Hlavní obsah

Sabina Remundová: Chci věřit, že svět má naději

Právo, Věra Keilová

Loňský rok pro ni nebyl jednoduchý. Jen co starší dcera Ivy Janžurové a Stanislava Remundy oslavila čtyřicáté narozeniny, odešel jí tatínek. Přesto říká, že kromě smutku a starostí zažila i mnoho krásného. Herečka a scenáristka se věnuje svým dětem Adince a Vincentovi a ještě si najde čas na psaní i hraní. A nevzdává se naděje, že se podaří obnovit jejich rodinné divadlo…

Foto: Milan Malíček, Právo

Sabina Remundová

Článek

O jakém povolání jste snila jako malá holčička?

Ve věku mých dětí jsme se sestrou plánovaly, že budeme mít farmu se zvířátky. Později jsem chtěla být spisovatelkou. Teď mě občas napadne, že by se to dalo hezky propojit. Zatím to jsou jen sny.

Tvrdíte, že vaše hlavní kariéra je kariéra matky, ale děti jednoho dne dospějí. Co u vás v prioritách následuje za rodinou?

Neříkám, že mou hlavní kariérou je kariéra matky. Dnes je to ale tak nastavené, že je třeba se s dětmi hodně učit i doma, navíc mají různé kroužky a já jsem řídící jednotkou a organizátorem všeho, co se kolem nich děje. To všechno si žádá čas a nervy, prostě výdej energie, která se nedá ošidit, protože každá chyba se vrací jako bumerang. Můj muž hodně a stále pracuje a rodina je tedy na mých bedrech. A co se týká budoucnosti, radši se budu aktivně zabývat dneškem než plánovat, co bude, až děti jednou vyrostou.

Vnímáte své čtyřicátiny jako mezník?

Nebyl čas soustředit se tou dobou na sebe a své prožitky. Táta zemřel tři dny po mých a dva dny po maminčiných narozeninách. Doba, která od té doby uplynula, byla plná emocí. Ale se vším smutkem a starostmi spojenými s odchodem táty jsem zažila i mnoho krásného a při svých čtyřicátinách jsem se cítila živější a chvílemi snad i mladší než v minulosti.

Na mezníky moc nemyslím. Spíš se snažím být v některých ohledech moudřejší. A když se mi to náhodou nedaří, nezlobím se na sebe a snažím se dál. Konejšivé vnímání radostných maličkostí, nová přátelství a mít ráda i sama sebe kromě všech blízkých - to jsou některá z mých životních úsilí, která si v posledním čase uvědomuji.

Jaká je vaše maminka jako babička, a sestra jako teta?

Já mám kolem sebe samé milé lidi. Jediný problém je, že žijeme ve velkém fofru, máme spoustu povinností a závazků a jeden druhého si užijeme málo. Babička je moc hodná, něžná a laskavá, ale já se ji snažím chránit a šetřit její síly, a tak jí svá temperamentní děťátka moc často na starost nedávám. Tea čeká své třetí dítě a my si ho asi budeme brzy půjčovat na mazlení.

Teď se zatím mazlíme s jejich pejskem Dorotkou, pak si půjčíme miminko. Smějeme se, jak to máme hezky zařízené a naplánované.

Foto: ČTK

S režisérkou Alicí Nellis (uprostřed) už spolupracovaly na několika projektech, z nichž nejznámější jsou filmy Výlet a Tajnosti. Vpravo sestra Theodora s maminkou.

Pracujete dále jako scenáristka? Jaká témata vás nejvíc lákají?

Všichni dnes bojují o čas. Nejsem výjimka, ale nevzdávám se. Mám lehoučký notebook a není problém jej vytáhnout na hodině klavíru, tenisu, na chalupě, mívám ho puštěný v kuchyni… Jenom do sprchy si jej vzít nemůžu a zrovna tam jsem zatím vždycky dostala ty nejlepší nápady. To potom utíkám mokrá v ručníku rychle zaznamenat, co mi blesklo v hlavě.

Vaše rodinné divadlo mělo pauzu, budete v něm ještě pokračovat?

Doufám, že ano. Snažím se o to. Ale s maminkou hrajeme krásnou hru Na mělčině v pražském divadle Kalich i na zájezdech v různých městech naší republiky. Příležitostně filmuji, ale největší měrou se chci zabývat psaním.

Hereckým projevem jste mamince velmi podobná. Tolik vás ovlivnila, nebo to jsou geny?

Vážím si jí a obdivuji ji nejen jako herečku, ale především jako člověka. Podobné si jsme stejně jako jiné dcery svým matkám. Ale byly i jiné vlivy, které ovlivnily můj způsob herectví. Přinejmenším táta. Mnoho čtenářů si určitě vzpomene i na jeho skvělé herecké výkony.

Jak vás rodiče vychovávali? Kdo byl přísnější a co vidíte jako největší vklad, který vám dali do života?

Doma jsem byla šťastná a rodiče mi dávali najevo svou lásku. V přísnosti se nějak doplňovali, ale hlavně byli citliví a hodní. Vždycky mi byli oporou a svým příkladem mě inspirovali i jako maminku. Dá se říct, že to je jeden z nejdůležitějších vkladů do života. A taky si myslím, že jsem docela pracovitá a nejsem v žádném ohledu líná.

A vy a vaše děti?

