Říkáte, že jste kombinací optimistky a pesimistky. Jak se tenhle rozpor projevuje?

Často dělám věci, se kterými nemám žádnou zkušenost. Ať to byla práce v časopise, psaní kuchařky, nebo televizní natáčení, všechno bylo poprvé. A já si na jednu stranu strašně nevěřím a stydím se - to je ten pesimismus, ale na druhou stranu jsem si jistá, že to zvládnu. Pak si vyčítám, že jsem do toho šla, že jsem blázen. Docela brzy ale získám jistotu a naučím se v tom novém projektu pohybovat. To považuju za svou největší přednost.

Pochyby vás vyburcují k výkonu?

Vlastně jo. Mám plán a jedu. Když už je skoro hotovo, v případě kuchařky nafoceno, graficky upraveno, napsáno, skvělý papír, dokonalá tiskárna a měla bych knihu vypustit do světa, vyděsím se. Řeknu si, že to nemůžu pustit z ruky, a začnu se stresovat. Jdu do tiskárny, a když se mi něco nelíbí, nechám to znovu přelomit. Tak to jde, dokud nejsem spokojená, a do posledního momentu všechny lidi kolem sebe otravuju.

FOTO: Michaela Feuereislová

Tak to se vám asi hodí vaše původní profese novinářky.

Není to moje úplně původní profese. Studovala jsem práva, a to proto, že jsem vůbec nevěděla, co chci dělat. Práva byla pokračováním všeobecného vzdělání a tím se nic nezkazí. Práva mě docela zajímala, i profese soudkyně nebo advokátka. Mně ale nevyhovovalo studium. Jako nikdy žádné.

Co vám na něm vadilo?

Nesvoboda. Poslušnost. Dogma. Nadřazenost učitelů. Měla jsem to tak i na základce a gymnáziu. Přišlo mi strašné, že něco je dáno a že to tak musím dělat. Bez řečí, bez diskuse.

Další rozpor. Tipovala jsem vás spíš na tradicionalistku.

V něčem skutečně ctím tradice, hlavně v rodině, ale ve škole jsem to nedávala. Vysoká je svobodnější než gympl, ale já jsem se stejně do toho systému neuměla zařadit, protože jsem v tom neviděla nic jiného než biflování teorie. A to mi přišlo málo. Byla jsem už ve čtvrtém ročníku, kousek od finále, přesto jsem toho nechala ze dne na den. Dodnes si myslím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.

Vám to není líto?

Vůbec, naopak. Měla jsem toho nechat dřív. V tu chvíli, kdy jsem si řekla: tak dost, začal skutečný život. Do té doby jsem mohla říkat, že studuju, a nemusela jsem nic řešit, měla jsem alibi. Bylo na čase, aby se něco podstatného stalo.

A co se stalo?

Nejdřív nic. Odstěhovala jsem se na chalupu, sama, uprostřed zimy, a bylo to dost zajímavé. Překládala jsem harlekýnky a jinak se nedělo vůbec nic. Pak jsem se nějak dostala k produkční práci ve filmech, co u nás natáčeli Američané, což bylo dost vzrušující, ale i náročné. Jenže to bylo jen od filmu k filmu a pak se nedělo zase nic.

Ležela jsem v posteli a rodina šílela, co se mnou bude. A já čekala. Byla - a vlastně pořád jsem - dost náročná a nechtěla jsem dělat jen tak něco. Recepční, asistentku? To se mi nezdálo. Jasně jsem si třeba určila, jak velký chci plat, že chci služební auto a hlavně zajímavou, kreativní práci. To bylo dost drzé, měla jsem jen maturitu, slušnou angličtinu, nic víc. A tak jsem ležela v posteli a snila o svém plánu.

„Nejraději vařím pro svou rozvětvenou rodinu. Nejčastěji se potkáváme u mě doma, na neutrálním území.“

„Nejraději vařím pro svou rozvětvenou rodinu. Nejčastěji se potkáváme u mě doma, na neutrálním území.“

FOTO: Michaela Feuereislová

Pamatuju si, jak jsem z prasátka vybírala padesátníky, protože jsem vůbec neměla peníze. A pak jsem si jednou ráno šla koupit rohlíky a vidím v regálu první vydání časopisu Apetit. Rohlíky jsem nekoupila, zato hned dva výtisky Apetitu. Doma jsem ho prolistovala a najednou mi bylo všechno jasné.

