„Máchale, tebe čeká šibenice,“ volá Petr Nárožný v roli úlisného kaprála na mladého mlynáře v podání Vladimíra Dlouhého, který vzápětí zmizí ve skalní puklině vedoucí do pekelného podzemí. Že se jedná o scénu z filmu S čerty nejsou žerty, asi není třeba pohádkovému národu vysvětlovat. Peklo se v téhle pohádce opravdu povedlo, což je i zásluhou místa, kde pekelné jeskyně dodnes najdete. Leží asi patnáct kilometrů severně od Máchova jezera a místo čertů tu dneska natrefíte spíš na motorkáře.

Pekelné doly

„Skutečné jeskyně to ale nejsou. Jeskyně je přírodní útvar, jenže tohle je udělané ručně,“ uvádí na pravou míru základní pojmy Miroslav Krejčí, jemuž celý prostor patří a který tu vytvořil domovskou základnu motorkářskému klubu s příznačným názvem Pekelné doly. „Dřív se tomu říkalo Lindavské komory, jeskyně, sklepy, každý to nazýval jinak,“ říká. Historii má z archívů nastudovanou dobře, nicméně hlavní důvod, proč někdo z pískovcových skal kdysi vykutal půl miliónu tun písku, je nejasný.

„Celková vnitřní plocha je 3500 metrů čtverečních, 2,70 metru průměrná výška, ručně vytesané a vyklenbované do ploché klenby. To jinde na světě nenajdete,“ říká.

Oficiální verze je ta, že tu byl v 18. století důl na písek, ten se však podle Krejčího na stavbu použít nedá. Spíš se přiklání k tomu, že umělé jeskyně vytvořili pronásledovaní příslušníci jednoty bratrské po bitvě na Bílé Hoře. „Tady v podzemí v neobydleném území byli naprosto schovaní. Byla to pevnost jako hrom, vešlo se sem úplně všechno – povozy, koně, krávy.“ K názvu Pekelné doly ho proto inspirovala nejen pohádka, ale i pekelná dřina, která k vytvoření jeskyní byla zapotřebí. „Já vám kliďánko půjčím krumpáč a zkuste si to. Sbíječka vám tady vydrží deset minut.“

Takhle to vypadá, když se do umělé jeskyně sjedou motorkáři. Už příští rok tu ale možná přibydou i pohádkové postavy.

Takhle to vypadá, když se do umělé jeskyně sjedou motorkáři. Už příští rok tu ale možná přibydou i pohádkové postavy.

FOTO: ČTK

Novodobá historie Pekelných dolů už tak tajemná a romantická není. Za druhé světové války tu židé montovali letecké kanóny pro říši, za socialismu prostor využíval národní podnik Zelenina Terezín jako sklady. Plány sportovců, kteří tu po revoluci chtěli trénovat curling, brzy krachly.

Když skalní útvary koupil v roce 2001 v exekuci Miroslav Krejčí, původním povoláním obchodník, musel nejdříve vyklidit třicet kontejnerů navezené skládky.

Díky natáčení pohádky S čerty nejsou žerty v roce 1984 si však celé místo udrželo svou tajemnost a pohádkovost, což Miroslav Krejčí i jeho dva mladí společníci přijali za své. Sám Krejčí si nechává říkat Pekelník, Jan Vrba, který trochu připomíná čerta v civilu, jen mu chybí myslivecká kamizola, je Pekelníček a Barbora Haklová, která měla při rozhovoru pletenou čepici s čertovskými růžky, dostala přezdívku Čarodějnice.

Od motorek k pohádkové říši

Čepice se nicméně v Pekelných dolech hodí tak jako tak. Je tu neustále dvanáct stupňů, v zimě i v létě, ale v některých prostorách se dá přitopit. Motorkáři můžou na svém stroji vjet rovnou dovnitř, zaparkovat, dát si něco k jídlu nebo k pití, půjčit si matraci a klidně v pekle přenocovat. Vstup je zatím zdarma, takže právě občerstvení je to, co tři společníky živí. „Jenom letos přijelo asi 35 tisíc lidí ze sedmnácti zemí,“ říká Miroslav Krejčí.

Motorkářskému klubu šéfuje Miroslav Krejčí, který přijal přezdívku Pekelník.

