Článek
Když se ze slušnosti ptám, jestli něco nepotřebují, odpověď, kterou dostanu, mě úplně vyvede z míry. „Nám nic nechybí, máme tu všechno,“ říká bez váhání Alexandr, zkráceně Šani, který se do Čech přistěhoval ze Slovenska.
Stejně mluví i jeho kamarád, šestačtyřicetiletý Julius, kterého tu všichni oslovují Jula. „Chybí nám snad jen teplo domova,“ směje se. „A taky by se nám hodila televize,“ dodává Zuzana, pro kterou jsou pilíře Barrandovského mostu příbytkem už celých šest let. Dřív ji prý měli, jenže doba je zlá a krade se už opravdu všude. I mezi bezdomovci. „Už neplatí: neobere žebrák žebráka. To je hyenismus, mezi bezdomovci není žádná solidarita.“ říká Šani.
Barrandovský most poskytuje pětici bezdomovců střechu nad hlavou už šest let.
A tak se raději sdružují a pod Barrandovským mostem jich dnes žije pět. Jula, Šani, Miki, Honza, který se právě vrátil z nemocnice kvůli žaludečním vředům, a Zuzana, která se jako jediná žena o nemocného i s ostatními snaží postarat. „Tady když onemocníte, buď se vzpamatujete rychle, nebo chcípnete,“ říká s naprostým klidem v hlase Jula.
Život pod mostem vidí jako výzvu. Musíte se o sebe umět prostě postarat. „Být na ulici je určitá svoboda, ale hodně omezená. Každý den se snažíte o to, abyste vůbec přežili.“ I přesto by ale neměnili, rozhodně ne za život v ubytovnách, které jsou prý drahé, a nemáte v nich žádné soukromí.
Jula s nadsázkou tvrdí, že jediné, co jim snad chybí, je teplo domova.
„Ubytovna vás na měsíc vyjde asi na čtyři a půl tisíce. Já když mám dobrý měsíc, vydělám si tak deset tisíc a ty peníze rozhodně nechci utratit za ubytovnu. Na pokoj vám tam šoupnou kdekoho, bydlíte s cizími lidmi a nemáte, kam si schovat svoje věci. Když jsem tam byl naposled, kradlo se tam. Tady pod mostem je to prostě naše, vždycky tu někdo z nás zůstává, hlídá a máme tak jistotu,“ vypráví Jula.
Teplé jídlo minimálně jednou denně
Pětici bezdomovců tady nic nechybí. Mají tu zařízenou kuchyňku s plynovým vařičem, talíře, příbory, hrnce a hladem také netrpí. Vydělají si dost, aby si čas od času jídlo nakoupili, a ostatní potřeby si opatří v kontejnerech.
Sice malá, ale zato kuchyně se vším všudy. Bez problémů si v ní připravíte jakékoli jídlo.
I Šani, který teď práci momentálně nemá, se každý den zabaví. Pravidelně vyráží na obchůzky kontejnerů a sbírá vše, co se dá odnést do sběru. Jak sám říká, chodí denně „fárat do konťáku“. Přesto ho ale i po letech polévá stud, když se musí hrabat v odpadcích.
„Nepřijdu si odepsaný, takže mi není příjemný, když se na mě lidi divně koukají, když prohledávám kontejnery. To jsou přesně ty chvíle, kdy potřebujete sáhnout po alkoholu. Ne se opít, ale trochu se uvolnit. Po vínu ten stud prostě zmizí,“ vysvětluje Šani.
Co najdou v odpadcích, to si buď nechají, anebo odnesou do sběru. K tomu Zuzana jezdí několikrát týdně do Říčan u Prahy pomáhat do skladu. Jula zase dělá svářeče v Letňanech a naposledy, když dostal výplatu, přivezl svým kamarádům dokonce i řízky.
Jejich dům sice postrádá čtyři stěny, přesto tu mysleli i na dekorace.
Peněz tak mají dostatek i na to, aby si každý den dopřáli minimálně jedno teplé jídlo. Když jsme je navštívili my, zrovna obědvali rybí filé a brambory. Jula navíc připravil hlávkový salát s octem a cukrem a Šani si po jídle dopřál i kávičku. Dokonce si do svého bytu vzali i kotě, které nedaleko odtud našli. Během pár týdnů je zbavilo obtížných myší.
Bez mobilů a rádia být nemohou
Zimy se nebojí. Plánují natáhnout kolem svého úkrytu pevnou plachtu a v noci se prý zachumlají pod deky a spacáky a tak zimu přečkají. Horší je to s vodou. V létě mohou využívat řeku, kterou mají hned vedle svého přístřešku. V zimě se musejí koupat a prát si u známých nebo na toaletách v blízkých obchodních domech.
Partnerská idylka Zuzany a Honzy, kteří jsou spolu už čtrnáct let.
