Sešly jsme se nadvakrát. Poprvé jsme přes sklo sledovaly dcerku Sofii na sportovním tréninku, podruhé přiběhla z vlastní hodiny zpěvu. Mluví tiše, bez velkých gest, přesto se leckteré její názory zaseknou drápkem.

„Nic v mém životě není pravidelné, čtrnáct dnů jsem máma, čtrnáct dnů zase nejsem. Dnes mi začíná vstávání, vaření, praní. Když Sofii nemám a smím s ní pouze telefonovat, hodně pracuju. Teď zkouším v Pardubicích detektivku podle Agathy Christie Poslední víkend,“ uvádí mě trochu trpce do děje pětatřicetiletá herečka.

To, že dlouholetá vyčerpávající tahanice o dítě skončila střídavou péčí, o kterou se dělí s otcem Sofie, novinářem Ondřejem Höppnerem, bere jako velké minus. Pro dceru i pro ni.

Dva domovy mít nejde  

Dětství má Sofie hodně jiné než její maminka. „Vidím, že jí střídavá péče nesvědčí. Aby fungovala, musí spolu rodiče normálně komunikovat a shodnout se na základních výchovných pravidlech. I tak potomek tratí, protože nemá jeden domov. A dva domovy mít nejde. Ideální by bylo, kdyby dítě bydlelo v jednom místě a střídali se rodiče. Ale hlavně aby spolu mluvili, jinak se naučí kličkovat – aby přežilo, protože každý po něm chce něco jiného. Je to složité.“

Sama se snaží dcerce vštípit pravidla slušnosti, hygieny a úcty ke starým lidem. „Sociální cit má po mně, ovšem ještě nepřišla na to, že když si něco přeje, musí pro to něco udělat. Že nejdřív je práce, pak koláče. To já už v jejím věku věděla a šla za tím.“

Partner potrhlé barmanky Lucky v seriálu Ordinace v růžové zahradě (v podání Michala Novotného) si s ní užije své.

Partner potrhlé barmanky Lucky v seriálu Ordinace v růžové zahradě (v podání Michala Novotného) si s ní užije své.

FOTO: Foto TV Nova

A kdyby jednou Sofie ohlásila, že bude herečkou? „Už se stalo a vyvedlo mě to z míry. Bylo by ale pokrytectví, kdybych jí v tom bránila. Přestože vím, jak byla moje cesta těžká a trnitá. Doktorkou bych ji viděla raději…“

Ivana je velmi rodinně založená, ráda by pořídila dcerce sourozence. „Ale bohužel můj muž nechce. Jednu velkou dceru totiž má. Takže bych musela mít jiného partnera a na to není čas,“ směje se. Naštěstí Ivanina o pět let starší sestra má holčičku Báru, která je zase o pět let starší než Sofie. „Ta ji zaučuje do zájmů teenagerů, zrovna teď je blázen do Rihanny a Justina Biebera…“

Muž záchranář

Ivaniným manželem je muzikant Viktor Dyk a Sofie ho zná od narození. „Má ho moc ráda, i povahou se k sobě hodí – jsou oba optimisté, zatímco já jsem věčný řešič, dopředu si zajišťuji, aby bylo všechno v pořádku. Oni si víc užívají, smějí se, já jsem doma ten jistič a brumla.“

S Viktorem se sblížila v době, kdy byla nejvíc na dně. „Je vlastně takový záchranář, viděl tonoucí duši. Když jsem byla mladá, oslovovali mě hlavně bohémové. Jistě, i dnes mám ráda, když je partner romantický a něžný. Ale na prvním místě hodnotím pevný charakter a morálku. Pak pracovitost, vtip, nadhled. A věrnost. Vím, že existují muži, kteří nemůžou mít dvě ženy najednou. O vzhled až tolik nejde, ovšem líbí se mi, aby muž aspoň trochu sportoval… Jenže když promluví srdce a ti dva se přitahují jako magnet, jde rozum stranou,“ krčí rameny.

Trochu mě překvapilo, že jako prioritní hodnotu uvádí Ivana věrnost. Sama totiž před časem manželovi nevěru odpustila. „To je fakt. A čas ránu zahojil. Ovšem nevím, jak bych to vzala v budoucnu, jsme už s Viktorem přece jen déle a tudíž jinde. Kdyby šlo o jednorázovku, nechtěla bych to raději ani vědět. A pokud by se jednalo o něco závažnějšího, byl by to jasný signál, že něco není v pořádku a máme jít od sebe. Nechápu, proč bych měla odpouštět. Buď se mnou chlap chce být, nebo ne a má se podle toho chovat. Už se takovými věcmi nechci trápit.“

Přestože se s Viktorem pohybují v podobné branži, mají na hodně věcí rozdílný názor. „Já ho pořád něčím irituju, tvrdí mi, že musím dělat věci jinak, měla jsem říct tohle a tohle, což mi vadí. Ale vím, že ho nezměním.“

Kvůli muzikálu Nine podle Felliniho filmu 8 1/2 cestuje herečka s nadšením do Plzně. Stojí to za to i divákům.

