Uvítal mě v lékařském pokoji motolské nemocnice, v bílém plášti, který místy kontrastoval s jeho chytrými, ale i hravými a provokujícími reakcemi.

V nemocnici je každý den od půl sedmé ráno a na svoji olympijskou slávu si vzpomene prý jen tehdy, když ho pozdraví cizí lidé na ulici, osloví ho novináři, nebo když se ptají pacienti, jestli ještě sportuje. Přiznává, že ani tenkrát na stupních vítězů necítil žádnou opojnou závrať nebo neskonalé štěstí.

„Pro mě to byl závod jako každý jiný, nenechal ve mně žádnou hlubokou emoční rýhu. Nijak mě nerozhodil, a tím pádem jsem i všechny věci kolem vypustil z hlavy. Mým vrcholem nebyla konkrétní olympiáda nebo mistrovství, toužil jsem jezdit vodní slalom nejlíp na světě - a to pořád. Nemyslím sto let, ale celé období, kdy jsem se tomu věnoval. Samozřejmě když jste nejlepší, vyhrajete i olympiádu, ovšem nutně to spolu nesouvisí,“ míní Lukáš Pollert.

Na divoké vodě Lukáš u každého záběru přemýšlel, jak by přechytračil vlny - a vyhrával.

Na divoké vodě Lukáš u každého záběru přemýšlel, jak by přechytračil vlny - a vyhrával.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

A vysvětluje, že můžete jezdit skvěle, jenže v době důležitého závodu si třeba zlomíte ruku a nejedete. Nemáte tím pádem titul, a přesto všichni vědí, že jste nejlepší, protože jste průběžně podával výborné výkony. On sám by si nikdy necenil vítězství, kdyby se největšímu favoritovi něco přihodilo a musel odstoupit. „Já potřebuju jet závody s těmi nejlepšími, v jejich vrcholné formě, kdy nedělají chyby. Teprve takové vítězství je kvalitní.“

Když s vrcholovým sportem roku 2000 definitivně skončil, leckoho odzbrojil větou, že sport je infantilní a po třicítce by měl člověk dělat něco serióznějšího, normálního.

„Zní to lehce pejorativně. Infantilita je hezká, když si dítě hraje, je to nádherné období. Měli bychom si hrát i my dospělí, taky si občas hrajeme, vlastně celý život… Ale vrcholový sport to přehání, tam je soutěžení jako hlavní složka - a právě to mi připadá od jistého věku infantilní. Člověk dospěje a měl by si zvolit určité priority. Ne jen běžet každý den stovku pod devět vteřin.“ Přechod do běžného života zvládl hladce a bez problémů. Přestal uprostřed sezóny.

„Rozhodl jsem se najednou na startu světového poháru v Troji. Rozjížděl jsem se a řekl jsem si: dojedu a už v životě nesednu do lodě. Loď prodám, pádla někomu věnuju. Vychutnával jsem si poslední minuty, nikdo to nevěděl, jen já. Bylo mi třicet, začala mi utíkat medicína, vrstevníci dělali atestace. A já pochopil, že moje meta být stále nejlepší by znamenala dělat jen tu vodu. Což jsem viděl do budoucna jako dost prchavé, jako hrad z písku na pláži, který spláchne voda.“

Životní volby

Budoucí olympionik se narodil roku 1970 v Praze do rodiny vědeckého pracovníka a laborantky. Podle jeho slov to byli inteligentní a normální lidé. Vzpomíná, že se u nich poslouchaly zakázané rozhlasové stanice a četly režimem proskribované knihy.

Nevěří moc na vliv genů, spíš na prostředí a podmínky. „Aby se vyvinul gen předurčující člověka, že bude třeba dobře pádlovat, museli by jeho předci pádlovat snad sto tisíc let. Ale taky nevím, zda lze z každého dítěte udělat klavírního virtuosa nebo sportovce.“ Roli hraje i náhoda, štěstí…

Jeho vlastní příběh je jasný: otec i strýček vrcholově jezdili vodní slalom, otec dokonce vyhrál mistrovství světa. Rodiče brali Lukáše často na hory a jeho první sportovní úspěchy se odehrály právě tam.

Atlanta 1996 - olympijské stříbro.

Atlanta 1996 - olympijské stříbro.

FOTO: ČTK

„Studoval jsem gymnázium ve Vimperku a závodil na lyžích. Ale protože jsem měl samé čtyřky a navíc nebylo moc sněhu, rodiče zaveleli a stáhli mě do Prahy. Perspektiva vodního slalomu se zdála tátovi lepší, mohl jsem ho dělat tady a každý den. Bydleli jsme u Čertovky, kde byla loděnice. S kamarády jsem tam blbnul - jezdili jsme ke kolu a vždycky jsme ho roztočili. Závodil jsem od dvanácti. Zpočátku byli kluci kolem lepší, pak se to v sedmnácti najednou rozjelo.“ Říkali o něm, že má cit pro vodu, proto byl lepší než mnohem urostlejší konkurenti, kteří závody vydřeli.

„Hodně jsem o každém záběru přemýšlel, snažil jsem se přechytračit vlny, ulehčit si. Na všechno jsem musel přijít sám, otec mě sice trénoval, ale v šestnácti jsem se po jeho radách vždycky naježil,“ líčí Lukáš, kterého nadchlo, že se díky sportu dostal za železnou oponu. Roku 1988 startoval na mistrovství světa juniorů…

K tomu studoval medicínu. Proč? „Gympl jsem končil roku 1987 a hledal jsem obor, kam nebude tolik zasahovat marxismusleninismus. Vyšly mi přírodní vědy. I socialismus musel vychovávat dobré lékaře, fyziky, chemiky, aby něco uměli.“

Školu dokončil už v nové politické situaci a nasměroval se na internu, později na anesteziologii. Pracoval v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích, dnes ve Fakultní nemocnici v Motole. A protože je v jádru zarputilý a poctivý, je stále jeho cílem být co nejlepší - nyní v profesi lékaře. „Je to stejné jako u řidiče autobusu: najede dva milióny kilometrů bez nehody, má obrovskou zodpovědnost. Obdobně u dalších profesí… Základem je být šikovný, pracovitý, vědět, co a jak v určitých situacích. To by mělo být cílem každého člověka.“

Uzavřená kapitola

Nějakou dobu poté, co se tak náhle vzdal vrcholového sportu, cítil k vodnímu slalomu dokonce odpor. Ten sice vymizel, ale prohlášení, že už nikdy nesedne do kánoe, zůstal Lukáš věrný. Čekal, že se po určité době dostaví sportovní „absťák“. Nepřišel. „Naopak jsem měl najednou víc času, nemusel jsem na tréninky, bylo to příjemnější. Já nikdy nebyl sportovec, který se jen zoceluje, trávil jsem na vodě asi hodinu, což dělá hodně lidí a nijak se to na nich nepodepisuje. Takže jsem necítil změnu.“

A co se změnilo ve sportu od dob jeho slávy? „Skoro nic, ve vodním slalomu se zkrátily lodě, jsou možná trochu jiná pravidla kvalifikací. Ale stejně se jezdí na čas a lidské možnosti mají své hranice. Někde se naopak výkony snižují, třeba v hodu oštěpem se zatížila špička, aby nelétal přes sto metrů. Ne jako za Železného, který házel sto dvacet.“

Celkově podle něj mají dnešní sportovci lepší podmínky. „My si lodě sami stavěli, materiál na jejich výrobu, vyvinutý původně pro rakety, byl velmi drahý. Dnes je dostupnější a levnější, vyrábějí se z něj i formule a křídla letadel. A závodníci si už lodě sami stavět nemusí.“

Na otvírání vodácké sezóny na Vltavě ve Vyšším Brodě vzal i své děti Emu, Jana, Tomáše a Metoděje. Roční Juliánka si ještě chvíli počká.