S lidmi v okolí prý ale mají výborné vztahy, a tak se jim tu daří. „Je důležité nedělat nepořádek, chovat se slušně a udržovat s okolím dobré vztahy. Nám se to daří. Štve mě, když nám pak nějaký blázen dělá ostudu. Být bezdomovec neznamená být nevychovaný hulvát,“ říká Jula, zatímco já si pohodlně hovím na jedné z židlí u stolu, kam mě usadili, a připadám si skoro jako na návštěvě u známých v sice trochu vymrzlém obývacím pokoji, zato s krásným výhledem na řeku.
Matrace, teplé přikrývky, kuchyňka, stůl s židlemi i spižírna jsou sice pro život na ulici dost nezvyklým „luxusem“, ale že mají dokonce i rádio a každý z nich vlastní navíc i mobilní telefon, mě opravdu překvapilo. Bez něj by prý žít nemohli. „Přes telefon řešíme práci, v rádiu posloucháme počasí, bez toho by to přece nešlo,“ vysvětluje Jula.
Vyhoštění, rozvod, podfuk v práci a pak ulice
Šaniho na ulici přivedla paradoxně touha po penězích. Věřil, že si za slovenskými hranicemi vydělá víc, jenže štěstí mu nepřálo, narazil prý na pár podfukářů, a než se nadál, byl bez příjmu a na ulici. Přitom to není ani tak dlouho, co bydlel pod střechou.
Šani zdůrazňuje, že si svůj majetek hlídají. Prý už neplatí, že neobere žebrák žebráka…
„Jsem vyučený zedník, jenže na Slovensku nebylo pro řemeslníky dost práce. Za výdělkem jsem proto jezdil po celé Evropě,“ říká Šani. Ne vždy měl ale pracovní povolení, a tak jeho cestování skončilo vyhoštěním, a to hned několikrát. Zákaz vstupu do země si vysloužil v Itálii, Německu i v Rakousku.
Jeho životní styl se navíc neslučoval s rodinným životem, tak ho po osmnácti letech manželství čekal rozvod. To bylo v roce 1998, tehdy se Šani odstěhoval za prací do Prahy. „To víte, na Slovensku jste za stejnou práci dostali mnohem míň peněz. V cizině jsem se tehdy namlsal a, jak se říká, s jídlem roste chuť. Jenže v Čechách jsem dostal ránu pod pás,“ vzpomíná Šani na dobu, kdy dělal na stavbě v Praze.
„Pořád slibovali, že nás vyplatí na konci týdne, a pak jsme nedostali nic. Pěkně nás tehdy podfoukli. Tak jsme to tam zabalili. Jenže nebyly peníze, takže jsem od letošního února skončil na ulici.“
Nejdřív přespával u obchodního centra na Smíchově, pak se ale přestěhoval pod Barrandovský most s Julem a Honzou, které potkal právě na nevydařené stavbě v Michli.
Jako v každém správném bytě ani tady nechybí na zdech rodinné fotografie.
Šani i Jula přitom mají děti. Šani dva syny a jednu dceru, se kterými už roky není v kontaktu: „Všem jim je kolem třicítky a mají vlastní rodiny. Nebyl jsem doma už roky.“
Jula, který to má ke své rodině přece jen blíž, si čas od času po telefonu popovídá alespoň s dcerou a synem. Žijí v Plzni. I přesto se ale nevídají, místo toho Jula plánuje bydlení se Šanim. Na zimu by si rádi našli aspoň malou místnost, kde by nejkrutější část roku přečkali. Brání jim v tom ale Šaniho nevyřešené papíry, kvůli kterým nemůže zatím pracovat.
Růže mezi trním
A co přivedlo pod most mezi čtyři chlapy šestapadesátiletou Zuzanu? Do Prahy přijela ze Slovenska se svým o osm let mladším přítelem Honzou za prací. „Jsem vdova, na Slovensku jsem měla byt po manželovi, jenže Honza měl dluhy, takže o svůj byt na Slovensku přišel. A tak jsme se rozhodli vyrazit za prací do Prahy.“
Ve spižírně mají více zásob, než stihnou sníst. Najdete tu vše od ovoce a zeleniny až po pečivo.
Práci v Praze ale Honza ztratil, když jeho zaměstnavatel zkrachoval. Oba proto bydleli nějakou dobu v prázdném domě na Barrandově. Ten jim však někdo podpálil a donutil je tak opustit i toto útočiště.
„Ten dům je dodnes vypálenej a už dobře čtyři roky se s ním nic neděje. My se vystěhovali sem pod most a v tom domě dneska žijou nějaký feťáci. Podle mě je to nebezpečné, mohlo by to na ně kdykoli spadnout,“ vypráví Zuzana.
Se svým přítelem Honzou žije už celkem čtrnáct let, na svatbu ale nemyslí. „Vdávat jsem se znovu nechtěla, dvakrát mi to stačilo,“ směje se. „Jsem vdova, mám pět dětí. Tři z nich žijí na Slovensku, jedno ve Švýcarsku a jeden z mých synů je v Čechách. Dneska už mám dokonce i tři vnoučata,“ popisuje svoji rozsáhlou rodinu. Jeden z jejích synů teď bydlí přechodně s ní a jejími kamarády pod Barrandovským mostem. Doteď žil v Plzni, kde pracoval jako skladník, práce bylo ale málo, a tak i on skončil v Praze.
