Prof. Václav Pačes, předseda České společnosti pro biochemii a molekulární biologii

Měl jsem to štěstí, že jsem chodil do základní školy v době, kdy tam ještě učil starý kantor, pan učitel Krupa. Ten nás učil do páté třídy a jeho zásluhou se mi škola nezprotivila. A i potom, až do osmé třídy, mě učili dobří a nepolitičtí kantoři. Například náš třídní pan učitel Šárka nás měl na zeměpis a přírodovědu a snad od té doby jsem se o tyto obory zajímal.

Prof. Václav Pačes

Prof. Václav Pačes

FOTO: ČTK

Ale to už přišla tvrdá komunistická ředitelka Matějovská. Vyzvala třídu, aby se přihlásil, kdo věří v boha. Všichni jsme v té době už věděli, že víra v boha je zločin, a tak jsem se (jediný ze třídy) přihlásil. A zažil jsem z její strany skutečnou šikanu.

Pamatuji se, že jsem se jednou dokonce rozbrečel a strašně jsem se za to styděl. Vím, že pan učitel Šárka se musel velmi snažit, abych dostal doporučení na střední školu. Dnešní škola už mozky nevymývá a to je to nejdůležitější.

Dana Drábová, předsedkyně SÚ pro jadernou bezpečnost

Chodila jsem na venkovskou školu, která nás nejen vzdělávala, ale i vychovávala. Ovšem ve velkém souznění a za podpory rodiny. Neexistovalo stěžovat si doma na školu a učitele, to byla spolehlivá poukázka na průšvih. To se od mých školních let hodně změnilo, a nemyslím, že k lepšímu. Úcta k řádu a hodnotám nevzniká jen ve škole nebo jen v rodině.

Dana Drábová

Dana Drábová

FOTO: ČTK

Měla jsem štěstí na výborného učitele matematiky, tvrdě nás cepoval. Měl zásadu, že když člověk má na něco aspoň trochu buňky, musí do toho dát také nějaké úsilí. Před vyučováním nebo po škole jsme se u něj scházeli na kurz pro pokročilé. Byla to tvrdá dřina - domů jsme si nosili klidně i padesát příkladů k vyřešení.

Také nás učil, že nic v životě není zadarmo. Že napřed máme přemýšlet o povinnostech a pak se teprve dovolávat práv. Dneska dost nemoderní, ale mně to v životě hodně pomohlo a pomáhá. Možná i víc než vzorečky a vyjmenovaná slova.

František Lukl, starosta Kyjova, ministr pro místní rozvoj v demisi

Pocházím z učitelské rodiny, už můj praděda byl řídícím učitelem. Dnes, v pozici starosty, jsem s pedagogy v častém kontaktu a upřímně řečeno, mnohdy se nestačím divit.

I když naše výuka nebyla tak liberální jako dnes, kdy žáci jsou už od prvního ročníku připravováni na diskusi a umění sebeprezentace, myslím, že naše generace dostala do vínku spoustu didaktických vědomostí, ze kterých teď můžeme těžit. Jsem proto rád, že si některé věci prostě nemusím „googlovat“, ale mám je stále v paměti, a za to vděčím právě „základce“.

František Lukl

František Lukl

FOTO: archív MMR

S odstupem času musím konstatovat, že právě základní vzdělání je nejpodstatnější etapou v mém životě. Učební návyky, způsob vyjadřování, smysl pro zodpovědnost, ale také cit pro druhé, pochopení kolektivu a role jedince v něm, to jsou základy, které jsem získal právě zde.

V dalších stupních vzdělávání pak již šlo o zkrášlování a zmohutnění stromu, který byl zasazen pedagogy na „základce“. A za to jim chci moc poděkovat.

Gabriela Osvaldová, textařka

Jestli mě něco víceméně dobře připravilo pro život, byla to výchova mých rodičů. Zřejmě dobře odhadli, že žádná liška Bystrouška nebudu a že ve škole prosedím spoustu zbytečných hodin, kdy jediným přínosem bude, že jsem v teple. Nasměrovali mě do Dismanova rozhlasového dětského souboru, který mě na mé budoucí profese skutečně připravil.

Socialistické školství bylo socialistické se vším všudy, včetně jediného povinného jazyka - ruštiny - a podivného paskvilu na dějepis. Když maminka na rozvrhu viděla občanskou výchovu či jiné předměty, o kterých si myslela, že mi budou k ničemu, ráno mě přemlouvala, že je zima, prší, fouká a že bude hezké zůstat doma a budeme společně vařit. Moudrá to žena, vařím dobře, zatímco v matematice jsem skončila někde u zlomků a jaksi to nešlo zlomit.

