„Vybrala jsem si porodnictví, protože je to taková optimistická, radostná medicína. I když ne pokaždé,“ říká mi Zuzana Šebíková, slovenská lékařka, která šest let strávila na misích v rozvojových zemích, zejména v Africe, v Afghánistánu a Pákistánu.

U nás a na Slovensku je jedinou gynekoložkou - porodničkou, která ve službách organizace Lékaři bez hranic pracovala v chudých oblastech celého světa. Loni, těsně před čtyřicítkou, se vrátila domů, aby se sama stala poprvé matkou.
Když nám otevírala dveře v bratislavském paneláku, kde podle svých slov byla v posledních letech vždy jen na pár týdnů, držela v náručí chlapečka tmavé pleti.

Osmiměsíční Artur, který se na nás vzdorovitě mračil, je svým způsobem památkou na léta prožitá na cestách. S otcem, Keňanem, se seznámila v Pákistánu.
„Je to můj kolega, i když ne lékař. Nevídáme se často, je zrovna na misi. Dělá tu práci dvacet let, tak těžko bude měnit životní styl,“ prozrazuje na Arturova otce devětatřicetiletá energická žena, které podle všeho odvaha nechybí.

Syn Artur nezapře geny svého otce, jehož Zuzana potkala na jedné z misí.

Syn Artur nezapře geny svého otce, jehož Zuzana potkala na jedné z misí.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Nevím, jestli jsem odvážná. Ale nejsem ten typ, co je pod tlakem vystresovaný nebo panikaří,“ tvrdí. Strach o život prý neměla ani jednou, přestože pobývala i v zemích, kam by se našinec na dovolenou rozhodně nevydal.

„Když jsem přišla do Burundi, bylo už po občanské válce, ale právě tehdy se povstalci začali znovu ostřelovat s armádou. Zrovna v místě, kde byla naše nemocnice, to padalo jen kousek od nás,“ popisuje. V Afghánistánu se dokonce musela ukrývat v bunkru.

„To se stalo předloni, když jeden pastor v Americe spálil korán. Všude byly demonstrace. Přišli až před bránu, kde měla naše mise domy, začali pálit ohně, někteří se snažili bránu vylomit. Místní komunita to odsoudila, věděla, že jim pomáháme. Ale pro demonstranty jsme byli představitelé zlého Západu. Pár hodin jsme museli strávit v bunkru, ale stejně jsem v tu chvíli myslela spíš na to, kde jsou moji přátelé a kolegové, než co hrozí mně.“

Na počátku byla romantická představa

Lékaři bez hranic fungují na základě dobrovolnictví, placeni jsou z darů a sponzorských příspěvků a dostávají jen minimální plat.

V Pákistánu se sešel národnostně pestrý tým Lékařů bez hranic. Zleva: Slovenka Zuzana, Filipínka, šéf týmu a partner Zuzany z Keni, Finka a Švédka.

V Pákistánu se sešel národnostně pestrý tým Lékařů bez hranic. Zleva: Slovenka Zuzana, Filipínka, šéf týmu a partner Zuzany z Keni, Finka a Švédka.

FOTO: archiv Zuzany Šebíkové

Pomáhají v zemích postižených přírodní katastrofou, válkou nebo v místech chybějící lékařské péče.

Zuzana na základě toho strávila půl roku v Arménii, celkem patnáct měsíců v Pákistánu, měsíc v Čečensku, rok a půl v afrických zemích Kongu, Burundi a Sieře Leone a patnáct měsíců v Afghánistánu, kde na závěr působila pod záštitou Mezinárodního červeného kříže. Cestování má ostatně v krvi od narození.

„V rodině nemáme žádného lékaře, ale můj děda pracoval v šedesátých letech jako velvyslanec v Guineji a Sieře Leone. Otec pak v rámci mezivládní pomoci učil na střední škole v Tunisku. Byla jsem malá, žili jsme v Africe asi čtyři roky.“

Že chce být gynekoložkou, věděla už v dospívání. Po vystudování lékařské fakulty v Bratislavě sbírala devět let zkušenosti v nemocnicích a ve chvíli, kdy se cítila dostatečně samostatná při operacích, si podala přihlášku k Lékařům bez hranic. Zatímco jiní lékaři odcházejí do ciziny za lepším výdělkem, Zuzaně šlo o něco jiného.

„Na začátku byla spíš moje romantická představa. Chtěla jsem hodně cestovat, zažít si medicínu v různých kulturách a podmínkách. Ten pocit, že někomu pomáháte, je pak úplně jiný,“ vysvětluje. Někteří její kolegové se netajili tím, že by na podobnou misi nejeli, její rodiče ji však podporovali. „Hlavně otec se ve mně viděl, byl na mě pyšný,“ přiznává.

Porod císařským řezem je pro Zuzanu (uprostřed) rutina. Děti takto rodila v polních podmínkách na celém světě.

Porod císařským řezem je pro Zuzanu (uprostřed) rutina. Děti takto rodila v polních podmínkách na celém světě.

FOTO: archiv Zuzany Šebíkové

Na začátek jí vybrali lehčí práci v Arménii. „S ostatními misemi se to nedá porovnat, protože v Arménii je porodnický standard dobrý. Ženy tam tradičně rodí doma s porodními bábami, i když podle zákona se to nesmí. Jenže v nemocnicích fungují úplatky a lékaři si za všechno nechávají platit. Ženy tak chodí do nemocnice jen tehdy, pokud mají zdravotní komplikace, a rodina se musí složit na nějaké všimné.“

Když se zacvičila, byla po půl roce převelena do Pákistánu, do oblasti postižené zemětřesením. Tam už bylo všechno jinak.

Čím víc dětí, tím lépe

Pracovala ve městě, kde byla zničená nemocnice a Lékaři bez hranic tam postavili provizorní zdravotnické zařízení ze stavebnicových kontejnerů. V jedné jeho části byla i porodnice.

„Byla jsem zodpovědná za chod celého oddělení, k ruce jsem měla místní sestry a asistentky a pak ještě dvě ženy, které měly ukončenou medicínu a časem jsem je naučila dělat samostatně třeba císařské řezy. Nejdřív asistovaly ony mně, pak já jim, a když měly službu ony, tak už mi pak jen volaly, když něco potřebovaly. Devět měsíců jsem fungovala dvacet čtyři hodiny denně na vysílačce.“

Náročnost práce byla dána i místní kulturou a tradicemi. Podle Zuzany jsou pákistánské ženy tak jako ve většině rozvojových zemí klidně patnáctkrát, šestnáctkrát za život těhotné, ale je zde i vysoká míra spontánních potratů z důvodu vysílení nebo špatné výživy během těhotenství.

Každá rodina, hlavně manžel, se přitom chce vyhnout císařskému řezu, protože to do budoucna může znamenat omezení počtu dětí. „Takže k nám ženu někdy donesou dost pozdě v zuboženém stavu, půlka tělíčka už trčí ven, a chtějí, abychom to dítě nějak vyndali,“ popisuje.

Zuzana se vždy snažila ulehčit místnímu personálu a zlepšit porodnický standard.

Zuzana se vždy snažila ulehčit místnímu personálu a zlepšit porodnický standard.

FOTO: archiv Zuzany Šebíkové

Důvody, proč si v Pákistánu či Afghánistánu rodiny pořizují tolik dětí, jsou přísně racionální. „Znamená to zabezpečení pro rodiče na stáří. První syn obvykle zůstává doma a stará se o rodiče až do jejich smrti.

