Jiskřivá, šarmantní, vtipná, má problémy s dcerou. To je charakteristika vaší Ivany Drápalové v seriálu Ulice, ale klidně bych v ní hledala vás. To vám tu roli psali na tělo?

To bychom se musely zeptat autorů. Ale rozhodně ji vymysleli dříve, než jsem prošla výběrem a byla do ní obsazena. Než tedy našli příznačný kabátek. Ještě bych k té charakteristice postavy dodala, že je přímočará, a to já umím být jen zřídka.

A vyvrátila bych vám, že má problémy s dcerou. Vidím to tak, že má naopak dcera Lenka starosti se svou matkou. Ale to se snad sluší ve všech rodinách, mají-li se dotyční rádi. A co se týče mne, tak ve svém osobním životě už rok sdílím se svou dcerou jen starosti konstruktivní a příjemné. Ještě musím dodat, že Ivana z Ulice je natolik impulzivní, že jsem měla co dělat, abych jí i já svým proslulým tempem vůbec stačila.

Rozumíte jí? Máte s ní styčné body?

Rozumět jí musím, vždyť jí dávám podobu, ale co se týče styčných bodů, pak je to tak, že jí ráda propůjčuji něco ze své zkušenosti a empatie, ale stále v rámci Ivančiných rysů povahy, daných autorem. A ona mi zase na revanš párkrát dovolí smích, protože se jí chtě nechtě musím často zasmát.

Já myslela zastat. Nasekala přece v životě pár chyb, ne?

Zastat také. To ještě častěji. Víte, potkám-li se ve svém životě s člověkem, co je přesvědčen o své bezchybnosti, pak zbystřím a příště se mu raději vyhnu. Poškrábaní a chybující mě zajímají mnohem více. Máme se o co podělit.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Postava Ivany mě baví podobně jako středoevropské počasí. Umí mě překvapit v dobrém i zlém. I ta její nemotornost, když zrovna myslí něco konečně dobře. Dobrák určitě je. Chci se nějak vyhnout tomu příšernému termínu „hodná“. Kde na takové hodnocení člověk vůbec přišel? Často se pozastavím nad tím, co se pod ním asi skrývá…

Takže vaše dcera od vás neslyšela větu: No tak, buď hodná?

(Pobaveně) Ne, určitě ne ve smyslu těch častých dospěláckých vydírání Když budeš hodná, tak… Rodičovství je taková pekelná laboratoř, že? Tuhle jsem zaslechla v jedné pizzerii rozčilenou maminku, která na svého potomka vyštěkla: Ty nevychovanče nevychovaná! Tak pěkně si vynadat, a ještě k tomu před dítětem, že!? K smíchu, ale fatální pro potomka.

V novém českém filmu Křídla Vánoc také hrajete maminku.

Jinou maminku, v jiném žánru a jiné ploše. Řekla bych to tak, že v tom filmu jsem jeden z tónů v symfonii. Ale nutný.

Začíná advent. Jaké emoce se vám pojí s předvánočním a vánočním časem?

Každý rok jiné. Vždycky nové.

Je to vždy ta vyžadovaná všudypřítomná pohoda?

To zní jako pohoda na povel. Co je befelem, to moc pohody neskýtá. U nás se Vánoce liší podle toho, koho kolem sebe máme. Kde jsme a s kým.

Vánoce většinou trávíme doma se svými blízkými.

No vidíte, a já netrvám na tom, že je musíme trávit zrovna doma. Krásné jsou, když mohu být s rodiči, krásné s dětmi. Ještě přesněji, krásné jsou vždy a kdekoliv, pokud máte rodiče a pokud máte děti. Několikrát se nám povedlo věnovat Štědrý večer takovým, kteří nemají vůbec nikoho. Takové Vánoce jsou nezapomenutelné.

A s kým je budete trávit letos?

Necháme se překvapit. Vánoce ještě nenastaly. (úsměv) Jistě ale se svými nejbližšími.

Jaké byly Vánoce vašeho dětství?

Krásné, jako celé moje dětství. Bylo nás pět. Tři holky a rodiče. A naše Krušné hory a Doupovské vrchy a vždycky hromady sněhu a my děti pořád venku.

Před dvěma lety opustila zázemí kamenného divadla, nyní má svou vlastní divadelní společnost.

