Za oknem restaurace na břehu Vltavy se pohupují loďky a zdá se, že snad ani nejsme v Praze, ale někde na dovolené. Malý Max nejdřív spí v kočárku, pak pofňukává, tak dostane polední porci mámina mlíčka, pak chvíli pozoruje zvědavě okolí a nakonec zase spokojeně usne.

Můžete představit svoji zatím poslední roli?

Jedná se o licenční seriál pro HBO, jehož originál je z Izraele, režíruje ho Honza Hřebejk a zatím se jmenuje V objetí. Třináct dílů na téma vztahy a charaktery, pěkně poskládané příběhy mužů a žen, propojené milostnými vazbami. Byla to příjemná práce kolem Prahy, s největším možným množstvím krásného kýče, který nabízí. Já hraju Šárku, ředitelku reklamní agentury. Je bezdětná, ujíždí jí vlak a k tomu má legrační povahu – je trochu pesimistka…

A jaká je právnička Dana ve filmu Pohádkář, kterou jste ztvárnila v létě?

Strašná. Díky tomu se mi hrála skvěle a moc mě bavila. Je to ranařka, studená ženská jdoucí si za svým, čímž potírá další stránky lidství. Vlastně jsem poprvé hrála „tu druhou“ ve vztahu, v rámci příběhu. Běží o pěkně zapletený milostný trojúhelník…

Celkově bych Pohádkáře charakterizovala slovem projekt. Hezká ambice udělat úspěšný film, dát dohromady zvláštní téma sporně vnímané autorky Báry Nesvadbové, do hlavní role obsadit topmodelku Evu Herzigovou, ozdobit to pár herci, vzít si zkušeného režiséra.

Jak jste si sedly s Evou Herzigovou?

Poznaly jsme se už před dvěma lety, kdy jsem s ní dělala v Londýně rozhovor pro Elle. Trochu jsem se bála, že je to super sexy silná žena. Ale její charisma a kouzlo jsou naživo úplně jiné, působí křehce, nepolapitelně, má přesnou kombinaci nádherné femme fatale a malé holčičky. Je to bohyně.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Takže mě totálně okouzlila a letošní natáčení to jen potvrdilo. Sice jsme se nepotkaly na scéně, ale párkrát při focení a na večírcích. Strašně si tu užívala volnost, kterou jako celebrita v Londýně nemá, Macháček ji protáhl po hausbótech a hospodách, což se jí líbilo.

Obě jste měly čerstvé miminko…

Její chlapeček se narodil v dubnu a můj Max na konci června, takže pauzy během natáčení se dělaly podle kojení. Vtipné je, že ve scénáři byla moje postava kojící matka. Naštěstí s Vladimírem Michálkem se točilo opravdu skvěle, nevím, jaký byl dřív, ale teď se stal promovaným psychiatrem a je evidentně mužem na správném místě. Velmi systematický, vše má zorganizované, rychlé a přesné. Až mě to překvapilo. Zvládla jsem to levou zadní.

Přesná organizace je něco, co jako máma tří dětí dobře znáte…

Kdosi mi řekl: Obdivuju, že to všechno stíháš. Ale já nevím, kde ten pocit vzal. Je to tak, že děti prostě nevyhodím z okna na ulici, nenechám je o hladu, takže jediné heslo, které platí, je: Odvahu a přežít. Nic jiného. Nějak to prostě jede a nedá se to zastavit. Dny jsou shluky událostí, odvézt (občas i v pyžamu), přivézt, nakrmit, vychovávat… večer si dát skleničku piva a jít spát. Přibývají děti a neubývá povinností, naopak.

Děti prostě nevyhodím z okna na ulici, nenechám je o hladu, takže jediné heslo, které platí, je: odvahu a přežít.

Takže proti běžnému domácímu životu je natáčení brnkačka. Mám rodinnou chůvičku Anežku, karavánek, nádhera. Ráno mě odveze auto, dostanu najíst, někdo mě oblékne, nalíčí… a já jen hraju a kojím, večer mě zase odvezou. Sen.

Sešly jsme se v Jacht klubu s výhledem na lodičky. Vaše oblíbené místo?

Jsem tu podruhé, ale mám to kolem řeky moc ráda. Navíc tu vaří dietně, jak teď potřebuju. Nejím totiž kvůli Maxovi raději nic s mlékem a vajíčky, sýry ani čokoládu, protože měl trochu ekzém. Což je pro mě trauma, představte si kojení bez čokolády! Včera se mi přihlásila potřeba cukru tak silně, že jsem snědla sklenici meruňkové marmelády!

