Byl to váš dětský sen, být hasičem?

Dětský sen myslím úplně ne. Podle magnetofonových nahrávek, co mají rodiče doma, to vypadá, že jsem chtěl být ve školce asi řidičem sanitky. Je to trochu podobné, takže se dá říct, že jsem se chtěl stát záchranářem. Táta je hasič a v průběhu základní školy mě bral do hasičárny. Tam jsem se asi vyhranil.

Takže vzorem byl tatínek hasič?

Taky, ale on kromě toho, že už tenkrát byl vedoucí odboru Požární ochrany, měl funkci technik PO, a když jsem byl malý, tak jsem za ní neviděl toho hasiče s přilbou a s hadicí. Táta už tenkrát řídil celý sbor a byl trochu vzdálen od běžných výjezdů.

FOTO: HZSDP

A jak jste se dostal k hasičům metra? Proč právě oni?

To je určitě jeho zásluha, vedl hasiče na metru a právě metro bylo něco zvláštního, takže to byla jasná volba.

Je velký rozdíl být hasičem metra a hasičem „státním“? Jezdíte k podobným výjezdům, likvidujete ekologické havárie, zachraňujete životy, procházíte v podstatě stejným výcvikem...

Legislativně je v tom rozdíl, jinak je ta práce v podstatě stejná. Jak se říká, každého hasiče pálí oheň stejně. Zjednodušeně řečeno jejich zaměstnavatelem je stát a my jsme zaměstnanci Dopravního podniku. Kromě zákonů a vyhlášek týkajících se požární ochrany se musíme u zásahů řídit i směrnicemi Dopravního podniku. Tomu, komu pomáháme, je jedno, co říká legislativa. Všichni jsme prostě HASIČI.

Náš Hasičský záchranný sbor je v republice největším podnikovým sborem a svým obsahem činnosti relativně unikátní. Začali jsme jako hasiči pro metro a postupem doby zasahujeme pro celý Dopravní podnik hlavního města Prahy. Naším hasebním obvodem je celá Praha a okolí. Zasahovat nás můžete vidět všude, kde cestující přepravuje Pražská integrovaná doprava a kde jsou objekty Dopravního podniku. To jsou kromě stanic, dep a opraven metra, garáží autobusů, vozoven tramvají, tramvajových měníren i administrativní budovy a taky tramvajové tratě i veřejné komunikace, po kterých jezdí linky MHD, a v neposlední řadě všechny prostory spravované Dopravním podnikem.

FOTO: HZSDP

Ale vy jezdíte i k případům, kdy uvízne člověk ve výtahu. To nespadá pod městskou hromadnou dopravu.

Ano, vyprošťujeme cestující nejčastěji z výtahů ve stanicích metra. Na nových stanicích jich je i několik najednou a na starých se průběžně dobudovávají.

A i ve výtazích jde o život?

Často to může být právě ve výtahu. Výtahy ve stanicích metra jsou opravdu hodně vytěžované, většinou tam jezdí lidé, kteří si chtějí jen ušetřit cestu po schodech, byť jezdících. Méně je tam někdo, kdo by ten výtah musel opravdu ze zdravotního důvodu využít.

Jeden příklad z poslední doby, kdy se může změnit banální otevření zaseklých dveří výtahu, pro které je skoro škoda volat hasiče, ve velice složitou situaci, kde se vyproštění z výtahu může velice rychle změnit v záchranu života. Ve výtahu se nacházelo několik osob a mezi nimi i budoucí maminka v osmém měsíci těhotenství. V tu chvíli bylo veliteli zásahu jasné, že hlavním cílem je rychlost vyproštění. V kabině se po pár minutách značně vydýchá vzduch a to poslední, co by si přál, by byla změna kabiny na porodní sál.

Výtah zůstal zaseknutý z důvodu technické závady uprostřed výtahové šachty a jediná možnost, jak dostat lidi ven, bylo stropem výtahové kabiny, kde bylo nutné ve stísněných podmínkách vyprošťovacími nástroji používanými u dopravních nehod vytvořit otvor ve stropě a následně po žebřících se zajištěním lezecké skupiny evakuovat osoby na povrch. Povedlo se, kluci si oddychli, když byli všichni v pořádku nahoře, ale zůstal v nich ten nepříjemný pocit co kdyby. K jejich překvapení si budoucí maminka na dotaz, jestli chce převézt do nemocnice na vyšetření, vyžádala pouze cigaretu…

FOTO: HZSDP

Ale nejsou to přece jen výtahy, kde zahraňujete.