Před dvěma lety opustila zázemí kamenného divadla, nyní má svou vlastní divadelní společnost.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Teď jste mi ale svou otázkou připomněla jednu vtipnou osudovou větu, kterou jsem pronesla, když mi bylo zhruba sedm roků. Moji rodiče se jí smějí dodnes. Řekla jsem: „Já mám strach, že až vyrostu, tak budu tvrdit, že jsem měla neradostné dětství.“

Přesně pamatuji, že té myšlence nepředcházel žádný konflikt, ani nepatrné jiskření, jen ta dlouhá, hlubokomyslná úvaha, než to ze mě vypadlo. Kde by mě tenkrát napadlo, že až vyrostu, bude moje dětství ta největší cennost, která se nedá ukrást.

Dodržovali jste vánoční zvyky?

Samozřejmě. Dominantou večera býval, a dodnes je, koncert. Tak zvaný. Po večeři, ještě před dárkovými orgiemi. Společně zpívané kánony většinou prosmějeme, protože se přes rok zapomenou… Maminka s holkama hrávala na klavír, já s tatíčkem na housle.

S přibývajícím počtem vnoučat ale přibývá každý rok i nástrojů – flétny, kytary, trubky – i tance, a s nimi navíc i kvality.

Jeden hodně vytoužený dárek byly sáňky.

Tím nejlepším zvykem, který se za celá dlouhá léta nevynechal, ba maminka ho stále vybrušuje, jsou její autorské básně a balady, pochopitelně podány jejím přednesem. Neuvěřitelně vtipné. Maminka je každoročně aktualizuje dle stávající politické situace a sociálních podmínek a poměrů. Už dopředu je nám tedy jasné, co asi každému pod stromkem bude ležet.

Pamatujete si na dárek, který vám vyrazil dech?

Jeden hodně vytoužený dárek byly sáňky. Naši se v té době kvůli nim asi museli hodně uskrovnit, byla to novinka! Byly železné. Ale nejezdily. Jenom na ledu. A tak jsme se vrátili zpátky k pytlování.

K pytlování?

Ano, to se vycpal igelitový pytel od ledku senem a hurá na kopec. Nejlépe to pytlovalo mamince, byla bravurní, protože byla těžká. Jeden z dárků jsme ale opravdu nečekali.

Jaký?

Náš vánoční stromek stával, a to by nás muzikanti za to jistě zaškrtili, na klavírním křídle. Ale kolik se toho pod takové křídlo vešlo! A jednou se pod ním skrývala krychle pod ubrusem. Když ho tatíček velkým gestem sejmul, stála tam prosklená vitrína na máslo a sýry, vyřazená z místního konzumu, tentokrát pro změnu plná ptáčků. Chůviček.

To je neprozradilo cvrlikání?

Dokud byli pod ubrusem, tak mlčeli. Navíc jsem v dětství tatínkovi přičítala nadlidské schopnosti, takže jsem to kouzlo zbaštila celé. My si jinak i dnes dárky většinou vyrábíme.

Dokud tatínek ještě pracoval u dráhy, chodívala jsem za ním do služby na hradlo, a to jsme pak načerno občas pokládali na koleje mince a plomby a čekali, až je mašina rozmázne, z pětníků vycházely doslova skvosty, každý rok pro maminku jiný šperk.

Dokud maminka nezjistila, jak se takový šperk vyrábí. To jsme pak slízli oba dva. A já se jí nedivím. Mě na tom dobrodružství ale bavila nejvíc ta lumpárna. Tatínek to ještě pěkně přibarvil, říkal: Opatrně a nenápadně, ať nás někdo nenačapá, jinak nás zavřou!

Na mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě získala v roce 2010 ocenění za nejlepší ženský herecký výkon. Porotu nadchla role Marty ve snímku Zemský ráj to na pohled…

Na mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě získala v roce 2010 ocenění za nejlepší ženský herecký výkon. Porotu nadchla role Marty ve snímku Zemský ráj to na pohled…

FOTO: ČTK

O co se snažíte o Vánocích vy? Míváte navařeno, napečeno? Nebo spíš panikaříte, nestíháte?

Kdepak. Jenom se dřív vstává. Uchovala jsem si z dětství jednu báječnou tradici: po ránu jsme vyráželi do lesa podarovat muflony a zajíce s plnými koši brambor a jablek. Protože žiji už více než dvacet let na okraji Prahy a máme nejblíže k Drábským světničkám, tak vyrážíme každoročně obdarovat zvěř do těchto zalesněných skal.