Navozuje to tu skoro atmosféru dovolené, prožila jste nějakou na lodi?

Jednou, měsíc v Kanadě, až u Halifaxu, na polární lodi. Bylo to dost dobrodružné, v kose a ve vlnách. Jedna z nejhezčích a zároveň nejšílenějších věcí, jaké jsem poznala. Protože já mám v podstatě strach z vody, nenávidím hloubku a nikdy bych neskočila z lodi se vykoupat. Přináší mi to obrovskou paniku, hlubiny jsou mi nepříjemné, bojím se, že jsem něčím obklopená ze všech stran, ale nevidím to. Což mi nedělá dobře.

Kdo vás tam nalákal?

Mořeplavec Ruda Krautschneider, který lodi staví a plaví se s nimi kolem světa. Tahle byla ocelová, vypadající jako traktor, měla i motor ze Zetoru. Tam jsem opravdu překonala sama sebe. Čtyři chlapi a já, Ruda se s tím nemazlil, žádná GPS, v noci jsme se střídali na hlídky. Při velkých vlnách jsem si vzala pláštěnku, přivázala se ke kormidlu a dala do uší walkmana, abych si navodila pocit, že je to vlastně v pořádku a běží jen takový dobrodružný film.

Teď jsem v takové situaci a kondici, že je hlavní, aby vůbec nějaké Vánoce a stromeček byly.

Ale bylo to nakonec krásné, líbil se mi ten pohyb a adrenalin. Až děti odrostou, tak věřím, že mě to ještě čeká. Tehdy jsem se rozhodovala, jestli pojedu na další výpravu s Rudou, anebo za Janáčkem (současný manžel – pozn. red.). Vyhrál Janáček… To jsou už jiné příběhy.

Máme za dveřmi zimu a Vánoce. Potkáme vás na horách?

Občas propadnu propagandě, že se má jezdit k moři do tepla. Ale když už máme štěstí a střídají se nám tu roční období, je v zimě lepší vyrazit na hory. Ovšem přímo Vánoce na horách? To je utopie. Prožila jsem takové v dětství a ráda na ně vzpomínám, ale když si to představím očima rodičů, je to děsné. Přemístit vše, co Vánoce znamenají, na nějaké místo, tam dopřát dětem dostatek pohybu, což obnáší nechat je řádit v hlubokém sněhu, a tudíž je pořád převlékat, mezi tím všechno sušit, chystat jídlo… Tak to neberu. A Vánoce v hotelu teprve ne.

Teď jsem v takové situaci a kondici, že je hlavní, aby vůbec nějaké Vánoce a stromeček byly. A je mi jedno, kde, jak – na horách, v lese nebo na hřišti… Prostě když se to nějak zvládne.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ještě před tím proběhne váš Bazar z mokré čtvrti. Jak se změnil od prvního ročníku?

Poprvé to byl v podstatě náš večírek, můj, Táni Vilhelmové a Sergeje Butka. Každý přinesl nůši plnou nesmyslů a našlo se pár kamarádů – bláznů, kteří přišli a něco si koupili. Což se moc nezměnilo, organizačně, prožitkově a základní myšlenkou je to pořád stejné.

Akorát se k tomu přidaly tisíce lidí. Každý rok věříme, že už to dotáhneme do dokonalosti, ale pořád nacházíme něco, co by šlo udělat líp. Je fakt, že dokážeme domluvit velké věci, podporují nás úžasné firmy, ovšem pořád je to ten veselý večírek s přesahem.

Jaký přesah chystáte letos?

Velký koncert ve velké Lucerně. Vždycky byl hlavní částí bazaru prodej, letos se pozornost přenáší na něj, tedy na 20. prosince. V plánech nás trochu přibrzdilo, že jsme s Táňou rodily a točily. Ale bude výjimečný – nejen díky skvělým hostům. Strašně se těším!

A zase: vše bylo vymyšleno a zorganizováno během jednoho dne a zadarmo. Pořád nám funguje normální lidská setrvačnost, nestali jsme se neosobní organizací. Základem je naše trojka plus Ondřej Potyka. Věnovat se tomu celoročně, asi získáme víc peněz, ale není kapacita.

Co vás za ty roky nejvíc překvapilo?

Měli jsme na bazaru opravdu hodně kuriozit. Nejvíc mě potěší, když se sami hlásí zajímaví lidé, třeba zavolá paní, která dělá čínskou medicínu, že tam s námi bude sedět, dělat diagnózy a vybírat dobrovolné peníze.

