Několik dní po představení, kde si spolu popláčou, svěří si nejtajnější tajemství, navzájem se urážejí a šklebí se na sebe, nosí se v náručí i na zádech a válejí se po zemi, to vše za ohromného smíchu diváků, jsme se sešly v jedné pražské kavárně.

Anna měla před tréninkem na taneční soutěž StarDance a Martha s sebou měla svou dceru Františku, které je jeden a půl roku. I v této trochu hektické atmosféře bylo znát, že k sobě mají blízko. Včetně chvil, kdy tvrdily každá něco jiného a nevypadalo to, že by některá chtěla ustoupit. Takových momentů nebylo málo.

Zkomplikovala vám vaše rivalita průběh divadelních zkoušek?

Anna: Úplně, ale my s tím počítaly.

Martha: Naopak jsme toho využily. Chtěly jsme mít jako podtitul představení něco pěkného, co ani nemusí dávat smysl, nejlépe latinsky. No a pak jsme objevily slogan arte et marte, což znamená uměním a bojem. Zní to trochu jako Anna a Martha a smysl těch slov se nám líbil. Vystihuje totiž dost přesně průběh našich divadelních zkoušek k tomuto představení.

Základ vašeho představení vznikl v době, kdy jste spolu bydlely, je to pravda?

Anna: To bylo ještě na studiích. Tehdy jsme ale neuvažovaly o tom, že z toho bude představení.

Martha: Hrály jsme tenkrát takové jedno velké představení v praxi. Myslím, že jsme musely být poměrně nesnesitelná dvojka.

Anna: Jsme obě narozené ve znamení Berana. Když jsem ale sama, nejsem tak výrazný Beran, jako když jsme s Marthou. To se pak nějak násobí.

Vezměme to popořádku. Jak jste se poznaly?

Martha: Známe se od mých třinácti a Ančiných patnácti. Já tehdy měla své první filmové natáčení. Moje máma a Bolek Polívka hráli manželský pár, co měl hodně dětí. Stejně jako mě vzali i starší Aniččinu sestru Kamilu. Při natáčení jsme se seznámily a díky ní později i s Aničkou.

Jak k tomu došlo, že jste spolu bydlely?

Martha: Když bylo Anče osmnáct nebo tak nějak, přizvala mě k sobě do bytu, který jí koupila maminka, aby na ni nemusela čekat, až se vrátí z mejdanu. Bydlely jsme spolu rok, než Anička odjela na dva roky do Paříže studovat cirkusovou školu.

Anna: Ne, já tehdy byla ve čtvrťáku na konzervatoři.

Martha: Ne, ty jsi byla v prváku na vejšce, u Ctibora Turby.

Anna: Ale ne.

Martha: Jo.

Anna: Martho!

Martha: Ančo!
(dámy se dohadují, kdy spolu přesně bydlely)

A jak se vám spolu žilo?

Anna: Bezva. Vždycky jsme ráno vyrazily do školy…

Martha: …a nedošly jsme tam. Výsledek našeho společného bydlení bylo moje vyloučení z konzervatoře.

Urazily jste se na sebe někdy?

Anna: No já mám na mále teď. (směje se)

Martha: Asi tři tisíce šest set padesát pětkrát.

Špičaté do špičatého nevleze, říká se. Kdo obvykle ustoupí?

Anna: Já.

Martha: Já.
(následuje krátká debata, kterou Anna ukončí slovy: „Nehádej se pořád před paní novinářkou.“)

V čem se hlavně liší mužský a ženský humor?

Anna: Vycházely jsme z teze, kterou řekli Lasica se Satinským, totiž že nemůže existovat ženská komická dvojice. A to proto, že žádná žena nemůže přijmout, že by byla škaredější nebo hloupější než ta druhá. A to je pravda. My jsme si tu tezi vzaly za svou, takže jsme s tím počítaly. Je ale fakt, že pokud je žena tvořivá a vůdčí, musí mít opravdu velké sebevědomí. Ten mužský svět ho velmi snadno zpochybní.

Martha: Ženy a muži jsou jiní, protože mají jiné poslání. Mají různé světy a i specifika jejich se liší. Nicméně to neznamená, že by se jim nemohli společně zasmát. Nevěřím, že je ryze ženský nebo ryze mužský humor. Když je něco vtipné, tak pro oba. A může to vycházet klidně i z toho, že si někdo dělá srandu z ženského principu. A to je náš případ.