Rozneseme zásoby, zapálíme prskavky, na ohništi si opečeme chleba, spočineme a hurá zpátky domů vařit. Pak teprve chystáme tabuli. Spočívá v tom, že každý ze sezvaných hostů uvaří jeden chod, který si vybral z nejrůznějších koutů planety a který se vaří přímo na Štědrý den. Pak se vše seskládá do devíti chodů a zbaští do dna. A pak se hrábne do strun a do kláves…

Co dárky, pořad je vyrábíte?

Povětšinou.

Pětníky už asi na koleje neházíte…

Dítě jsem pořád, ale pětníky už padly. A tak kreslím, maluji, píšu, matlám figurky ze šamotu, snažím se cosi uplést, ale často ze zamýšleného svetru zbude jenom šála…

Trpělivost ženám ve znamení Berana, pravda, trochu chybí, že?

Ano, trpělivosti se věčně učím.

Nemění se to věkem?

Tak letos jsem už svetr dotáhla do konce. To jen proto, že jsem měla nutkavou potřebu se zamyslet, a pro tyto účely je pletení vynikající prostředek. A navíc, já se musím pro věc nadchnout, abych u ní vydržela.

…z prostředí českého disentu, který natočila Irena Pavlásková. Herečka se zde setkala s Ondřejem Vetchým.

…z prostředí českého disentu, který natočila Irena Pavlásková. Herečka se zde setkala s Ondřejem Vetchým.

FOTO: archív Bontonfilm

Když se nadchnete, jde netrpělivost stranou?

Když u něčeho nevydržím, pak snáze poznám, že jsem se do toho vůbec pouštět neměla. Nebyl v tom smysl.

Byly doby, kdy to bylo jinak?

Samozřejmě. To snad potkává kdekoho. Je možné, že s věkem vědoměji selektuju. Pokud se ale za čas k rozdělané práci vrátím, pak už ji z ruky nepustím, zřejmě si moji pozornost žádá, jen chtěla uzrát v jiném čase.

Pro co jste se nadchla naposled?

Pozor, mám velký záběr. Musíme brzdit. Řeknu to jinak. Víte, co je pro mě „Pojď sem“? Všechno, co dělám, musí mít pro mě ono „pojď sem“: zaťatý háček, dráp, špagát, vůni, zkrátka co si mne přitáhne a já jeho. Tak, abych ho se stejným, možná i větším „pojď sem“ dokázala předat dál. To mě baví. Asi proto, že to vůbec není snadné.

Předpokládám, že to platí jak o vztazích, tak o divadle. Z kamenného divadla jste odešla už před dvěma lety. Nelitujete?

Nelituji, přesněji řečeno, nezamýšlím se nad tím jako nad ztrátou. Realizovat svoje představy na vlastní kůži vyžaduje úplně jiný čas a jinou energii, jinou zodpovědnost. Dotýkám se snahy, která mne asi naplňuje víc, než skýtá stálá střecha nad hlavou. Od dramaturgie přes režii a výrobu až po samotné hraní je všechno v našich rukou, a je to dobrodružná cesta. Takhle vznikla naposledy hra s názvem Druhá smrt Johanky z Arku v režii Světlany Lazarové a v podání mém, Ladislava Mrkvičky a Stanislava Lehkého.

Se Stanislavem Lehkým a Ladislavem Mrkvičkou účinkuje v divadelní hře Druhá smrt Johanky z Arku.

Se Stanislavem Lehkým a Ladislavem Mrkvičkou účinkuje v divadelní hře Druhá smrt Johanky z Arku.

FOTO: archív Vilmy Cibulkové

Počkejte, takže vy si třeba šijete kostýmy?

Samozřejmě, ale kostým je to nejmenší. Spolu se svými kolegy je nás tolik, co prstů na jedné ruce, děláme si veškerou výpravu. Momentálně nás čeká nejtěžší kapitola, zajistit finance na nově chystané přestavení Slawomira Mrožka s pracovním názvem Hledáme Karla! Zatím tu výbornou nadčasovou komedii zkoušíme, tak nemohu křiknout hop, dokud nepřeskočíme.

Provozujete pořad divadlo se svým bývalým manželem Miroslavem Etzlerem, se kterým jste ho založili?

Ne, Mireček si ponechal původní firmu, já hraji s úplně novým divadelním uskupením.

Mluvíte o něm jako o Mirečkovi, máte přátelské vztahy?