Kvůli muzikálu Nine podle Felliniho filmu 8 1/2 cestuje herečka s nadšením do Plzně. Stojí to za to i divákům.

FOTO: Pavel Křivánek

Kdysi spolu vystupovali v muzikálu Excalibur, později Viktor pomáhal Ivaně se zpěvem. „Teď vzniká muzikál o Evě Olmerové, do kterého se se mnou namočil, pak z něj vystoupil a já zůstala. Představitelka slavné zpěvačky je sympatická holka, která mě svojí energií přesvědčila, že to stojí za to. Měl by to být jiný typ muzikálu, než je zvykem.“

Ivana taky nosí v hlavě vlastní hudebně-taneční projekt, o němž nechce zatím prozradit víc. Jen že o hudební stránku poprosí právě Viktora. „Snad se pro jednou sladíme a prosadím si, aby to bylo tak, jak si představuju. Viktor je popař milující 80. roky, schopný napsat rádiový hit. Já komerci přímo nesnáším, poslouchám Janis Joplin, Dianu Krall, Sophii Hunger… Beru i nedokonalost, ale musím cítit, že je zpívaná srdcem, opravdovými emocemi.“

Manipulovat neumím

V pardubické hře Ivana ztvárňuje filmovou hvězdu podezřelou z vraždy. „Je to taková manipulativní kráska, která se vykašle na chlapa a po roce se vrátí, že si ho vezme. Jenže on už má jinou rodinu, což ji naštve. A hrdina vzápětí umírá…“ vysvětluje.

Ona sama s lidmi manipulovat neumí, ani nechce, a trvalo jí dlouho, než se naučila tyhle typy odhalit. Aby se vžila do atmosféry příběhu, zhlédla známý film Roberta Altmama Gosford Park. „Ale byl na mě moc rozvleklý, a když došlo po dvou hodinách k rozuzlení, zrovna jsem usnula!“

Vítězí ten, kdo má sílu a je dostatečně agresívní. Já jsem pravý opak. Neumím křičet ani manipulovat s lidmi.

Na jevišti ale detektivky miluje. Už pět let hraje v Divadle Kalich v komedii Splašené nůžky, zapsané v Guinnessově knize rekordů jako nejvíc uváděný kus. Jsou v ní tři možní vrazi – jedním z nich je právě Ivana – a publikum vždycky rozhodne, jak se příběh vyvine. „Takže vražedkyni mám zmáknutou. A mrtvolu taky – v Jacku Rozparovači jich bylo dokonce několik! Říká se, že když umřete na jevišti, prodlouží vám to život. Mrtvola se navíc hraje dobře, jen tak si ležíte a odpočíváte,“ směje se.

To Ivana docela potřebuje. Je na volné noze a v současnosti hraje hned v několika divadlech: vedle Pardubic v Plzni, v Liberci, v Praze na Palmovce, v Kalichu, v divadlech Palace a Broadway. „Pořád odněkud někam jedu a běžím. Nejlíp mi je ve vlaku, kde se trochu zklidním, můžu si číst, poslouchat muziku, učit se anglická slovíčka, koukat na lidi. Beru to jako čas navíc.“

Před pár lety byla hitem Divadla Palace komedie Líbánky, kde ztělesnil jejího partnera Jiří Langmajer. Mnozí je proto spojovali i v životě.

Před pár lety byla hitem Divadla Palace komedie Líbánky, kde ztělesnil jejího partnera Jiří Langmajer. Mnozí je proto spojovali i v životě.

FOTO: ČTK

V Plzni hraje s velkým ohlasem v muzikálu Nine podle Felliniho legendárního filmu 8 ½. „Ten jsem sice viděla, ale je na mě taky moc dlouhý a pomalý. Na jevišti jde o zkratku – a je to krása. Už když slyším orchestr hrát předehru, mám úplně husí kůži. Představuju manželku hlavního hrdiny, tedy Marcella Mastroianniho… Je to náročné, protože i zpívám. A jelikož jsem hodně zodpovědná, chci zazpívat co nejlíp.“

Obecně hraje raději role protikladné k sobě samé. „Pokud bereme hereckou profesi jako určitou katarzi nebo vyventilování osobních problémů, je kontrast lepší. Jde o jistý druh duševní hygieny. Někdy se až leknu, kam jsem schopná zajít, co všechno ve mně je, že umím být hodně nepříjemná, což ovlivní samozřejmě i diváky. Jednou jsem vycházela z divadla a slyšela, že o mně mluví jako o strašné ženské. Čili se mi povedlo přenést na ně pocit z mé negativní postavy. Tak úplně mě to nepotěšilo…“

Ivanu mrzí, že není herec – muž. „Mají to snadnější, je pro ně víc různorodých rolí. Jistě, taková Streepová si stěžovat nemůže, její rozličnost bych si moc přála. Pořád věřím, že je vlastně ještě všechno přede mnou. Pokud budu schopná a pružná. Líbí se mi biografické snímky, třeba Coco Chanel, Edith Piaf, nebo o nějaké malířce…“ zasní se.

