Jak jste ty čtyřicátiny oslavil?

Několikanásobně. Jednu oslavu mi uspořádali kolegové z Taxíku, dostal jsem od nich nádherné řeznické nože a film z natáčení Taxíku, který bohužel není publikovatelný, protože jsem tam i sprostý.

Kamarád Jakub Wehrenberg mi natočil Kalendárium Aleše Hámy, přesně ve stylu stejnojmenného televizního pořadu se Saskií Burešovou. Wabi Daněk mi dal 40 rolí toaletního papíru a dostal jsem spoustu dalších vtipných dárků. Ten nejzásadnější, o kterém si troufnu říct, že mi změnil život, mi dala moje žena Gábina.

Co to bylo?

Výlet na Aljašku. Vzal jsem staršího syna Jáchyma a v létě jsme tam odjeli. Odjakživa jsem po téhle cestě pod vlivem četby z dětství toužil. Jsem rád, že Jáchym - vedle počítačových her a vzkazů na Facebooku - čte taky knihy E. T. Setona a Jacka Londona jako v jeho věku já. Naše cesta na sever v něm zanechala hlubokou stopu. To, co jsme za těch 17 dnů prožili, je neopakovatelné.

Říká se, že největší sny mají zůstat nesplněné, jinak mohou přinést zklamání…

V případě Aljašky a kanadského Yukonu, které jsme projeli, to neplatí.

Aleš Háma by na svém životě nic neměnil.

Aleš Háma by na svém životě nic neměnil.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co na vás zapůsobilo nejsilněji?

Setkání s divokou přírodou, mír, klid, touha zůstat tam napořád. Chytáte ryby na jezeře, a když máte žízeň, naberete si vodu z jezera. Když si nějakou rybu uděláte k jídlu, víte, že kosti, které vyhodíte, hned zpracuje orel. Všechno to tam je krásně navázané.

Je zajímavé, že kytky, které u nás mají půl metru, tam mají 10 centimetrů. Třeba vrbka úzkolistá, kytka, kterou jsou zaplavené Krušné hory, odkud pocházím, je národní kytka Yukonu. Akorát u nás je velká jako dospělý člověk, tam má sotva čtvrt metru.

Ocitli jste se tam někdy v nebezpečné situaci?

Tím, že jsem s sebou měl dvanáctiletého syna, snažil jsem se jednat o hodně zodpovědněji, než kdybych tam byl sám nebo s někým dospělým. Pobyt v divoké přírodě vyžaduje určitou dávku odvahy, ale zároveň respekt a pokoru k její síle a velikosti. Počasí se během pěti minut může dramaticky změnit - v červnu může začít sněžit a vy máte bundu v autě vzdáleném 500 metrů.

Nejraději bych byl pořád v přírodě, ale zároveň se rád potkávám s lidmi, hraju, zpívám, tvořím.

Jednou jsme šli lesem k jezeru, kde jsme chtěli chytat ryby, a uprostřed cesty leželo ještě kouřící medvědí lejno. Slyšeli jsme i praskání větví, a tak jsem hodně nahlas přezpíval celý svůj muzikálový repertoár. Až mě syn prosil, abych už toho nechal. Medvěd je plaché zvíře a jakýkoli hluk ho odradí. Jindy jsme spali ve stanu na místech, kde byli venku v noci slyšet vlci. Zvířat se ale člověk bát nemusí, bát se má své nepřipravenosti a nesprávného chování.

Jak ty zálesácké podmínky zvládl dvanáctiletý kluk, vyrůstající v pohodlí městského prostředí?

Bez problémů. My žijeme hodně v přírodě, i v Praze spíme venku na zahradě, jezdíme na vodu, na ryby, jsme pořád venku. Máme terénní auto, kde můžeme spát, když není počasí na nocování pod širákem. Spíš mám obavy z něčeho jiného - ve dvanácti viděl a zažil něco, co já ve svých čtyřiceti považuju za vrchol. Já v jeho věku chytal bělice a okouny, on nádherné arktické siveny, lipany a osmdesáticentimetrové štiky. Teď je zblázněný do různých rybářských technik a na YouTube se nedívá na NHL, ale na rybářské filmy.

Aleš Háma

Aleš Háma

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Lidé vás znají hlavně ve smokingu, jak moderujete nějakou společenskou akci. Nepere se to ve vás se zálesáckou náturou?

To považuju za úplně nejlepší v mé profesi. Jsem třeba čtyři dny zarostlý někde v lesích u Lužnice, přijedu odpoledne do Prahy, umyju se, oholím a učešu, dám si teplé jídlo z talíře a v sedm vkráčím ve smokingu s motýlkem na pódium. Tyhle proměny se mi strašně líbí. Mám rád oba ty světy. Nejraději bych byl pořád v přírodě, ale zároveň se rád potkávám s lidmi, hraju, zpívám, tvořím.

Míváte u přímých přenosů trému?