Samozřejmě, jen to, že člověk s partnerem nebo manželem už společně nežije, přece neznamená, že se zákonitě změní vztahy, které jsme konkrétně my dva budovali jedenáct let. A navíc, oslovení Mireček patří ještě do dob jeho mládí, kdy vytahoval lana po skalách. Díky lezcům tedy bude Mirečkem navěky!

Zlepšily se také vaše vztahy s dcerou? Prošla si náročným obdobím problémů s drogami.

Nemám co vylepšovat. Můj vztah k Šimonce se nezmění, dokud budu živa. Vždycky náš vztah byl, je a bude vztahem nejvzácnějším. Rozlišuji – dcera, droga, problém, starost… Když se ale na ni ptáte, pak by bylo přirozenější, kdyby u vaší otázky byla. Je dospělá, statečná a já si jí nesmírně vážím. Díky svým terapeutickým úspěchům by odpovědi zvládla s větším nadhledem.

Ale jeden zápas ji rozhodně ještě čeká a o něj bychom se mohly obě dvě s plnou náručí podělit. A to totiž nekonečný zápas s předsudky. Já se s nimi potkávám dnes a denně, a to bez ohledu na kvalitu mého života i práce.

Všichni tři jsme rohatí. Což nevylučuje velký respekt a obdiv jednoho k druhému. Občasné trky jsou jen postrky vpřed.

Je hodně po vás?

Ano, je statečná. A spoustu skvělých vlastností má po svém tatínkovi. Oba jsou navíc ve znamení Býka.

Jsou ale oba rohatí, to může být někdy na překážku, ne?

Všichni tři jsme rohatí. Což nevylučuje velký respekt a obdiv jednoho k druhému. Občasné trky jsou jen postrky vpřed.

Co zmoudření věkem? Je to klišé, nebo fakt?

Kdopak by nám na tuto otázku mohl zodpovědně odpovědět? Že by naše skutky? Pokud si ale vystačíme s klišé, pak jsme rozhodně nezmoudřeli. Některé názory a hodnoty ve mně zůstávají neměnné, přestože na ně nahlížím jiným a novým prizmatem.

S Miroslavem Etzlerem byli dlouhá léta partneři v životě i na jevišti. Představení Všechno jen do putyk a ženským! se s úspěchem hrálo v Divadle Ungelt.

S Miroslavem Etzlerem byli dlouhá léta partneři v životě i na jevišti. Představení Všechno jen do putyk a ženským! se s úspěchem hrálo v Divadle Ungelt.

FOTO: archív Divadla Ungelt

Je možné, že trochu jinak hospodařím se svými emocemi, čas je ke mně trpělivý, já k němu taky, oba si pěkně čekáme s dozráváním. Emoce ve mně totiž nestárnou, ba naopak ještě přibývají, tak proto ta vědomější hospodárnost.

Jste paní svých emocí?

Musím být, to bych jinak nemohla svoji profesi vůbec dělat.

To hovoříme o jevišti. A co v životě?

Snažím se o to. Samozřejmě na jevišti si často vystačíme se zkratkou, v životě to musíme celé projít. Je to věčný páternoster, nahoru dolů, ale já mám ty své dřepy a vztyky dostatečně vytrénované. Snažím se je alespoň dělat po spirále, nesviští mi tolik vítr kolem uší.

Abyste je neměla vytrénované, když lezete po skalách a potápíte se do hloubek. Obojí je o překonávání se. Jak jste k těm sportům přišla?

Přirozeně. Ze zvědavosti. Upřesním vám to. Ani jeden z těchto sportů nepěstuji. Já jsem si je pouze osvojila, a to v rámci svých sil a možností. Ale když obě ty aktivity přešly do fáze, že mi kupříkladu parta potápěčů volala, jak se pěkně potápějí v Karibiku a zda se nechci ponořit s nimi, moje odpověď zněla: Tak si to užijte i za mě, já se právě nořím v metrových závějích v Jizerkách, neboť natáčím Krev zmizelého.

A když mi lezci volali z Indie a říkali: „Lezeme tu dva měsíce, přijeď si zalézt, ty to dáš,“ tak jsem právě pravidelně lezla na jeviště v Ungeltu. A tak si ráda vystačím s tím, že co jsem chtěla vidět, to jsem si prohlédla, a dolezla jsem až tam, kam mi vlastní sily dolézt dovolily.