Měsíce už zase pravidelně trénujete. Je to pro bývalého vrcholového sportovce radost?

Ano, hýbat jsem se už potřeboval, ale dlouho jsem se nemohl přinutit k něčemu pravidelnému. A zprvu se mi ani teď nechtělo. Už jsem toho udělal dost, říkal jsem si. Když mě ale oslovili do StarDance, musel jsem se rozhýbat. Takže jsem měl trénink pětkrát týdně. (Rozhovor proběhl před vyřazením ze soutěže - pozn. red.)

To je často, skoro jako u vrcholového sportu, ne?

No to je. Vrcholový sportovec trénuje deset tréninků týdně, tanečníci pět.

Imrich Bugár

Imrich Bugár

FOTO: ČT - Mikuláš Křepelka

Shodil jste prý deset kilo, je to tak?

Ano, šlo dolů deset, ale pak byla k obědu kachna, tak se váha trochu srovnala. Horší byly problémy s kolenem.

Prošel jste náročnými atletickými tréninky, ale tanec s vámi zatočil. Prý vám tahali z toho kolene vodu.

Ano, poprvé v životě. Mám v něm artrózu. Kdysi jsem trénoval hodně, co jsem toho navzpíral, naskákal! Jenže dnes je to jiné, tělo už není tak pružné, jak bývalo před třiceti lety. Pan Sovák měl pravdu, když na besedě, kde mu říkali, jak dobře vypadá, odpověděl: Tak aby bylo jasno. Ta fasáda ještě jde, ale infrastruktura stojí už za prd. Tak to bych podepsal.

Já ty úsměvy neumím. Třeba Ondra Brzobohatý má tu výhodu, že když poplete kroky, tak to pak „uksichtí“.

Co je pro vás při tanci nejtěžší? Usmívání do kamery?

Je pravda, že já ty úsměvy neumím. Třeba Ondra Brzobohatý má tu výhodu, že když poplete kroky, tak to pak „uksichtí“. A to mi nejde. Soustředím se a jsem rád, že si zapamatuji kroky a jdu jakž takž s hudbou. Vždyť já jsem netančící, nechodil jsem ani do tanečních. Mým tanečním parketem byl diskařský kruh.

Využijete nějaké pohyby z atletiky? Otočky třeba?

Ano, párkrát jsem svojí taneční partnerce Jitce Šorfové ukazoval, jak jsem trénoval. Konkrétně ten rotační pohyb. To využijeme, říkala. Ale nacpat to do tance se vyloženě nedá. Musím říct, že s Jitkou jsem spokojený, rozumíme si. Oba jsme brali tréninky s humorem.

Radil jste se s kolegy sportovci, zda se máte pustit do taneční soutěže?

Ano. Když mě oslovili, volal jsem Kačce Baďurové a Tomáši Dvořákovi. Oba měli zkušenost ze StarDance a říkali: Běž do toho, to je sranda! A je u toho i trochu tance. Pak jsem zjistil, že sranda tam je, ale tance trochu víc.

17. září 1995. Co se vám vybaví, když se řekne toto datum?

55,44. Tolik jsem hodil v tento den, který byl mým posledním závodním.

Tohle číslo je symbolické, protože vy jste ročník 1955.

A přesně tolik jsem chtěl hodit na svých posledních závodech. Od té doby jsem disk zandal do skříně.

Helsinky, rok 1983: zlato z mistrovství světa se stalo jeho životním úspěchem.

Helsinky, rok 1983: zlato z mistrovství světa se stalo jeho životním úspěchem.

FOTO: archív Imricha Bugára

Prý tam máte dva, černý a hnědý.

Ano, hnědý francouzský obol už se nevyrábí. Byl dřevěný a nosil jsem ho od začátku dráhy s sebou. Tím jsem házel a ten taky letěl nejdál. 71,26 metru jsem hodil právě tímto diskem. To byl můj osobní rekord, takzvaný dosmrťák. Ten už asi nepřekonám. Ten černý jsem taky později nosil s sebou, ale jen na malé závody. Na ty velké jsme dostávali disky normované.