Gabriela Osvaldová

Gabriela Osvaldová

FOTO: ČTK

Na základní škole je asi nejdůležitější, KDO učí a JAK učí, nejlepší učitelé se i tenkrát dokázali vykašlat na osnovy a jeli po svém a nás to najednou bavilo. Největší bomba byla chartistka dr. Marie Čížková. Dostali jsme ji v 8. třídě. Byli jsme v katastrofálním stavu. Doktorka Marie nás češtinu naučila. A to i za cenu toho, že ti, kdo chtěli na gymnázium, chodili do školy o hodinu dřív a ona nás zadarmo doučovala.

Zní to pateticky, ale ona měla vyšší cíl než jen naučit. Chtěla, abychom se češtinu naučili milovat. A to se jí povedlo a já jsem jí dodnes vděčná. Doufám, že tu nemám hrubky.

Prof. Jiří Zlatuška, emeritní rektor Masarykovy univerzity

Měl jsem velké štěstí, že jsem z druhé třídy malé školy s pouze prvními pěti třídami přecházel do třetí třídy na výběrové škole s výukou ruštiny a angličtiny. Na střední škole jsem si mohl kupovat levné překlady odborné literatury, které byly jen v ruštině. Později jsem se díky znalosti angličtiny mohl účastnit Podzemní univerzity s výbornými odborníky z Anglie, kteří sem poloilegálně přijížděli.

Prof. Jiří Zlatuška

Prof. Jiří Zlatuška

FOTO: Milan Malíček, Právo

Měl jsem štěstí na výborného učitele fyziky, který mě přeorientoval ze zájmu o starověké dějiny na zájem o přírodní vědy (do té míry, že jsem jako středoškolák míval na hvězdárně přednášky o astronomii nebo o fyzice pro veřejnost) a později na střední škole i o matematiku. Měl jsem štěstí na třídní učitelku, která si moc nedělala z toho, že jsem pro spoustu vlastních zájmů neměl moc zájem o školu a nepatřil jsem ani zdaleka mezi nejlepší nebo nejpilnější.

Užil jsem si základní školy s učiteli, kteří dovedli najít rovnováhu mezi nutným drilem a poskytnutím prostoru pro širší rozvoj osobností žáků v jejich třídě - tedy skoro to, co si dnes spojujeme se vzděláním pro znalostní společnost v době internetu.

Jiří Mádl, herec

Svou povinnou školní docházku jsem začal na ZŠ Kubatova v Českých Budějovicích a jako škola se zaměřením na sport mi ohromně vyhovovala. Nemůžu srovnávat, ale myslím si, že měla vcelku vysokou úroveň, možná i proto jsem nevnímal přestup na gymnázium po páté třídě jako velký skok.

Zaměření gymnázia společně se všemi rysy výběrové školy dalo ráz i kolektivu třídy. A rozhodně bych neměnil. Motivovali a ovlivňovali jsme jeden druhého.

Jiří Mádl

Jiří Mádl

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Patřil jsem mezi ty, které, ač nebyli premianty třídy, škola ohromně bavila. Kdybych měl najít nějaké minus na tomto systému výběrových škol, tak by to bylo odtržení od reality zájmů a snah mých vrstevníků z jiných škol. Myslím si, že by spolu školy mezi sebou měly více komunikovat, tedy především studenti škol.

Jen tak člověk může předejít onomu zjištění, že jeho generace je přece jen jiná, než jak ji vnímal dle svých spolužáků ve škole, která ho formovala. A tím možná i předcházet případným společenským konfliktům.

Lenka Vlasáková, herečka

Dalo mi každopádně všeobecný přehled. Jenže spoustu věcí, které jsem se učila, jsem už dávno zapomněla, protože to nebylo spojené s osobním prožitkem. Problém českého školství je, že je zaměřené na chytré děti, které dokážou dobře memorovat naučenou látku. Jenže logické učení není všechno, vždyť i Komenský zdůrazňoval, že škola má být hrou.

Lenka Vlasáková

Lenka Vlasáková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Učení by podle mne mělo být spojené s bezprostředními zkušenostmi s tím, jak věci vznikají a fungují - je pak mnohem přínosnější a trvalejší. Rozhodla jsem se proto dát děti do waldorfské školy, kde výuka není zaměřena pouze na logické myšlení, ale i na tělesnou zkušenost s věcmi, které se mají naučit.