Dalšími zásahy, při kterých se zachraňují životy, jsou dopravní nehody. Máme pár srážek tramvají nebo autobusů ročně, kde jsou potřeba hasiči. Nejde jen o samotného řidiče, který často zůstane uvězněn v kabině, ale může se zranit i větší počet cestujících. Máme výhodu, že jsme v Praze a záchranka je na místě velice brzy. Práce hasičů je potřeba nejen při vyprošťování a transportu z dopravního prostředku, ale i následně, kdy je potřeba zabránit poškození životního prostředí a odstranit vlastní následky dopravní nehody a zprovoznit tratě nebo komunikace.

Jaké zásahy máte pak přímo v metru?

V metru mimo jiné zasahujeme při požárech, odčerpáváme vodu po přívalových deštích a relativně často jezdíme kvůli pádu osob do kolejiště. Tak se to jmenuje odborně. Jedná se nejvíce o lidi podnapilé, pod vlivem drog, se zdravotními problémy a často i o nešťastné lidi s úmyslem spáchat sebevraždu.

Stala se i taková neuvěřitelná situace, kdy slepý člověk, orientující se pouze podle drážek v podlaze z nějakého důvodu nezastavil na nástupišti, ale udělal pár kroků navíc a spadl do kolejí. Kdyby to nebylo v době, kdy jedna souprava právě odjela a nástupiště zůstalo prázdné, dokázal by mu někdo rychle pomoci nebo zastavit vlak pomocí nouzového tlačítka. Představte si ten pocit, když zůstanete ve tmě na kolejích a slyšíte přijíždět vlak – hrůza. Musím prozradit, že to relativně dobře dopadlo, starší pán střet s vlakem přežil, i když musel být zpod soupravy vyproštěn a s amputací dvou prstů na ruce a zraněním na hlavě předán do péče záchranné služby.

Jak často musíte procházet výcvikem?

Trénovat musíme v podstatě neustále. Před sebou mám plán školení a výcviku. Každou směnu máme nějaké školení nebo výcvik. Kromě toho, že musíme být každou minutu připraveni vyjet k zásahu, máme stále co dělat. Neznamená to, že hasič přijde na požární stanici, a když není výjezd, tak celý den nedělá nic. Už v prvních minutách nástupu do práce děláme to nejdůležitější – přebíráme si službu a všechny technické prostředky, které máme na vozech, zkontrolujeme je a připravíme k zásahu.

Náš další výcvik máme šitý přesně na míru, cvičíme v podmínkách, které jsou pro nás obvyklé. Učíme se řešit všechny situace, které mohou nastat u Dopravního podniku, nejedná se jen o požáry, protože těch s lepšími technologiemi a dokonalejší prevencí ubývá. Přibývají technické zásahy u dopravních nehod, kdy navíc vykolejí tramvaj nebo souprava metra, řešíme ropné havárie, závady například u zmiňovaných výtahů a plošin pro invalidy, občas se vyskytne zásah pro lezecké družstvo nebo se objeví nebezpečná chemikálie v dopravním prostředku a v neposlední řadě si dokážeme poradit i s vyvráceným stromem nebo rojem divokých včel, prostě hasič – práce všeho druhu.

FOTO: HZSDP

Musíte mít pro zásahy nejen fyzickou průpravu, ale i zdravotní…

Samozřejmě, pravidelně máme zdravotní přípravu pro poskytování první pomoci a pro základní roztřídění zraněných při hromadných neštěstích. Zároveň se zaměřujeme na zdravotní činnost při vyprošťování. Probíhá u nás každoročně školení vedené lektory Záchranné služby hl. m. Prahy. Nejen výcvik, ale i vybavení se u hasičů doplňují podle nejnovějších trendů první pomoci. Neustále je co zdokonalovat, ale nemůžeme se měnit v záchrannou službu, úkoly u zásahu se liší a musíme se doplňovat. Naše práce spočívá opravdu v první pomoci, když se dostaneme ke zraněnému před příjezdem lékaře.

O fyzičku se musí každý hasič starat sám, máme k tomu na požárních stanicích vybavené posilovny. Jednou za rok máme ověřování fyzické způsobilosti, kde jsou zařazené kliky, sedy-lehy a běh na dva kilometry. Fyzicky náročný je i čtvrtletní výcvik v dýchací technice, kde hasiči chodí do tzv. polygonu. Tady trénují práci v dýchacích přístrojích, protože ty použijí dnes téměř u každého požáru a pro zásahy v podzemí metra jsou nutností. Polygon má několik propojených místností, je tam mnoho překážek, například snížený strop, nakloněná rovina, několik schodišť, bariéry s různě umístěnými otvory, část kolejiště s pražci a třípatrový klecový systém.