Motorkářskému klubu šéfuje Miroslav Krejčí, který přijal přezdívku Pekelník.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Motorkářskému klubu šéfuje Miroslav Krejčí, který přijal přezdívku Pekelník.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Připočtěme k tomu i pronájem filmařům. V posledních letech se tady v okolí točil třeba Maharal, Kovář z Podlesí, ale i hollywoodské bijáky Solomon Kane nebo Letopisy Narnie. Početné fanoušky posledního jmenovaného Jan Vrba zklame: „Točilo se tu několik dní, ale ve filmu je z toho jen několikavteřinový záběr.“

Přes zimu bývá zavřeno, ale jinak můžete přijet v podstatě kdykoli. Na jaře a na podzim se tu konají dvě velké akce především pro motorkáře – Probouzení a Usínání netopýrů, ale jinak nejsou Pekelné doly nějakým uzavřeným motorkářským klubem, který mezi sebe nikoho nepouští. Vítáni jsou všichni, ať přijedou na motorce, na kole, nebo přijdou pěšky. Tomu ostatně odpovídá plán Miroslava Krejčího na příští rok.

„Víte, jak vypadá bazilišek?“ testuje moje pohádkové znalosti. Zapřemýšlím: „To je nějaký takový…“

„Přesně. Nějaký takový,“ jako by čekal tuhle odpověď. „Takových bytostí, které jsou v každé pohádce a pokaždé vypadají jinak, je spousta a je potřeba to zastavit,“ říká s nadsázkou. „My chceme říct Ne! Bazilišek vypadá takhle. Plánujeme celý prostor rozdělit na dvě poloviny. Z jedné by měla být pohádková říše pod zemí a druhá by měla zůstat pro motorkáře a pro ostatní návštěvníky.“

Z pohádkových rekvizit je tu zatím váha podobná té, která pod tíhou hříchů Doroty Máchalové klesla k zemi. „Když na ni vlezou děti, to byste viděl, jak se ke všemu přiznají, jen aby ta váha neklesala,“ směje se Barbora Haklová.

Chaloupka 27+1

„S Princem a Večernicí tu máme krásný zážitek,“ říká kastelán Jiří Sobek, který na hradě Krakovci občas promítá návštěvníkům některou z pohádek, jež se tu natáčely.

„Pamatujete si na scénu, kdy princ poprvé potká čaroděje Mrakomora? Čaroděj mu řekne Drzý spratku, plácne jeho koně po zadku a princ ujíždí. V tom se zablýskne a začne pršet. Nám se při promítání stalo, že úplně přesně ve stejném okamžiku se nad námi zablýsklo, zahřmělo a začalo lít jako z konve. Na to tu lidé hodně vzpomínají.“

Lidi občas zabloudí do Krakovce u Olomouce, upozorňuje zájemce o návštěvu kastelán Jiří Sobek. Pohádkový Krakovec ale najdete na Rakovnicku.

„Lidi občas zabloudí do Krakovce u Olomouce,” upozorňuje zájemce o návštěvu kastelán Jiří Sobek. Pohádkový Krakovec ale najdete na Rakovnicku.

FOTO: Petr Horník, Právo

Podobné příhody k tajemným místům patří a Krakovec na Rakovnicku takovým určitě je. Princ se sice v pohádce dozvídá, že Mrakomor vězní Večernici na svém hradě, ale toto pojmenování trochu mate. Současný stav odpovídá spíš zřícenině, oficiální název je hrad Krakovec, ale podle kastelána je to vlastně zámek. „Je z konce 14. století a můžu směle říct, že je vzhledem k dispozici a umístění prvním zámkem v českém království, přibližně o dvě stě let dříve než ostatní zámky.“

Původní stavitel a majitel Jíra z Roztok jej dokonce nazval chaloupkou. „To považuju za nejtrefnější,“ říká Jiří Sobek. „Krakovec je taková chaloupka 27+1.“ Právě tolik tu bývalo místností, ale když v 18. století vyhořel, nastalo sto let rabování a rozebírání na stavební materiál. „Troufám si říct, že v okruhu třiceti kilometrů najdeme v každém baráku z téhle doby kus Krakovce.“

Podařilo se mi zkontaktovat člověka, který hrál Dlouhého Janka, a občas s ním pořádáme besedy. Letos jsme taky udělali akci S kastelánem za Leontýnkou.Jiří Sobek, kastelán

Dnes stavba láká různé druhy návštěvníků – fanoušci architektury i stavební experti tu v dochovaných místnostech obdivují především asymetrické stropní klenby, místy až odporující fyzikálním zákonům. Místo má i svůj duchovní význam, protože je posledním působištěm mistra Jana Husa v Čechách. Tady ho zastihlo pozvání na kostnický koncil.