Na co jste myslel, když jste stál na posledních závodech v diskařském kruhu?

Už celá ta sezóna byla rozlučková. Jak jsem se na jaře dozvěděl, že jsme se s manželkou konečně trefili, tedy že čekáme dítě, připravoval jsem se na odchod. Už jsem ani moc netrénoval.

Věděl jsem, že se na Dukle uvolnilo místo v kanceláři pro zahraniční sportovní styky. Tak jsem tam šel a jsem tam dodnes. Začínaly mi vadit dlouhodobé, třeba tříměsíční zahraniční cesty. Čekám patnáct let na potomka, narodí se mi kolem Vánoc a já odjedu na tři měsíce? Tak to ne, řekl jsem si.

Čekám patnáct let na potomka, narodí se mi kolem Vánoc, a já odjedu na tři měsíce? Tak to ne, řekl jsem si.

Patnáct let jste čekal na potomka? Tak to je malý zázrak!

Ano, patnáct let. A pak jsme narazili na doktora, který nám dobře poradil a rozpoznal malý problém. Když jsme ho s ním vyřešili, řekl, že do roka a do dne budeme čekat. A tak se taky stalo.

Narodila se vám dcera Olga. Směřoval jste ji k atletice?

Nenutil jsem ji, ale začala tam chodit sama. Pak se zjistilo, že má zdravotní problém v koleně a že nesmí brzdit. Tedy že jí prudké zastavení v pohybu působí problémy. Ale nenašel jsem sport, kde by se to nemuselo. Na vrcholový sport to tedy u ní není, ale sportovat může. Pro radost. Těžký dril dělat nesmí.

Jeho fanynkou a patronkou v soutěži StarDance je i jeho sedmnáctiletá dcera Olga.

Jeho fanynkou a patronkou v soutěži StarDance je i jeho sedmnáctiletá dcera Olga.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Nemrzí vás to?

A víte, že ani ne? Chce jít studovat, tak jí to umožním. Je prosincová, takže bude maturovat až za rok. A teď ji zajímá biologie, zajímá se o lidské tělo, zdá se, že směřuje k medicíně a že to bere vážně.

Roku 1983 jste se v Helsinkách stal mistrem světa v hodu diskem. Co vám běželo hlavou na stupni vítězů?

Že si můj táta celý život přál, abych byl v něčem mistr.

Vedl vás ke sportu?

U nás na vesnici? Kdepak. Ale byl jsem domácí pomocník. S tátou jsme chodili na dřevo, na seno. Měl jsem přirozenou fyzickou sílu. Táta mi naklepal kosu a já celý den kosil trávu, takže ten rotační pohyb jsem měl natrénovaný. A pak mi dali v patnácti letech disk do ruky a já na prvním závodu bez tréninku vyhrál.

S tátou jsme chodili na dřevo, na seno. Měl jsem přirozenou fyzickou sílu. A pak mi dali v patnácti letech disk do ruky a já na prvním závodu bez tréninku vyhrál.

Zkoušel jste i něco jiného než disk?

Můj trenér byl desetibojař, takže jsem zkoušel všechno.

A proč jste si vybral právě disk?

No, koule je špinavá, protože se hází do škváry, takže máte pořád špinavý krk. (směje se) Kladivo jsem taky vyloučil, protože mám velkou nohu a nevešel jsem se do kruhu. Oštěp mi taky nevyhovoval.

Zkoušel jsem i házenou, ale jednou jsem brankáře omylem trefil míčem do kotníku a zlomil jsem mu ho. Od té doby jsem se bál vystřelit, tak jsem zůstal u disku, do toho jsem mohl dát sílu. Pokud jím tedy někoho netrefím.

Pokukoval jste tehdy v roce 1983 po zlaté medaili, nebo vás váš výkon samotného překvapil?

