Článek
O svátcích jsme ji viděli v televizní pohádce O pokladech, kde hraje se svým spolužákem z DAMU Vojtou Dykem, zakrátko se objeví v první české fantasy pohádce Poslední z Aporveru. Představuje v ní dobro a lásku, vtělené do postavy němé dívky.
„Není to tak, že by nemohla mluvit, protože je postižená, ale že mluvit nepotřebuje. Je natolik intuitivní bytost, že nechce slovy zasahovat do děje,“ vysvětluje herečka.
Natáčení bylo pro ni ojedinělé nejen proto, že hrála beze slov, ale i proto, že hercům nepomáhaly kulisy - do rolí se museli vžívat před zeleným pozadím, které se teprve později kombinovalo s prostředím v počítači. „Hráli jsme v prázdném prostoru, hodně jsme museli zapojovat fantazii,“ doplňuje Jana.
V malostranském Rubínu rozehrává s Romanem Zachem absurdní grotesku Jiřího Pokorného Kiler
Ztělesněným dobrem byla i ve filmu Ireny Pavláskové Bludičky, kde hrála dívku vyrůstající v dětském domově, snažící se být životní oporou dvěma svým mladším sourozencům. „Když si pak můžu zahrát nějakou potvoru, jsem za to vděčná,“ říká s úsměvem. Zrovna ne moc hodnou holkou byla v seriálu Ententýky: přebrala hlavní hrdince otce jejího dítěte.
Jednu pořádnou potvoru si zahrála v televizním filmu Aplaus: „Té nešlo o nic jiného, než přebrat kamarádce chlapa a postoupit v kariéře,“ hodnotí svoji postavu. Děj filmu se odehrával v operním prostředí, kde panuje tvrdá rivalita.
„Sama jsem něco takového nezažila ani v divadle, ani na škole. Nevím, jestli mám štěstí, ale potkala jsem tam lidi, s nimiž mi je dobře,“ tvrdí. „S těmi, s nimiž si úplně nesednu, se nestýkám. Ale nikdo, s kým bych nechtěla sedět v jedné místnosti, v mém okolí není. Říká se, že v opeře a baletu to je tvrdší. Konkurence tam musí být obrovská.“
První rok v šoku
Jana přiznává, že si často říkala, že se pohybuje ve světě, do kterého se nehodí: „To bylo moje téma po celou školu. Necítila jsem se na to a bojovala jsem s tím.“
Jako malá chtěla být - jako spousta holčiček - herečkou a na základní škole pilně navštěvovala divadelní kroužek. Nezapomenutelný dojem v ní při jednom pohostinském vystoupení Národního divadla zanechal výkon její dnešní kolegyně Táni Medvecké: „Byl to první záblesk divadelního zachvění,“ vzpomíná.
V pohádce O pokladech brání svoji lásku proti intrikám lakotného zámeckého pána v podání Davida Švehlíka.
„Na střední škole jsem se jako herečka přestala cítit, nikdy mě to však úplně neopustilo,“ říká a dodává, že v té době nevynechala žádnou příležitost zhlédnout dobré divadelní představení, nejčastěji v Západočeském divadle v Chebu, které pro ni jako rodačku z Františkových Lázní bylo nejblíže.
Na hotelové škole v Mariánských Lázních ji bavily hlavně jazyky a své budoucí uplatnění chtěla hledat v cestovním ruchu. Když si ještě s jednou kamarádkou podávala přihlášku na DAMU, toužila si spíš připomenout léta strávená ve školním divadelním kroužku.
Na přijímací zkoušky také vytáhla monolog Anny Frankové, který se tam naučila. „Když mě pozvali do dalšího kola, byl to naprostý šok. Vůbec jsem to nečekala. Druhé kolo bylo ještě jakž takž v pohodě, teprve při pozvánce do třetího kola mi docházelo, že by mě nakonec mohli vzít. Při těch úvahách jsem si v sobě vytvořila nějaký blok, že to není moje cesta, že to tak nemá být. Že tam nepatřím.“
S Filipem Cílem v české fantasy pohádce Poslední z Aporveru
Úspěch při přijímacích zkouškách byl ale vykoupen obtížnou adaptací na pražské prostředí: „První ročník byl fakt strašný, cítila jsem se tu cizí a sama, hrozně jsem se styděla. Teprve díky lidem okolo se mi to někdy po roce podařilo překonat,“ vzpomíná. Od té doby se datuje její přátelství se spolužačkou Pavlou Beretovou, s níž dnes hraje v pražském Národním divadle.
