Nejprve vám chci poblahopřát k narození syna.

Děkuju.

Jak se cítíte jako novopečený otec?

Cítím se skvěle.

Je to velká změna? Vím, jak ji prožívá žena, ale jak ji bere muž?

Změna? Vlastně ano, je to velká změna. I když ten dětský svět trochu znám, protože Táňa (Táňa Vilhelmová, partnerka Vojty Dyka – pozn. red.) už dvě děti má. Poznal jsem, jak to chodí v domácnosti s dětmi, ale je fakt, že ne od narození. V tomto je to nová zkušenost, kterou si velmi užívám.

S partnerkou Táňou ho pojí i herecká profese. V představení Bláznivý Petříček, které uvádí pražský kulturní prostor La Fabrika, se po těhotenské pauze v září opět sejdou.

S partnerkou Táňou ho pojí i herecká profese. V představení Bláznivý Petříček, které uvádí pražský kulturní prostor La Fabrika, se po těhotenské pauze v září opět sejdou.

FOTO: archív La Fabrika

Vy a Tomáš Klus jste vzorní mladí muži, kteří se ke svému otcovství hrdě hlásí. S myšlenkami na dítě jste se netajil zhruba od svých dvaceti let.

Ano, takže jsem si vlastně dal na čas.

Zbývá zasadit strom a postavit dům.

Dům zatím nepostavím, jen přestavím. Koupil jsem chalupu a tu přestavovat budu. A při zapíjení Lojzy jsem od kamarádů dostal jabloň, kterou teď slavnostně zasadím. Ne že bych na téhle tradici nějak moc lpěl, ale je to fór a já budu mít splněno.

Chalupa? Snil jste o domě v Portugalsku!

Ne, ten ještě ne. To až později.

Mám z vás pocit, že procházíte proměnou. Vždy jste se zajímal o dění kolem nás, teď to vypadá, že jdete víc k sobě. Je to tak, jste v procesu přeměny?

Myslím, že ta už do určité míry proběhla. I když… probíhá asi ještě stále, to ano. Ale spíš jsem se začal zajímat o jiné věci než v osmnácti.

S Bolkem Polívkou si v jeho pořadu Manéž vyloženě sedli.

S Bolkem Polívkou si v jeho pořadu Manéž vyloženě sedli.

FOTO: ČTK

O jaké?

To ani nejde říct. Vlastně jde spíš o způsob náhledu na věci, na život. Základní je pro mě teď to, že se snažím dělat jenom a jenom to, co mě baví. A obráceně: když to tak není, snažím se to nedělat.

To tak dřív nebylo?

Ne.

Co vás tedy bavilo dřív?

Dřív mě naplňovala práce. To se nemění, ale snažím se, aby jí bylo méně. Dřív jsem viděl v diáři prázdné okénko a snažil se ho zaplnit prací. Z toho jsem měl dobrý pocit. Teď mi to přijde úsměvné. Není přece nic hezčího než nastartovat den tím, že hodíte děti do školky nebo si dáte dvacet po obědě. To je luxus volných dnů. A taky jsem si udělil volno, abych si mohl užít narození dítěte. I poslední dva měsíce před narozením Lojzy jsem práci vysadil.

Býval jste na sebe přísný?

To určitě ano. A jsem furt. Ale člověk by to asi s ničím neměl přehánět a dělat prostě věci tak, jak v tu chvíli dovede nejlépe.

Mladého muže, který se zaplete s matkou i dcerou, ztvárnil v komedii Ženy v pokušení Jiřího Vejdělka. Tou mladší z osudné dvojice žen byla Veronika Kubařová.

Mladého muže, který se zaplete s matkou i dcerou, ztvárnil v komedii Ženy v pokušení Jiřího Vejdělka. Tou mladší z osudné dvojice žen byla Veronika Kubařová.

FOTO: archív Falcon

Takže jste Tánino těhotenství prožíval?

Ano. Prožíval jsem těhotenství a byl jsem i u porodu. Musím vám říct, že předtím jsem ženy obdivoval, ale po porodu před nimi musím opravdu smeknout. Tohle můžou zvládnout jen bohyně.

Jak vidí porod muž?

Pro mě to bylo zvířecí. Jako kdyby na povrch vyplynuly ty nejniternější pudy. Já jsem měl pocit, že se vracím spíš někam do smečky, než že bych byl v nemocnici. Najednou se začnete chovat jako zvíře. Veškeré zábrany jdou stranou. V té chvíli se ke slovu dostane příroda a vy si připadáte jako ta nejmenší součást vesmíru. Jako při nějaké živelní katastrofě. Podobné zážitky nás dost uzemní. Byl to návrat ke kořenům.

O tom ten proces vývoje je, nebo ne?

U mě je hlavní téma vývoje v tom, abych důvěřoval sám sobě. Abych se nebál být sám se sebou. To jsem předtím nedokázal.

Na prknech Národního divadla vystupoval v hlavní roli inscenace Žebrácká opera. Tuto scénu však před časem opustil.

Na prknech Národního divadla vystupoval v hlavní roli inscenace Žebrácká opera. Tuto scénu však před časem opustil.

FOTO: archív ND

Počkejte, takový úspěšný a obletovaný mladý muž a nedůvěřoval jste si?

No právě. Úspěch nebyl ve mně, ale v novinách. Nebo v někom jiném. Ale já věřil spíš různým jiným lidem než sám sobě. Ono toho úspěchu pak stačí mnohem méně.

Byl velký rozdíl mezi Vojtou Dykem na pódiu a v soukromí?

Poměrně ano. Měl jsem pocit, že musím neustále hrát nějaké role, abych si uchránil soukromí, ale postupem času zjišťuju, že prostě stačí jen být k sobě a k ostatním upřímný a vykašlat se na hraní nějakých rolí. Když o tom tak přemýšlím, je to vlastně luxus, který se ale pojí i s finančním zázemím.

To zní, jako byste byl opravdu bohatý.

To vůbec ne, ale pracuju jen tolik, abych pak pracovat nemusel.

Co ještě dalšího je pro vás luxus?

Dělat jen to, co mě baví. Být s tím, s kým chci.

„Ten příběh byl psaný skoro na tělo,“ říká o inscenaci Lež má rozbité auto z cyklu Nevinné lži, ve kterém hrál se svou partnerkou Táňou Vilhelmovou.

„Ten příběh byl psaný skoro na tělo,“ říká o inscenaci Lež má rozbité auto z cyklu Nevinné lži, ve kterém hrál se svou partnerkou Táňou Vilhelmovou.

FOTO: archív ČT

Jste za to vděčný?

Vděčný? Asi jo, ale vděčnost je hrozně zavádějící slovo, může se lehce překlenout do slova závislost a tam pak hrozí nebezpečí. Já zastávám názor, že každý může svou vlastní životní cestu nějak ovlivnit, takže by pak bylo nelogické, aby za to musel být ještě vděčný.

Každý je svého života pánem. Ne že bych nehleděl na ostatní, ale snažím se v rámci toho, abych mohl být šťastný, jít si za svým. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A není jednoduché to vybalancovat tak, aby člověk neranil nikoho kolem sebe.

Setkal jste se někdy s výtkou, že jste sobecký?

Ano. To snad každý.

Před časem jste odešel z Národního divadla. Bylo to těžké rozhodnutí?

Byl to základ té změny, o které jsme mluvili. Do Národního divadla jsem přišel se spolužačkou Pavlou Beretovou jako mladý, životně nezkušený herec. Oba jsme byli plní ideálů. Říkal jsem si, jak je to skvělé, že jsem v Národním a že to tam všechno změním.

A ono to nejde. Anebo jde, jenže je to dlouhá cesta. A já jsem zjistil, že se nechci zabývat tím, abych měnil Národní divadlo. Možná to zní nadneseně, ale já to záměrně zjednodušuju. Tady se totiž nejedná konkrétně o Národní divadlo, ale spíše o zaměstnanecký poměr. Angažmá. To mi nevyhovovalo.

V divadelní klasice Lucerna se sešel s Františkem Němcem.

V divadelní klasice Lucerna se sešel s Františkem Němcem.

FOTO: archív ND

Chtěl jste měnit hodně věcí, hovořil jste o defenestraci magistrátu či o své kandidatuře na prezidenta. Chcete stále měnit své okolí, nebo dnes spíš jen sebe?

Jedno bez druhého nejde. Myslím, že ta velká gesta, o kterých jste mluvila a která jsme dělali, byla správná, ale šla tak trochu vně mě. Vedly mě spíše intuitivní emotivní pohnutky, nevycházela z mého niterného pocitu. Když něco vychází z mého niterného pocitu, jsem to dnes už také schopen říct.

Byla to třeba podpora prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga. Nechtěl jsem totiž, aby měl náš prezident po každé návštěvě ruské ambasády vždycky virózu. Dnes ale více zvažuju, co budu dělat a co kde řeknu.

Svou kandidaturu na prezidenta jste vzdal, nebo jen odložil?

Vzdal jsem ji. To byla jedna z těch vnějších forem vyjádření. Navíc tady v tom státě je to hrozně zapeklité a zamotané.

Dovedl byste si přestavit, že byste žil někde jinde?

To asi ne, já to tady mám rád. Dá se říct, že jsem vlastenec. Já jsem už vyrůstal ve světě, kdy hranice na mapě nebyly moc vidět. Dnešní děti už je skoro neznají. Mám sice rád kosmopolitní města, jako je Londýn nebo New York, ale tam je na mě až moc velký zmatek. Jezdím tam rád na výlety, i na tři měsíce si to tam dovedu představit, ale na furt? To ne. Tady se mi to líbí a Čechy mám rád.

Vojta Dyk a Kryštof Hádek v hlavních rolích filmu Signál.

Vojta Dyk a Kryštof Hádek v hlavních rolích filmu Signál.

FOTO: Bontonfilm

Zmínil jste, že jste na sebe přísný. Jste takový i na své okolí?