„Příští rok to bude šest set let od jeho odjezdu, vše k tomuhle výročí budeme směřovat,“ říká Jiří Sobek, který kromě zimních měsíců rád přespává ve spacáku v místech bývalé kaple, kde Hus kázal.

Na besedu s Dlouhým Jankem

Návštěvnost se každý rok pohybuje okolo patnácti tisíc lidí a největším tahákem bývá kulturní program. Jiří Sobek zve na vystoupení písničkáře, básníky i umělce všeho druhu a snaží se těžit i z pohádkovosti Krakovce. Kromě Prince a Večernice se tady natáčel i pro mnohé kultovní film z dětství Ať žijí duchové!

Leontýnka a Dlouhý Janek z filmu Ať žijí duchové! na hradě Brtníku žijí dál – Jankův představitel se sem dokonce vrací s vyprávěním.

FOTO: Petr Horník, Právo

Leontýnka a Dlouhý Janek z filmu Ať žijí duchové! na hradě Brtníku žijí dál – Jankův představitel se sem dokonce vrací s vyprávěním.

Leontýnka a Dlouhý Janek z filmu Ať žijí duchové! na hradě „Brtníku” žijí dál – Jankův představitel se sem dokonce vrací s vyprávěním.

FOTO: ČTK

„Podařilo se mi zkontaktovat člověka, který hrál Dlouhého Janka, a občas s ním pořádáme besedy. Letos jsme taky udělali akci S kastelánem za Leontýnkou. Naplánoval jsem, že s dětmi projdeme celou stavbu a budeme hledat Leontýnku, která na ně občas někde vykoukne,“ popisuje kastelán, který tu pracuje třináct let, a dodává: „Jen jsem to trochu podcenil, protože během chvíle sem dorazilo asi sto osmdesát dětí.“

Ve mlýně už nestraší

K tradičnímu pohádkovému koloritu patří i strašidelný mlýn. Ten „pravý“, tedy žádnou studiovou kulisu, najdete v Kuželově na Hodonínsku, pár kilometrů od slovenských hranic. Zahrál si ve dvou pohádkách. V té první, O statečném kováři, se spíš mihl, když jeho kolo vlastníma rukama roztáčel mlynářský pomocník Matěj.

Úlohu zakletého mlýna, který musí hlavní hrdina odčarovat, dostal v pohádce Nebojsa z roku 1988. Když u něj zastaví černý vůz s rakví bez kočího, i zlodějíček Ferko v podání Ondřeje Vetchého se raději běží schovat do kupy sena.

Když odvážný Ondra v pohádce Nebojsa zakletý mlýn odčaroval, vesničané se dali do tance. Tancuje se a zpívá i při zakončení Horňáckých slavností, které se v Kuželově každoročně odehrávají.

Když odvážný Ondra v pohádce Nebojsa zakletý mlýn odčaroval, vesničané se dali do tance. Tancuje se a zpívá i při zakončení Horňáckých slavností, které se v Kuželově každoročně odehrávají.

FOTO: Roman Kučera

Dnes už takhle strašidelně nepůsobí a před třemi lety se dokonce stal Národní kulturní památkou. Tehdy tu také začal pracovat průvodce Miroslav Prachař, který vysvětluje, čím si mlýn ocenění vysloužil: „Je to jediný větrný mlýn holandského typu, který se u nás v republice dochoval. Tvoří ho kamenné zdivo, na němž je posazená kovová kolejnice a na ní na kolečkách celá těžká dřevěná otočná střecha.“ Střecha s větrným kolem se tak mohla pomocí rumpálu libovolně otáčet podle toho, kam foukal vítr.

Někteří z nich nechápou, že je tady něco sto padesát let a že je to původní. Dokonce i někteří zahraniční filmaři mají pocit, že se ocitli v ateliéru.Romana Ryšavá, průvodkyně

Mlýn je ve správě Technického muzea v Brně a je přístupný veřejnosti. V budově, která k mlýnu náleží, je expozice bydlení na Horňácku, jak se tahle oblast v jihovýchodním cípu země nazývá. Každoročně se u mlýna odehrává i slavnostní zakončení folklórních horňáckých slavností. Pohádková minulost mlýna sice nepatří mezi hlavní důvody, proč sem návštěvníci zavítají, nicméně mnozí z nich si vybaví, že už ho někde viděli. „Hodně lidí, kteří se na pohádky dívají, ví, že se tu natáčelo, a jsou rádi, že jim to při výkladu připomeneme,“ říká Miroslav Prachař.

