Čepice a rukavice už jsme sice uklidili do skříně, ale jsou země, kde se teplé oblečení hodí skoro celý rok. Rusko, Kanada, Norsko – nejen tam vyváží svoje výrobky firma Kama z Prahy, právě ta, která dodává čepice kanadským biatlonistům a třeba v roce 2006 oblékla do svetrů a čepic i českou reprezentaci na zimních olympijských hrách.

„Známe jednoho Čecha žijícího v Kanadě, který tam naše čepice dovážel a s biatlonovou reprezentací se domluvil,“ říká Mahulena Pertlová, spoluzakladatelka rodinné firmy.

Pertlovi začínali s výrobou doma na koleni, dnes prodají ročně čtvrt miliónu kusů čepic nebo svetrů (snímek vpravo v pozadí). Oběma manželům ve vedení firmy pomáhají i jejich děti. Vlevo dcera Klára, vpravo syn Adam.

Pertlovi začínali s výrobou doma na koleni, dnes prodají ročně čtvrt miliónu kusů čepic nebo svetrů. Oběma manželům ve vedení firmy pomáhají i jejich děti. Vlevo dcera Klára, vpravo syn Adam.

FOTO: Roman Černý

Původním povoláním je logopedka, její manžel Jiří zase muzikant, který dělal kapelníka třeba Karlu Černochovi. Profese hodně vzdálené od oděvnictví, přesto právě v tomto oboru, o němž se už dvacet let říká, že skomírá, shodou různých okolností prorazili.

Bylo to v roce 1988, kdy Pertlová na mateřské dovolené upletla dětem několik čepic, a protože ji to bavilo, začala zásobovat i své známé. Po revoluci pak s rodinou rozjela výrobu naplno.

Povolání muzikant nebylo podle devětapadesátiletého Jiřího Pertla do podnikatelských začátků úplně na škodu. „Za minulého režimu jsem jako kapelník musel skupině shánět a domlouvat vystoupení, zatímco zaměstnanec ve firmě měl práci danou. To mě vyškolilo k tomu, abych se s nástupem podnikání o sebe uměl postarat.“

FOTO: Roman Černý

Dnes zaměstnávají šestadvacet lidí, vyrábějí výhradně v Česku, čímž dávají práci místním lidem, a svoje výrobky s typickými norskými vzory vyvážejí do pětadvaceti zemí. Navíc zůstali ryze rodinnou firmou, protože v managementu pracují nejen oba manželé, ale i dcera a syn se svými partnery.

V čem tkví jejich úspěch, že dokázali růst v době, kdy u nás končily oděvní firmy jedna za druhou, v tom má Mahulena Pertlová jasno: „Našli jsme díru na trhu. Vyrábíme úzce specializované věci, které u nás nikdo moc nedělá, a myslím, že je děláme dobře.“

Pletené originály

„Hledat díry na trhu je nutné,“ potvrzuje Jiří Česal, výkonný ředitel Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu. Je to jeden ze způsobů, jak se v tomto kdysi silném odvětví prosadit. Údaje asociace mluví jasně – před revolucí v něm pracovalo zhruba čtvrt miliónu lidí, dnes je to kolem čtyřiceti tisíc. Ještě před deseti lety u nás bylo skoro osm stovek textilních a oděvních firem, dnes asi polovina.

Po letech poklesu mírně stoupají jen celkové tržby v oboru – loni to bylo kolem 45 miliard korun. Mnoho ze zaniklých firem vyrábělo klasickou konfekci a s tou se dnes levným oděvům z Asie, kde si ovšem zpravidla nechávají šít i známé nadnárodní řetězce, nedá cenově konkurovat. Ostatně, Jiří Česal tento trend dokazuje sám na sobě odpovědí na otázku, kde byl vyroben jeho oblek: „To je česká firma. Bohužel už neexistuje.“

Osobně si myslím, že to nejhorší má obor za sebou, říká Jiří Česal, výkonný ředitel Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu.

