Václav Vydra: Máma mě naučila žít

„Ani tomu nechci věřit, protože v lednu to bude už třicet let, kdy maminka zemřela,“ začíná se vzpomínkami na velkou českou herečku Danu Medřickou (1920–1983) její syn Václav Vydra. Herec umělecké geny zdědil nejen po ní, ale i po tatínkovi a dědečkovi Vydrových.

„Na mámu myslím pořád velmi často. Když odešla, skončila jedna etapa mého života. Když jsem ji tenkrát vezl do nemocnice, ani ve snu mě nenapadlo, že zpátky ji už nepovezu. V den, kdy odešla, protože jí selhalo srdíčko, jsem v Rokoku hrál ve hře s názvem Adieu, miláčku. Když jsem se to dozvěděl, cítil jsem se najednou hrozně sám, i když postupně jsem se adaptoval. Nic jiného nezbývá, ale i tak mám pocit, že tu je pořád a stojí při mně i ve chvílích, kdy se něco nedaří, nebo když cítím, že bych potřeboval její radu a podporu.“

Václav Vydra slávou svých rodičů nikdy netrpěl – věděl, že si uznání zaslouží. Když byl malý a šel s maminkou a tatínkem po ulici, znamenalo to však pro něj stále totéž – jeho rodiče na ulici zastavovali cizí lidé a chtěli se svými hereckými oblíbenci prohodit alespoň pár slov, zatímco Vašek stával opodál a musel na ně čekat.

Rodina hereckých velikánů: Dana Medřická, Vaclav Vydra starší a jejich tehdy šestnáctiletý syn Václav.

Rodina hereckých velikánů: Dana Medřická, Václav Vydra starší a jejich tehdy šestnáctiletý syn Václav.

FOTO: ČTK

V jejich domácnosti řadu věcí obstarávala babička Medřická, která byla také výbornou kuchařkou. „Maminka se narodila v Praze, vyrůstala na Letné."

"Vařit začala vlastně až po smrti babičky a stále čerpala z jejích receptů. Po dopoledních zkouškách v divadle přicházeli rodiče vždycky domů na oběd,“ vzpomíná Václav Vydra.

Hlavně nehraj!

Už jako malého kluka ho maminka brala s sebou na Jiráskovu Lucernu, kde hrála Kláskovou. „Pamatuji si to velmi živě stejně jako Večer tříkrálový uváděný ve Valdštejnské zahradě, kde hráli oba moji rodiče."

"Myslím, že s mojí výchovou příliš problém nebyl, byl jsem tvárný, a tak si ani nepamatuji žádné pohlavky ani zákazy. Máma mě trestat nemusela – pro mě byl trest už to, když jsem viděl, jak je smutná. To jsem pak trpěl jako zvíře, protože jsem ji měl moc rád. Nikdy jsem ji nechtěl zklamat.“

Známý herec Václav Vydra byl však až druhorozeným synem – jeho starší bratr, také Václav, se bohužel nedožil ani jednoho roku věku. Proto není divu, že se Dana Medřická o svého druhého syna velmi bála.

„Když mi bylo patnáct a přinesl jsem z devítky vysvědčení, kde nebyla ani jedna trojka, chtěla mi něčím udělat radost. Já si v té době přál motorku, ale na to mi řekla: Jen to ne! Vyber si něco jiného. A tak jsem si místo motorky vybral psa. Byl to můj první boxer Bonny. Do boxerů jsem se zamiloval už asi v devíti letech, když jsme s rodiči byli na prázdninách, ale dlouho mi psa nedovolili. Jinak byla máma zlatá. Přímá, otevřená, milá a laskavá. Vždycky jsem měl pocit, že se na ni můžu s čímkoliv obrátit a spolehnout se na ni.“

Na jevišti se se svou maminkou nikdy nesešel, ale před kamerou se spolu objevili ve filmu Půl domu bez ženicha. „Bylo mi něco málo přes dvacet let. V době svých hereckých začátků jsem se před rodiči dost styděl."

