Leváci tvoří přibližně desetinu lidské populace – mezi muži je jich dvanáct, mezi ženami osm procent. Nikdo zatím nedokázal jednoznačně vysvětlit proč, ale je skutečností, že tento poměr v průběhu staletí a v různých kulturách zůstává konstantní.

Britský spisovatel Ed Wright se podíval do světa úspěšných a vlivných lidí „levého břehu“ od dávných dob až po současnost a snažil se ukázat, kolik toho svět od nich získal. Jeho knihu Slavní leváci v dějinách lidstva u nás před časem vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

Upalovali je a bili

Od počátku lidské historie se s nimi ale přitom společnost vůbec nemazlila. Řečeno dnešní terminologií, zažívali v podstatě diskriminaci. Byli upalováni jako čarodějnice, potenciální partneři s nimi odmítali uzavřít manželství, ruce jim přivazovali za záda, když se snažili psát levou, bili je, aby se podrobili ostatním. Snad jedinou výjimkou byli dávní Inkové, kteří levorukost považovali za šťastné znamení.

Vzhledem k těmto překážkám se většina leváků poddala a strávila celý život tím, že se snažila chovat jako praváci – proto také nelze už nikdy přesně určit, kolik velikánů bylo ve skutečnosti leváky.

Jak uvádí Wright, „vrozená rozdílnost leváků je posílena skutečností, že musejí fungovat ve světě, který jim tak docela nevyhovuje“. Někteří jsou frustrováni diktátem společnosti a začínají se bouřit, jiní se oddají osamělému bádání, při němž mohou být svobodní.

Další se adaptují na svět, který je často úplně naopak. Bojovat s otvíráky na konzervy, nůžkami i cirkulárkami je otravné, ale také to znamená, že mozek leváků je víc cvičený na to, aby se přizpůsoboval. Leváci se musejí soustředit víc, aby zjistili, jak co funguje. Možná právě proto najdeme tolik leváků mezi herci.

Za úspěchem Napoleona stojí skvělé počty

Jak konstatuje Wright, mnozí leváci činili neortodoxní kroky a byli zastánci velkých změn, které udivovaly a proměňovaly svět kolem nich a měnily i běh lidských dějin. K takovým patřil i největší dobyvatel moderní historie – Napoleon Bonaparte.

Narodil se v roce 1769 jako druhý syn z osmi dětí v korsické šlechtické rodině. Jako malý chlapec proslul výbuchy zuřivosti typické pro leváky, což ho provázelo doslova celý život.

Na rozdíl od řady jiných leváků z Wrightovy knihy vynikal Napoleon i ve škole. Začal do ní chodit jako pětiletý a učily ho místní jeptišky. Už v dětství prokazoval mimořádný talent pro matematiku, což je obor, v němž leváci často excelují. V osmi letech odešel k místnímu mlynáři a celý den tam trávil tím, že propočítával produkci mouky. Počítal dobře z hlavy a toto nadání mu později posloužilo, když musel vymýšlet strategie a přesouvat armády uprostřed bitvy.

V roce 1768 koupila Korsiku Francie, takže Napoleon získal možnost dosáhnout na stipendium udělované zchudlým dětem francouzských šlechticů. Zapsal se na šestiletou vojenskou školu v Brienne. Byl jediný Korsičan mezi chlapci z nejbohatších rodin Evropy. „Jako u mnoha leváků to v něm utvrdilo už existující pocit, že se od ostatních liší,“ poznamenává Wright. A určitě to rovněž probudilo jeho ctižádost.
Po Brienne odešel Napoleon na elitní Ecole Militaire. Obvyklé několikaleté studium dokončil v jediném roce a v šestnácti letech se stal podporučíkem francouzské armády.

Achillovou patou byla horkokrevnost

Za revoluční Francie se Napoleon vyšplhal po nebezpečném hierarchickém žebříčku až na post vůdčího generála a v roce 1799 se stal prvním konzulem (v praxi vládcem země). Sám sebe jmenoval dědičným císařem Francie a vydal se na sérii vojenských tažení, při nichž uplatňoval brilantní a překvapivé vojenské strategie, které vedly k porobení většiny Evropy.

Jeho matematický talent byl posílen vizuálně prostorovým nadáním typickým pro leváky, díky němuž si dokázal představit terén i z často zmatených záznamů na mapách. Tím získával značnou strategickou výhodu, protože svou artilerii uměl rozestavit vždy přesně.

Bitvy vyhrával díky momentu překvapení nebo lsti. Byl průkopníkem bojové inteligence v poli, používal nové technologie, jako třeba Chappův semafor, kódový systém, který různým rozložením tyčí a klacků výrazně zvyšoval rychlost šíření zpráv.