Osobně si myslím, že to nejhorší má obor za sebou, říká Jiří Česal, výkonný ředitel Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nástup konkurence neznamenal pro firmy jen postupný konec, ale pro některé i nový začátek. Svou malou firmu na výrobu kusových a malosériových pletených oděvů rozjela před jednadvaceti lety i Dorota Kubešová z Ostravy. „Oni tu ještě nějací čeští výrobci jsou?“ ptá se ironicky.

„Odjakživa nakupuju přízi z Česka, sami si všechno vyrábíme. Tak by měla vypadat česká firma.“ Ani ona není vyučená v oděvním oboru, ale v technickém, což bere jako výhodu, protože si všechny stroje umí opravit sama.

„Začala jsem, když jsem byla nemocná, a jako akční člověk jsem nechtěla být jen tak doma. Pořídila jsem si pletací stroj a sama jsem začala vyrábět, nejdřív pro své známé,“ popisuje klasické začátky, z nichž se vyšvihla až svého času ke dvaceti zaměstnancům.

Navrhuje a vyrábí pletené vesty, svetry, tuniky. Všechny kusy jsou originály, což je lákavé pro zákaznice, které se chtějí odlišit. Kubešovou rozčilují hlavně obchodníci, kteří chtěli vydělat na levném zboží z Číny, ale když zákazníci opět začali žádat kvalitu, stýskají si, že českých výrobců ubylo. Přesto zůstává optimistkou. „Uvidíme, jak to půjde dál. Ale s prací neskončím, to bych asi brzo zestárla.“

Svůj malý stánek měla na veletrhu Styl v Brně i Dorota Kubešová. K českým výrobcům se hrdě hlásí, zvlášť proto, že takových u nás už moc není.

Svůj malý stánek měla na veletrhu Styl v Brně i Dorota Kubešová. K českým výrobcům se hrdě hlásí, zvlášť proto, že takových u nás už moc není.

FOTO: Jan Handrejch , Právo

České oblečení v Africe

Podle Jiřího Česala se jen málo z více než čtyř set výrobců věnuje klasické konfekci. Lépe se nám daří třeba ve výrobě látek, ale nejvíc v oboru technických textilií, náročných svou výrobou i použitím. „Ochranné a pracovní oděvy, zdravotnické materiály, uniformy, textilie s pokročilou nanopovrchovou úpravou,“ vyjmenovává.

A dají se najít i další firmy, které vsadily na trochu jiný sortiment. Pokud vás překvapuje, že kanadští sportovci nosí české čepice, pak možná ještě víc překvapí, že bohaté africké ženy nosí šaty z brokátu vyrobeného v broumovské firmě Veba. Tu známe jako výrobce povlečení nebo ručníků, do Afriky vyvážela už za minulého režimu, ale výrazně se na ni orientuje posledních zhruba deset let.

„Brokát je bavlněná žakárská tkanina, což znamená s vytkanými motivy, vysoké konstrukční i materiálové kvality, vyráběná z egyptské bavlny, což je nejlepší bavlna na světě,“ popisuje devětadvacetiletá Nikola Hauerová. Ve Vebě pracuje na pozici prodejce se specializací na nové trhy, především centrální Afriky, a v době rozhovoru se zrovna chystala do Maroka.

Firma Veba vsadila na Afriku. Zástupkyně firmy Nikola Hauerová (vpravo) při jednání s Adenihun, majitelkou obchodu s textilem v Nigérii, a vedoucí pražského exportu Janou Mašínovou.

Firma Veba vsadila na Afriku. Zástupkyně firmy Nikola Hauerová (vpravo) při jednání s Adenihun, majitelkou obchodu s textilem v Nigérii, a vedoucí pražského exportu Janou Mašínovou.

FOTO: archív Nikoly Hauerové

„V Africe jsem tak čtyřikrát ročně, obvykle na týden až deset dní.“ Poprvé se tam ocitla už během studií na vysoké škole, a jak říká, Afrika je jiný svět – i z obchodního hlediska.

„Afričané jsou velmi tradiční, vybudování dobrého obchodního vztahu může trvat i několik let. Látky dodáváme obchodníkům s textilem i rodinám, které se prodejem textilu zabývají i několik generací,“ vysvětluje.