Na otvírání vodácké sezóny na Vltavě ve Vyšším Brodě vzal i své děti Emu, Jana, Tomáše a Metoděje. Roční Juliánka si ještě chvíli počká.

FOTO: ČTK

Lukáš tvrdí, že dnes sport moc nesleduje - ani v televizi. Tu ostatně doma vůbec nemá. „Možná se tím budu zabývat víc, až dorostou moje děti do věku, kdy by se chtěly nějakému sportu víc věnovat. Rád jim pomůžu, ale to je tak jediné. Prostě game is over, tato kapitola je úplně uzavřená a netáhnu si z ní vůbec nic,“ říká sportovec, který u nás první prodal své olympijské medaile - vedle barcelonského zlata i stříbro z Atlanty z roku 1996. Za 150 tisíc korun, které věnoval na charitu - organizaci Drop-in. Ta za ně nakoupila stříkačky pro narkomany. Sklidil vlnu pískotu, svůj krok si ale umí obhájit a má už další následovníky.

„Kdybyste zkusila nějaké drogy, zjistíte, že je lepší píchat si je čistou jehlou. Špinavými se přenášejí choroby jako AIDS, žloutenka… Jsou lidi, které nezměníte zákazy a kteří si budou píchat, ať tak, nebo tak. Pak leží v nemocnicích a jsou strašně nepříjemní pacienti, nespolehliví, ale my je musíme léčit, provádět jim drahé operace. Proto jsem koupil ty jehly."

"Existuje hodně charitativních organizací, ale na narkomany moc lidí peníze dávat nechce. Někdo říká, ať si léčbu platí. My ovšem léčíme taky alkoholiky, kuřáky, obézní… A proč by neměli platit taky oni? To by se pak týkalo skoro všech,“ uzavírá.

Sport - druhé dějství

S vodou je jeho život spojený i dál. Nedávno se ocitl před kamerou v cyklu o českých a moravských řekách Vodácká putování. Dlouho se nerozmýšlel, jednak je příznivcem cestovatelských filmů, jednak chtěl poznat řeky, na kterých nikdy nebyl. Až při natáčení si vychutnal sjíždění Lužnice či Vltavy, které ho v době vrcholového sportu nelákalo. Ledacos ho inspirovalo k výletům s vlastními dětmi, což jsou devítiletá Ema, sedmiletý Jan, pětiletý Tomáš, tříletý Metoděj a rodinný benjamínek - roční Juliánka.

Dnes sportuje pouze s nimi, jinak by ho to prý ani nebavilo. Několik let už jezdí na horní Vltavu. „Je to vždycky taková jízda s dětmi, vezeme stany…. Ovšem dolní Vltava od Rožmberku je strašná, spousta lidí, všude půjčovny lodí - stala se z toho móda posledních let. Ale na druhou stranu máte partu a chcete se o prázdninách vidět, tak kam byste jeli? Navíc uvidíte krásné hrady, budete venku… S tím se nedá nic dělat. Naštěstí na té horní Vltavě jsou ještě klidná místa, kde smí projet jen sedm lodí za hodinu, paráda.“

Zbytečnému riziku děti běžně nevystavuje, ale přiznává, že s nimi pár horkých chvilek zažil a před čtyřmi lety jim šlo i o život. „Byla povodeň, jeli jsme na Vltavě takový sešup, já měl na lodi asi šest dětí od čtyř do osmi, protože v domnění, že to umím nejlíp, mi je tam všichni naskládali. No a já z té lodi vypadl, oni ujeli a taky vypadli a někam zmizeli. Byl to nepříjemný pocit, já je nemohl ani zachraňovat. Ale nějací raftaři to viděli a pochytali je.“

On sám pro změnu kdysi v Troji zachránil Vaška - bratra slalomáře Vavřince Hradílka. „To bylo dávno. Voda je zkrátka živel. Na besedách proto opakuju, jak snadno se dá podcenit, voda může být zrádná i pro profíka…“ Další boj s živly podstoupil, když děti skončily pro změnu pod lavinou, která spadla ze střechy. „To bylo taky nepříjemné, metr sněhu, ani jsme nevěděli, kolik dětí tam přesně je. Museli jsme hrabat rychle, to jsem měl opravdu strach. Dopadlo to naštěstí dobře.“