Jak jsem říkala, manžel hodně pracuje, takže jsem s dětmi často sama. Přesto se snažím, aby měly s tátou hezký vztah a vzájemně se neodcizili. Ale také jim vědomě dopřávám další mužské vzory. Zvlášť pro syna je určitě důležité, aby kolem něj nebyly jen samé ženské.

Co se týká výchovy - snažím se s nimi mluvit velmi otevřeně a upřímně, nepoučovat je, spíš vyprávět o svých chybách i dětských strastech. Představovala jsem si, že základní školství bude pro mě jako rodiče a také pro děti trošku snazší, ale naopak cítím velký tlak. Přestože se opravdu snažíme, stále je to jakoby málo. Je to tak správně?

Chci, aby děti začaly přemýšlet o svém životě i o tom, jak jej mohou ovlivnit samy, a aby se učily, protože chtějí něco znát, ne proto, že musejí. Mám je moc ráda, ale znám i jejich slabiny a moc si přeju, aby byly šťastné.

Foto: ČTK

S manželem Adamem Pitrou, filmovým a divadelním architektem.

Jak jako matka hodnotíte současný společenský vývoj?

Chtěla bych věřit, že můj úzkostný pocit pramení jen z množství informací, které jsou dnes snadno dostupné. Přeju si, aby moje děti měly šanci na šťastný život a měly svoje děti, které budou také šťastné. Chci věřit, že svět má naději.

Je současná doba příznivá pro divadlo a pro původní tvorbu? Co se z vašeho pohledu změnilo?

Jak se mění svět, mění se i diváctvo. Konkrétně hra Na mělčině je velmi krásně přijímaná diváky všude, kam s ní přijedeme. Mám moc hezké reakce od diváků, dopisy i zprávy přes Facebook. Doufám, že stále bude pro koho hrát a psát hry. Dnešní svět má obrovské množství možností, ale divadlo přináší kouzlo setkání živých lidí na jevišti s těmi v hledišti. Příběh vyprávěný právě teď, který je neopakovatelný a jedinečný. Snad ten zázrak nezmizí.

Zmínila jste se o svém filmování - u jakých filmů nebo u čeho se nejvíc zasmějete?

Teď se nejvíc zasměju, když s dětmi koukáme na některý ze starších filmů, kde hraje naše babička Ivuška. A nejvíc se vždycky zasmějeme, když se na ně díváme společně.

Nedávno jste začala hrát tenis a úspěšně zhubla. Stále hrajete?

Ano, hraju pořád. Tenis je pro mě únik od starostí a také radost z pohybu. Nejméně jednou týdně se snažím nastoupit na kurt. Vždycky přicházím se slovy, že dneska se budu šetřit, že mě bolí to nebo ono, ale trenér už mě zná. Zasměje se a s typickým mávnutím mi dá najevo, ať už nemluvím a že jdeme hrát. Většinou po chvilce na všechnu bolest zapomenu a jdu do toho naplno. Chemie udělá své a tak jsem za chvíli nejen červená jako rajče, ale díky hormonům štěstí endorfinům se najednou usmívám na celý svět a je mi dobře celý den.

Foto: Richard Kocourek

V úspěšném představení Na mělčině pražského Divadla Kalich hraje se svou maminkou Ivou Janžurovou (zleva), Miroslavem Vladykou a Barborou Munzarovou.

Do čeho se ještě vrháte, když si potřebujete odpočinout a nabrat nové síly?

Jezdím na chalupu a dělám všechno kolem domu a zahrady. Chodíme s dětmi přes les navštěvovat tři kobylky a jejich pánovi dělám dohazovačku. (smích.) Je to milý, hezký, inteligentní a zajištěný muž, který miluje své koně a ostatní zvířata, je velmi pracovitý, má včely, je mu 38 let a žije na Písecku. Paní a slečny se mi mohou hlásit písemně do divadla Kalich.

Není to poprvé, kdy mě napadlo nějakému kamarádovi nebo kamarádce pomoci nalézt lásku. Zatím jsem úspěšná nebyla, ale nevzdávám to. Na chalupě jsem byla s dětmi i téměř celé loňské léto. Bylo moc krásné, protože bylo klidné. Pořád jsme byli venku. Koupali jsme se a věnovali se obyčejným věcem. Děti byly šťastné, když mohly pomáhat sušit seno, jezdily na traktoru, vařili jsme sýr, topili v kamnech…

Také jsme s obdivem sledovali, jak z kmene vzrostlého dubu kamarád vyrobil postel. Těšili jsme se z vůní a ze všech maličkostí. Možná právě proto, že nedlouho předtím mi zemřel táta a jedinou obranou před smutkem bylo každodenní uvědomování si všech radostných drobností.

Jak jste náročné období spojené s odchodem vašeho tatínka překonali?

Těžký byl ten dlouhý čas, kdy táta odcházel. Kdy bojoval s nemocí a potřeboval stále víc pomoci. Hlavně maminka byla jeho andělem strážným. Moc mu pomáhala a byla mu stále nablízku. Nedá se říct, že bychom teď něco měli za sebou uzavřené, překonané.

Táta není, ale pořád to je, jako by byl s námi. Každý po svém střežíme jeho památku a stále na něj myslíme. Moje děti vzpomínají na dědečka tak často, že mě to nepřestává překvapovat. Kdybychom, jak říkáte, náročné období „překonali“, něco by skončilo, takhle v nás náš Sláveček žije dál.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám