„Brácha je pro mě hlavně brácha a trnitou cestičku herectví si prošlapávám sám,“ podotýká ale dvaatřicetiletý Lukáš s tím, že se každý z nich stará především o své vlastní triko.

Teď prožívá hlavně rodinné štěstí – s manželkou Lucií se radují ze syna Mikuláše. „Upřímně, život mi to ani moc nezměnilo, dítě jsem si přál asi od dvaceti let. Čtyři roky jsem do své ženy hučel, abychom ho měli, až se rozhodla, že už to dál nehodlá poslouchat, a povila nám Mikuláška. Budete se divit, ale ani v noci nepláče.“

Tak to vypadá na přímo zázračné dítě… „Je přece moje,“ směje se herec. „Co se týče organizování času, změnilo se u mě hodně, ale jinak jsem doma vlastně jen takový doplněk. Z mé ženy se stala úžasná matka a se vším si dokonale poradí sama.“

Na filmy Bobule a Bobule 2 rád vzpomíná. Kromě jiného tu byl i číšníkem.

Na filmy Bobule a Bobule 2 rád vzpomíná. Kromě jiného tu byl i číšníkem.

FOTO: ČTK

Pak herci na mobilu pípla zpráva, ale nejdůležitější byly přiložené fotografie – malý Mikuláš na nich tátu na dálku pozdravil úsměvem od ucha k uchu.

Jeho starší bratr Jiří má, jak známo, dvě dcery, a tak je Lukáš opravdu rád za pokračovatele rodu. „Jsem šťastný, že je to kluk, v každém chlapovi se v tu chvíli probudí vnitřní hrdost. Hlavně je to příslib, že bude větší zábava, a doufám, že přibydou ještě další potomci. No a kdyby to byla holka, tak to zřejmě bude pokračovatelka Elišky Junkové.“ Tím mi herec hned naznačil, že je velkým milovníkem aut.

„Je to můj koníček a zároveň milenka. Do lásky k autům jsem namočil i svou ženu. Našli jsme si drahý koníček, jen co je pravda.“

Od aut na jeviště

Divadlem se začal živit ve svých šestadvaceti letech, i když poprvé s ním přišel do styku už ve třinácti. „Tenkrát mě moje starší sestra Markéta přivedla v Plzni, kde jsme vyrůstali, do ochotnického divadla ke svým kamarádům. Když jsem se narodil, bylo bráchovi čtrnáct a sestře deset let, a protože Jirka odešel v patnácti do Prahy na konzervatoř, moc jsme se neužili, i když z pozdější doby si pamatuju, jak se snažil.“

V roli otce, který po vraždě manželky vzal spravedlnost do svých rukou, v epizodě s názvem Nezabiješ z cyklu televizních inscenací Soukromé pasti.

Bratr Jiří Langmajer

FOTO: archív TV Nova

Na rozdíl od Jiřího se ale Lukáš i přes náklonnost k herecké profesi rozhodl vyučit automechanikem – a láska k autům mu zůstala dodnes. „Jenže kvůli poměrům, které na učilišti vládly, jsem ve třetím ročníku utekl. Auta mě bavila, ale systém a škola mě ubíjely. Pak jsem udělal přijímací zkoušky na gympl a tam jsem i odmaturoval. A přitom jsem si pořád vyšlapával cestičku k divadlu.“

Nejprve hrál v rodné Plzni v amatérském divadle Dialog. Funguje stále a dnes v něm vystupuje ve hře Tatoo. Láska k ženě ho však z Plzně záhy zavedla do Českého Krumlova. „Proto jsem se šel zeptat, zda by mě nevzali do angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. A protože mě v té době odmítli, nastoupil jsem jako skladník do firmy Datart. Po nějaké době mě ředitel Jihočeského divadla viděl v Praze při hostovačce s plzeňským souborem v Činoherním klubu a oslovil mě s nabídkou sám. Tak jsem s prací skladníka urychleně praštil a šel jsem.“

Po třech letech byl ale prý ten pravý čas z divadla v Českých Budějovicích odejít. „S další ženou Lucií, původem z Opavy, se kterou jsem se pak i oženil, jsme zakotvili v Praze, kde jsem už čtvrtý rok. Od té doby se plácám tady a říkám upřímně, že mě z toho někdy přepadá smutek.“

V seriálu Okresní přebor poprvé v životě přičichnul k fotbalu jako Tonda Nádeník. Na snímku po boku Jarmila – Ladislava Hampla.

V seriálu Okresní přebor poprvé v životě přičichnul k fotbalu jako Tonda Nádeník. Na snímku po boku Jarmila – Ladislava Hampla.