Tréma je důležitá. Nemyslím trému, která vám svazuje ruce, ale zdravou nervozitu a pocit napětí. To neplatí jen u přímých přenosů, ale třeba i při pobytu v přírodě. Když jezdím na vodě na kajaku, je důležité nemít strach, ale bez respektu a jisté trémy to taky nejde.

Přímé přenosy miluju, je to živé, nic se nedá vrátit, co člověk řekne, to tam je. Na druhou stranu hlava jede na maximální výkon. Ta interakce a bezprostřednost je něco, čeho v záznamu nikdy nedosáhnete.

Litoval jste přece jen někdy, že jste v přímém přenosu?

Jednou jsem moderoval národní kolo Eurosongu, kde vystupoval Dan Nekonečný se svými pyrotechnickými efekty. Nastoupil jsem na pódium a pokračoval v moderování. Najednou vidím, že přímo pode mnou mi u nohou klečí tři hasiči a hasí reprobednu a koberec, které při jeho vystoupení vzplály. Diváci v sále to naštěstí nezaregistrovali, o dýmu, který odtamtud stoupal, si mysleli, že to je nějaký jevištní efekt.

Aniž bych se chtěl dotknout fotbalistů a hokejistů, atleti jsou kultivovanější a komunikativnější.

Pravidelně moderujete vyhlašování nejlepších atletů a vedete s nimi v přímém přenosu rozhovory. Ne všichni jsou na veřejné projevy zvyklí…

Aniž bych se chtěl dotknout fotbalistů a hokejistů, atleti jsou kultivovanější a komunikativnější. I když jsou výjimky. Totální introvert a zároveň mistr suchého humoru je třeba mistr světa v hodu oštěpem Víťa Veselý, svěřenec Jana Železného. Jako se říká, že pes se podobá svému pánovi, tak tahle dvojice si je podobná téměř neuvěřitelně.

Bezvadně se povídá se Zuzkou Hejnovou, Bárou Špotákovou, Jiřinou Ptáčníkovou-Svobodovou. Díky moderování jsem objevil báječný svět atletů a moc se mi v něm líbí. Navíc to jsou krásní lidé s krásnými těly. Atletika je pro mě opravdu královnou sportů.

Co vy a sport?

Mám rád sport v přírodě - běhání, kanoistiku, kolo, lyžování. Teď jsem s tím začal trochu intenzívněji, tak hodinu třikrát týdně. Těším se, že až napadne sníh, nasadím běžky a vyrazím na hodinu do lesa v Hostivaři, který mám blízko. Říkám si, že jestli si chci o Vánocích pochutnávat na huse a cukroví, musí na to být tělo trochu připravené.

S Terezou Kostkovou v milostném dramatu Frankie a Johnny.

S Terezou Kostkovou v milostném dramatu Frankie a Johnny.

FOTO: archív Divadla v Rytířské

Ještě z jednoho důvodu si musím udržovat kondičku - ve hře Frankie a Johnny, kterou hrajeme s Terezou Kostkovou, jsem jednu chvíli nahý. Naštěstí jsem otočen k divákům zády, ale asi by pro ně nebyl hezký pohled na hory tekoucího sádla.

Filmoví diváci mají tenhle příběh spojený se slavným filmem s Al Pacinem a Michelle Pfeifferovou. Jak vznikla vaše herecká dvojice?

Ten film vznikl na základě divadelní hry, která měla velký úspěch na Broadwayi. Je geniálně napsaná, během hodiny a půl se mohou diváci smát i plakat.

S Terezkou často moderujeme, dobře si rozumíme, shodneme se na spoustě věcí. Už delší dobu jsme plánovali, že si spolu zahrajeme. Tereza přinesla tenhle text, náš společný kamarád Michal Mazač zrovna rozjížděl Divadlo v Rytířské, Terezčin manžel Petr Kracík se ujal režie a pustili jsme se do toho. Vloni v říjnu jsme měli premiéru a máme pořád vyprodáno.

Mnoho let řídíte oblíbené televizní taxi, kde testujete znalosti náhodných pasažérů. Jak to s těmi znalostmi vypadá?

Za ta léta se potvrdilo, že starší lidé mívají širší rozhled a vědí toho víc. Jenže zase k tomu tolik nepřidávají nové věci. U těch mladších hodně záleží na vzdělání. Televizní Taxík jezdí po mnoha zemích světa, je to licencovaný pořad, můžete vidět ruskou, řeckou, britskou, německou verzi. Ve srovnání se zahraničím se mi nezdá, že by byly v úrovni znalostí podstatné rozdíly. Zarazilo mě jen, že třeba ve slovenské verzi dávají mnohem jednodušší otázky a málokdo tam musí vystoupit.

Za volantem soutěžního televizního Taxíku prožil mnoho překvapivých situací.

Za volantem soutěžního televizního Taxíku prožil mnoho překvapivých situací.