Hasiči nastupují do polygonu v zásahovém oděvu, s rukavicemi, přilbou a v dýchacím přístroji, přesně jako u požáru. Aby to neměli tak jednoduché, rozehřejí se ve speciální posilovně na nekonečném žebříku, běžícím pásu a rotopedu a teprve potom jde skupina do polygonu, kde na ně čeká tma a kompletně zadýmený prostor, takže ani svítilny jim v orientaci moc nepomohou. Úkolem není jen umět přežít s dýchacím přístrojem, ale nacvičit si práci s ním tak, aby se stal jen rutinní záležitostí, kterou hasič nevnímá, a dokáže se soustředit na věci kolem.

Ve dvou- nebo tříčlenných skupinách se musí naučit vnímat jeden druhého a dokonale spolupracovat v podmínkách, kdy se nevidí, jsou v neznámém prostoru a přes hluk od požáru, řev motorů, sirén i lidí hlasitě pouštěný ze speciálně připraveného CD se ani neslyší. To, jakou máme opravdu fyzičku, poznáme při zásahu, kdy na sobě neseme ochranné prostředky a vybavení často vážící přes dvacet kilogramů.

FOTO: HZSDP

Byl jste už někdy v ohrožení života, míváte strach?

Vzpomínám a myslím, že úplně v ohrožení života jsem nikdy nebyl, ale to je velmi relativní pojem. Měli jsme prostě štěstí, na hraně se pohybujeme často, stačí málo, nějaká chybička, selhání materiálu, nepřehledná situace nebo něco, co se nedá předvídat, a může se stát malér. Strach mívám, ale ne o sebe, spíš je to takové napětí, než přijedeme na místo, kde zjistíme, jak to tam opravdu vypadá, a než se rozjede zásah. Velitelé musí na začátku každého zásahu udělat spoustu věcí, kdy při průzkumu v poklusu hodnotí situaci a musí si to dát dohromady s technikou a počtem lidí na místě. Okamžitě vydávají první rozkazy. Každý z nás se v první řadě snaží, aby se ze zachránce nestal zachraňovaný.

Vy jste velitel, co pro to děláte?

Jsem jedním ze čtyř velitelů směn, ale nebyl jsem pořád velitelem, prošel jsem za těch dvaadvacet let všechny možné funkce, tak doufám, že to stále ještě umím hodnotit i z té druhé strany a vnímat i vysokou fyzickou náročnost každého zásahu. Snažím se, abych jako velitel zásahu dokázal ohlídat své lidi a provádět zásah tak, aby se do ohrožení života vlastně nikdy nedostali. Může nastat opravdu krizová situace, kdy lidé mohou jít přes vlastní ohrožení proto, aby někoho zachránili, ale nesmí se zbytečně riskovat. Měli by být tak dobře chráněni a technika by měla být taková, aby hasičům na místě zajistila v první řadě jejich vlastní bezpečnost. Posílat lidi do nebezpečných situací není nic jednoduchého, každý z nás má rodinu, všichni si to uvědomujeme, ale na to můžeme myslet, když sedíme v klidu na stanici, u zásahu na takové věci není čas.

Co byste řekl na to, že pro ženy a dívky jsou muži v uniformách a hasiči zvlášť sexy?

(Smích). Opravdu? Já nevím, to by měla být spíš otázka pro ně. 'Dámy, neblázněte, ono to dokáže zmást, hasiči v těch zásahových oblecích a přilbách vypadají dobře, ale nechtějte nás vidět bez nich.' Tak jo, sem tam nějaký sval na nás možná najdete… (smích).

FOTO: HZSDP

Hasičem asi nemůže být jen tak každý...

K práci hasiče není snad potřeba přímo talent, člověk musí být trošku cvok v tom dobrém slova smyslu. Buď to člověk v sobě má a může to dělat celý život, anebo nemá, což se pozná velice brzy, většinou hned při prvním zásahu nebo při první krizové situaci. Hasič, to je zvláštní profese a dělají ji i zvláštní lidé, naše manželky s námi musí mít svatou trpělivost a já jim za to moc děkuji.

Vy to zřejmě budete dělat celý život...

Já „TO“ snad v sobě mám a doufám, že to budu dělat dál.