Anna Polívková a Martha Issová

Anna Polívková a Martha Issová

FOTO: Petr Horník, Právo

Když jsme u těch rozdílů, ženy se nechtějí pitvořit a dělat ksichty, nebo se mýlím?

Martha: Nám to nevadí. My jsme sice ženy, ale na našem pitvoření je založeno naše přátelství, spolupráce a vůbec celý život.

Anna: Je fakt, že jsme strávily společně pár hodin před zrcadlem a zkoumaly, co naše obličeje dokážou.

Martha: Pár hodin? My jsme strávily stovky hodin před zrcadlem! A to nám nebylo třináct, ale dvacet, ba i třicet a víc!

Ženy si ale obvykle zakládají na kráse!

Anna: No tak jsme trochu divné, no.

Martha: Víte, jak je osvobozující a úlevné dělat si z té krásy či svého zjevu legraci? Ale je fakt, že si uvědomujeme, že tím překračujeme jakousi hranici ženství.

Řešily jste téma krásy v pubertě?

Anna: Já jsem konečně dospěla do bodu, kdy bych nechtěla být ani trošku jiná, než jsem. Z mindráků mě kdysi vyléčil jeden výlet do Itálie. Tam jsme byly s maminkou a muži tam na mě dost pořvávali. Aha, řekla jsem si, stačí vyjet o pár kilometrů dál, za hranice, a hned jsou vysoké blondýny velmi žádané.

Martha: Tak to já bych mohla jet třeba do Švédska. I když tam těch arabských uprchlíků už je asi taky dost.

Jedna jste drobná tmavá, druhá vysoká blonďatá. Co máte společného kromě smyslu pro humor?

Anna: Na konec představení jsme přidaly větu: Prsa prosím. Tak to asi hovoří za vše.

Martha: To je jediný fyziognomický jev, který máme společný. A to je plochý hrudník. Duchovně nás toho ale spojuje mnoho.

A co vás rozděluje?

Martha: Taky mnoho.

Čím vás, Anno, třeba Martha štve?

Anna: My se štveme hlavně svými podobnostmi. Jsme si vzájemně takovými zrcadly. Ale třeba Martha chce mít často za každou cenu pravdu.

Martha: Mám podobný pocit, když se o něčem dohadujeme. To je vzájemné.

Anna: A to nás štve navzájem.

Má Anna nějakou vlastnost, kterou byste chtěla mít vy, Martho?

Martha: Vzhledem k tomu, že máme dost vlastností podobných, tak ani ne.

Anna: Mně se líbí, že Martha se snadněji rozhoduje. Já spoustu věcí moc zvažuju. Ona má v sobě takovou názorovou jasnost.

Viděl váš tatínek vaše představení, Anno?

Anna: Neviděl.

Martha: A můj dvakrát! (směje se)

Anna: Ale budeme to snad hrát u něj v divadle.

Martha: Jednou jsme si myslely, že tam je, a úplně nám tím zničil představení. Bylo to před dvěma lety na druhé premiéře a byly jsme opravdu hodně nervózní. Bude tady Bolek, říkaly jsme si. Byly jsme úplně ztuhlé a po představení jsme zjistily, že nepřišel.

Anna: Říkal, že přijde, a nedorazil. Někde se zasekl, to se mu občas stává.
(Martha odchází uspat malou Františku)

Anno, znáte rivalitu z tanečních tak, jak ji parodujete ve vašem představení?

Já do tanečních nechodila. Možná z důvodu, že jsem tušila, jaké by to tam bylo. Tedy že bych byla největší ze všech.

A teď jste ve StarDance za dámu.

Ale to se s komikou vůbec nevylučuje! I když tvářit se vážně a sexy zároveň, třeba u ča-ča, mi moc nejde, připadám si legračně. (vrací se Martha s kočárkem a s uspanou Františkou)

Na pódiu se někdy hašteříte jako malé holky. Změnilo se vaším mateřstvím něco v přístupu k podobným scénkám, Martho?

Martha: Člověk se vyvíjí všemi životními zkušenostmi a mít dítě je zkušenost veliká. Nedávno jsem si moc přála, abychom to představení hrály tak dlouho, aby ho Františka mohla vidět. Na druhou stranu jsem měla během hraní i chvilky, kdy jsem jakoby vylítla nahoru a říkala si: Šmarjá, co já to tady dělám, co si řekne to moje dítě, až tady jednou bude sedět a koukat se na mě! Ta představa mě dost pobavila.