Tohle že je skutečný zámek?

Když mluvíme o místech natáčení klasických českých pohádek, není možné hrady a zámky úplně vynechat. Vyberme ale ten, který na rozdíl od Bouzova nebo Křivoklátu není v každém průvodci po pohádkových místech, ačkoli si s nimi svým pohádkovým vzezřením nezadá. Dokonce tolik, že se například někteří američtí turisté domnívají, že byl postaven jen jako kulisa pro účely filmování.

Zámek Sychrov se do své současné podoby dostal vlastně teprve nedávno, před sto padesáti lety. Filmaři jej využívají často, což je podle průvodkyně Romany Ryšavé (vpravo) potřeba, protože si tak přivydělává na svůj provoz.

Zámek Sychrov se do své současné podoby dostal vlastně teprve nedávno, před sto padesáti lety.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Turisté nechápou, že je tady něco sto padesát let a že je to původní. Dokonce i někteří zahraniční filmaři mají pocit, že se ocitli v ateliéru,“ říká průvodkyně na zámku Sychrov Romana Ryšavá.

Že vám ihned nenaskočí žádná pohádka, která se tu točila? I turisté podle průvodkyně často tápou, nicméně skoro vždycky se na pohádky zeptají. A někteří přicházejí i přímo kvůli tomu, aby si prohlédli kapli, kde Zlatovláska oživila popraveného Jiříka, schodišťovou halu, kde pobíhal rozumu zbavený vladař v podání Jaromíra Hanzlíka v Nesmrtelné tetě nebo kde se točily exteriérové scény do pohádky Zdeňka Trošky Nejkrásnější hádanka.

Kapli, kde Zlatovláska potřela Jiříka živou vodou, není možné při prohlídce zámku vynechat.

Kapli, kde Zlatovláska potřela Jiříka živou vodou, není možné při prohlídce zámku vynechat.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

FOTO: archív ČT

Kromě těch tu vznikla i celá řada méně známých televizních pohádek a filmů, ale vytížený je zámek prakticky neustále. Nedávno se tu třeba točila americká reklama na jednu automobilku.

„Každá památka se potýká s penězi. Dřív k ní šlechta měla pozemky, které vydělávaly na její údržbu, ale dnes je to solitér, který je jako bezedná studnice. Proto děláme tyhle komerční akce,“ vysvětluje Romana Ryšavá, jejíž pradědeček na zámku pracoval jako podkoní.

Filmaři Sychrov využívají často, což je podle průvodkyně Romany Ryšavé potřeba, protože si tak přivydělává na svůj provoz.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Když do historické památky vtrhne i několikasetčlenný štáb, neobejde se to bez přísných podmínek. „Musí především brát ohled na historický mobiliář a původní vybavení. Parkety přikryjeme koberci, do komnat nesmějí chodit s jídlem nebo pitím, protože jakékoli kápnutí na zem zanechává stopy.“

Státní zámek, který se do své současné podoby dostal po rozsáhlé rekonstrukci v polovině 19. století, umí svou pohádkovost zužitkovat. Pravidelně se tu konají kostýmované prohlídky, při nichž mladí průvodci sehrají na různých místech zámku vybranou pohádku. Návštěvnost se pohybuje kolem sta tisíc lidí ročně, dospělý dá za vstupenku 150 Kč, pro dítě o padesát méně. Na zámku se navíc skoro pořád něco děje. Svatby, velikonoční a vánoční trhy, firemní konference nebo rauty. Zámecký park si oblíbili i pořadatelé kulturních akcí. Konají se tu Skotské hry, soutěže v silových disciplínách podle skotské tradice, i hudební vystoupení. Na Sychrově už vystupovala zpěvačka Sinead O'Connor nebo skupiny Apocalyptica a Blackmore's Night. Provedení pod širým nebem si tu odbyly i slavné opery.

Schodišťová hala je jedním z míst, kde se s oblibou natáčí. Pokud jde o pohádky, všimnout si jí můžete ve Zlatovlásce nebo v Nesmrtelné tetě.