Nebo se objeví Dita Pecháčková a nosiči nesou tři bedny vynikajících skořicových šneků, které napekla, protože nás má ráda. Spousta lidí chodí každý rok, známe i jejich děti, jak rostou, to trvání bazaru má velkou hodnotu.

Bruno je už velký chlapák, obřisko, tak s námi vydrží celý den a nadšeně maká, chlapi ho naučili poker…

Zapojují se i vaše děti?

Jasně, začínají pomáhat. A hlavně vnímají pomoc lidem jako něco automatického, co znají od narození. Nejstaršímu Brunovi bude deset, jako bazaru. Vždycky před začátkem se Stellou vytřídí své hračky. Které nechtějí, přinesou – a zároveň si na bazárku koupí nové. Bruno je už velký chlapák, obřisko, tak s námi vydrží celý den a nadšeně maká, chlapi ho naučili poker…

Bazar z mokré čtvrti přiláká každý rok před Vánoci víc dárců i nakupujících, Anna se má tedy za pultem co ohánět.

Bazar z mokré čtvrti přiláká každý rok před Vánoci víc dárců i nakupujících, Anna se má tedy za pultem co ohánět.

FOTO: archív Anny Geislerové

Asi už nevěří na Ježíška, že?

Věří. Jednou zrovna vybíral dárky pro rodinu a já se ho ptala: Co na to Ježíšek? Odpověděl: To mu nebude vadit, dám to vedle jeho dárků. Řešil jen, jestli nemá dát taky něco Ježíškovi za to, že on dává nám… Zatím zkrátka Ježíšek trvá. Jsem si jistá, že ve škole i od bratranců dostal jiné informace, ale on má svoji víru. Věří na Ježíška, věří na skřítky a takhle to chce. Je takový svébytný. Přitom zvídavý.

Takže období otázek a odpovědí pokračuje?

Už pomalu začíná období, že moc nemluví. Hlásí se puberta a vzdor, jde to rychle. Už i šestiletá Stella říká věty typu: To je můj život a vy o něm nerozhodujete. Ale neexistuje téma, o kterém by mi vadilo s dětmi mluvit, mám pocit, že čím jsem otevřenější, tím je to i pro ně snazší. Jakékoliv otázky vnímám jako pozitivní, ukazují, že náš vztah je funkční, že věci vnímají a chtějí řešit.

Tuhle se mě ptaly, co je to francouzák – myslely, že s tím budu mít problém, že je to nějaké tajné slovo.

Tuhle se mě ptaly, co je to francouzák – myslely, že s tím budu mít problém, že je to nějaké tajné slovo. Děti prostě rády kladou otázky, od kterých si slibují, že budou provokativní. A tím, že jim odpovím a nejsem šokovaná, je vlastně zaskočím. To mě baví. Ani nevím, proč by se před nimi mělo něco tajit. Vyrostou z nich dospělí, kteří stejně budou všechno vědět.

Čím by teď chtěly být?

Bruno chtěl být donedávna sprostý básník a momentálně chce být vědec, chemik, tvůrce počítačových her a architekt. Obávám se, že přesně neví, co to znamená, ale se vším jsem spokojená. A Stella chce být návrhářka, což kdyby jí zůstalo, by se mi líbilo. Nechám to na nich.

Ve Fair Play, dalším filmu, který jste teď točila, hrajete matku, která o osudu své dcery rozhoduje…

To téma se mi strašně líbí, zkoumá hranice, jak daleko může zajít mateřská láska, kde je to, že to myslíte dobře, ještě láska a kde končí, protože to, co děláte, není dobré pro dítě, ale jen pro váš pocit. Do jaké míry máte právo ve jménu mateřské lásky zasahovat do života dítěte. Trochu taková Sophiina volba – o sportovcích, dopingu a komunismu.

Ve snímku Fair Play je postavena před složitou volbu: co bude nejlepší pro její dceru (v podání maďarské herečky Judit Bárdos)?

Ve snímku Fair Play je postavena před složitou volbu: co bude nejlepší pro její dceru (v podání maďarské herečky Judit Bárdos)?

FOTO: Negativ

Konkrétně se příběh odehrává v roce 1973, v době totality. Matka řeší, zda její dcera, vrcholová sprinterka, má dopovat, aby byla nejlepší a dostala se do svobodné ciziny, kde žije její otec – ale za cenu zdravotních rizik, která to přináší.

Dokážete tu postavu pochopit? Jak byste jednala vy?