Už v roce 1978 mi to začalo opravdu jít. V Praze tehdy bylo mistrovství Evropy a já tam nečekaně získal bronzovou medaili. Za dva roky jsem na olympiádě v Moskvě hodil osobní rekord. A byl jsem stříbrný. V roce 1982 na mistrovství Evropy Aténách jsem byl po dvou pokusech poslední. Ale třetím pokusem jsem hodil takzvaný zajišťovák a postoupil jsem do užšího finále. Pátým pokusem jsem hodil vítězný hod, 66,64 metru.

Společně s běžkyní Jarmilou Kratochvílovou se za své kariéry zúčastnili pěkné řádky sportovních akcí – například na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980 oba skončili stříbrní.

Společně s běžkyní Jarmilou Kratochvílovou se za své kariéry zúčastnili pěkné řádky sportovních akcí – například na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980 oba skončili stříbrní.

FOTO: ČTK

Rok nato bylo první mistrovství světa v atletice, na které se ptáte. Myslím, že jsem byl ve formě. Čtrnáct dní předtím jsme byli v Mnichově na závodech, kam přiletěli i Američané. Byl to konfrontační závod a já ho vyhrál. Tam taky zaběhla Jarmila ten svůj dosud nepřekonaný světový rekord v osmistovce.

Jak to tehdy bylo, vzpomínáte si?

Jako dneska. Říkala tehdy, že byla přihlášená na dvě stě metrů a že ji tak strašně bolí nohy, že kdyby běžela sprint, tak jí snad upadnou. Tak se přihlas na něco jiného, řekl jsem jí. Přihlásila se na 800 metrů, že to nějak odkluše.

No a odklusala to ve světovém rekordu, který trvá pořád. A já jsem v Helsinkách ve finále hodil prvním hodem 67,42 metru a ve druhém jsem ještě třicet centimetrů přidal. To už je placka, říkal jsem si. Nevěděl jsem ale ještě, že to bude zlato.

No a nakonec to na zlato stačilo. Škoda byla, že rok nato jsem nemohl být na olympiádě. Být nejlepší na světě a nemoct na olympiádu, to bylo moje největší zklamání.

Tehdy v roce 1984 celý východní blok bojkotoval letní olympiádu v Los Angeles. Jak vám to zdůvodnili?

Zrovna jsem tam trénoval, když naši odřekli. Takže jsem věděl, že tam není nic protisovětského ani protisocialistického, co si tady vymýšleli. Taky jsem to řekl, že jediné, co se týkalo Sovětského svazu, byla reklama přes celý dům na ruskou vodku. Vynadali mi, že jsem mluvil špatně.

Když jsem přijel domů, vzali mě na kobereček, že takhle tedy ne. Ale já si stál na svém, že nemohu souhlasit, když jsem tam byl a nic, co tvrdili oni, tam nebylo. Tak jsem musel slíbit, že pojedu na rudou olympiádu. Tedy na tu náhradní, která se pro nás konala v Moskvě. Jel jsem tam, protože jsem musel, ale nezajímalo mě to.

Navíc tam na poslední chvíli měnili časový rozpis. Řekli mi, že budu házet v sobotu, ale když jsem přijel ve čtvrtek večer, přehodili disk na pátek. Nemohl jsem se připravit, skončil jsem čtvrtý a oni mi řekli, že jsem závody bojkotoval.

Musel jste odolávat mnoha politickým tlakům?

Některým ano, ale přežil jsem je ve zdraví. Ať si dělají, co chtějí, řekl jsem si, ale žádné politické prohlášení jim nedám. A taky jsem nikdy nedal. I novináři mě znali, věděli, že nic takového nemohou napsat, protože bych to prostě neřekl. Čekali by zbytečně. A pak už ode mě nic nechtěli.

Přesto, do jaké míry se tehdy vrcholový sportovec musel přizpůsobit?

Jak kdo. Záleželo taky na vedení jednotlivého sportu. Do mě nehučeli, netlačili mě, že něco musím. Ale na jiné jejich šéfové tlačili, že se prohlášení udělat musí.

Dodnes se o některých tehdejších sportovních výkonech spekuluje. Jak to tehdy bylo s dopingem ve vrcholovém sportu?