"Chtěl jsem jít na gymnázium, ale matematika, fyzika a chemie pro mě byly noční můry, a tak mi doma poradili, abych zkusil konzervatoř. Na zkoušky jsem se připravoval sám a pak přišel ten nejhorší okamžik. Den před přijímací zkouškou jsem rodičům měl předvést, čím chci komisi oslnit. Měl jsem velký strach, ale vzali to dobře. Poradili pár drobností a bylo to.“

Rady do života Dana Medřická svému synovi ani dávat nemusela „Nasměrovala mě tím, jak žila. Díky ní tuším, jak mám žít. Důležitou radu mi ale dala v profesi. Řekla mi: Vašku, hlavně nehraj! Chtěla tím říct, že projev musí být přirozený. A to je to nejtěžší.“

V současné době účinkuje Václav Vydra mj. také v Divadle na Vinohradech, kde hrál jeho dědeček i oba rodiče. „Mám to tu moc rád, protože je cítím všude kolem. A jestli se dívám na filmy, v nichž máma hrála? Když je čas, vždycky se rád podívám na Měsíc nad řekou nebo Třináctý revír, skvělá byla i v seriálech Taková normální rodinka a Nemocnice na kraji města.“

Rok 1974, Örkényho Kočičí hra a Dana Medřická jako Erži Orbánová v jedné ze svých největších rolí. Obdivovaná a milovaná, tehdy na scéně Tylova divadla v Praze.

Rok 1974, Örkényho Kočičí hra a Dana Medřická jako Erži Orbánová v jedné ze svých největších rolí. Obdivovaná a milovaná, tehdy na scéně Tylova divadla v Praze.

FOTO: ČTK

Tereza Brodská: Táta mohl učit tenis děti Henryho Forda

Vlastimil Brodský (1920 až 2002), zvaný kolegy Bróďa, se k nám pravidelně vrací v mnoha filmech, kde vynikal hlavně v tragikomických rolích – jeho komika byla přitom označována za neobyčejně lidskou. Jeho dcera, čtyřiačtyřicetiletá herečka Tereza Brodská, v rodinné tradici pokračuje – geny po otci se u ní znásobily i talentem zděděným po mamince, herečce Janě Brejchové.

Málokdo ví, že Vlastimil Brodský začínal jako tanečník, uměl stepovat a věnoval se baletu. Rok dokonce strávil u cirkusu. Na hereckou dráhu ho doporučil legendární E. F. Burian.

„A co se už neví vůbec, je to, že byl také velice dobrý v tenisu. Před válkou dokonce dostal nabídku od našeho vynikajícího tenisty Karla Koželuha, jestli by nechtěl v USA trénovat děti Henryho Forda. Nešel a ještě se začal věnovat hlavně divadlu. Dodnes mám doma jeho vítězné poháry a další ceny, které posbíral.“

A jak dcera vzpomíná na svého tátu? „Vůči své profesi byl velmi zodpovědný. Nést jeho jméno proto považuju za velký závazek. Čím jsem starší, tím jsem i já vůči své profesi zodpovědnější. Lehkovážnost už dávno zmizela. Ke každé práci přistupuju jako můj táta a chci ji zvládnout nejen tak dobře jako tu předešlou, ale divákům nabídnout ještě něco nového. Jestli mám něco po tátovi, pak je to právě toto."

Vlastimil Brodský s dcerou Terezou před téměř dvaceti lety.

Vlastimil Brodský s dcerou Terezou před téměř dvaceti lety.

FOTO: ČTK

"Na druhou stranu táta hrál už od mládí starce, to je věc, která mě na rozdíl od něj naštěstí nepostihla,“ směje se sympatická herečka, která si stařenu zatím zahrála jen jednou ve filmu Dvojrole.

Herectví se věnuje na volné noze a v televizi ji teď po několika letech účinkování v seriálu Ulice můžeme vídat v projektu Terapie s Karlem Rodenem.

Černý humor a špičkování

Nikdy nezapomene, jak se svým tátou jako malá trávila čas v Divadle na Vinohradech, kde byl dlouhá léta v angažmá. „Nejvíc mě to bavilo v portále a v zákulisí, protože tam bývala úžasná atmosféra. Vybavuje se mi, jak vypadaly šatny a jaké to bývalo v rekvizitárně, kde se všichni scházeli a kde bývali i tatínkovi nejlepší přátelé Pepík Bláha a Karel Houska. Špičkovali se a měli svůj černý humor, kterému nikdo jiný moc nerozuměl.“ Jedno ze slavných představení, v němž se Vlastimil Brodský potkal právě s Josefem Bláhou, se jmenovalo Vstupte.

„Po tátově odchodu jsem v Divadle na Vinohradech hostovala ve hře Karel IV. v režii Jaroslava Dudka, kde jsem hrála a Viktorem Preissem. Bylo to krásné, ale stálé angažmá jsem odmítla. Všechno mi tam tátu připomíná. V roce 1990 z divadla odešel, i když tam pak ještě hostoval. Měl obavy, aby nezkazil představení, protože už byl nemocný a nechtěl, aby kvůli němu musela jít večer opona dolů. Říkal, že natáčecí den se dá nahradit, ale živé představení ne. A právě v tom byla ta jeho pokora.“

Jmenovat nejoblíbenější film s tatínkem je těžké, přesto Tereza Brodská jmenovala alespoň tři. „Krásné jsou první filmy, které natáčel s Evaldem Schormem, jako například Turista, úžasný je Farářův konec. Ale největší slabost mám naopak pro jeho pozdní film Babí léto.“ Právě za nejlepší mužský herecký výkon v tomto snímku získal Vlastimil Brodský v roce 2002 Českého lva.