Co vám bylo jasné?

Že chci být šéfredaktorkou toho časopisu. Byla jsem jako blázen - o tom, jak se dělá časopis, jsem tehdy nic nevěděla. A víte, co se stalo? Za půl roku jsem šéfredaktorkou Apetitu fakt byla. Od té chvíle se všechno změnilo, nastavilo. Našla jsem svůj směr, obor, bylo v něm všechno, co mám ráda.

Pět let to byl Apetit, pak z něj bylo potřeba odejít, což byla taky nová zkušenost, pak přišel další časopis, moje kuchařka, můj porcelán, teď televizní pořad.

Držíte vše pevně v rukou i v jiných oblastech než v těch pracovních?

Myslíte v osobních? Vlastně od té chvíle, kdy jsem si koupila první číslo Apetitu, jsem soustředěná na práci. Je úžasná, krásná, baví mě. Ovšem moje rodina je to nejdůležitější v mém životě. Tak to bylo vždy.

Rodinou myslíte své tři sourozence a rodiče?

Nejen je. Jsme dost komplikovaná rodina, jako dneska skoro všechny, ale umíme se v té komplikovanosti mít rádi, vídat se, je normální, že se můj bývalý přítel kamarádí s mým ještě bývalejším přítelem, všichni z rodiny jsme pořád spolu. A mě to baví. Dávat je všechny dohromady, a tomu skvěle pomáhá jídlo. Nejčastěji se potkáváme u mě doma, na neutrálním území, a já kvůli tomu vždycky uvařím.

Svou rodinu nějak automaticky zapojuju do svých pracovních záležitostí a osobních projektů, protože s nimi je to jasné, přirozené, nekonfliktní, příjemné. Pořád sním o rodinné firmě prvorepublikového typu, ale úplně to nejde. Každý z rodiny má profesi, kterou má rád, i tak je pořád k něčemu lákám a oni se nechají. Je to prostě boží.

Jste nejstarší ze čtyř sourozenců, tak proto máte chuť všechny spojovat?

Možná. Byla jsem na světě první, a tedy tak trochu přirozený šéf. Jedna sestra je o pět let mladší, druhá o patnáct a brácha Honza dokonce o osmnáct let.

Jako dítě jste neměla chuť k jídlu, což je další váš rozpor. Kdy pak přišlo na řadu vaše vaření?

To se jen vypráví v naší rodině, já si to nepamatuju. K jídlu, tedy hlavně sladkému, jsem se dostala v Humpolci u babičky a prababičky, které se předháněly v tom, která mi víc podstrojí. Rozmazlovaly mě jídlem. U nich se vždy vše točilo kolem jídla, ostatně je to i způsob, jak si v rodině dáváme najevo lásku.

Ano, jídlo jsou emoce.

Obrovské. A mě provázelo jídlo celým dětstvím. Táta vaří, máma taky, takže jsem u toho doma byla a všechno viděla. Dost brzy jsem pochopila, že to je důležité, a podvědomě cítila, že je to spojené právě s emocemi. A to mě začalo zajímat. Nejprve jsem pomáhala babičkám, sama jsem začala vařit někdy v osmi letech. Tehdy jsme bydleli v Praze na Jižním Městě, kde jsem chodila do školy.

Bylo nás tam moc, a proto nás rozdělili do dvou skupin, chodili jsme na dopolední a odpolední vyučování. Odmítala jsem družinu, protože co nebylo povinné, tam jsem nechodila. Školky, jesle, školy v přírodě, tábory, všemu tomu jsem se vyhýbala. Když jsme měli odpolední vyučování, byla jsem sama doma, rodiče museli do práce. Což bylo skvělé, v televizi opakovali pořady, co byly večer zakázané, a já se na ně mohla dívat.

„Jako jsou trendy v módě, jsou i ve výživě. Kdybych měla dodržovat všechno, co jsem se dozvěděla, že je zdravé, tak nevím, co bych dělala.“

„Jako jsou trendy v módě, jsou i ve výživě. Kdybych měla dodržovat všechno, co jsem se dozvěděla, že je zdravé, tak nevím, co bych dělala.“

FOTO: archiv České televize

A tehdy jste začala vařit?