Nemají tu důchodové pojištění ani domovy pro seniory, proto je lepší mít dětí víc, hlavně syny. Navíc je tu vysoká úmrtnost dětí do pěti let, takže rodiny počítají s tím, že když žena šestnáctkrát porodí, může z toho mít jen pět nebo šest zdravých dětí.“

Preferování synů vede i k tomu, že si kdejaký felčar pořídí do garáže ultrazvuk a rodina si k němu chodí určovat pohlaví. Když se ukáže, že je plod ženského pohlaví, rodina často předem odmítne císařský řez. V muslimských zemích k němu stejně musí dát souhlas manžel, který má navíc manželek obvykle několik. „Rodina raději obětuje dítě s tím, že se třeba příště narodí kluk, hlavně ať je žena v pořádku na další těhotenství,“ popisuje místní zvláštnosti lékařka.

Na misích se nikdy nesetkala s tím, že by se na ni jako ženu - lékařku někdo díval skrz prsty. Pacientky naopak uvítaly, že jejich porod povede žena. Ať už se pohybovala kdekoli, pokaždé se musela uskromnit, ale i tak žila v lepších podmínkách než místní lidé. „Vždy jsme měli nějakou základnu, naši logistici nám předem vybrali vhodné domy na bydlení. Jen v Pákistánu po zemětřesení jsem žila devět měsíců ve stanu.“

Vybavení některých pákistánských nemocnic, které navštívila, připomínalo spíš jatka…

Vybavení některých pákistánských nemocnic, které navštívila, připomínalo spíš jatka…

FOTO: archiv Zuzany Šebíkové

Často léčila tři nemoci naráz

Vodu pila vždy balenou nebo filtrovanou, ale pokud šlo o jídlo, nevybírala si. „Někdy byli v nemocnicích kuchaři, kteří nám vařili, ale jinak jsem vždy jedla s místními. Třeba v Africe se radši neptáte, z čeho to maso je,“ směje se.

Právě v Africe často nechápala, jak v takových podmínkách mohou ženy rodit a děti vyrůstat. Ale jejím úkolem nebylo jejich životy měnit, jen jim je pomoct trochu ulehčit. V zemích svázaných silnými tradicemi, náboženstvím, předsudky i špatnou informovaností lze běh života měnit jen těžko.

„V Sieře Leone je tabu, aby byla svobodná dívka těhotná, takže lidoví léčitelé se u nich snažili vyvolat potrat různými bylinami. Nakonec sice dívky dorazily na potrat k nám, jenže už byly otrávené z bylin a umíraly na selhávání orgánů,“ uvádí jeden z častých případů.

Těhotenství tu komplikují i nemoci. „Malárie, infekce různými parazity, meningitidy. Žena přijde s porodními potížemi, ale my u ní často musíme léčit třeba tři nemoci naráz.“ Všudypřítomným nebezpečím je také virus HIV.

Lůžkové oddělení gynekologie v kontejnerové nemocnici čítalo pouhých sedm lůžek. Ženy na zemi doprovázejí rodičky.

Lůžkové oddělení gynekologie v kontejnerové nemocnici čítalo pouhých sedm lůžek. Ženy na zemi doprovázejí rodičky.

FOTO: archiv Zuzany Šebíkové

Protože nebylo možné nechat všechny pacientky otestovat, Zuzana přistupovala ke každé tak, jako by byla nakažená. „Hygiena musí být na prvním místě, dva páry rukavic jsou nezbytnost. Opatrně nakládáme s biologickým materiálem i vším, co je zasažené krví,“ říká a dodává, že všechny zásady se snažila vštípit i svým kolegům, kteří jí na sále pomáhali.

Čtvrt hodiny po porodu jdou domů

I v Africe platí, že těhotné ženy rodí doma a do nemocnice chodí, jen pokud jsou ve vážném stavu. A někdy ani to ne. Například císařské řezy se v buši podle Zuzany dělají ve strašných podmínkách.

