V čem se od roku 1987, kdy jste do televize nastoupila, vaše práce změnila?

Když odhlédnu od té nejpodstatnější změny – listopadu 89 – pak se hlavně zrychlila a technicky zdokonalila. Když jsem před patnácti lety dělala regionální zpravodajku, měla jsem obrovský mobilní telefon s anténou a příspěvky jsem nosila na kazetě na liberecké autobusové nádraží, odkud se vozily do Prahy.

Ovlivnila technika i způsob moderování?

Virtuální studio dnes poskytuje úplně jiné možnosti. První volby jsem dělala z velkého studia na Kavčích horách – byla tam jedna velká obrazovka a lidé, se kterými jsme si s tehdejším kolegou Janem Němcem povídali. Teď obklopují moderátora dotykové plazmové obrazovky, spousta grafiky, lišty s informacemi a další vymoženosti. Nechci ale vypadat jako televizní bard ronící slzy, že už to není, jaké to bývalo, a je mi jasné, že se budu muset přizpůsobit dalším změnám v podobě televizního zpravodajství. Zvládla jsem to už ostatně několikrát – a ani jsem nemusela překonávat nějakou nechuť.

V čem se práce ve virtuálním studiu změnila v osobním přístupu?

Pro mě v ničem. Představuji si určitého diváka, který se dívá na Události a chce se něco dozvědět. A je mu jedno, jestli vysíláme z klasického, nebo z virtuálního studia.

Změnila se za ta léta čeština, která zní v televizním zpravodajství?

Určitě. Před několika lety jsme si řekli, že Česká televize by měla být jakýmsi jazykovým světlonošem a měla by se pokusit dostat do mluveného projevu slova, která se někomu mohou zdát nespisovná, ale už spisovná jsou, protože jazyk se posunul a vyvinul. O každý takový pokus vedeme debaty s našimi jazykovými korektory, zda to je přípustné.

Někteří diváci reagují popuzeně, řekneme-li lidi místo lidé nebo Američani místo Američané. Podle mě není jazyková hyperkorektnost znakem serióznosti.

Marcela Augustová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vy jste v příklonu k hovorové češtině byla vždy přímo průkopníkem…

Z mé strany to bylo cílené. Hovorová forma češtiny není přece nepřípustná. Velký spor jsme třeba s kolegou režisérem vedli o halíř – haléř. V osobním kontaktu asi málokdo řekne nebo spíš řekl: stálo to šest korun a padesát haléřů. Řekne halířů. A z televize to zaznít nesmí?! V tom vidím jazykové pokrytectví.

Od loňska moderujete na rozdíl od všech jiných televizních stanic večerní zprávy vestoje a ještě u toho popocházíte. Jsou na to smíšené reakce. Jaká byla ta vaše?

Moderování vestoje a v pohybu mi vyhovuje. Jsem však toho názoru, že obsah je důležitější než forma.

Vůbec se mi nelíbí staromódní usedlé kostýmy, do kterých vás oblékají. Vám ano?

V civilu odjakživa chodím sportovně oblečená, tohle je pro mě pracovní oděv. Vysloveně nesnáším jen jedno z těch asi patnácti sak a stylistky se snaží dávat mi ho co nejméně. Jde o souhru několika lidí, kteří by k sobě měli ve studiu nějak ladit, a tak se to snažím nekomplikovat nějakým svým frfňáním.

Náplň práce jste v televizi změnila několikrát, vizáž nikoli…

Myslím, že člověk si musí zachovat určitou míru vlastního rozhodování – do některých věcí si prostě nenechám mluvit. Podřídila jsem se v oblečení, ale kdyby mi řekli, že mám mít drdol nebo si nechat odoperovat oči a nenosit brýle, tak bych řekla díky, ne.

Kolik brýlí máte?

Nemám jich zase tak moc, ale dají se u nich měnit postraničky. Vybírám si je podle toho, jaké mi naordinují oblečení.

Co vás na vaší práci baví nejvíc?

To, že je pokaždé jiná. Baví mě rozhovory se zajímavými lidmi, hlavně mimo politickou scénu. Politici si totiž zvykli, že ať se novinář ptá na cokoli, odpovědí, na co chtějí oni. Je občerstvující mluvit s někým, kdo opravdu odpovídá na vaši otázku. Ráda třeba vzpomínám na rozhovor s vědkyní Blankou Říhovou.