Schodišťová hala je jedním z míst, kde se s oblibou natáčí. Pokud jde o pohádky, všimnout si jí můžete ve Zlatovlásce nebo v Nesmrtelné tetě.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Loni to byla Carmen, letos La Traviata,“ říká Romana Ryšavá. Díky tomu všemu historická stavba stále žije. Sice už trochu jinak a moderněji než v době princezen a králů, ale od toho jsou pohádky, abychom si tyhle časy připomněli.

Kde se natáčely známé pohádky
Pyšná princezna (1952)
Zemí krále Miroslava je Třeboňsko. Tedy pokud bychom se řídili úvodními záběry, kdy projíždí krajinou a zdraví poddané. Jeho zámek se nacházel opodál v Telči, zatímco princezna Krasomila žila v Hluboké nad Vltavou. Jen mlýn, v němž oba najdou dočasné útočiště, byste už nejspíš nepoznali. Dolský mlýn v Národním parku České Švýcarsko už desítky let pustne a chátrá.
Princezna se zlatou hvězdou (1959)
Dva zámky a jeden hrad. To je základní výčet míst, kde se tahle veršovaná pohádka natáčela. Ač v ní převažují ateliérové záběry, filmařům posloužily reálné kulisy – zámky Dobříš a Průhonice a hrad Kokořín. Zvlášť vtipně je poskládaná scéna, kdy na kuchaře volají Kuchaři, jsi volán před prince! Někteří na něj totiž volají z hradeb Kokořína, jiní z Průhonic.
Tři oříšky pro Popelku (1973)
Z popularity nejoblíbenější české pohádky dodnes těží saský zámek Moritzburg. Paradoxem je, že se v celém filmu jen mihne ve třech venkovních scénách. Veškeré zámecké interiéry se točily v ateliéru a jsou dílem architektů. Jako statek, kde Popelka žila, posloužilo nádvoří vodního hradu Švihov, scény ze zasněžené krajiny jsou z okolí Klatov a Železné Rudy.
Princ a Večernice (1978)
Princ Velen se za svou milovanou hvězdou vydává z barokního zámku v Ploskovicích přes Kopicův statek v Českém ráji, aby se s Večernicí shledal na jejím zámku v Hrádku u Nechanic. Když jsou znovu odloučeni, musí překonat nástrahy Adršpašských skal. Teprve pak vyzve na souboj padoucha Mrakomora, který sídlí na hradě Krakovec.
O statečném kováři (1983)
Křížem krážem jižní Moravou. Kovář Mikeš bydlel ve strážnickém skanzenu, u kuželovského mlýna se k němu přidal silák Matěj a na hradě Buchlov potkali krále, který oplakával ztracené dcery. Cesta za jejich vysvobozením je nejprve zavedla na zříceninu Sirotčí Hrádek, kde je pokoušel zlomyslný rarach. Závěrečný střet s Černým králem se odehrál ve zbytcích kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích.
S čerty nejsou žerty (1984)
Kromě pekla v uměle vybudovaných jeskyních mezi Velenicemi a Svitavou a ve skalním hradě Sloup se natáčelo například na zámku v Průhonicích. Malebný mlýn, v němž žil mlynář Máchal, nebyl kulisou, ale zachovalou památkou, kterou najdete ve Střehomi. Do žaláře na hradě Kost, u něhož mu princezna Adéla zpívala Petře, Petříčku to je odtud jen pár kilometrů.
Princezna ze mlejna (1994)
Ačkoli se většina děje odehrává ve mlýně, ten byste na mapě hledali marně. Věrná filmová kulisa vznikla jen pro účely natáčení, které se odehrávalo v okolí Bavorova. Pohádkový rybník se jmenuje Lhotský, zakleté princezny hledal Jindřich na zřícenině Helfenburk. Trochu z ruky to měl jen knížepán, který se o ruku Elišky jezdil ucházet ze sto kilometrů vzdáleného zámku Dobříš.
Anděl Páně (2005)
Filmaři se při natáčení docela nacestovali – podobně jako anděl Petronel. Jeho cesta vedla z nebes na hrad Kašperk, kde vládne kníže Maxmilián. Točilo se hlavně na nádvoří a v okolí hradu, jemuž musel k zimní atmosféře dopomoci umělý sníh. Záběry z interiéru ale pocházejí z Českého Šternberka a Křivoklátu. Točilo se i na Šumavě nebo v kostelíku u obce Annín.