FOTO: archív ČT

Rozhodil vás někdo?

Občas se to stává. Jeden pán měl třeba odpovědět na otázku, jaký je největší žijící pták na zemi, který nelétá, ale běhá. Odpověděl, že káně veliké. To jsem musel vystoupit a rozdýchat to.

Většina moderátorů touží po vlastní talkshow. Jak to je u vás?

V Divadle v Rytířské mám teď každý měsíc pořad Jen tak s Alešem Hámou, kam si zvu dva hosty - jednoho hudebního a jednoho nehudebního. Nedávno jsem tam měl třeba Moniku Absolonovou a Ivo Šmoldase.

Koho si jako moderátora nejvíce ceníte?

Napsal jsem píseň, pojednávající o smrti všech moderátorů, kteří se všichni potkají v moderátorském nebi. Celé to končí: Víc už říci nemohu, jen když jsem se ptal po bohu, ten je přece jenom jeden. Taky že jo. A stál tam Eben.

Písničky, které složíte, zpíváte s vaší skupinou Hamleti?

S Hamlety zpíváme jen převzaté. S těmi mými jezdíme s kytaristou Hamletů Hardy Marzukim a bubeníkem Pavlem Plánkou. Hamleti spolu hrají neuvěřitelných 18 let v nezměněné sestavě - Aleš Háma, Hardy Marzuki, Jakub Wehrenberg a Dalibor Gondík. Hrajeme třikrát čtyřikrát do měsíce, každý rok děláme veliký koncert v Lucerna Music Baru.

Hamleti jsou cenná komunita v tom, že nás udržují takové, jací jsme, a v okamžiku, kdy by se člověk ze sebe začal po…, vrátí nás zpátky na zem. Je to pro všechny dar z nebes.

K jeho mnoha muzikálovým rolím patřil v Hudebním divadle Karlín i legendární Limonádový Joe.

K jeho mnoha muzikálovým rolím patřil v Hudebním divadle Karlín i legendární Limonádový Joe.

FOTO: ČTK

Na čem teď pracujete?

Na vánočním albu, které bych chtěl vydat příští rok. Plánuju také vydat v roce 2015, kdy uplyne dvacet let od smrti Michala Tučného, desku, kde by mu jeho přátelé nazpívali každý jednu písničku z jeho repertoáru. Já bych chtěl nazpívat Červenou řeku.

Jak budete trávit letošní Vánoce?

Na Štědrý den doma, pětadvacátého odpoledne vyrazíme na koncert Kühnova dětského sboru do Státní opery, pak máme každoroční sraz asi 25 kamarádů, kde se dojídají všechny zbytky - šest druhů bramborového salátu, pět druhů kapra atd. Jsou to lidé z okolí, kamarádi našich dětí s rodiči.

Mezi svátky přijede můj bratr s rodinou nebo jiná přespolní návštěva a my odjedeme do Krušných hor, kde jsme až do Nového roku. Dokud jsou děti ve vánočním věku, kdy jim u stromečku svítí v očích jiskřičky, tak se snažím mít vánoční svátky volné. Stejně tak letní prázdniny. Přes rok jsem s nimi míň, než bych chtěl.

Jste tradicionalista? Máte rád, když se věci v nějakém řádu opakují?

Jsem, ale nemám rád dogmata, v ničem - v jídle, životním stylu, ve víře, v názorech na lidi. Když mi někdo k tradici nabídne alternativu, která mi je sympatická, nedělá mi to problém.

Míváte nějakou vánoční specialitu?

Dělám klasickou rybí polévku s houstičkou, dva druhy rybího salátu - jeden z hořčicí, druhý s koprem. Když nakrájím filety z kapra, zbude z koster hodně masa, takže z toho dělám předkrmový salát.

V muzikálu Mata Hari jako francouzský šansoniér Maurice Chevalier.

V muzikálu Mata Hari jako francouzský šansoniér Maurice Chevalier.

FOTO: archív Divadla Broadway

Vy skutečně vaříte?

Jistě, je to můj koníček. Tatínek byl 25 let ředitel hotelu Pupp v Karlových Varech, měl jsem k tomu odmala blízko. Baví mě se s tím piplat. Nedávno jsem dělal hovězí krk na celeru a pekl jsem ho dvanáct hodin. Byl pak jako dort. Někdy přijdu z divadla domů, otevřu si láhev vína a v klidu uvařím rodině na další den. Je to ta nejlepší relaxace.

Takže kdybyste nevystudoval hereckou konzervatoř…

Profesionálním kuchařem bych být nechtěl, ale kdybych nedělal to, co dělám, byla by to asi alternativa. Ve chvíli, kdy to je práce, je o hodně těžší to mít rád tak, jako když to máte jako koníčka. U nás vždycky chlapi vařili: dědeček, táta, brácha, bratranec… Hámovi prostě rádi vaří, a nikoli z podpantoflismu, ale proto, že nás to baví a děláme to s láskou.