Pro roli je schopná udělat téměř všechno, zhubnout, ztloustnout. „Je to jen tělo, nástroj, o který se sice starám, ale nijak na něm nelpím. Nikdy bych ovšem nepřipustila, aby práce negativně ohrozila moji rodinu. Odjet třeba na rok pryč a nevidět dceru, to bych nedokázala.“

Ivana Jirešová

Ivana Jirešová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Nikdo mi nevěří

Na ulici Ivanu často oslovují cizí lidé. Buď si nemohou vzpomenout, odkud se znají, a mají ji za dávnou spolužačku, nebo si ji vybaví z obrazovky a volají na ni Lucko – tak se jmenuje její potrhlá barmanka ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Hraje ji už osm let, dostala za ni cenu Objev roku a stále ji baví. „Je pořád co hrát. Stejně jako ona mám ráda lidi, taky se snažím pomáhat a řešit, obě jsme upřímné a říkáme věci na rovinu. Nesnáším mazání medu kolem pusy, nejsem diplomat.“

A v čem se liší? „Lucka je asi víc společenská, já jsem spíš introvert,“ tvrdí Ivana.

V pubertě jsem byla jako utržená ze řetězu. Po nocích jsem tancovala, vlasy barvila načerveno nebo šla dohola.

Momentálně běží díly, které se točily v Ruzyni ve skutečném vězení. „Tam, kde sedí David Rath. Bylo to velmi autentické, po setmění na sebe začali vězni pokřikovat a posílat si po niti za okny cigarety, do toho jsme točili. Moje postava se tam dostala tak, že na ni sestra jejího muže narafičila lest – poslala jí jménem hejtmana láhev s fridexem. Lucie dárek poslala zpět, hejtman se napil a je v komatu… a já jsem podezřelá z pokusu o vraždu. Nikdo mi nevěří.“

Ivana se usmívá, ale jedním dechem dodává, že sama mívá podobné problémy. „Nevím, co mám za povahu, ale lidi mě málo poslouchají. Možná proto, že své názory neříkám dost hlasitě a důrazně. Pak se něco stane a já vím, že jsem měla pravdu. Ale už je pozdě. Stejně jsem narážela ve svém sporu o dítě. Vítězí ten, kdo má sílu a je dostatečně agresívní. Já jsem pravý opak.“ Kdo ví, třeba její přání být mužem – hercem má i hlubší kořeny než jen v herectví…

Práci barmanky si Ivana vyzkoušela na vlastní kůži – v prvním angažmá v Liberci si tak přivydělávala. „Kdyby nebylo zbytí a neměla jsem na chleba, byla bych asi schopná se tak uživit. Jsem naučená se otáčet, babička byla hrozně pracovitá, maminka taky. Dělala na živnostenském úřadu tu přísnou paní, co všechno kontroluje. I mě hlídá, jestli jsem zaplatila silniční daň a tak.“

Revolucionářka s dogou

Profesí, které ji zajímaly, je ale mnohem víc. V pubertě se zhlédla ve vojenském drilu a toužila být vojandou. „Svět mě tehdy hrozně ničil, chtěla jsem se někam zavřít a posilovat. A pomáhat. Byla jsem taková revolucionářka. K bojovým sportům jsem se nedostala, to jsem nestihla, ale možná i proto jsem na ně dala Sofinku.“

Nakonec vyhrála konzervatoř, i když puberta s Ivanou prý cloumala až do osmnácti let. „Byla jsem dlouho nezralá. Milovala jsem básničky a měla svůj svět fantazie…“

V rafinované komedii Woodyho Allena o lásce, sexu, předsudcích a manželských trampotách Sex noci svatojanské (v pozadí zleva Jan Teplý, Henrietta Horáčková, Simona Vrbická a Dušan Sitek).

V rafinované komedii Woodyho Allena o lásce, sexu, předsudcích a manželských trampotách Sex noci svatojanské (v pozadí zleva Jan Teplý, Henrietta Horáčková, Simona Vrbická a Dušan Sitek).