Je to trochu dobrodružství, protože obchodní jednání někdy probíhají přímo na tržišti pod širým nebem, jindy třeba v honosné kanceláři plné fotek rodinných příslušníků. A někdy naopak v sídle firmy v Broumově. Česko díky Vebě patří vedle Německa a Rakouska k nejúspěšnějším vývozcům brokátu a podle Hauerové se snaží i o to, aby zákazníci v Africe věděli, že je to česká firma.

Jeden z modelů z brokátu firmy Veba ušitých pro Afriku.

Jeden z modelů z brokátu firmy Veba ušitých pro Afriku.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak poznat „naši“ značku

Běžný zákazník v nákupním centru mnohdy ani nepozná, odkud které značky pocházejí. Že si český výrobce zvolí anglický název, je pochopitelné, pokud chce uspět i v cizině, ovšem někdy je za tím i snaha neodrazovat předem ty zákazníky, kteří mají vůči českému oblečení předsudky. Až při nákupech narazíte na sportovní a outdoorové značky Bushman, Hannah, Envy, Husky nebo Loap, vězte, že jsou naše – české.

Tedy české do té míry, že u nás mají obvykle sídlo firmy, marketing, popřípadě design a vývoj. Většinu svých výrobků si ovšem nechávají šít v Asii, protože jinak by, jak samy tvrdí, s cenami na trhu neuspěly. Pak jsou firmy jako Pleas, tradiční výrobce prádla z Havlíčkova Brodu, který u nás zaměstnává stovky lidí, ale patří izraelským majitelům…

„Trh je globalizovaný a původ zboží dnes nehraje takovou roli. Dělat všechno jen v Česku není možné a možná by to ani nebylo správné. Důležité je spolupracovat se zeměmi, které jsou technicky nejpokročilejší,“ míní Jiří Česal.

Módní přehlídka na veletrhu Styl v Brně.

Módní přehlídka na veletrhu Styl v Brně.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak ukázala naše anketa mezi návštěvníky veletrhu Styl v Brně, pro zákazníky není původ oblečení zase tak důležitý. „Je mi to jedno a nestuduju, co je napsáno na visačkách,“ říká pětadvacetiletá Nikol, která pracuje v modelingové agentuře.

Čtyřiatřicetiletá Dana provozovala obchod s plavkami a přiznává, že až na jednoho výrobce brala plavky jen ze zahraničí. „Vypovídá to o kvalitě a taky o střihu. Z Česka se mi nic nelíbilo, v tomhle odvětví zkrátka u nás výběr nebyl.“

Pro čtyřiadvacetiletou Jitku je na prvním místě kvalita. „Primárně nepůjdu nakupovat oblečení, které chci nosit dlouhodobě, k Vietnamcům, protože předpokládám, že nebude kvalitně ušito.“ Původ zboží pro ni hraje roli jen za jistých okolností. „Když to bude vyrobeno v Česku, tak tomu dám přednost v případě, že to bude provedením i cenou srovnatelné s oblečením ze zahraničí.“

Do Číny by se mi nechtělo

Patriotismus může být kromě zákazníků důležitý i pro majitele firem. „Mně by se do Číny ani jiných levných destinací jezdit nechtělo. Pak už by to podle mě ani nebyla česká firma,“ říká Jan Sluka, jednatel firmy Arikos, která ve Strážnici vyrábí pánské košile. Navíc cítí zodpovědnost za 85 lidí, které zaměstnává, byť mnozí jiní manažeři se zrovna na tohle příliš neohlížejí a výrobu přesouvají tam, kde je levněji.

Jan Sluka vede firmu Arikos ze Strážnice, která vyrábí pánské košile. Je jednou z těch, které ještě drží výrobu v tradiční textilní oblasti.

Jan Sluka vede firmu Arikos ze Strážnice, která vyrábí pánské košile. Je jednou z těch, které ještě drží výrobu v tradiční textilní oblasti.

FOTO: Jan Handrejch

Devětačtyřicetiletý Sluka vystudoval na univerzitě v Liberci obor oděvnictví a výroba oděvů a v roce 1987 nastoupil do tehdejšího národního podniku Šohaj Strážnice. Po revoluci se firma rozpadla na několik menších následovníků; Arikos v čele se Slukou je jedním z nich. Většinu produkce vyrábí pro svého rakouského partnera, ale na český a slovenský trh dodává i výrobky pod svou značkou.