Ano, pro sebe a spolužáky. Vařila jsem blbosti, třeba jsem chtěla udělat něco jako řízky, tak jsem obalila salám. Nevěděla jsem nic - kdy už jsou brambory měkké a že se kafe musí zalít vařící vodou. Jen jsem se pořád hrnula k vaření a ostatní to museli jíst a přetrpět. Časem jsem se dozvěděla, jak se co dělá, a šlo to. A pak mě začaly bavit kuchařské knihy. Přímo mě fascinovaly!

Co se mi líbilo na obrázku, to jsem vařila. První přišly na řadu dorty. Rovnou patrové, ve čtrnácti. Většinou mi to vyšlo, i když ne kdovíjak dokonale. Dodnes o sobě nemůžu říct, že jsem kuchařka, jen hodně ráda vařím.

Vaše kuchařka slavila velký úspěch. Podle čeho jste vybírala jednotlivé kapitoly, třeba jídla po sexu?

Když přišel moment, kdy bylo třeba přijít s konceptem knihy, vymýšlela ho celá rodina. V Apetitu jsem psala sloupky s názvem Deník Dity P., což byla rubrika, kterou jsem si vymyslela a která byla oblíbená. Proč tedy měnit něco, co funguje? Jen jsem to udělala ve velkém. A pak už jen zbylo určit kapitoly, které se nějak vážou k zásadním momentům mého života.

Jako třeba vyprošťováky.

Přesně, taky zásadní moment. Nebo situace, co jídlo předpokládají. Nebo ty, díky kterým jsem recepty získala. Bylo jasné, že tam budou jídla po babičce. Žila jsem rok v Americe, moc ji miluju a ráda se tam vracím, takže kapitola Moje americká love story byla taky jasná. Jídla po sexu jsem tam dala, protože mě zajímalo, jak to vlastně je, jestli lidi po sexu jedí a co.

A co jste zjistila?

Že moc nejedí. Ale já stejně vymýšlela, co by se po sexu hodilo sníst. A došla jsem ke dvěma možnostem. Buď to jsou taková, co nejsou těžká a jsou sexy, jako je třeba chřest nebo krevety. A pak jsou jídla taková uspokojivá, stejně jako sex, který umocní. Nemusí se moc kousat, jen to dotáhnout, jako třeba nějaký pohár, pudink nebo něco sladkého s čokoládou.

Jak jste se ocitla v Americe, když tvrdíte, že jste nejezdila ani na školu v přírodě?

To máte pravdu, kromě babičky v Humpolci jsem snad byla z domova jednou, v osmé třídě právě na škole v přírodě. Já jsem nemohla odjet z domova. Dodneška s tím mám problémy, pořád musím všechny držet pohromadě. Je div, že bydlím sama, ale taky je mi už skoro čtyřicet.

Do Ameriky jsem odjela ve čtvrťáku na gymplu, možná proto, že jsem gympl nesnášela a měla pocit, že už to tam nevydržím, přestože jsem na základce byla jedničkářka. A mámu napadlo, že bych mohla jet studovat do Ameriky. Tenkrát to byla novinka. Musím to zvládnout, řekla jsem si.

A zvládla?

Bylo to peklo! Tak strašně se mi stýskalo! Myslela jsem, že pobyt nepřežiju. První půlrok byl strašný, pak jsem si zvykla. Zpočátku jsem jim vůbec nerozuměla, neuměla jsem anglicky. Navíc jsem byla v Severní Karolíně, kde mají jižanský přízvuk, kterému nerozumějí ani Američané ze severu. Vůbec jsem nevěděla, co mi říkají, a prvních pár měsíců ve škole jsem plavala. Pak jsem si našla způsob, jak to zvládat, a byla jsem jedna z nejlepších.

A co jste si přivezla z Ameriky jako pochoutku?

Nejvíc mě tam fascinovala kombinace sladkého a slaného. Arašídové máslo s džemem! Slanina zalitá javorovým sirupem!

Dlouho jsem nechápala cheescake, čekala jsem sýrový dort. Když jsem ho ochutnala, poznala jsem, že to je normální dort, ale stejně má v sobě slanost krémového sýra. Malá slanost ve sladkosti je výborná. Od té doby miluju med do marinád na maso.

Jak řešíte kalorie? Zohledňujete ve svých receptech zdravou výživu?