V dětském domově
První role na naší první scéně na ni čekala ve hře izraelské autorky Hadar Galronové Mikve - byl to záskok za Magdalénu Borovou, která odešla na mateřskou dovolenou.
Nezaskočilo ji, že v jedné scéně vystupuje nahá?
„Věděla jsem o té scéně, protože jsem byla na premiéře. Přišlo mi to tam však čisté a neerotické, spíš metaforické. A byly u toho samé ženy. I tak jsem s tím ale měla problém, protože v tomhle směru nejsem moc odvážná. Nedělá mi to dobře, ale u divadla to ještě jde - je to okamžik, který zmizí. Horší dnes je, když se herečka svlékne ve filmu: hned to někdo stáhne a dá na internet. Myslím, že by to nemělo být jen tak. Je to vůči těm herečkám hrozně nespravedlivé a ponižující.“
Jako ctnostná madame de Tourvel marně odolává poživačnému Valmontovi v podání Václava Vašáka ve stejnojmenné inscenaci Národního divadla v Brně.
Angažmá v Národním divadle předcházela zajímavá zahraniční zkušenost. Po DAMU odjela v rámci evropského vysokoškolského programu Erasmus na půl roku do Berlína. Jednalo se o pracovní stáž v malém divadle v bývalé továrně ve čtvrti Prenzlauer Berg.
Ze střední hotelové školy uměla německy, takže mohla bez obav zkoušet i stanout na jevišti. „Nikdo si nemyslel, že tam vystupuje Němka, ale hráli jsme Dostojevského, takže to nevadilo. Účinkoval tam i jeden Rus,“ upřesňuje. „Byla to skvělá zkušenost.“
Cesta na první scénu však nebyla nijak přímočará: Ještě ve čtvrtém ročníku na DAMU si pořád nebyla jistá, zda jde správným směrem, a tak si dala přihlášku na studium speciální pedagogiky na univerzitě v Hradci Králové. „Potřebovala jsem si vyzkoušet něco jiného,“ vysvětluje s tím, že toužila pracovat s dětmi.
„Během praxe v dětském domově jsem zjistila, že pro někoho, kdo se od toho nemůže oprostit, to je strašně psychicky náročné. Moc mě to s dětmi bavilo, měla jsem na starost tři chlapečky. Když jsem jim ale pak řekla, že se už s nimi musím rozloučit, ten jeden byl tak hrozně zklamaný, že utekl a ani se se mnou nerozloučil. Hrozně mě to sejmulo. Došlo mi, v čem je ta práce tak těžká,“ konstatuje.
S Jiřím Štěpničkou excelují v inscenaci Blackbird, drásavém dramatu o lásce, za kterou oba zaplatili vysokou cenu.
„Dobré zjištění pro mě bylo, že se tam děti nemají špatně, že pro spoustu z nich je dětský domov vysvobození z podmínek, v nichž by jinak žily. Možná bych si na tu emocionální zátěž zvykla, ale začala se mi kumulovat divadelní práce, začalo natáčení Bludiček. Tam jsem shodou okolností mohla poznatky z dětského domova zužitkovat,“ připomíná.
Milenka starších mužů
Přelomem v její divadelní kariéře byla hra pro dva herce Blackbird, kde ji režisér Jiří Pokorný obsadil vedle Jiřího Štěpničky. „Z obou jsem měla zpočátku strach. Byla to však nesmírně intenzívní a skvělá práce. Každý jsme si hrábli hodně hluboko,“ říká o dramatu muže a dívky, kteří se potkali pro jednoho příliš brzo, pro druhého příliš pozdě.