Co vás naopak otravuje?

Některá témata se na můj vkus příliš často recyklují, posun pro běžného diváka je v nich skoro neznatelný. Může pak mít pocit, že se opakujeme. Mám třeba na mysli témata jako ceny v obchodech a jak Češi šetří.

Už čtrnáct let moderuje zábavný charitativní pořad Kuře aneb Pomozte dětem, na který během roku navazují informativní šoty o průběhu a výsledcích sbírky.

Už čtrnáct let moderuje zábavný charitativní pořad Kuře aneb Pomozte dětem, na který během roku navazují informativní šoty o průběhu a výsledcích sbírky.

FOTO: archív ČT

Jak dalece pouštíte do moderování emoce?

Myslím si, že ve zpravodajství se s nimi má šetřit. Nelíbí se mi, když se do toho někdo moc pokládá. Považuji za součást moderátorovy profesionality, že mu nebudou tryskat slzy. Když jsem třeba hlásila, že umřel náš kolega Marek Dobrovolný, byl to hrozný okamžik. Ale není žádoucí, abychom se před kamerou rozbrečeli, jakkoli by se nám chtělo.

Proto ráda moderuji charitativní pořad Pomozte dětem – tam emoce patří a mohu si to vykompenzovat. Kuře dělám od samého začátku, čtrnáct let. Je to projekt, který se vine celým rokem. Když se uzavře sbírka, zasedá výběrová komise, která určuje, kam se peníze dají, průběžně se pořádají doprovodné akce.

Sledujete zpravodajství jiných televizí?

Mám určité povědomí, ale denně ho rozhodně nesleduji. Člověk si má od televize zachovat zdravý odstup. Na jednu stranu to je svět, který mě baví, ale na druhou stranu svět, kde člověk snadno propadne pocitu, že všechno ví a je nejchytřejší ze všech – což je známka blbnutí.

Patříte v České televizi ke služebně nejstarším moderátorům. Nepřemýšlela jste někdy o změně působiště?

Občas si připadám, že mám na sobě inventární číslo. (smích) Nikdy jsem jinde než ve veřejnoprávním médiu nepracovala. Navzdory všem výhradám, které člověk může mít, vnímám ČT jako místo, kde můžu svou práci dělat nejvíc podle toho, co odpovídá mým představám.

Co vás tam přivedlo?

Jako studentka jsem byla na praxi v rozhlase, uváděla jsem Studio mladých, Mikrofórum a pořad pro děti Domino. Odtamtud mě doporučili do vysílání pro děti v televizi.

Jaká byla vaše první zpravodajská zkušenost před kamerou?

Bylo to ještě na škole. Točili jsme reportáž z Vulkánu v Hrádku na Nisou, kde se vyráběly prezervativy. Dost jsem se s tím potýkala a natáčeli jsme to hodně dlouho. A redaktor, který mě měl na starost, pořád nebyl a nebyl spokojený. Prostě oboustranné trápení.

Během studia jsem začala uvádět pořad pro děti Vlaštovka: ocitla jsem se tam v osmnácti letech a brala jsem to jako příležitost porovnat to, co jsem se učila ve škole, s praxí. Některým učitelům na fakultě se to nelíbilo, nemám červený diplom, ale našla jsem si svoje místo. Po roce 1990 se redakce pro děti transformovala v tvůrčí skupinu a dostala jsem prostor, abych si vymyslela svůj vlastní publicistický pořad. Jmenovalo se to Šus.

Hodně diváků si vás pamatuje z mezinárodní soutěže Hry bez hranic…

Narodil se mi tehdy druhý syn, přišlo mi vhod, že to pokaždé byly tři měsíce intenzívní práce, kdy mi s hlídáním pomohla mamka, a pak jsem měla na oba kluky dost času. Potom jsem jednoho dne potkala na Kavčích horách produkční z liberecké redakce zpravodajství, která se mě ptala, zda nevím o někom, kdo by k nim šel. Řekla jsem, že ano. A odešla jsem do Liberce.

Nelitovala jste?