Ve filmech jako Hodíme se k sobě, miláčku nebo Noc na Karlštejně si zahrál i se svou druhou manželkou Janou Brejchovou. „Je to roztomilé pozorovat moje rodiče dohromady. Vždycky si při tom vzpomenu, jak táta říkal, že když hraje s lidmi, které miluje, má ještě větší trému. Měl to tak, i když hrál ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný s mým nevlastním bratrem Markem, a stejné to muselo být, i když hrál se mnou v dětském filmu Ať žijí duchové.“ (Marek Brodský se narodil z prvního manželství Vlastimila Brodského s tenistkou Bíbou Křepelkovou – pozn. aut.)

Terezini rodiče si nejdříve nepřáli, aby se stala herečkou – po základní škole měla jít studovat hru na klavír. Geny ale byly silnější, a tak se přihlásila na konzervatoř. „Táta chtěl mě i Marka od herectví odradit a u Marka se mu to podařilo. Ani na natáčení mě nikdy nebrali, a když tak jen tam, kde opravdu byly bojové podmínky, abych viděla, jaké to je. Když jsem za sebou měla už první herecké krůčky, samozřejmě mi fandil. Stále mi ale zdůrazňoval, abych vůči té profesi i starším a zkušenějším kolegům měla pokoru.“

Vlastimil Brodský se narodil v Hrušovanech nad Odrou a jednou tam Terezu s Markem vzal na výlet. „Dodnes na to vzpomínám jako na nejkrásnější týden, který jsme s tátou a s bráchou prožili. Na Moravě jsme navštívili jeho příbuzné i přátele a také nám tam táta ukázal svůj rodný dům,“ uzavírá Tereza Brodská.

V dobré společnosti

V dobré společnosti  – velcí bardové a zároveň přátelé se často setkávali jak ve filmu, tak na jevišti. V hereckém koncertu ve hře Stará dobrá kapela se v roce 1984 na prknech Národního divadla k Rudolfu Hrušínskému nejst. a Vlastimilu Brodskému připojil i Josef Kemr.

FOTO: ČTK

Jan Hrušínský: Na třídní schůzky musela maminka

„Myslím na něj velmi často. Třeba když diváci stojí v zaplněném hledišti a tleskají, nebo když vidím jeho gesta u své dcery Kristýny, také herečky,“ vzpomíná Jan Hrušínský. Na otázku, jaké bylo jeho dětství vedle hereckého velikána Rudolfa Hrušínského (1920–1994), jeho mladší syn odpovídá, že krásné. Jeho tatínek se za jevištěm dokonce narodil a herectví pro něj bylo vším.

„Když jsem byl malý kluk, hrál jsem několikrát pod jeho vedením v Národním divadle, kde jsem měl možnost se setkat se starou gardou – Karlem Högerem, Olgou Scheinpflugovou, Jiřinou Šejbalovou, Jiřím Steimarem, Janem Třískou, Josefem Kemrem a dalšími. Vzpomínám na to rád nejen proto, že jsem je obdivoval, ale také si pamatuju tu vřelou divadelní atmosféru v zákulisí.“

Právě Josef Kemr byl jejich rodinným přítelem. „V době mého dětství u nás byl téměř denně. Přijeli s tátou třeba po představení anebo přišel na oběd. Začínali spolu v divadelní společnosti mojí babičky Anny Červíčkové-Budínské, a tak bylo stále na co vzpomínat.

„Když jsem byl malý kluk, táta hodně točil filmy a také zkoušel v divadle, takže jsem ho viděl buď chvíli ráno, anebo pozdě večer, když přišel po představení. Byl velmi silný kuřák, který se ráno probudil s cigaretou a večer s ní uléhal. Já přestal kouřit při natáčení filmu Lásky mezi kapkami deště, kde jsme si s tátou zahráli společně.“

A co otcovský výprask – dostalo se ho i Janu Hrušínskému? „To víte, že jo, ale říkal přitom: Dělám to nerad, ale být to musí. Na třídní schůzky však chodila maminka, která tátovi celý život dělala sekretářku i šoféra a k tomu vedla domácnost.“ Zálibu v chytání ryb po něm na rozdíl od staršího bratra Rudolfa jeho mladší syn nezdědil. Nemá na to trpělivost, zato šachy s otcem hrával rád. „Dodnes mám šachovnici, na které jsme spolu hráli.“

To, že se na herectví dali oba jeho synové, Rudolfa Hrušínského nejstaršího těšilo, protože hraní miloval. „Zpočátku se ale k mým výkonům nevyjadřoval, jenom sem tam něco utrousil. Pamatuji si, jak jsem ho jednou pozval na představení, které jsme hráli se souborem divadla v Ústí nad Labem, s nímž jsem strávil osm let."

"Dostal jsem roli vyšetřovatele gestapa a hrál jsem tam s Leošem Suchařípou, kterého jsem měl moc rád. Táta ho dokonce delegoval, aby na mě v Ústí dával pozor, abych herecky něco nekazil. Zajímalo mě, co táta tomu představení řekne, ale když se ke mně o přestávce naklonil, řekl mi jedinou větu: Máš díru v ponožce.“

Rodinná fotografie Rudolfa Hrušínského z 80. let 20. století. Po jeho levici syn Jan se svou rodinu a po pravici manželka a syn Rudolf s rodinou.

Rodinná fotografie Rudolfa Hrušínského z 80. let 20. století. Po jeho levici syn Jan se svou rodinou a po pravici manželka a syn Rudolf s rodinou.

FOTO: ČTK

Stigmatem syna slavného otce Jan Hrušínský nikdy netrpěl. „Ze začátku je nepříjemné, když vás lidé srovnávají, protože srovnávat začínajícího a vyzrálého herce nejde, ale za jeho odkaz mu jsem vděčný. Viděl jsem většinu z jeho divadelních představení a samozřejmě i filmy a pořád se k nim vracím – strašně rád mám Rozmarné léto a Čest a sláva.“

Rudolf Hrušínský nejstarší natočil 111 filmů, což je úctyhodné číslo. „Většina z nich je dodnes koukatelných a některé jsou dokonce čím dál tím lepší. Dívám se na ně rád, protože tím mám tátu nablízku, zatímco jiní lidé mají své rodiče jen ve vzpomínkách."

"Navíc ho ve filmech vidím v různých životních etapách – od jeho patnácti let až do jeho poslední role ve filmu Noc rozhodnutí, kde hrál prezidenta Háchu. V té době byl již velmi nemocný. Když skončil natáčecí den, vždy ho odváželi do nemocnice na kapačky. V tomto filmu měl táta už úplně změněnou fyziognomii a také asi o dvacet kilo méně. Smrt, která si ho vzala několik dní po skončení natáčení, na něm už bohužel byla vidět.“

Přání, které se nesplní

„Největší přání, které mám, ale které se bohužel už nesplní, je, aby táta mohl vidět naše Divadlo Jezerka, které se nám podařilo rozjet před osmi lety a které běží i v tak velké konkurenci,“ povzdechne si Jan.

Divadlo Jezerka se nachází v parku mezi Nuslemi a Pankrácem a nedaleko odsud je i dům, kde Jan Hrušínský vyrůstal. Budova divadla byla původně hospodářskou usedlostí a za minulého režimu sloužila jako kulturní dům. Jan Hrušínský stál na zdejším jevišti poprvé v osmi letech. Že jednou povede divadlo v parku, kde se jako malý kouloval, neměl ještě před deseti lety ani tušení.

Jan Hrušínský, principál pražského Divadla Na Jezerce, při výběru repertoáru vychází z divadelního vkusu svého táty.

Jan Hrušínský, principál pražského Divadla Na Jezerce, při výběru repertoáru vychází z divadelního vkusu svého táty.

FOTO: archív Divadla na Jezerce, ČTK

„A stejně tak mě mrzí, že to nevidí moje maminka. Jsme jedno z mála velkých repertoárových divadel, které je závislé na návštěvnosti a funguje prakticky bez dotací. Věřím, že táta by s naším divadlem byl spokojený.“

Bez zkušeností, které mu předal otec, by se do tak velkého podniku Jan Hrušínský přece jen nepustil.

„Tátův ‚vkus‘ se dá formulovat jednoduše. Vždycky tvrdil, že divadlo se musí dělat pro diváky. V této jednoduché větě se skrývá velká věc. Někdy se totiž setkávám s tím, že divák je až na místě posledním."

"Náš přístup není podbízivost, ale spočívá ve slušnosti, kdy diváky nejen slušně pozdravíme a usadíme, ale také nás zajímá, co si od divadla slibují. Mým přáním je, aby se bavili a neodcházeli s ještě větší depresí, než s jakou k nám přišli. Někdy mám totiž pocit, že deprese je v českém divadle považována za vrcholnou formu umění.“