„Ženě se třeba tři dny v bolestech nedaří přirozeně porodit, tak rodina sežene nějaké jehly a rybářské silony, čtyři, pět chlapů ji drží a oni jí bez anestezie udělají císařský řez a zašijí. Takové ženy jsem viděla a byla to i pro mě výzva, když jsem musela otevřít břicho, které bylo třeba po pěti takových operacích.“

Zatímco u nás zůstává žena obvykle několik dní s dítětem v nemocnici, v Africe ženy odcházely třeba patnáct minut po porodu, novorozeně jen zabalily do kusu látky. V nemocnicích bývá lůžek málo a na porod za rohem čekají další pacientky.

S kolegyní z Konga, která s ní několik týdnů pracovala na misi v Pákistánu, a místním novorozenětem, které právě úspěšně přivedly na svět.

S kolegyní z Konga, která s ní několik týdnů pracovala na misi v Pákistánu, a místním novorozenětem, které právě úspěšně přivedly na svět.

FOTO: archiv Zuzany Šebíkové

Že dítě nebo matka při porodu zemřou, to je v Africe bohužel běžná praxe. „Každý týden se nám to stávalo - kvůli infekcím, krvácení nebo problémům s krevním tlakem, což je věc, která by se u nás dala díky průběžným kontrolám včas podchytit,“ upozorňuje Zuzana.

Zázrak zrození nebo mateřství jako cosi nadpozemského tedy dostává v drsné africké realitě trhliny. Pro většinu žen je narození dítěte velkým štěstím, v Africe to však může znamenat v chudém životě jen další trápení.

„Byly případy, kdy žena na porodním stole plakala a nejradši by nám dítě darovala. Nebo nás v porodních bolestech prosila, abychom jí udělali císařský řez nebo tajně sterilizaci, protože manžel by to nikdy nepodepsal,“ vzpomíná.

Takové situace podle ní nemají jednoduché řešení. „I u nás se diskutuje o tom, zda je žena v bolestech sama za sebe schopná rozhodnout.“ Navzdory těmto případům radost matek obvykle převládne. „Přijdou v zuboženém stavu, ale nakonec jsou šťastné, že se dítě narodilo.“

Návrat ji láká

Je logické, že jí po návratu připadají některé problémy slovenských těhotných žen jako malicherné, ale na druhou stranu říká, že je chápe, protože žijí v úplně jiných podmínkách. Zuzana otěhotněla na poslední misi v Afghánistánu, kvůli porodu se ale vrátila domů. S nadsázkou říká, že si díky svému synovi mohla v praxi vyzkoušet to, co zatím znala jen teoreticky.

Provizorní nemocnice, kterou Lékaři bez hranic vybudovali u pákistánského města Bagh. Nacházela se jen kousek od původní nemocnice, kterou zničilo zemětřesení.

Provizorní nemocnice, kterou Lékaři bez hranic vybudovali u pákistánského města Bagh. Nacházela se jen kousek od původní nemocnice, kterou zničilo zemětřesení.

FOTO: archiv Zuzany Šebíkové

„Rodila jsem císařským řezem a přišlo mi to celé takové úsměvné, protože jsem prožívala všechno, co jsem mnohokrát viděla u svých pacientek. V podstatě jsem byla spokojená, protože jsem zjistila, že je nijak neklamu. Všechno je opravdu tak, jak to je,“ usmívá se.

Poslední dva roky už o dítěti vážně uvažovala, věděla, že času mnoho není. „Šest let jsem jezdila z mise na misi, ale člověk se musí rozhodnout a počítat s tím, že mu to jednou bude chybět.“

Je několik „lehčích“ misí, kam může lékař vyjet i s rodinou, ale na většině míst to předpisy organizace nedovolují. V úvahu přichází varianta, že se časem odstěhuje za svým partnerem a otcem malého Artura, aby mohli žít spolu jako rodina. Další dobrodružnou misi však úplně nezavrhuje. „Uvidíme, jak to s malým půjde. Ale láká mě to.“