Vůbec ne, byla to pestrá práce: jeden den jsme sledovali návštěvu vrcholného politika, druhý jsme točili hluboko v Jizerkách. Mělo to velký rozptyl, a to mě bavilo.

Pak jste v kariérním žebříčku postoupila na moderátorku hlavních zpráv…

Kariéru jsem si nikdy neplánovala a ani to nijak neprožívám. Mezi pozicí redaktora, krajánka nebo moderátora vlastně není tak velký rozdíl, jak se zdá. V televizi jste kolečko ve velkém stroji, jeden bez druhého se neobejde. Je to vrcholně týmová práce.

Jejím tradičním spolumoderátorem je Tomáš Hanák.

Jejím tradičním spolumoderátorem je Tomáš Hanák.

FOTO: archív ČT

Jak vás vybrali?

Někdy v létě 1998 jsem jela na tenis, zavolal mi ředitel zpravodajství Zdeněk Šámal a nabídl mi, zda bych nechtěla o víkendech moderovat Události. Vedle krajánkování. Prošla jsem pilotním vysíláním a od září jsme pak začali moderovat ve dvojici s Jiřím Janečkem. Postupně se ale ukázalo, že to nejde s prací krajánka skloubit. Hodně času jsem trávila v Praze a začaly se mi trhat nitky místních kontaktů.

Do Prahy jste se však nepřestěhovala…

Asi šest let jsem v Praze bydlela, oba kluci se tu narodili. Pak jsem se dostala do dost divoké osobní situace, kdy jsem sebrala děti a odjela za rodiči do Liberce. Teď bydlím v Hodkovicích nad Mohelkou, kousek od Liberce. S manželem jsme se rozhlíželi po nějaké chalupě. Jednu jsme si tam vytipovali, ta sice nevyšla, ale líbilo se nám tam, a tak jsme se tam nakonec usadili natrvalo.

V čem jsou výhody a nevýhody dojíždění?

Nevýhoda je, že člověk rychle střídá auta, projede dost peněz a musí si pořád nechávat časovou rezervu. Výhoda je, že si ráno můžu sednout rovnou na kolo, nemusím ho nakládat na nosiče a někam se s ním přepravovat. Na sjezdovky na Ještědu to máme čtvrt hodiny. Hrajeme tenis, učíme se golf. Líbí se mi být pořád venku.

Vaši synové bydlí s vámi?

Starší Lukáš už se osamostatnil – mladší Kryštof má před sebou maturitu a žije s námi.

Jak se dívají na vaši práci?

Občas jim vadilo, že mě lidé poznávají. Hlavně Lukášovi, který je po tátovi tichý, hloubavý introvert.

Byla jste třikrát vdaná, ale jméno jste si nikdy nezměnila, že?

Jeden čas jsem se jmenovala Hofmanová, ale pak jsem seznala, že to bylo celkem zbytečné měnit, a vrátila jsem se k rodnému příjmení Augustová. Pro někoho je pravda zvláštní, že se všichni jmenujeme jinak: oba kluci, já i manžel.

Krachovaly vám vztahy kvůli vaší profesi?

Roli to hrálo snad jen v případě třetího partnera. Spíš než popularita to byla nevyzpytatelnost povolání krajánka: když jsem měla být doma a chystat večeři, musela jsem se kolikrát sebrat, nechat mu tam dva malé kluky a odjet někam točit. Vadilo mu to.

Se současným manželem jste 15 let…

Je to můj nejdelší vztah, i když manželé jsme teprve šest let. Tomáš je stavař, televizní svět mu je hodně vzdálený.

Jak si dál představujete svůj život?

Naštěstí si nemyslím, že budu do smrti moderátorkou Událostí. Už když mi to Zdeněk Šámal před léty nabídl, říkala jsem si, něco začíná a jednou to zase skončí. Moderuje-li někdo tak dlouho jako já, byl by pošetilý, kdyby nebyl připravený, že to jednou bude naposledy. ČT 24 ale nabízí spoustu možností. To je jedna z dobrých věcí ve veřejnoprávní televizi (a v každé férové firmě) – pokud se člověk chová rozumně, chová se k němu rozumně i ta instituce. Až ta současná fáze skončí, podívám se, jaké se budou rýsovat možnosti. Buď si vyberu, nebo ne.