Napoleon měl dar instinktivně uplatňovat obsáhlé znalosti, které získal z knih o vojenství, na konkrétní situace na bojišti a předvídat výsledek. Věděl také, jak vzbuzovat v nepřátelích strach, a proslul výborným instinktem pro to, kdy zahájit bitvu. Také dokonale rozuměl potřebám svých mužů a uměl udržet jejich oddanost.

„Jako u tolika velkých leváků,“ konstatuje Wright, „byla i Napoleonovou Achillovou patou horkokrevnost. Jeho výbuchy vstoupily do legend, doprovázela je navíc neuhasitelná touha válčit a také netrpělivost, která sehrála v jeho porážce velkou roli.“

Po neúspěšných taženích do Ruska a Španělska prohrál oslabený Napoleon v bitvě u Drážďan (1813), což vedlo k exilu na Elbě. V únoru 1815 odtud uprchl, ještě jednou strhl armádu na svou stranu a táhl na Paříž. Město dobyl, sebral dalších 200 tisíc mužů a vládl sto dní, než byl poražen v bitvě u Waterloo.

Byl uvězněn na odlehlém ostrově Sv. Helena v Atlantském oceánu, kde dožil své poslední dny. Přes sérii porážek v závěru své kariéry zůstal nejúspěšnějším generálem moderního světa.

Henry Ford ve svém prvním motorovém vozítku (1896)

Henry Ford ve svém prvním motorovém vozítku (1896)

FOTO: Repro z knihy Slavní leváci v dějinách lidstva

Ford vyvolal revoluci v průmyslu

Jedním z rysů typicky leváckého myšlení je podle Wrighta tendence uvažovat celistvě (laterální myšlení), nikoli lineárně (myšlení, které jde krok za krokem, řeší jednu věc po druhé, až dojde k logickému závěru).

Holistické levácké myšlení se pohybuje spíše na úrovni vize, mozek pracuje podvědomě a intuitivně přes řadu spojení, dokud se neobjeví řešení ve své celistvosti a úplnosti jako záblesk inspirace. Klasickým příkladem leváckého laterálního myšlení byl úspěch amerického výrobce automobilů Henryho Forda při vynálezu a výrobě Modelu T Ford (známý též jako Plechová Líza).

Zatímco ostatní výrobci viděli v počátcích automobilové výroby pouze jednotlivé součástky, Ford měl před očima svůj Model T jako celek. Jeho celistvá vize zahrnovala design, výrobu i trh. Byla neoddělitelně propojena navzájem tak, jak si to nikdo jiný neuměl představit.

První motorový stroj, čtyřkolku, vytvořil 33letý Ford ve své garáži v roce 1896. Posléze tolik úspěšný Model T sestavil v roce 1908 a začal ho vyrábět ve své továrně Ford Motor Company. Auto se prodávalo za 850 dolarů, což byla asi třetina ceny, za jakou se tehdy prodávaly jiné modely.

V roce 1910 otevřel Ford novou velkou továrnu v Highland Parku, kde byla poprvé použita výrobní (montážní) linka. Jak se ukázalo, znamenalo to revoluci v průmyslovém světě. Zatímco ve staré továrně se jeden Model T skládal 12 hodin, nyní bylo auto hotové už za 93 minuty – za osminásobně kratší dobu. V roce 1920 vyráběla továrna jedno auto za minutu a každý druhý vůz na světě byl Model T.

Zvedl platy a sám z toho měl nejvíc

Výrobní linka snížila cenu vozu na 300 dolarů. Auto bylo dostupnější. Zisky automobilky rapidně stoupaly. Ford však byl stále v blízkém kontaktu s výrobou a všímal si, že v továrně roste nespokojenost. Dělníci dostávali 2,36 dolaru za den, což sotva stačilo na uživení rodiny. Instinktivně poznal, že je třeba s tím něco udělat.

Rozhodl se zvýšit platy na pět dolarů. „To byla zcela převratná ukázka levorukého génia. Zvýšení platu se totiž označilo za podíl na zisku, což znamenalo, že je to vázané na úspěch firmy,“ uvádí Wright. „Ford si jako typický levák nevšímal, čím se řídí všichni kolem, a kritikům odpovídal, že ho k rozhodnutí vedl čirý byznys, a žádné humanistické důvody.“

A byla to pravda. Příští den stálo ve frontě na práci 12 tisíc zájemců! Rapidně klesl počet absentérů a produktivita práce prudce vzrostla. Ještě důležitější byla skutečnost, že Fordovi dělníci si mohli sami kupovat produkt, který vyráběli. I jiné firmy byly posléze donuceny zvednout platy a jejich dělníci si také najednou mohli dovolit Fordův Model T.
Ford tak výrazně přispěl k rozšíření střední společenské třídy, která se stala základem masově konzumní společnosti. V roce 1947, kdy Ford zemřel, byl v automobilovém nebo příbuzném průmyslu zaměstnán každý sedmý Američan.