FOTO: archív Divadla pod Palmovkou

Po kom zdědila herecké geny, netuší, ví jen, že babička dobře zpívala. Rodiče nebyli jejím nápadem odejít ve čtrnácti z rodného Písku do velkoměsta nadšeni, ale nakonec kývli. „A brzy litovali. Začala jsem totiž dělat šílené blbosti, byla jsem jako utržená ze řetězu. Chodila jsem na brigádu do klubu Radost, po nocích tancovala – a ve škole usínala. Střídala jsem barvy vlasů – červené, bílé, dohola, a k maturitě jsem šla na protest s výukou v botách gladiátorech. Taky jsem si pořídila dogu, utekla z intru… Dokonce jsem chtěla seknout s herectvím a odjet do Ameriky.“

Uvažovala o tom, že by se živila hlídáním dětí, prací u koní nebo malováním dekorací. Vedle toho s kamarádkou vyhrála konkurz pro modelky a absolvovala modelingový kurz. „Focení mě láká pořád. Nedávno jsem dělala se Zdeňkem Podhůrským svatební fotky a výtěžek šel na charitu. Myslím, že modeling má s herectvím hodně společného. Nebránila bych se ani aktům, lze je brát jako umělecké dílo. Jednou už jsem to nakousla s Jakubem Ludvíkem…“

Před kamerou a na jevišti se ovšem v nahých scénách stydí. „Na fotku se naštelujete, že není nic vidět, při hraní je to horší.“ Po maturitě chtěla studovat dějiny, ale neodvážila se jít k přijímačkám. Takže sbalila dogu a přijala angažmá v Liberci. „Teprve tam jsem se trochu vyklidnila. Ovšem stejně jsem dvakrát utekla. Jsem Rak, takže můj postup dopředu je dozadu.“

Podruhé se vrátila do Prahy definitivně a chvíli pracovala v redakci módního časopisu. „Seděla jsem pěkně u počítače, poznávala nové věci – dodnes rozeznám nejrůznější vůničky – a nemusela jsem se nikde předvádět. Občas jsem chodila na tiskovky a jezdila na báječné pracovní cesty.“ Taky hrála v divadlech, otěhotněla a porodila dceru. A vzápětí chytila díky kamarádce Lindě Rybové seriálové lano z Ordinace.

Nohama na zemi

Před pěti lety si vzala hypotéku a postavila na kraji Prahy dům, ve kterém už čtvrtý rok bydlí. „Nechtěla jsem být na nikom závislá, přeji si být svým pánem. Starat se o dům a zahradu je pro mě důležité, mám ráda kolem sebe čisto a přírodu. Můj domek stojí na kraji staré zástavby, jsem tam krásně zašitá a koukám na borovice. Baví mě vymýšlet interiéry, se zahrádkou mi zatím pomáhá maminka. Vždycky nakoupím stromy a ona mi vysvětlí, kam který patří. Je nádherné vidět, jak rostou před očima. A na Václavák to mám osmnáct minut!“

V čase, který si Ivana utrhne pro sebe, chodí na jógu, zpěv a angličtinu. „Ale kolikrát místo abych si sedla do lotosového květu a meditovala, raději zalezu s knížkou,“ přiznává.

V čase, který si Ivana utrhne pro sebe, chodí na jógu, zpěv a angličtinu. „Ale kolikrát místo abych si sedla do lotosového květu a meditovala, raději zalezu s knížkou,“ přiznává.

FOTO: Petr Horník, Právo

S Prahou je kamarádka, ovšem jak může, odskočí si do Písku nebo někam na hory. „To je pro mě nejvíc, z toho čerpám energii.“ Taky by ráda hodně cestovala. Láká ji Indonésie, Thajsko… „Na cestování ovšem musím víc vydělávat… Boj o obyčejný život je náročný, ale třeba se mi to jednou poštěstí. Snažím se netoužit po nesplnitelném a brát život tak, jak je. Stát nohama na zemi. Když jste v téhle rovnováze, máloco vás rozhodí.“

Zatím se jí daří hlavně na jevišti. Jistě by si přála dostat roli v dobrém filmu, ale jak tvrdí, obojí je pro ni totéž: vžívání se do někoho jiného, do role. „Film je asi prestižnější, vidí a zná vás víc lidí, dostanete třeba i lépe zaplaceno. Ale já mám tohle povolání ráda i s dřinou, která k němu patří, bez sobot a nedělí. A ty hezké věci jsou vždycky za odměnu.“

Jako potvrzení toho, že začala novou životní etapu, si nechala před časem vytetovat na zápěstí anděla strážného. „A na zádech mám lotosový květ. Původně jsem tam měla z nerozvážnosti znak, který nešel vymazat. Tak jsme s tatérem vymysleli lotos jako silný duchovní symbol, znamenající vítězství ducha nad hmotou. Jen mě mrzí, že ho vidím pouze v zrcadle.“