Dnes někdo pořád hledá senzaci. Můj klasický rituál byla dvojka bílého před závodem. A pak na spaní, místo prášku. Kdybych dopoval, nemohl bych jezdit na závody. Když mi jeden den zavolali a druhý jsem letěl, tak bych neprošel testy.

Když jsem kandidoval před sedmi lety za ČSSD, vytáhli na mě, že jsem byl v roce 1987 chycený na metabolit metandienonu. Jenže já byl čistý, tohle byl účelový výmysl, který měl zabránit mému zvolení. Já byl vždy čistý.

Víte, já to nepotřeboval. I když jsem měsíc nic nedělal, sílu jsem neztratil. Neznám nikoho jiného, kdo by byl takový typ. Ano, klesla mi vytrvalostní síla, ale ta absolutní ne. Výjimečné bylo i to, že jsem po celou kariéru neměl vážné zranění, takže jsem nemusel vynechat. I to byl důvod, proč moje výkonnost byla taková, jaká byla.

Jak se podle vás proměnil vrcholový sport od doby, kdy jste v něm byl aktivní?

Věda jde dopředu. Vitamínové doplňky jsou čím dál lepší. Ale existují sporty, a nechci je jmenovat, kde si myslím, že to bez dopingu není. To, co tam vyvádějí, je podle mě bez dopingu nemožné.

S Jitkou si rozumíme, oba bereme tréninky s humorem, říká o své taneční partnerce.

S Jitkou si rozumíme, oba bereme tréninky s humorem, říká o své taneční partnerce.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Dosáhl jste výrazných úspěchů. Máte pocit, že vám kromě té olympiády v Los Angeles něco uniklo?

Mně osobně nevyšel můj životní hod. Že by mi to ulítlo o dva tři metry. Jako Honza Železný, který házel 92 nebo 93 metrů, a najednou šup a hodil 98. Tomu se říká životní hod. A to já nemám. Hodil jsem pětkrát přes 70, ale byly to všechno takové vyrovnané výkony.

Jak vás přivítali doma s tou zlatou medailí z Helsinek?

Vzpomínám si, že jsem jel do rodné vsi, kde mě vyhlásili čestným občanem. Tam byla velká oslava. Vesnice má tisíc obyvatel a tehdy se tam sjelo pět tisíc lidí. Udělali mi diskařský kruh a já hodil 69,36 metru. A to jsem byl upravený alkoholem, který se prostě v té chvíli nedal odmítnout. Prostě kolem 69,70 metru mi to lítalo pořád, a to jsem mohl být v jakémkoli stavu.

Když jste se tak pilně věnoval sportu, kde jste se seznámil s manželkou?

Pracovala u vojáků na Dukle v Hradci Králové. V Praze byla na služební cestě a ubytovali ji na ubytovně, kde jsem bydlel i já. Čistě náhodou jsme se seznámili na recepci, ona tam seděla s kamarádkou. Přinesl jsem láhev vína, abychom neseděli na sucho. Měl jsem španělské víno s logem malého býčka. Když jsem ho otevřel, ona povídá: Tenhle bejček bude můj. Já myslel toho malého, a ona chytla mě.

Na dceru jste čekali dlouhých patnáct let. Dá se srovnat štěstí z jejího narození s tím ze stupňů vítězů?

To je úplně něco jiného. Byl jsem u toho, když se dcera narodila. Její narození hodnotím mnohem výš než sportovní výkony. I než mistrovství světa. Patnáct let jsem se snažil o dítě, a když mi ji pak dali do rukou, bylo to nepopsatelné štěstí.

Byla jen o něco těžší než disk, ten má dvě kila, malá měla o devadesát gramů víc. Věci ze sportu jsou jiné než ty ze života. Házel jsem dvacet pět sezón, bylo to hezké. Byl jsem ale rád, že jsem odešel do kanceláře, a narození dcery jsem si vychutnával. Jezdil jsem s kočárkem, klidně i dvě tři hodiny. Vozil jsem ji s sebou na různé na akce, seděla mi na krku a odtud všechno pozorovala. A teď mi dělala patronku ve StarDance.