„Tematika mě nezaskočila, v příběhu jde sice z právního nebo společenského hlediska o sexuální zneužívání, my jsme k tomu ale přistupovali jako k dramatu o velké lásce. Divák v tom může najít Romea a Julii. Velká láska s nepřekonatelnou překážkou.“
Osobní zkušenost s velkým věkovým rozdílem mezi partnery nemá. „Ale na základě toho zkoušení mi přijde, že věk nemusí být překážkou, je-li tam láska,“ dodává.
Přestože drama Blackbird hrají v Divadle Kolowrat už třetí sezónu, cítí před každou reprízou velké napětí. V létě s tímto představením hostovali v Itálii na divadelním festivalu v Cividale. Na toto vystoupení Jana nezapomene ani proto, že je odehrála s berlemi. Před prázdninami se jí v divadle Rubín při představení Kiler na jevišti zasekla bota a zlomila si kotník. „Dohrála jsem tehdy na čtyřech, každou chvíli jsem čekala, že omdlím,“ říká.
Milenku o hodně starších mužů si zahrála už několikrát, a pokaždé se z výběru partnera radovala: Viktor Preiss v Čapkově povídce Závrať, Václav Vašák v brněnské inscenaci Valmonta a Pavel Kříž v detektivním seriálu Ztracená brána. „Přijde mi zábavné, co všechno si skrze role neprožiju,“ říká se smíchem.
V Moliérově Pánovi z Prasečkova bojuje na scéně Stavovského divadla s Radúzem Máchou o svou lásku proti lakotě a intrikám.
O tom, jak ve skutečnosti vypadají její partnerské vztahy, mluvit nechce, prozradí jen, že je zastáncem tradičních hodnot, mezi něž patří manželství a rodina.
Přestože nebyla vychovaná v nábožensky zaměřené rodině, našla si k víře sama cestu a považuje se za praktikující katoličku. „Každou neděli do kostela nechodím, nemám v sobě dost disciplíny, ale časem bych tam ráda dospěla. Hlavní křesťanské svátky však dodržuji. Nepovažuji za až tak důležité chodit pravidelně do kostela jako žít v pravdě.“
Sportovní antitalent
Přestože v seriálu Okresní přebor hrála fotbalově talentovanou dceru Ondřeje Vetchého, sport mezi její záliby rozhodně nepatří. „Jsem sportovní antitalent,“ přiznává, „jsem dost nešikovná, při skupinových sportech si obvykle ublížím. Na škole jsem byla v pohybových předmětech nepoužitelná. Teď už ale chápu, jak je pro naši profesi důležitá fyzická kondice, a snažím se dělat alespoň jógu.“
Péči o svůj vzhled nebo módě příliš pozornosti nikdy nevěnovala. „Občas mě něco popadne a třeba si namaluju nehty načerveno, ale pak mi nevadí chodit dva měsíce v teplákách,“ připouští a dodává, že si nikdy moc hezká nepřipadala. „V pubertě jsem řešila spoustu naprosto zbytečných komplexů jako třeba pihy. Teď se to střídá, někdy se cítím lépe, někdy zase příšerně.“
Ztělesněné dobro hrála v televizním filmu Ireny Pavláskové Bludičky. Vydatně jí v tom pomáhal Pavel Řezníček.
To, že v profesi, kterou vykonává, hraje zjev velkou roli, bere jako daný fakt: „Může se jít proti němu nebo ho využít, ignorovat se to nedá. Trochu mě to vždycky štvalo, ale nedá se s tím nic dělat. Nejhorší to je na castingu, tam se cítím jako kus masa. Jsou to hodně nepříjemné chvíle. Na druhou stranu na přijímačky na DAMU chodí davy nádherných holek, ale pokud nezaujmou ničím jiným, tak přes to nejede vlak.“
O své budoucnosti má talentovaná herečka jednoduchou představu: „Chtěla bych mít hodně zajímavé práce, časem budu myslet na rodinu, ale zatím to není aktuální.“