Dokážu, nevidím v ní žádnou zrůdu, ale zlomenou ženskou, která chce pro své dítě to nejlepší. A nedojde jí, že tím řeší svůj neodžitý život, ne její. Jak bych se zachovala já, nevím. Možná stejně. Tehdy lidi přesně nevěděli, jaký je doping svinstvo. Jsem šťastná, že snad před podobnou volbou nebudu nikdy stát. Ovšem jak vidím současnou politickou situaci… Budu doufat, že se mým dětem jednou bude chtít do světa.

Tady se vlastně žije skvěle. Máme kde bydlet, co jíst, nejde o život. Ale musíme mít klapky na očích a uších.

I když tady se vlastně žije skvěle, v něčem je to perfektní. Máme kde bydlet, co jíst, nejde nám o život. Ale musíme mít klapky na očích a uších a nevnímat společnost jako celek. Nezkoumat, komu cpeme své daně, že nevíme, kde končí, že naše sociální politika je směšná.

Šla jste k volbám?

To ano. Ale od těch minulých jsem se v podstatě přestala zajímat o to, co se v politice děje, bylo pro mě frustrující, že si nakonec stejně všichni podali ruku. Dnes jsem točila pořad pro děti, který dokresluje, co mi vadí. Dospělí v něm vysvětlují různá slova, jedno z nich bylo zákon. A já říkám: Zákon je pravidlo, na kterém se lidi dohodnou, že ho budou respektovat, a neexistuje žádná cesta, že by ho porušili.

Tohle řeknete dětem a zároveň víte, že u nás nefungují soudy a zákon je jen jako: Víme, že by se to nemělo, ale nějak si to splichtíme. Což je šílené, své děti nutím, aby byly čestné a pravdomluvné, a přitom budou žít s lidmi, kterým je to úplně u zadku.

Myslíte, že jinde je to lepší?

Asi je to na celém světě stejné, ale v zemích, kde nedošlo ke čtyřicetileté devastaci morálních hodnot, existuje nějaká tradice a vnitřní morálka, čest, vedoucí lidi k tomu, že když udělají chybu, nehodí to na někoho jiného. Nechtějí jen někoho přečůrat, šidit systém. Tady pořád nechápeme, že co si do toho vložíme, je naše. Nemáme to rozkrást, ale starat se o to.

Jste známá tím, že se na role důkladně připravujete…

Na matku z Fair Play, bývalou tenistku, jsem měla velké plány. Byla jsem už domluvená, že absolvuju celý atletický výcvik, budu chodit běhat, pořídila jsem si permanentku do fitka. No a pak jsem otěhotněla, do posilovny se šla jen podívat a točila jsem s břichem… Naštěstí Líbánky, kde hraju novomanželku, jsem stihla těsně před otěhotněním. Říkám, že to je náročná herecká metoda: všechno nakonec prožít do důsledků.

Za Lídu v Hřebejkově Nevinnosti získala roku 2011 ocenění Český lev. Žije tím, na čem jí nejvíc záleží, a je ochotná pro to hodně obětovat. Ale motivace mohou být zrádné… říká Anna.

Za Lídu v Hřebejkově Nevinnosti získala roku 2011 ocenění Český lev. Žije tím, na čem jí nejvíc záleží, a je ochotná pro to hodně obětovat. Ale motivace mohou být zrádné… říká Anna.

FOTO: Bontonfilm

Na Pohádkáře nebyla příprava žádná. Já hlavně potřebuju cítit frekvenci toho člověka, mít o něm co nejvíc informací. Ve filmu se ukazuje jen výsek ze života, ale pro mě je důležité znát ho celý, vědět, co je zač. A kdyby se mě někdo v rámci postavy zeptal na babičku, teoreticky to chci vědět. K tomu žiju svůj život a pozoruju osudy lidí, které potkávám, vstřebávám spoustu emocí. To vše se dá zužitkovat. Bioherectví.

Vaše babička, herečka Róži Lysenková, odešla nedávno v 95 letech. Jak vás ovlivnila?

Měla jsem obě skvělé, ale hodně rozdílné babičky, což bylo fajn. Věru z Podkrkonoší, která mluvila s přízvukem, pořád pekla a vařila a byla strašně přísná. Róži bydlela v Pažížské 1, měla doma paruky a kožichy a vařila jen polotovary. Obě milovaly život, Róži až požitkářsky – ráda se zdobila, popíjela, byla vtipná a sarkastická. A hlavně: utekla v šestnácti s divadlem. Takže byla i dobrodružka. Mám po ní určitou ležérnost…

Nerada řešila problémy a byla k sobě tvrdá, prodělala rakovinu, ale nedovolila nikomu, aby šel za ní do nemocnice, protože nebyla upravená. Může se to zdát jako blbina, jenže ona prostě nechtěla, aby ji někdo viděl trpět a trápil se kvůli ní. To je strašně tvrdé.