Manželé Marie a Pierre Curieovi, kteří v roce 1898 objevili dva nové prvky, polonium a radium.

Manželé Marie a Pierre Curieovi, kteří v roce 1898 objevili dva nové prvky, polonium a radium.

FOTO: Repro z knihy Slavní leváci v dějinách lidstva

Geniální vědkyně Curieová bourala i konvence

Jednou z největších vědeckých kapacit, jakou lidstvo poznalo, byla Marie Curieová (rozená Sklodowská). „Její levácká schopnost se lišit a odlišná i zůstat jí pomohla překonat řadu překážek kladených jí společností i ekonomickou situací,“ tvrdí o ní Ed Wright.

Narodila se v roce 1867 jako nejmladší z pěti dětí ve varšavské rodině. Rodiče byli aristokratického původu, ale neměli peníze a stěží se uživili jako učitelé. Navíc po střední škole bylo v Polsku pro dívku dost těžké někde ve studiích pokračovat, ačkoli po vzdělání velice toužila.

Nakonec vymyslely se sestrou Broňou dohodu: Marie si najde v Polsku práci guvernantky a pomůže sestře s penězi na studiích medicíny v Paříži. Jakmile Broňa školu dokončí, pomůže zase na univerzitě udržet Marii. Plán se povedl a Marie se ve svých 23 letech zapsala na Sorbonně na studium přírodních věd. Byla jednou z pouhé dvacítky žen na této fakultě, kde studovalo přes 1800 zájemců.

V Paříži žila během studií v malých, spartánských bytech, kde v zimě zamrzala voda v umyvadle. Byla ale natolik uzavřená do sebe a hnána jakousi vnitřní silou, že na údobí intenzivních studií později vzpomínala jako na jedno z nejkrásnějších. V roce 1893 skončila na Sorbonně při zkouškách z fyzikálních věd jako nejlepší, o rok později byla druhá v závěrečné zkoušce z matematiky.

V posledním roce studia se sblížila s 34letým vědcem Pierrem Curiem a v červenci 1895 se vzali. Jejich svatební cestou byla pouť na kolech po severní Francii.

Kvůli milenci málem nedostala Nobelovku

Na popud Pierra začala pracovat u známého vědce Henriho Becquerela a na základě jeho objevů (záření uranových solí) se společně s manželem věnovali výzkumu radioaktivity. V roce 1898 objevili nový prvek polonium (název mu Marie dala podle své vlasti) a krátce nato také radium.

V roce 1903 dostala Marie společně s Pierrem a Becquerelem Nobelovu cenu za fyziku (zkoumání radiačních jevů). Tři roky nato Pierre tragicky zemřel – při neopatrném přecházení ulice ho srazilo koňské spřežení. Marie byla zlomená, stáhla se do své kanceláře. Ironií osudu však Pierrova smrt prospěla její kariéře. Jako vůbec první žena byla jmenována profesorkou na Sorbonně.

V té době se spřátelila s fyzikem Paulem Langevinem, který byl Pierrovým přítelem. Žil v nešťastném manželství, takže se opravdu sblížili a v roce 1907 se jejich vztah proměnil v klasický poměr. Roku 1911 – právě v době, kdy se Švédská akademie rozhodovala udělit Marii druhou Nobelovu cenu (za chemii) – se zvěsti o jejich poměru dostaly na veřejnost. V novinách byly publikovány úryvky z jejich milostných dopisů.

Výbor pro Nobelovu cenu se té publicity zalekl a napsal jí žádost, aby sama cenu odmítla, pokud se neprokáže, že obvinění z cizoložství jsou nepodložená. „Marie se však opět projevila jako typická levačka,“ uvádí Wright, „která se staví proti společenským konvencím, a Výboru odepsala: Úkon, k jakému mi zjevně radíte, by byl z mé strany velikou chybou. Ta cena je vlastně za objevení radia a polonia. Věřím, že mezi mou vědeckou prací a soukromým životem skutečně žádné pojítko není.“

Ocenění přijala, a stala se tak jediným člověkem v dějinách, který získal Nobelovu cenu ve dvou rozdílných oborech. V její vědecké práci pokračovala levoruká dcera Irena se svým manželem Frédericem Joliotem. Oba dostali Nobelovu cenu v roce 1935. Marie Curieová se toho už nedožila, zemřela o několik měsíců dříve na leukémii.