FOTO: archív TV Nova

Lukáš Langmajer v hlavním městě zažívá jakousi deziluzi a dnešními poměry začíná být trošku unavený. „Zvláště když se dotýkají i divadla. Buď jsem ze staré školy, anebo jsem strašně naivní. Vytrácí se důvěra a místo kvality se hledá kvantita. Divadelní branže se stala velkým podnikáním.“

I když aktuálně hraje v pěti představeních – tři má v Praze a dvě v rodné Plzni, hodně ho v poslední době zaměstnává myšlenka dát herectví sbohem.

Babovřesky, Bobule a Okresní přebor

Zájem o něj přitom projevují i filmoví a televizní režiséři. Farář Šoustal, jedna z hlavních rolí v komedii Zdeňka Trošky Babovřesky, mu zajistil i velkou diváckou pozornost – vždyť film má přes negativní kritiky nakročeno k ceně za divácky nejnavštěvovanější film roku.

„Jsem šťastný, že se natáčí i pokračování, protože dělat se Zdeňkem je strašně fajn a neskutečně mě to oblažilo. Upřímně chce lidi bavit, dělá to dobře a je věrný sám sobě. Navíc je to ale člověk velmi vzdělaný a sečtělý.“

Jednou z jeho hereckých partnerek byla v Charleyho tetě v Divadle Na Jezerce Tereza Němcová.

Jednou z jeho hereckých partnerek byla v Charleyho tetě v Divadle Na Jezerce Tereza Němcová.

FOTO: Ivan Kahun

Jeho první filmovou rolí byl v roce 2008 jeden z ústřední dvojice mladých podvodníčků ve filmu Bobule režiséra Tomáše Bařiny. Jeho parťáka si zahrál Kryštof Hádek. „Od té doby už uteklo mnoho let, ale díky bohu za to. Myslím, že to je film, který bude v televizi patřit ke klasice, a lidé se na něj každý rok podívají rádi znovu. Je to dobře odvedený film s dobrým nápadem a to se cení. Dostal jsem tam velkou hereckou příležitost, a tak ten film budu mít rád už vždycky.“

Televizní diváky má zřejmě zaručené i na celých několik měsíců příštího roku – Česká televize totiž uvede seriál Sanitka, kde si zahrál zajímavou roli investigativního novináře. „Jezdím na motorce a u každého případu chci být ještě dříve než záchranka. Byla to menší role, ale zajímavá. A nejzajímavější pro mě na tom bylo, že jsem se kvůli tomu musel na té motorce naučit jezdit.“

I když na ní nikdy neseděl, na castingu Filipu Renčovi tvrdil, že na motorce jezdit umí. Pak si obratem zařídil kondiční jízdy. „Ujal se mě kamarád, který má silný stroj. Byl jsem podělaný strachy, protože stačilo polechtat plyn a motorka mi ujela pod zadkem a vystřelila vpřed. Nicméně jsem se to naučil aspoň trochu.“ Motorka, se kterou natáčel, byla o poznání slabší, takže si pořádně oddechl.

„Ale protože jsem Filipovi předtím lhal, o to víc jsem se pak snažil zvládnout všechno, co mi scénář předepisoval, bez kaskadéra. Říkal jsem, že jestli si mám rozbít hubu, nedá se nic dělat, ale že to natočí se mnou. Párkrát jsem spadnul, ale zvládnul jsem to.“

S Filipem Renčem byla spolupráce také skvělá, proto herec doufá, že nebyla poslední. Tak jako se kvůli Sanitce musel poprvé posadit na motorku, tak v seriálu Okresní přebor poprvé přičichl k fotbalu.

Se synem Mikulášem v náručí ho vyfotila jeho manželka Lucie, profesí fotografka.

Se synem Mikulášem v náručí ho vyfotila jeho manželka Lucie, profesí fotografka.

FOTO: Lucie Langmajerová

„Ve filmu jsem, myslím, vidět jen zezadu, ale seriál jsem si užil. Byl to zase trochu jiný druh humoru a hlavně jsem se díky tomu obeznámil s fotbalem, který neumím a nikdy mi nic neříkal. Při natáčení jsem se snažil něco pochytit, ale moc se mi to nepodařilo. Tak jsem se rozhodl dělat si z toho alespoň legraci.

Také jsem tam byl donucený běhat a pohybovat se zase trošku jinak než jindy a vlastně se mi líbilo i to, že jsem dostal roli homosexuála. Po Bobulích, kde ze mě udělali proutníka na ženský, ze mě v Okresním přeboru udělali pro změnu proutníka na chlapy.“

Mámin mazlíček

Umělecké geny zdědili sourozenci Langmajerovi především po svém tatínkovi, který zpívá v opeře plzeňského divadla. Také působil jako dirigent a vedl sbor v Přešticích. „Pro starší ročníky je na Plzeňsku hvězdou, protože zpívá i dechovky. Vždycky toužil po úspěchu a určitě je přesvědčený, že úspěch jeho dětí je i jeho zásluha,“ dodává s úsměvem Lukáš Langmajer.

