Nejste z toho všeho už unavená?

Vůbec ne, i když se vlastně sbírají stále stejná data, ale každá rodina je jiná, v něčem zajímavá, v každé je detektivní zápletka. A tu já musím rozplést. S každým rodokmenem se dostanu do nového regionu nebo k zajímavému řemeslu, nahlédnu do rodinných souvislostí.

Genealogie nás může zavést k dalším vědám, jako je například genetika a heraldika. Věnujeme se vývoji příjmení, křestním jménům, pomístním názvům. A když chceme poznat, jak naši předci žili, vypravíme se do skanzenů a muzeí, kde se věnují lidové architektuře, odívání, bydlení, vaření, zemědělství a řemeslům. Tuhle práci může dělat jen ten, koho to baví. Není to o počtu udělaných rodokmenů.

Přesto se zeptám, kolik jste jich sestavila?

To jsem ještě nikdy nespočítala, musím to jednou udělat.

Kde všude pátráte po informacích?

Začínáme u rodných, křestních, oddacích nebo úmrtních listů. Někde jde jen o strohý výpis, jinde získáme informace o třech generacích. Další informace hledáme v matrikách uložených na matričních úřadech, ve Státních oblastních archivech, v Archivu hl. m. Prahy a na Moravě v zemských archivech.

Matriční zápisy můžeme doplnit záznamy o předávání majetku z gruntovních knih, soupisů poddaných a dalších záznamů uložených ve státních okresních archivech. Velmi záleží na tom, zda se archivní materiál dochoval a zda najdeme v záznamech další odkaz. Sbíráme zápis po zápise a informace skládáme jako mozaiku.

Jak daleko se při pátrání můžeme dostat?

Většina z nás pochází ze selských rodů, a proto naše archivní podklady končí v období 1650 až 1680. Tedy v době po třicetileté válce, kdy se opět zakládaly matriční a gruntovní knihy. Někdy najdeme i starší knihy, například z roku 1570. Pokud byl váš předek bohatým měšťanem nebo šlechticem, můžeme postoupit ještě o sto let dál. Některé známé šlechtické rody mají své předky i potomky dobře zpracovány až do 12. století. Přehled mají i o svých levobočcích.

Co vás při bádání v naší minulosti nejvíc překvapilo?

Nejvíc mě asi zaujala četnost porodů a vysoká úmrtnost dětí. Naše prababičky běžně rodily deset i více dětí, přičemž polovina z potomků se nedožila dospělého věku. Ty ženy byly vlastně celý život těhotné!

A jejich muži většinou odešli za sezónní prací a ony byly na všechno samy. Neměly to lehké.

Také se divím, jak to všechno vydržely. Já sama mám dvě děti narozené rok a půl po sobě a vím, jak mi to dalo zabrat. Tehdejší ženy byly věřící a to jim hodně pomáhalo ve smyslu - co bůh dal, to bůh vzal. Navíc byly bezmocné vůči nemocem a epidemiím, měly nevyhovující hygienické podmínky.

Předci Heleny Voldánové - pradědeček Antonín s dcerami Jarmilou a Marií.

Předci Heleny Voldánové - pradědeček Antonín s dcerami Jarmilou a Marií.

FOTO: archiv H. Voldánové

V té době se rodilo i hodně nemanželských potomků. To je docela problém, ne?

U některých otec označen byl, ale stejně to nemusel být ten pravý. Pokud otec není uveden, linie v rodokmenu chybí. U přímé linie pak jdeme po tom, kdo předával příjmení, takže pokračujeme přes matku. Za období 400 let, kam dokážeme nahlédnout, je spousta nemanželských dětí. V sňatku jim bránil především souhlas otce nebo majetkové rozdíly.

Zpracovala jste i svoji rodinu?

Ano, ale ještě předtím, než jsem se stala genealožkou z povolání. Tehdy jsem se na svých předcích vlastně učila. Nejtěžší bylo naučit se číst staré písmo. Psané je německý kurent a tištěné švabach. To písmo se u nás používalo v letech 1760 až 1870, pak už se psalo latinkou. V období našich dědečků byl ve škole předmět krasopis, takže se zápisy v matrikách nebo v gruntovních knihách čtou bez problémů. Za cíl mám nejen zpracovat rodokmeny všech spřízněných rodin, ale hlavně rodovou kroniku.