Martha Issová a Anna Polívková

Martha Issová a Anna Polívková v Manéži Bolka Polívky.

FOTO: Profimedia.cz

Vaše maminky to představení viděly? Jsou v nich taky skryté holky?

Anna: Představení viděly a podle jejich reakcí mám pocit, že by si taky rády zablbly.

Martha: V mé mámě jednoznačně holka je. Tím jsem si jistá. Čím dál tím víc si vážím toho mít dlouhodobé vztahy. Ať rodinné, nebo přátelské. Je pěkné, když znám někoho dlouho a on je svědkem mého života. A i já vidím, jak se mění on a jak se mění i ten vztah.

Třeba na vztahu s mámou si proměny uvědomuju úplně jasně. Jak nejdřív byla ta moje hvězda, máma s velkým M, pak mi strašně lezla na nervy, pak se to začalo vyrovnávat a dnes ji vidím, jak krásně blbne s Františkou a chodí se na něco ptát mě. To už začíná být mezi námi naopak, nebo co? uvažuju někdy. Máma to má hodně podobně jako já, je taky člověk, který obsahuje všechny hry ženství, od kluka Honzíka až po femme fatale.

Anna: Když jednou na konzervatoři vybírali adeptky na roli princezny, přišla jsem domů s brekem, že mě nevybrali. Maminka se mi snažila ohleduplně naznačit, že princezny asi nebudou úplně moje parketa. A říkala mi: Víš, jak je to hrozné být sexy krásná ženská? Já vždycky chtěla být za komindu! V komedii Hrátky s čertem jsem hrála anděla, těšila jsem se, že konečně budu mít komickou roli. A oni mi stejně dali ohromný výstřih! Prostě vždy byla za nádhernou, elegantní, sexy dámu a toužila po komické roli.

Proč se podle vás říká o ženách, že nemají smysl pro humor?

Anna: No je pravda, že ten humor odsud potud. Člověka se leccos taky může dotknout, že jo!

Martha: A taky jak od koho. Máme s Ančou kamaráda, který je v humoru strašně tvrdý. To je nejčernočernější humor, jaký si dovedete představit. A já jsem šťastná, když s ním jsem, protože mi to dělá strašně dobře. On se dotýká těch nejbolestivějších témat a to, že si z nich dělá srandu, je strašně úlevné. Že by ženy neměly smysl pro humor, to si tedy opravdu nemyslím. Znám mraky vtipných žen a suchých mužů a obráceně.

Ale poloha ženských komiček není příliš frekventovaná.

Anna: Nedávno jsem viděla dokument o Ivě Janžurové a ona říkala, že to souvisí právě s krásou. Když holka není prvoplánová krasavice, tak se to snáz snoubí s legračnějším přístupem k sobě.

Martha: Je to i v atavismech. Muži chránili ženy a byla to otázka života a smrti. Je zažité, že muži jsou gentlemani a ženy zase křehké, a s tím souvisí, že muž by neměl podrazit nohy ženě. Ani v legraci. Ale svět se mění a ženy jsou dnes ochotné zajít mnohem dál než naše babičky, které by to možná taky dokázaly, ale nebylo by to společensky akceptováno.

Anna: Zbožňuju, když jsou ženy nádherné, a ještě k tomu mají smysl pro humor.

Martha: Jako třeba my, viď?

Chystáte se k nějakému dalšímu společnému představení?

Martha: Tohle představení je tak obsahově bohaté, zahrnuje nejrůznější polohy ženského kamarádství od školy až po stáří, že ho můžeme hrát s klidem ještě hodně dlouho. A jen do něj občas něco přidat.

Anna: Spousta věcí vznikla z toho, že mezi námi bylo dost konfliktů. Takže máme z čeho čerpat i dál.

Martha: Ve všech dlouhodobých vztazích se člověk dostane někam, kde to je nepříjemné. Ale tím, že to projdete, pustíte se třeba i bažinou, tak na konci narazíte vždy na zářivější konec cesty, než když jdete s někým chvíli a v pohodičce. Od té doby, co se my dvě známe, oscilujeme mezi láskou a uražením. Ale tak to je ve velkých vztazích vždycky, nebo ne?