V rodině se narodil jako třetí vymodlené dítě. „Máma ještě chtěla někoho na pomazlení. Do určitého věku to bylo krásné a svou maminku mám neskutečně rád, ale má to i odvrácenou stranu mince, protože pak je člověk strašně přecitlivělý. Dlouhou dobu jsem se držel maminčiny sukně.“

Lukáš také přiznává, že s bráchou má kromě lásky k herectví společnou ještě další věc – a tou je prchlivost. „Je to takový druh neurózy. Mám rád určitý řád, a když jsou věci v pořádku. Každý den mám naprogramovaný, a jakmile se dostanu do časového presu nebo se něco mění, začínám být podrážděný. Na všechno potřebuju svůj čas a mám rád pravidla. Já zatím nemám takové štěstí ve hře jako brácha, ale zato mám, jak doufám, štěstí v lásce. A toho se hodlám držet. Asi nejde mít oboje, u mě ani u něj,“ klepe na dřevo Lukáš Langmajer.

Ve filmu Babovřesky si zahrál faráře Šoustala a byla u toho i Lucie Vondráčková.

Ve filmu Babovřesky si zahrál faráře Šoustala a byla u toho i Lucie Vondráčková.

FOTO: ČTK

Nejdůležitější je pro něj fakt, že po svém boku má skvělou ženu. „Dítě do našeho vztahu přineslo úplně nový rozměr, i když teď mám o to větší existenční starost. Už nejde jen o mě a moji ženu, ale o celou rodinu. Možná si to moc připouštím, ale nechci je o něco obírat a chci, aby se jim žilo dobře. Nejsme rozmazlení a nepotřebujeme toho moc, ale malého šidit opravdu nechci.“

Nejde si nevšimnout, že hercovo předloktí pravé ruky zdobí zajímavé tetování – spirála a na ní kolečka. „Je to piktogram, který se našel v devadesátých letech v Anglii v obilném kruhu. Je to základní vzorec DNA,“ vysvětluje. Na otázku, zda někdy kruh v obilí také navštívil, odpovídá kladně. Nebylo to však v Anglii, nýbrž na Sušicku.

„V tu dobu jsem se o to docela zajímal. Když je člověk hodně citlivý, je těžké v něm vydržet. Byla tam tak silná energie, že se mi udělalo špatně, a musel jsem z kruhu odejít. Tenhle obrázek je moje druhé tetování a teď se už nějakou dobu sžívám s dalším motivem, který možná použiju. Tetování se mi líbí, protože člověka určitým způsobem symbolizuje a připomíná příběhy z jeho života.“

V létě zase na Hrad

V létě Lukáše Langmajera opět uvidíme v jedné z rolí v dramatu Richard III. uváděném v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě. Krutého Richarda III. hraje jeho bratr Jiří a Lukáš dostal roli jednoho z vrahů. Má za úkol sprovodit ze světa mj. i malé děti, které by mohly ohrozit Richardovo panování.

„Uvidíme, jak to budu zvládat teď, když už mám doma malého krtka. Bude to zajímavé,“ přemýšlí nahlas.

V dramatizaci oblíbeného humoristického románu Karla Poláčka Bylo nás pět hraje na scéně Klicperova divadla Edu (první vlevo).

V dramatizaci oblíbeného humoristického románu Karla Poláčka Bylo nás pět hraje na scéně Klicperova divadla Edu (první vlevo).

FOTO: Patrik Borecký

Divadlo jeho snů však vypadá trochu jinak. „Kdybych chtěl na divadle dělat to, co jsem si vždycky přál, musel bych mít sponzora. Oč jde? V Plzni jsem měl před lety vlastní divadelní soubor a ta společnost se jmenovala Štěstí. Věnovali jsme se autorské práci, hráli jsme si s poezií a s pohybem a bavilo nás to.

Alternativní divadla to ale dnes nemají lehké, a tak i nás požrala krutá realita. Tenkrát z nás skutečně prýštilo štěstí. Byla to taková anarchie a divadelní punk, ale bylo to čisté. Kdoví, jestli bychom dnes byli něčeho takového ještě schopni. Možná jsem na to už starý, ale i tak bych rád dělal divadlo pro čirou radost a zase v něm cítil energii, kterou v sobě má.“

Právě onu energii však dnes už Lukáš většinou postrádá. „Buď to ještě někdy přijde, anebo z toho jednoho dne vyrostu. Jsem, jaký jsem, a jsem upřímný. Vždycky si tím pokazím spoustu věcí, ale budu upřímný dál, protože chci jít příkladem svému klukovi. Nechci, aby se za mě někdy musel stydět.“