Co vás přivedlo na nápad začít vyrábět marmelády?

Nedostatek. Nedostatek všeho domácího, poctivého a dobrého na Šumavě. Hodně s přítelem cestujeme, a pomalu kamkoli se hneme, jsou farmy, místní speciality, lokální značky, poctivé a čerstvé jídlo. Jen u nás v kraji nic. Až na pár, opravdu pár výjimek nic. Moje naštvání vyvrcholilo v době, kdy jsem si u své cukrárny v Srní chtěla s těmito dobrotami otevřít obchůdek. A protože mě nebaví jen nadávat, rozhodla jsem se začít sama. Dnes jsou to marmelády. Brzo přidáme další produkty a bude líp.

Jaké byly vaše začátky?

Neuvěřitelné – co jsem kdy vyrobila, bylo obratem pryč. A to i s tím „minusem“, že jsem od prvopočátku vyráběla ty nejdražší marmošky v zemi, a v podstatě jsem to sama všem a pořád říkala. Vlastně ani nemusím mít sklad, protože kdybych vyráběla desetkrát více, stejně ho nebudu potřebovat. Poptávka po našich marmeládách převyšuje nejen výrobu, ale i naše možnosti. Přesto nebudeme rozšiřovat – zůstáváme manufakturou s limitovanou výrobou.

Jak dnes tedy vypadá vaše firma?

Nejdříve jsem chtěla rozšiřovat, vystavět novou provozovnu, nabrat zaměstnance, otevírala jsem jeden obchod za druhým, rostl raketově obrat, a pak se narodila malá marmeládová princezna Eliška-Anna a mně došlo, že to vše jsem začala kdysi dělat pro radost a že jsem nedávno málem odbočila jinam. A tak jsem ze dne na den zrušila všechna prodejní místa, nechala si v Čechách jen dvě, a jak se říká, vrátila se ke kořenům.

Vařím malé, exkluzivní série, jezdím po trzích, kde cítím zpětnou vazbu, a běh za velkými čísly ráda nechám jiným. Ruční práce totiž jde dělat jen tak, jak to děláme my v naší manufaktuře. Žádné stroje, kráječe ani rotační hrnce, žádné varny a plničky. Mám hospodyňku Báru, která je naším pokladem, a zbytek stíháme jen s přítelem. A občas, pravda, ke vzteku kontrol dozorových orgánů, vypomůže kolemjdoucí turista, obdivovatel či host, protože v létě mnoho práce děláme venku, na nejčistším českém vzduchu, v nádherné novohradské přírodě.

Dýně s pomerančem

Dýně s pomerančem

FOTO: archív Blanky Milfaitové

Z jakých surovin marmelády vyrábíte a jaké všechny druhy nabízíte?

Jednoduše... z nejlepších! Jediným ukazatelem výběru ovoce je pro mě nejvyšší jakost. V podstatě se jedná o opak mnoha výroben, kde zpracovávají jakékoliv ovoce, hlavně aby bylo nejlevnější, s vysvětlením, že v rozemletém či rozvařeném džemu se to stejně nepozná. Ale ono se to setsakramentsky pozná, stačí zajít do supermarketu, nebo – bohužel – i do farmářských obchodů, kde je levných rozvařenin-zavařenin jako listí na podzim.

Pravda o kvalitě ovoce je prostě jinde, my především neděláme z rozemletého, rozmixovaného ani sekaného, ani macerovaného ovoce, ale z celých plodů. A tam se kvalita ocení. Samozřejmě vybírám i podle farmáře či pěstitele a podle zralosti plodů. I proto si to nejdůležitější ovoce sbírám sama. Jinak moje portfolio čítá v průběhu roku mezi 25 až 35 druhy ovoce (a příchutěmi). Od klasických malin, ostružin, jahod, višní a brusinek přes borůvky s medem a bourbonem, hrušky s grepem, jablíčka s karamelem a brusinkami po citróny, pomeranče, mandarinky, banán, meruňky, broskve, rybíz atd. Z bylinek používám čerstvou mátu, tu nejlepší vanilku, šumavský med a špičkové koňaky, grappy, šampaňské, likéry… A na příští rok chystáme několik novinek – ovoce, které v ČR ještě nikdy nebylo.

Bylo těžké dostat se do povědomí lidí?

Mám-li být upřímná, vůbec. Jela jsem z legrace na pár trhů, pak si mé výroby na samotě v Novohradkách všimla první média – a pak už to šlo vlastně samo. Následně jsem vyhrála světovou soutěž, pak další a ještě další klání, pak jsem uspěla v té nejprestižnější Great Taste Awards. A dnes koukám, kde všude mě lidé poznávají, že žádají společná foto, podpisy atd. Z obyčejné marmošky, chápete?

Úplně chápu. A co vás přimělo přihlásit se do světové soutěže? Jaké pak byly vaše pocity, když jste vyhrála?