Přísný? Asi ani ne, myslím, že nejlepší věci vzniknou v přátelském prostředí, ale když je potřeba zvýšit hlas, tak to mi problém nedělá.

Já jsem se bál, že když se na něco zeptám, ukážu tím svoji slabost. Nechtěl bych, aby to tak Alois měl. Přál bych si, aby měl proříznutou pusu a zeptal se na všechno, co se mu zlíbí.

Špičkové výkony se nedají podávat pořád.

Já to ale mám dost vštípeno. Abych byl pořád nejlepší. Hrozná vlastnost.

Učíte se mít se víc rád?

To víte, že ano.

Myslíte, že budete svého syna vychovávat o hodně jinak, než jak vás vychovával otec, známý literární historik Radko Pytlík?

Já ani nevím, jak mě táta vychovával. Neumím to pojmenovat.

Vedl vás třeba k určitým hodnotám, ne?

To ano. A ty byly nastavené dobře. Ale ten způsob, jakým se to dělo, je pro mě takový – jak to říct? Konzervativní. A souvisí to i s těmi hranicemi a nemyslím ty státní. Já jsem třeba nebyl zvyklý se na něco zeptat, bál jsem se zeptat na cokoli. A přitom to je to nejjednodušší, co může člověk udělat. Já jsem se ale bál, že když se zeptám, ukážu tím nějakou svoji slabost. Nechtěl bych, aby to tak Alois měl. Přál bych si, aby měl proříznutou pusu a zeptal se na všechno, co se mu zlíbí.

Vojtěch Dyk

Vojtěch Dyk

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jestli bude po mamince, tak to asi tak bude.

To ano. (usmívá se)

Tatínek vás často nabádá, abyste se staral o svůj hlas. Staráte se?

Ano. Táta má pocit, že mi to musí říkat obden, jenže já se o něj starám bez toho, aby mě nabádal, protože je to moje obživa, která mě baví.

Jak vaši reagovali na vnouče?

Dobře. Mojí sestře se před čtvrt rokem taky narodilo dítě, takže máme něco jako rodinnou smršť.

Doma vám pouštěli swing a jazz, protože maminka byla jazzová zpěvačka. Budete vy pouštět Aloisovi Nightwork?

To ještě uvidíme. Zatím jsem mu pouštěl Mozarta.

A reagoval?

Ano. I na zpívání reagoval. Ale pan doktor říkal, že jak si ho teď vychováme, tak to pak bude. A že to pak může vyžadovat pořád. Radši teď zpívejte méně, říkal, ať ho potom překvapíte.

Nightwork

Skupina Nightwork při přebírání ceny.

FOTO: Petr Horník, Právo

Tři roky zpíváte kromě Nightworku se swingovým tělesem B-Side Band. Swing máte rád, bylo to vaše splněné přání?

Dá se říct že ano, před třemi lety proběhla s tímto tělesem nejprve registráž a pak kontaktáž. Je těžké říct, že to byl můj sen, jelikož když si sen splníte, není to sen, takže já si je tak přelínám jeden do druhého. Měl jsem sen udělat swingové turné.

Pak přišel další sen, dostat se s ním do zahraničí. Oslovili jsme jednoho z nejlepších jazzových zpěváků, Kurta Ellinga, jako hosta. A povedlo se. Přijede do České republiky na tři koncerty a my pak s ním jedeme i do Vídně. To je ale pouze zimní část tour, která bude v prosinci. Ta letní probíhá v červnu a červenci, jedná se také o čtyři koncerty, ale v amfiteátrech, pod širým nebem. Mutěnice, Hranice na Moravě, Konopiště a Karlovy Vary. Tam všude budeme swingovat.

Nevyčítají vám hoši z Nightworku, že je zanedbáváte?

Vyčítají. Ale chystáme velkolepou show v O2 aréně 25. listopadu, tak si to snad nějak vynahradíme. Bude to tak trochu zahraniční styl zkoušení v českých podmínkách. Tam se taková show zkouší půl roku a pak se jede třeba dvacet koncertů. My budeme zkoušet tři neděle a pojedeme koncert jeden.

Viděla jsem vás v televizním cyklu Nevinné lži, kde jste hrál se svou partnerkou Táňou. Nedávno se svěřil Ivan Trojan, že když točil se svým bratrem, bylo to kvůli té blízkosti mezi nimi těžké. Funguje to podobně mezi vámi dvěma?

Ne, to je něco jiného. U Trojanových tam byl bratr v pozici režiséra a Ivan v pozici herce. Navíc jsou to dva chlapi, takže tam mohlo fungovat něco jako kohoutismus. To mezi námi není. Navíc jsme spolu už hráli v La Fabrice v představení Bláznivý Petříček, které teď mělo těhotenskou pauzu, ale od podzimu ho zase hrát budeme. Takže teď to bylo poprvé jen před kamerou.

A je to jiné, když jste partneři?

Ne. Mě to bavilo. Navíc to byl příběh psaný skoro na tělo. Až na pár drobností to bylo jakoby z našeho života.