Charlie Chaplin se svou třetí manželkou Paulette Goddardovou (1940)

Charlie Chaplin se svou třetí manželkou Paulette Goddardovou (1940)

FOTO: Repro z knihy Slavní leváci v dějinách lidstva

Chaplin a jeho alchymistický přerod

V tom čase sklízel v Americe už dvacet let úspěchy tehdy snad nejslavnější muž světa – Charlie Chaplin, další z galerie významných leváků. Chaplinův život, jak poznamenává Ed Wright, „je do značné míry alchymistickým přerodem a možná ten nejdokonalejší příklad schopnosti leváků vše transformovat“.

Chaplin se narodil v roce 1889 v Londýně. Rodiče byli varietní umělci, kteří se rozešli, když mu byly tři roky. Otec byl alkoholik a zemřel o pět let později. Matčiny herecké výkony na živobytí nestačily a občas musela prostituovat, aby se vůbec nějak uživili.
Charlie se od dětství učil, že jeviště má ohromnou moc měnit realitu. Poprvé na něm údajně vystoupil už v pěti letech, když kryl matku, která právě ztratila hlas. Na první turné vyjel v osmi letech – to už se musel sám živit, protože matka skončila v útulku pro duševně nemocné.

Prošli s bratrem Sydneym řadou muzikálů, kabaretů i cirkusů, až se přidal ke skupině Freda Karna a v roce 1912 s ním odjel do Ameriky. V Hollywoodu se Chaplin seznámil s filmovým producentem Mackem Sennettem, který ho najal pro svou společnost Keystone specializující se na natáčení grotesek. V druhém filmu (Chaplin v zábavném parku, 1915) uvedl tehdy 26letý Charlie Chaplin na plátno poprvé svého Tuláka a odstartoval kariéru, která mu přinesla slávu a bohatství.

Když v roce 1916 podepisoval smlouvu s Mutual Film Corporation, činil jeho plat tehdy závratných 670 tisíc dolarů ročně. Byl pětinásobně vyšší než sečtené platy devíti soudců amerického Nejvyššího soudu. Za svou dlouhou filmovou kariéru natočil přes 90 filmů. K většině z nich si napsal scénář, sám je režíroval a vytvořil v nich hlavní roli.

Až čtvrtý sňatek se povedl

Jak Wright v knize uvádí, málokterý ze slavných leváků byl svůdcem žen. Ale právě Chaplin k nim patřil. K jeho trofejím náležely nejslavnější ženy němého i zvukového filmu a zvláštní zálibu měl ve svádění mladičkých dívek. Jeho první dva sňatky byly v podstatě náhodné a uzavřel je jen proto, že hrozil skandál a kriminální obvinění, kdyby se dostalo na veřejnost, že měl sex s nezletilou.

Potřetí se Chaplin oženil s 19letou herečkou Paulette Goddardovou, ale manželství jim vydrželo pouze šest let. Když mu bylo 54 let, stala se jeho poslední manželkou 18letá Oona O’Neilová, dcera amerického dramatika, který s ní po tomto sňatku už nikdy nepromluvil. Jak se však ukázalo, tento vztah byl plný lásky – Oona porodila 8 dětí – a vydržel až do Chaplinovy smrti v roce 1977.

Budoucí 41. prezident USA, levoruký George H. W. Bush. Za druhé světové války dostal za odvahu nejvyšší vyznamenání pro americké letce.

Budoucí 41. prezident USA, levoruký George H. W. Bush. Za druhé světové války dostal za odvahu nejvyšší vyznamenání pro americké letce.

FOTO: Repro z knihy Slavní leváci v dějinách lidstva

Úroda leváků mezi herci a americkými prezidenty

Levorukých je pouze deset procent z celkové populace, ale je pozoruhodné, že pět z posledních sedmi amerických prezidentů jsou leváci. Řadu zahájil Gerald Ford v roce 1974. Po něm přišla pauza s pravorukým Jimmym Carterem, ale následující tři byli opět leváci – Ronald Reagan, George H. W. Bush a Bill Clinton. Toho vystřídal pravák George W. Bush, ovšem současný prezident Barack Obama je opět levák.

Mnoho levorukých je také mezi úspěšnými herci. Možná je to proto, že leváci mají vrozenou schopnost adaptace. Ke slavným levorukým hercům a herečkám patří například Tom Cruise, Robert DeNiro, Peter Fonda, Greta Garbo, Whoopie Goldbergová, Cary Grant, Rex Harrison, Angelina Jolie, Nicole Kidmanová, Marilyn Monroe, Kim Novaková, Robert Redford, Julia Robertsová, Mickey Rourke, Peter Ustinov a Bruce Willis.