„Zbohatlické manýry nejsou nic pro nás,“ svěřil se Adrian listu The Sun s tím, že za první měsíc z obří sumy kromě onoho pobytu na neznámém místě „někde v Evropě u moře“ ukrojili jen na hračky pro své děti – šestiletou Aimee a čtyřletého Camerona.

„Víte to stejně dobře jako já: možná že jsem tak bohatý, jako byl Beckham v začátcích. Ale to přece neznamená, že mě ta hromada grošů připraví o dosavadní život,“ zapřísahá se. Ostatně – není sám, kdo při náhlé nadílce miliónů neztrácí hlavu a dává přednost pro mnohé určitě poněkud přízemní střízlivosti. A jsou i tací, kterým se sice hlava zprvu důkladně zatočila, ale našli v sobě odvahu přiznat si, že ke štěstí jim to prostě nestačí. Posuďte sami…

Manželé Bayfordovi se odmítají stát otroky své obří výhry, zůstali třeba bydlet dál ve svém starém domě.

Manželé Bayfordovi se odmítají stát otroky své obří výhry, zůstali třeba bydlet dál ve svém starém domě.

FOTO: Profimedia.cz

Majetek daroval do tomboly

Rakouský milionář Karl Rabeder už měl všeho tak akorát. Večírky se smetánkou na Azurovém pobřeží, v zimě lyže v noblesním švýcarském Svatém Mořici či v americkém Aspenu, golf s bankéři, aristokraty, politiky a nejspíš i s gangstery. „Tak nekonečná, vysilující přetvářka a faleš mě ničily,“ vysvětlil.

Majetku v hodnotě přes pět miliónů eur (126 mil. korun), který částečně zdědil a částečně vydělal jako obchodník, se rozhodl zbavit předloni, a to dost svérázně. „Peníze mi stejně spokojený život nezajistily. Luxus mě ani na chvíli neučinil bezstarostným,“ podotkl.

Na internetu uspořádal tombolu. Jeho alpskou rezidenci v hodnotě 1,7 miliónu eur osud přiřkl prodavačce biopotravin z jižního Německa. Její nová majitelka si zprvu myslela, že je to jen krásný sen, po němž přijde probuzení do reality.

„Zavolal mi manžel, abych všeho nechala a dorazila domů. Jaksepatří jsem se vyděsila, že se stalo něco hrozného. On se rozplakal a řekl, že jsem vyhrála nádherný dům. Nevěděl, co si o tom všem myslet – nikdy by vás přece nenapadlo, že vás něco podobného může potkat,“ vyznala se.

A co Karl Rabeder? Další peníze věnoval na projekty, jež umožňují lidem z chudých zemí díky mikropůjčkám podnikat. Žije ve dvoupokojovém bytě a živí se zase jako obchodník.

Občas si přece jen vyrazí na golf. S partou kamarádů z kanceláře.

Karl Rabeder své bohatství raději rozdal v tombole.

Karl Rabeder své bohatství raději rozdal v tombole.

FOTO: Právo

Dobročinnost občas mívá i divokou podobu. Před třemi lety opilý, špinavý a otrhaný muž rozdával cestujícím na letišti v Palma de la Mallorca peníze a cestovní šeky.

„Vypadal jako zanedbaný tulák a naprostý zoufalec. Vybíral si především rodiny s dětmi a vnucoval jim hrsti bankovek,“ vybavuje si policista Juan Herrera, který štědrého nuzáka odvedl na stanici. Z nevábného dárce, jenž se zbavil padesáti tisíc eur v šecích a deseti tisíc v hotovosti, se vyklubal 59letý Brit. Po strýci zdědil závratné bohatství. „Na co mi bude, když si koupím tři tisíce klobouků. Hlavu budu mít pořád jednu. Jestli bohatství od sebe nezapudím, zničí mě,“ prohlásil.

Z vrátnice rovnou do správní rady

I v Japonsku se odehrál příběh jako z pohádky. Na Džuharóa Kojbušiho se usmálo štěstí, odkud ho vůbec nečekal. Posledních sedmnáct let profesně prožil na recepci jedné velké tokijské realitní kanceláře. Každé ráno a každý večer si trochu poklábosil s Turuem Maruhitou, zakladatelem a majitelem firmy. Probírali všechno možné – počasí, burzu, světovou ekonomiku i volejbal, který Maruhita jako vysokoškolák hrával.

Když v září vlastník firmy odešel na onen svět, jeho závěť šokovala. Kojbušimu odkázal 80 miliónů jenů (asi 20 mil. korun) v hotovosti, doživotní měsíční rentu a místo ve správní radě. „Ten chlapík prokázal víc zdravého rozumu než posledních deset absolventů elitních univerzit, kteří se u nás ucházeli o místo,“ zdůvodnil své rozhodnutí.

Jenže Kojbuši si nadále každé ráno bere svou krabičku bentó s jídlem a jde se posadit za recepci. „Nejhorší, co bych mohl udělat, je, že bych uvěřil tomu, že jsem šéf,“ má jasno.

Pekařův pád

Snad nejznámější raketový vzestup a pád prožil Brit Keith Gough. Živil se jako pekař, spolu s manželkou Louisou bydlel v omšelém domku v Bridgnorthu a jezdil škodovkou. V roce 2005 třiapadesátiletý Keith vsadil v loterii čísla 7, 11, 12, 37, 42 a 46, jež se mu prý zdála ve snu. Zadařilo se, bral devět miliónů liber, tehdy 400 miliónů korun.

„Nechtěl jsem odejít z pekárny, ale nešlo to. Kolegové mi záviděli, vysmívali se mi. Lidé mě na ulici uráželi. Nedokázal jsem to snášet, chytil jsem se flašky,“ vyprávěl.

Aby všem ukázal, že to zvládá, kupoval auta, domy, sky box na tribuně fotbalové Aston Villy, jenže čím víc věcí si pořídil, tím méně mu zůstávalo přátel. Po rozvodu s Louise mu zbylo 1,5 miliónu liber. Připravil ho o ně jeho „kamarád“ v protialkoholní léčebně.

Předloni v dubnu zemřel na infarkt v nemocnici v Telfordu. Všemi opuštěn a na mizině. „Vedl jsem docela pěkný život, s Louise jsme se měli rádi. Ale ta loterie všechno zničila. Prohrál jsem v ní život. Kdybych mohl dneska všechno vrátit, neváhám ani vteřinu. Kdybych se kvůli tomu měl plazit po střepech, udělal bych to,“ řekl krátce před smrtí.

Není divu, že John Triplett, který v roce 2004 dosáhl na tehdy druhou nejvyšší výhru v americké loterii, a to 240 miliónů dolarů, šest týdnů přemýšlel, zda si peníze vyzvedne. „Moje žena mě ujistila, že bude nakupovat, dokud nepadne. Mně se však pořád honilo hlavou, jestli nám vůbec ty prachy stojí za to, co teď přijde,“ podotkl tehdy 69letý bývalý řidič náklaďáku. A to byla také jeho zatím zřejmě poslední veřejně vyslovená slova – milióny mu rozhodně pomohly alespoň k tomu, že dokonale zmizel veřejnosti z očí…