Tatínek nám kdysi pohádky krásně vyprávěl a pak napsal, jenže já je ztratila.

Jednou jste zmínila, že dětem sepíšete pohádky podobně jako tatínek vám. Jak jste daleko?

To se nehnulo z místa, musí to počkat. Tatínek nám kdysi pohádky krásně vyprávěl a pak napsal, jenže já je ztratila. Většinu z nich si pamatuju, byly roztomilé a zároveň malé filozofické úvahy. O smrti, o násilí, o vztazích, hezké. Tak bych ráda, aby se podobných dočkaly i moje děti.

Zatím jim je povídám, mají moje příběhy rády a objednávají si je. Mockrát sama sebe překvapím, že jen tak blábolím a najednou vidím, že to nějak sedí dohromady. Tematicky jsou moje pohádky velmi specifické – o jídle. Víc neprozradím. Každopádně kniha je jeden z mých životních cílů, ať bude jakákoliv a o čemkoliv.

Prozradíte nějaké další cíle?

Co bych tak chtěla? Mým největším přáním je nic nechtít, což je ale práce na celý život – zbavit se potřeb. Už od dětství vím, že je to nejjednodušší, příkladem bylo, že kdybychom měli ve škole uniformy, nebudu se prudit vymýšlením, co na sebe. Věděla bych, jak to je, a nemusela se tím trápit. Jenže kdyby byl úplně ve všem řád, asi by mě to přestalo bavit…

S manželem Zdeňkem Janáčkem už překousli pár náročných situací a starají se společně o tři děti.

S manželem Zdeňkem Janáčkem už překousli pár náročných situací a starají se společně o tři děti.

FOTO: ČTK

Navrhujete stále módu?

Před dvěma lety jsem skončila spolupráci s firmou Pietro Filipi, ale s vlastní tvorbou ne. Moje šéfová z PF taky odešla, je to inspirativní úžasná žena, která si založila bistro a otvírá obchod s doplňky a designem. Tam bude prostor i pro další návrháře včetně mě.

Rozhodně chci ještě jednou zkusit dětskou kolekci, první jsem dělala narychlo, přesto ji dodnes moje děti nosí a není špatná. Ale už vím víc o tom, co děti potřebují. A taky mě lákají kabelky. Návrhářství je nádherná odbočka z mého zaběhlého života.

Kde na všechno berete energii?

Občas ji cítím, ale obvykle ne. Myslím, že by se mi mohlo lehce stát, že takhle pojedu, pojedu, pak si třeba lehnu a umřu. A ani si toho nevšimnu. (směje se) Já nevnímám, že jsem unavená, jen ve chvílích, kdy se ztiším, se ptám: Co se děje? A dojde mi, že je z čeho být unavená. Věřím, že příděly energie jsou rozdělovány geneticky, existují nějaké prapůvodní zdroje. Já ji mám po mámě.

Využívám každou chvilku k jejímu čerpání, třeba chodím s Brunem na veslování, což znamená, že sedím hodinu ve veslařském klubu. To je úžasný relax. I to, že tady sedím s vámi a kecám…

…a jíte. Štíhlá jste taky díky genetice?

Říkám, že spaluju nervama, jsem nervák. To myslím obecně, jinak třetí dítě je úžasné a já si ho i za ztížených okolností užívám. Na Maxovi je to znát, je takový čisťounký, hlaďounký… Usměj se, knedlíku, ukaž, že jsi sympaťák!

Říkám, že spaluju nervama, jsem nervák.

I moje máma ho vzala zázračně na milost, přestože jako matka tří dcer preferuje holčičky. Maxík je její mazánek, rodinný benjamínek a mírotvorce. Dřív moc nehlídala, teď jezdí se mnou na natáčení a není to jen snesitelné, ale strašně příjemné a perfektní. Celkově je náš vzájemný vztah nejlepší, jaký kdy byl.

Co vás čeká příští rok?

Pořád píšu sloupky do Elle, mám ve hře jedno divadlo a od února budu točit film v Moskvě a v Číně. Takže se začnu učit rusky a čínsky, jen nevím, zda na to není Max ještě malý. Ale jde o skvělou roli: bohatá, nešťastná, chlastající žena, které se rozsype život. Má s manželem obrovskou firmu, on ji chce prodat Číňanům, ona však řekne: Ne, dokud ty lidi nepoznám. Takže odjede do Číny a prožije tam něco, co ji změní… Hezké.