„Vyrábíme i košile na míru, které si poskládáte podle svých představ, a do tří týdnů vám je vyrobíme i s monogramem,“ říká Sluka. Šití oděvů na míru, to je další část odvětví, kde se několika firmám slušně daří, protože zákazníci jsou ochotni za dobře padnoucí oblek i dobře zaplatit. Snaha pokračovat i v dnešní době s vlastní výrobou oděvů v Česku je nicméně podle Sluky obtížná mise.

„Náklady rostou, ceny se snižují a taktiky některých řetězců jsou pro nás v podstatě likvidační. Když udělají akci a dají košili za 150 korun, lidé se pak domnívají, že můžou chtít za 150 korun jakoukoli košili, ale už neřeší, jak je vyrobená a jak dlouho vydrží.“

Pánské košile firmy Arikos.

Pánské košile firmy Arikos.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Za naléhavý považuje i fakt, že současné švadleny stárnou a děvčata se k šicím strojům nehrnou.

Poslední, kdo to bude umět

Jakkoli je pohled na současnost textilního a oděvního průmyslu v některých ohledech alespoň nadějný, z pohledu na oděvní obory na středních školách se dělá smutno.

Například na střední škole Art Econ v Prostějově, jenž býval oděvní velmocí, nemají v oborech tradiční krejčí a oděvní technik už několik let po sobě ani jednoho studenta. Stejné je to na Střední škole oděvní a služeb ve Vizovicích. Zástupkyni ředitele Michalu Fabiánovou to nepřekvapuje: „Když se sem začaly dovážet levné oděvy ze zahraničí, děvčata zjistila, že cena zipu může tvořit polovinu toho, co stojí bunda někde na tržnici, tak si řekla: Proč bychom se to měly učit?“

Jednou ze škol, kde krejčovství přežívá, je Integrovaná střední škola Františka Melichara v Brandýse nad Labem, kde je ve třech ročnících deset žákyň. „Vysvětluju holkám, že budou jedny z mála, co to budou umět,“ říká jejich mistrová Lenka Hanzlová.

Děvčata se na škole naučí vše, co souvisí s dámskými oděvy. „Nejen je ušít, ale i zkonstruovat, vytvořit střih, udělat modeláž podle technického nákresu.“ Zájem o krejčové tu podle ní pořád je a ptají se na ně i z módních salónů nebo butiků, kde potřebují upravovat třeba svatební šaty.

Osmnáctiletá Světlana je jednou z mála budoucích krejčových. Podle mě je výhoda umět si na sebe něco ušít, říká.

Osmnáctiletá Světlana je jednou z mála budoucích krejčových.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Když je holka šikovná, tak se tím dá uživit,“ myslí si Terezie Paulyová, jedna z žákyň. K oboru ji přivedla babička, která pracovala jako krejčová, a Terezie jí odmala pomáhala.

„Podle mě je výhoda si umět na sebe něco ušít. Je to domácí kvalita.“ Na otázku, jaké oděvy už zvládne zhotovit, odpovídá: „Všechno. Na co si vzpomenu.“ Jedinou nevýhodu vidí v tom, že z téhle práce bolí záda.

Její spolužačka Světlana Jurčenko se na školu přihlásila díky kamarádce, která sem taky chodila, a přiznává, že už jako malá šila oblečky na panenky. O budoucnost se tolik nebojí: „Chci jít ještě na nástavbu a pak se uvidí. Dneska je málo dámských krejčových, a co koukám na internetu, tak je pořád někde shánějí.“

Jiří Česal věří, že potenciál pro růst textilního a oděvního průmyslu u nás je. A hodně záleží právě na schopných pracovnících, kteří tu budou vyrůstat „Osobně si myslím, že to nejhorší má obor za sebou, ale protože je hlavně exportní, bude záležet na tom, v jaké situaci budou trhy, kam vyvážíme. Pokud budou mít firmy šikovné designéry a solidní obchodní oddělení, věřím, že se prosadí.“