V roce 1586 stála před nymburským soudem jistá děvečka Dorota Kučerčina. Byla obžalovaná z infanticidia („zahubení svého neřádně nabytého plodu“). Otěhotněla se svým hospodářem Martinem Mlejnkem. Tradičně tvrdila, že dítě porodila už mrtvé. Podrobili ji právu útrpnému a na mučidlech se přiznala: „Když jsem to děťátko měla, potom naklekla jsem mu na krček, stočila jsem jej, a tak jsem je zamordovala.“

Na popravišti ji kat zaživa zahrabal i s dítětem.

Byl to celkem běžný případ - matky většinou novorozeně uškrtily. Pak dítě ukryly ve stavení či stodole, zahrabaly v lese, na zahradách a v hnoji, nebo je házely do záchodů a rybníků (infanticidiem se zabýval Jindřich Francek v knize Zločin a trest v českých dějinách, Rybka Publisher, 1999). Našly se i výjimky.

Svině je roztrhaly

Soud na zámku v Buchlově poslal roku 1569 na popraviště služku Kateřinu z Traplic. Měla dítě se svým pánem a uškrtila je. Pak se ale zachovala jinak než ostatní vražedkyně. Kateřina „dítě do chlíva vnesla a svině je roztrhaly. A více nic nevyznala, a tak jest za své zlé skutky smrt vzala a jest zahrabána a kolem probita“.

Typický trest - probití srdce kůlem.

Typický trest - probití srdce kůlem.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Případy i životy provinilých žen si byly podobné. Měly poměr zpravidla s hospodářem, ten dítě nechtěl a těhotnou vyhnal. Bez obživy a východiska pak žena své těhotenství tajila, kojence usmrtila a doufala, že se tělíčko nenajde a že si nikdo jejího stavu nevšiml. Podle prohlášení jedné vražedkyně: „Takové dítě já nemínila živiti.“

Na zabití dítěte se ale často velmi brzy přišlo - provinilé udala např. jiná žena.

Některé z nešťastnic dovedla k vraždě osudová smůla. Někdy totiž hospodář svou děvečku obtěžoval, ona se bránila, ale nakonec ze strachu před ztrátou práce ustoupila. A tím si zpečetila svůj neradostný úděl.

Aničko, podrž mi jen trochu

Své si užila u hospodáře patnáctiletá Anna Kleinerová z Božanova. Stanula před městským soudem v Broumově za vraždu kojence. Měla jej se ženatým sedlákem Hansem Dimbterem. Ona sama o něj nestála, ale Hans za ní neustále lezl. Při tortuře všechno Anna vylíčila. Jednou prý šla v neděli do stodoly pro slámu a „zmíněný Dimbter tam přišel za ní a povalil ji na snop slámy, protože ale byla čistá panna, nedokázal tehdy, když to bylo poprvé, nic pořídit a spravit“.

Ale Hans se jen tak nevzdával a byl neúmorný. Došlo to tak daleko, že jednou poslal svou ženu do krčmy a vlezl k Anně rovnou do postele. Romantik to nebyl. Sváděl ji následovně: „Aničko, podrž mi jen trochu, však ti to neuškodí, a neupustil od svého zlého úmyslu, až jí panenskou blánu poranil.“ Když naříkala, že ji to bolí, utěšoval ji, že příště to bude lepší. Soud k tomu lakonicky poznamenal: „A ona potom poznala, že tomu bylo vskutku tak.“ Pak už Hans navštěvoval Annu pravidelně.

Manželce vždy tvrdil, že v noci vstává ke koním. Anna otěhotněla a v půli těhotenství ji Dimbter vyhnal z domu, nadával jí a vyhrožoval. Nešťastná Anna v jedné zahradě porodila živé dítě a „tedy je ve velkém zoufalství uškrtila a hodila do louže, která byla nablízku, a chtěla se v ní také utopit. Jak tam tak leželi, lidé se k tomu sběhli, bez prodlení je vytáhli“. Dimbtera také povolali k soudu.

Neměl z toho radost. Pohlavní styk se služkou popíral.

V mučírně promluvil. Prý se s ní jako s pannou hodně nadřel. Potom „s ní smilnil a dopouštěl se cizoložství a kurvil se s ní v jednom kuse nejen v posteli, nýbrž také na poli, v zahradě, ve světnici“.

Oba byli odsouzeni k trestu stětím. Podobné případy stíhal zákon nemilosrdně.

Potrat trestán smrtí

Infanticidiem se nerozuměla jen vražda novorozence, ale i potrat. Koldínův zákoník z roku 1569 vyhlašoval: „Také zabíjí ta, kteráž plod z sebe vyhání aneb týž plod jakýmž pak koli způsobem v sobě udušuje a mrtví, též, kteráž do záchodu, do studnice aneb jinam svůj plod mece a hází.“ I za potrat byl trest smrti.

Josefínský hrdelní řád z roku 1707 Koldínův zákoník ještě rozšířil. Pátral po počátku těhotenství, jeho průběhu a porodu, po příčinách vraždy novorozence. Tradičně žádal stětí pachatelky a probití srdce kůlem. V případě zvlášť odporné vraždy měl být trest smrti zostřen useknutím ruky a trháním rozžhavenými kleštěmi. Přísně byl trestán i potrat.

Podle zákoníku, pokud „žena sama z sebe aneb někdo jiný z těhotné ženy živý plod oumyslně vyhání, ten na hrdle mečem ztrestán být má“.

Žena ve vězení v habsburské monarchii.

