřeboval barák s takovými 25 hektary. A manželka mi pokaždé připomíná, kolik mi je a kolika se takové štěně dožívá let…“ dodává výmluvně.

S manželkou Alenou se vzali před pěti lety po sedmileté známosti. Předtím byl čtyřicet let svobodným mládencem. S první ženou se seznámil na večerní průmyslovce, manželství netrvalo dlouho, rozvedli se, když byly jejich synovi Jiřímu tři roky. Na syna je patřičně pyšný: vystudoval práva, byl dlouholetým ředitelem Národního divadla a posléze divadelní agentury Dilia, přednáší jako docent na DAMU. Radost má i z obou vnuček, které vystudovaly vysoké školy.

„Vidíte, můj táta i děda byli řezníci. Děda neuměl číst a psát, na řezníka šel, protože doma zažil hrozný hlad a chtěl se někdy pořádně najíst,“ připomíná. „Lásku k jídlu mám po něm. Když přede mnou řeknete ovar nebo vepřové koleno, tak polykám naprázdno.“