Jako ve všem i v tomhle jsem extremista. Takže je to buď, anebo. Jdu do plných, nebo nejím. Celý svůj dospělejší život to řeším. Hned tak nikdo není takový odborník na zdravé a nezdravé věci jako já. Chvílemi to zohledňuju, chvílemi vůbec. Vím o tom všechno, co se vědět dá. Nedávno jsem si říkala, kéž bych se dokázala vrátit do bodu, kdy mi bylo asi patnáct a držela jsem první dietu. Jít před tu chvíli a nic dalšího se o tom nikdy nedozvědět!

Proč?

Protože jsem se dozvěděla tolik protichůdných informací, které se navíc ještě neustále mění. Jako jsou trendy v módě, jsou i ve výživě. Kdybych měla dodržovat všechno, co jsem se dozvěděla, že je zdravé, nevím, co bych dělala.

Když ale vybírám recepty do kuchařky, tak na to kašlu a dávám tam věci, co mám ráda a které jsou dobré. Lidé se mě ptají, jestli bych nemohla udělat zdravou kuchařku. Udělala bych ji ráda, jenže nevím, co by tam mělo být!

Držíte diety?

Buď držím dietu, nebo se přejídám.

Takže raději půlku chleba s máslem než celý s margarínem?

S margarínem vůbec! Už jsem si ujasnila, že zdravý není. Takže ne půlku s máslem, ale tři krajíce s máslem a marmeládou. Všechno, nebo nic. Takže buď tloustnu, nebo hubnu. Vždycky jsem v jedné z těchhle fází.

V jaké fázi jste teď?

Hubnoucí. Mám za sebou čtrnáct dnů, kdy jsem pila jen zeleninové šťávy. Ještě pořád natáčíme ten můj seriál!

Vaše kuchařská show se mimo jiné točí na vaší chalupě, kde jste si kvůli tomu vybudovala novou kuchyni. V jakém stylu?

Ve stylu nálady nedělního odpoledne, kdy na stole stojí čerstvě upečená bábovka, taková ta první republika. S mámou jsme kuchyň vymyslely, dotáhly ji architektky ze studia Inconginto, no a povedlo se.

Moje kuchyně má úžasnou atmosféru, není chladná. Je poskládaná ze starých kredenců s oblými rohy z padesátých let. Každý má určitě jednu takovou na půdě. Nechala jsem je nově opracovat. Na starém nábytku mi někdy vadí, že z něj až moc čiší jeho příběh. Tohle je ideální. Je to staré, a přitom nové a dokonalé.

Navrhla jste si svůj vlastní porcelán, říkáte mu vyšívaný. Jak vznikl?

Po kuchařce jsem chtěla přijít s vlastní kolekcí porcelánu, zajímalo mě vyznění celého jídla, protože to, na čem se podává, je důležité. Všichni si schováváme porcelán po babičce, který se vyndává jen při zvláštních příležitostech. A já ho chtěla vytvořit znova, mít ho osobní, takový, aby byl i na Vánoce i na všední den.

Chtěla jsem se do toho pustit, až si trochu oddychnu od přípravy kuchařky, ale máma, která je můj hnací motor, řekla, že to uděláme hned. Nejdřív jsme zkusily vystřihnout podle tvaru talíře kruh z průhledného papíru, vyšily na něj „domečkový“ steh, položily na talíř a viděly, že je to ono. Takhle vznikl název Vyšívaný porcelán. Další vzory pak navrhovalo architektonické studio Coll Coll, což je taky kus naší rodiny.

Milujete svou rodinu, a přitom žijete sama. Jak to jde dohromady?

Teď je to prostě tak. Co se pamatuju, chtěla jsem mít děti. Už v deseti jsem měla pannu, mimino, které se jmenovalo Karlík. Děsně vážně jsem se o něj starala. Měla jsem malou sestru, a tak jsem věděla, co všechno se kolem mimin musí.

A s Karlíkem jsem to dělala stejně. V jeho okolí třeba nikdo nesměl kouřit. Svůj život jsem si představovala jako život mámy s dětmi, jak jim budu vařit a starat se o ně. Zatím se to nestalo. Buď nebylo s kým, a pokud bylo, tak nechtěl. Jenže díky tomu zase dělám jiné věci. Rodina přijde, o tom není pochyb. Jen to není pouze v mých rukách.