Žena ve vězení v habsburské monarchii.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Existovaly ovšem i polehčující okolnosti. Byla to absence zlého úmyslu či nevědomost vražedkyně. Důležitý byl i stupeň zralosti plodu - podle církevních dogmat duše vstupovala do plodu čtyřicátý den po početí - do té doby nebylo vyhnání plodu tak zlé, protože „neměl duši“. Také usmrcení postiženého plodu nebylo trestáno tak přísně.

Přes uvedené zákony stejně k potratům docházelo.

Dělávala líkařství dívkám i ženám

V dubnu 1546 stanula před soudem v Pardubicích rasovka Lída, která „dělávala líkařství dívkám i ženám, které jsou bejvaly nepořádně břichatý, aby ten plod z nich vyháněla“. Rasovka byla utopena. Podobné tresty ale nebyly nic platné. Vždy se našly ženy, které za úplatu těhotné „léčily“, aby potratily. Používaly k tomu např. jalovcovou vodu a saturejku. Dívky nakonec stejně porodily.

O potrat se ostatně snažily i samy. Zvedaly těžká břemena, napařovaly se ve vodě tak horké, že se skoro uvařily, a skákaly z výšky. Mikuláš Dačický v 17. století o tom psal: „Dívky bojíce se, aby nepočaly, skáčí, běhají z jednoho místa na druhé a chodí zápasit.“ Některé ženy nedělaly nic, protože si byly jisté svou neplodností.

V roce 1693 otěhotněla v Hrejkovicích Rozina Štěpánová a své dítě zabila. Měla je s jistým Václavem Kasounem, kterému tvrdila, že „jí nic nikdy nebude“. Byla utopena.

Zobrazení hrdelních trestů - ty dostávaly ženy vražedkyně.

Zobrazení hrdelních trestů - ty dostávaly ženy vražedkyně.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Všechny dětské vražednice byly podrobeny kruté tortuře. A některé z nich se nepřiznaly a vydržely hrozné utrpení. Bojovaly o život jako lvice. V takových případech je soud trestal pouze kvůli mravnostnímu deliktu.

To znamenalo až dva roky žaláře s nucenými pracemi. A také vypálení cejchu a vypovězení z panství.

Pravou ruku nařezal

Ovšem nevraždily zdaleka jen ženy, ale i muži. V listopadu 1637 proběhla v Rakovníku exekuce, která vzbudila značnou pozornost. Ovčák Josef měl poměr s jednou místní vdanou ženou, matkou tří dětí. Podle místní kroniky „jí též jedno uplácal. Když se narodilo, je od ní ve fěrtuše vzal. Nejprve témuž děťátku pravou ruku nařezal a z ní týž zrádce jest krev cical, potom mu hlavičku rozrazil, naposledy do rybníka vhodil“.

Sadistického ovčáka lámali na kole a „kat jej s kolem nahoru vyzdvihl“. Žena byla sťata a „kůlem probita“. Krvavé tresty za vraždu dítěte se protáhly až do 18. století. Tehdy proběhla v právnických kruzích diskuse o jejich smyslu. Trest smrti se stal výjimkou. Dokazoval to zákon z roku 1803.

Ten rozlišoval, zda jde o manželské, či nemanželské dítě - trest za zabití manželského byl přísnější. Trest za potrat ukládal žalář na jeden rok až pět let. Praxe byla mírnější.

V 19. století bylo možné si hlavně ve městech zakoupit potrat u „báby babicí“. Když se na věc přišlo, byla matka často osvobozena a babička odsouzena na šest týdnů vězení. Stejnou dobu mohla „sedět“ i za nabízení antikoncepčních prostředků.

Trestány byly i ženy, které dítě odložily někde na odlehlém místě.

I v 19. století dál docházelo k vraždám dětí, stejně na počátku dvacátého. Zajímavé bylo, že zabití dítěte bylo vzácné u žen, které s tímto činem byly často spojovány - u prostitutek. Vysvětlení je prosté - právě tyto ženy se uměly před nežádoucím početím chránit.

Objevovalo se i volání po legalizaci potratu. A to i za první republiky po roce 1918.

Třetí dítě

Za první republiky byl významným gynekologem dr. Karel Steinbach, zvaný svými přáteli Kadelík. A nebyli to ledajací přátelé - patřil k nim Karel Čapek, Ferdinand Peroutka, Olga Scheinpflugová. Steinbach bojoval proti tajně provedeným interrupcím, které měly žalostné následky. Ženy buď umíraly, nebo už nemohly mít děti.

Karel Steinbach byl významný gynekolog a bojoval proti tajným interrupcím, na snímku s přítelem Ferdinandem Peroutkou.

Karel Steinbach byl významný gynekolog a bojoval proti tajným interrupcím, na snímku s přítelem Ferdinandem Peroutkou.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Za první republiky totiž nadále platil paragraf 144 rakouského trestního zákona, který provedení interrupce označoval jako trestný čin. Steinbach objížděl česká města a pořádal osvětové přednášky pro ženy.

V roce 1925 přednášel v Pardubicích. Podle vlastních slov: „Mluvil jsem proti potratům a těm, které už měly dvě děti a další už nechtěly mít, jsem říkal, že vlastně nejnadanější je zpravidla právě třetí dítě. A najednou vstane jedna žena a povídá, že mi děkuje za tu informaci, a že si tedy od prvních dvou dá pomoct a počká si až na to třetí.“ Steinbach byl ohromen.

Komise byly pokrok

První republika problém interrupcí nevyřešila. To se stalo až v roce 1957, kdy žena mohla podstoupit interrupci ze zdravotních důvodů či „z důvodů zvláštního zřetele hodných“. Musela ale předstoupit před interrupční komisi, což ideální nebylo. Proti minulosti to byl ovšem velký pokrok.