Dají se švabach nebo kurent uplatnit ještě jinde než ve starých matrikách?

Jednou mi paní přinesla notýsek, který našla ve skříni, a chtěla vědět, co je v něm napsáno. Byl to záznam kurentem zhruba z roku 1790 a byly to recepty od báby kořenářky co dělat, když vás něco trápí. Nejdřív jsem myslela, že to jsou básničky, protože tam byla nezvyklá spojení, ale byly to babské rady.

Pradědeček František s ženou Julií a třemi syny.

Pradědeček František s ženou Julií a třemi syny.

FOTO: archiv H. Voldánové

Kam až jste ve svém rodokmenu došla?

Našla jsem Voldány z jižních Čech, dostala jsem se až před třicetiletou válku k nejstaršímu předkovi Jakubovi, ale bližší informace už nemám, jen že byl sedlák.

Co to znamená Voldán?

Je to odvozenina od křestního jména Oldřich. V jižních a západních Čechách se hodně přebírala jména podle gruntů. Náš Voldán se přiženil k Řezáčům a po tři generace se mu říkalo Řezáč a pak se zase vrátili k Voldánům. Teprve josefínská doba přinesla nařízení, že se má trvale přejímat příjmení po otci.

Máte něco společného s televizní moderátorkou Jolanou Voldánovou?

Po tom teď pátráme. O Jolaně bude poslední, třináctý díl seriálu Tajemství rodu. Prozatím jsme narazili na dvě hlavní větve - já patřím k té jihočeské, Jolana k východočeské. Hledáme, jestli se nám někde v archiváliích společný předek neobjeví.

Vystudovala jste národopis, nebo historii?

Vůbec. Mám obchodní akademii, sestavování rodokmenů byl můj velký koníček. S rodiči jsem v dětství hodně cestovala po vlasti, to mě bavilo. Po maturitě jsem pracovala v obchodě a v kanceláři, pak jsem byla na mateřské a před deseti lety jsem začala zpracovávat rodokmeny profesionálně.

Na živnostenský list?

Ano, a ten obor se jmenuje Služby osobního charakteru. Jako genealožka jsem si samostudiem doplnila historické znalosti a také souvislosti a zákony, které hýbaly lidmi, oprášila jsem němčinu, naučila jsem se latinu a čtení starého písma a hlavně vývoj matričních zápisů.

Své příbuzné z otcovy strany Helena Voldánová (třetí zleva) nejen dohledala, ale také pozvala loni na podzim na rodinný sraz do Chocně.

Své příbuzné z otcovy strany Helena Voldánová (třetí zleva) nejen dohledala, ale také pozvala loni na podzim na rodinný sraz do Chocně.

FOTO: archiv H. Voldánové

Co po vás lidé chtějí nejčastěji?

Najít buď přímou linii, kde se lze dostat až do desáté generace, nebo vývod z 16 předků - manželských párů, který vede do páté generace. Pátrání trvá dva až čtyři měsíce, stojí 13 až 16 tisíc korun, vyžaduje nasbírat 200 až 500 zápisů.

Je v tom započítaná třeba i cesta do ciziny?

Já se zaměřuji jen na území Čech. Když potřebuji archivy v zahraničí, obrátím se na kolegy. Na Moravě jsem také něco zpracovávala, ale i tam většinou požádám specialisty, lépe se v regionu vyznají. U nás je velmi důležité znát místopis, proto je rychlejší spolupracovat s genealogy z Moravy. Vzájemně se doporučujeme.

Objevila jste něco pikantního?

Jak pročítáme staré zápisy, tak třeba u nemanželských dětí nalézáme velice vulgární poznámky. Nebo u jednoho muže, který se utopil v rybníce, farář dopsal, že ho stáhl vodník.

Jaký byl váš nejzajímavější klient?

Zajímaví jsou všichni. Ale dobře, jeden klient našel ve své rodině pradědečka Vojtěcha Kryšpína, který byl ředitelem ČKD a konstruktérem lokomotiv. Zavedl například očíslování lokomotiv. Pocházel ze selského rodu, ale získal vysokoškolské vzdělání. Po něm už následovali samí vzdělanci, kteří něco dokázali. Vypracovali se houževnatostí do elitní společnosti, mám z toho sama radost.

Našla jste ještě nějaká inspirující jména?