Víte, když všude čtete a na vlastní kůži zkoušíte, že česká potravina nestojí za nic, a ona ve velké míře opravdu za nic stojí, máte, jste-li soutěživý typ, hned chuť světu dokázat, že to tak být nemusí, že tu jsou lidé, kteří umějí. A pár jich znám. Chtěla jsem konfrontaci, i proto kupuji cizí marmelády a džemy a stále posuzuji. A je bohužel pravda, že ani malá soukromá výroba mnohdy není v Čechách zárukou kvality, ba naopak. Pak přišel přítel s tím, že jsme zaplatili poplatky k účasti na soutěži a nic jiného už nám nezbývá… Těšila jsem se na hodnocení, ne na úspěch, v ten jsem ani nevěřila, ale na konstruktivní kritiku a rady od poroty. Nedočkala jsem se.

Z pěti poslaných vzorků uspělo všech pět v konkurenci 1900 marmelád z celého světa. Byl to šok, megašok, dlouho jsem tomu nevěřila, až e-mail, kterým mě zvali k účasti na slavnostní dekoraci, mě ujistil. Dodnes se z toho nemohu vzpamatovat, ačkoli jsem od té doby ještě pár soutěží vyhrála a v té gastronomicky nejprestižnější, kde spolu soupeří na 10 tisíc vzorků potravin z celého světa čtyři měsíce, za účasti 450 porotců, Great Taste Awards, jsem obdržela dvě zlaté hvězdy… A to už jsem si sedla na zadek, jaké to bylo překvapení. V naší zemi se to zatím nikomu nepovedlo...

Dvojitá zlatá medaile za marmelády ze Šumavy.

Dvojitá zlatá medaile za marmelády ze Šumavy

FOTO: archív Blanky Milfaitové

Marmelády z Novohradských hor jsou k dostání i ve světě. Kde všude?

Jezdím po potravinářských veletrzích od těch světově největších po ty malinké, s úzkým zaměřením, absolvuji desítky tisíc kilometrů na cestách za jednáními a prezentacemi, na workshopy… Účastním se gurmánských show, jako je třeba Prague Food Festival, BBC food show v Londýně, BIO farm show v Paříži atd. A výsledkem je, že svět začal miniaturního českého výrobce ze samoty v lese akceptovat, že jeho produkt začal vyžadovat.

V příštím roce budu vystavovat na největším americkém veletrhu Summer Fancy Food Show v New Yorku a na dalších odbornějších akcích. To je cesta. V současné době jsme přítomni v Curychu a Londýně, v nejstarším, největším a nejdražším food hallu, brzy otevíráme na nejluxusnějším letišti na světě, v katarském Dohá, také v Paříži, Římě a Berlíně. Též v Rakousku. Úspěch v těchto destinacích nevyjadřuji ekonomicky, ale pouhopouhým stavem věci, že tam, kde trhu vévodí desítky let šlechta marmeládového nebe, museli uvolnit regál královně z Čech.

Ale asi nejzajímavější je, že se vaše marmelády dostaly až do britského královského paláce. Jaká tam vedla cesta?

Úspěch ve světové soutěži predikuje kontrakt se zmiňovaným londýnským Fortnum & Mason, který je nejen kultovním shopem všech světových gurmánů, ale především obchodem, kde nakupuje královská rodina, a to osobně, a vždy je to velká událost, neboť královna běžně do konzumu nechodí. Není nezajímavé, že obsah kontraktu, počet nasmlouvaných marmelád k dodání v letošním roce, jsem k podivu všech zainteresovaných překročila již čtyřikrát! Někdy, když tak mezi tím luxusem pozoruji moje marmošky z lesa, běhá mi mráz po zádech… Říkám si, že ty zlaté ručičky české by zase…

Královská rodinka nakukuje do košíků ve Fortnum and Mason, do kterých jsou tam i na pohoří dárkově baleny marmelády od Blanky Milfaitové.

Královna Alžběta se snachou Camillou a vévodkyní Catherine nakukují do košíků ve Fortnum and Mason, do kterých jsou tam dárkově baleny marmelády od Blanky Milfaitové.

FOTO: archív Blanky Milfaitové

Co máte do budoucna ještě v plánu?

Teď mě čeká roční European Marmalade Expedition, přes třicet zemí, stovky neuvěřitelných míst, o kterých by nikdo ani náhodou neřekl, že se tam může vařit marmeláda z ovoce rovnou natrhaného, z lokálních surovin, podle úžasných receptů a do kultovního skla atd. Startujeme za pár týdnů, budeme vařit online a stovkám miliónů diváků a čtenářů od Gibraltaru po Nordkap přineseme informaci o tom, že v malé zemi v srdci Evropy, na samotě jménem Pohoří na Šumavě se narodil malý sladký zázrak.

Vše doprovodí dokument, fotoseriál, blog, reportáže na pokračování a především pak kniha, která v Čechách chybí. Expedice má i charitativní podtón a věřím, že pomůže tam, kde má, a že dopad této akce nás všechny mile překvapí. Je to velký projekt, na který se moc těším, a pokud by někdo měl zájem pomoci, budu ráda!