V rodech se většinou opakuje zhruba deset jmen, která se dědila z generace na generaci. Můj syn Jiří je také třetí v pořadí. Někde ale jde o regionální záležitost, třeba rozhoduje, podle koho je zasvěcený kostel. Když je v okolí kostel svatého Bartoloměje, matrika je plná Bartolomějů. V německy mluvících oblastech najdeme Jenovéfu, Kryšpína, Kristiána, Johana nebo Hanse.

Na Hořovicku zase Beningnu, neboli Dobromilu, protože tam stojí klášter svaté Dobrotivé. Objevuje se zde i Tekla. V jižních Čechách je nejvíc Šimonů, Vojtěchů, Jiřích, Martinů, Jakubů, ženy jsou samé Marie, Magdalény, Anny, Barbory, Doroty, Kateřiny. Tato staročeská jména jsou dnes opět moderní.

Vaše profese vyžaduje trpělivou mravenčí práci. Jste taková i v soukromí?

Nejsem puntičkářka a trpělivosti jsem se díky rodopisu naučila. Umím se i hodně soustředit a dokážu jít za cílem. Taková jsem v mládí nebyla. Mám ráda výzvy, že musím co nejvíce dohledat. Proto jsem také přijala zajímavou a náročnou nabídku z České televize. Práce mi přinesla mnoho nových zkušeností a přátelství.

Rodokmen zabere mnoho archů papíru.

Rodokmen zabere mnoho archů papíru.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jaké máte koníčky?

Turistiku, jízdu na kole, pěší túry po horách. Vždycky se také těším na chatu, kde relaxuji. Třeba ráda na zahradě sekám trávu, stříhám plot, hrabu se v kytičkách, natírám, maluji. Při manuální práci si hlava odpočine. Všechno jsem provozovala s dětmi - lyžování, bruslení, výlety. Teď už jsou dospělé - Jirkovi je dvacet, studuje vysokou školu zemědělskou, Kateřině devatenáct, chodí na obchodní akademii.

Ještě nepadlo slovo o vašem manželovi?

Jiří podniká, je majitelem lahůdek. Mou zálibu v rodokmenech podporuje.

Řekněte, jací tedy my, Češi, jsme?

Díky naší poloze nás nejvíce ovlivňovalo stěhování našich předků, jejich řemeslo a povolání, rozvoj průmyslu, vydávání císařských patentů. Z Pruska, Saska a Bavorska k nám dorazili hlavně skláři a hutníci, z Itálie zase kameníci. Nejvíc se to u nás zamíchalo v období válek, kdy se obyvatelstvo stěhovalo. Během třicetileté války odcházeli lidé kvůli evangelické víře do exilu. Další migrační vlny odchodu našich obyvatel do světa byly ekonomické a politické.

Myslela jsem spíš povahově.

I to se dá z archivních materiálů poznat a vyčíst. V jednom zápisu otec odmítl zapsat své dítě, nechtěl, aby se stalo katolíkem. To byl projev selské tvrdohlavosti. Kdyby nás některé historické události nepokřivily tak, jak se nám to pravidelně opakuje, byli bychom nejspíš statečnější. Odvaha nám poněkud chybí.

Vždycky jsme byli národ plný šikovných řemeslníků, Češi se zlatými ručičkami. Také národ muzikantů. Historicky lze potvrdit, že jsme nikdy moc nechtěli pracovat na cizím. Naši předci se bránili robotní povinnosti, jak to jen šlo, obcházeli ji. Vrchnost si stěžovala krajskému hejtmanovi, že jí sedláci na práci posílají jen samé budižkničemy. Zůstáváme však stále rodinně založení a uchovali jsme si velký smysl pro humor.

Co byste doporučila genealogům amatérům?

Aby si vyhledali odborné knížky a seznámili se s tím, jak se vyvíjel matriční zápis, jak využívat archivní materiály, jak se chovat v badatelně, jak pracovat s programy, které jsou na internetu, a podobně. Dobré je přihlásit se i do kurzů, které pořádá například Česká genealogická a heraldická společnost v Praze. Nejbližší termín pro začátečníky bude v září.

Kdyby si někdo chtěl u vás objednat rodokmen, měl by šanci?

Ještě mám resty z loňského roku, protože jsem pracovala pro Českou televizi na Tajemství rodu. Až do konce letošního roku jsem už zadaná, mám nasmlouvané zakázky, ale doporučila bych své kolegy.