Lajdáčci

Už šestý rok jezdí na lyžích jen s některým potomkem mezi nohama. Sám ne. Lyže má staré patnáct let, boty dvacet… A ještě dalších pět let se to díky dětem nezmění. „Ty nejstarší už ale jezdí dobře, zrovna zítra jedeme na ledovec. Kvůli nim jsem založil oddíl Lajdáček.“

Kvůli dětem založil Lukáš lyžařský oddíl Lajdáčci. Pod helmami vlevo se skrývají jeho čtyři nejstarší potomci.

Kvůli dětem založil Lukáš lyžařský oddíl Lajdáčci. Pod helmami vlevo se skrývají jeho čtyři nejstarší potomci.

FOTO: archív Lukáše Pollerta

Sešla se parta bývalých závodních lyžařů. „Každý jezdil na hory někam jinam a jistě by své potomky naučil lyžovat i tak. Ale na to, abych stavěl slalom, aby mohly děti jezdit v brankách, bych sám nestačil. Tak jsme sehnali dvacet rodin, pronajali si ve Špindlu chalupu na sjezdovce, koupili branky… Někdo odpadl, jiní přibyli, teď máme 43 dětí. Moje rodina se přelila do oddílu.“

V zimě jsou na horách každý víkend, pořádají závody, v únoru i mistrovství Prahy. Už to berou profesionálně. Mají normálně nástupy, tréninky, jezdí se na čas.

Jinak ale soudí, že v hlavním městě je dnes dost sportovního vyžití pro malé i velké. „Kdo chce, ten si najde. Dá se jezdit na kole, lyžovat… ve Hvězdě, na Petříně, na Ladronce, v Braníku…“ Na dotaz, v kolika letech je ideální začít u dětí se sportem, odpovídá: „Je to individuální. Záleží na tom, o jaký sport jde. Základem je ale gymnastika, s tou lze začít velmi brzy. Umět přemet, kotrmelec, salto… by měly děti už ve školce.“

Mít z vlastních dětí vrcholové sportovce nebo lékaře není Lukášovým snem. „Hlavně bych rád, aby vystudovaly vysokou a pak se mohly rozhodnout, co je baví. A taky si myslím, že by každá rodina měla být složená z různých profesí. Pět doktorů je nesmysl, ale třeba právník, doktor, opravář aut, stavař, šikovný instalatér, realitní makléř nebo pracovník na burze…To by byla skvělá kombinace. Aby si pomáhali a rodina společně fungovala,“ uvažuje.

Jeho manželka Pavlína je taky lékařka - internistka, poznali se při škole na medicíně. Zatím je doma s dětmi. A jak se zdá, ještě nějaký čas bude. O velké rodině nikdy neuvažovali, prostě to tak vyšlo…

Zdravotnictví jako samoobsluba

Lukáš má za sebou tři atestace a čtrnáct let praxe, přesto se musí pořádně ohánět, aby rodinu uživil. Říká, že zdravotnictví je jako komunistická samoobsluha - každý si bere, co chce, a nakonec tam nic není. Rozumné peníze lze vydělat jen porušováním zákoníku práce.

„To platí pořád, takže dělám přesčasy a jezdím na záchrance.“ Co s tím, neví ani on. „Kdyby to někdo věděl, byl by ministrem. Ale třeba v Americe to funguje: lidi si víc platí spoluúčast, a tudíž i víc přemýšlejí o svém zdraví. Argument, že v našem zdravotnictví je hodně peněz, neobstojí. Možná je, jenže se ztrácejí. Proto myslím, že kdyby měl rozhodování víc v ruce pacient, nemuselo by to tak být. Cokoliv máte zadarmo, nefunguje, stejně jako se k půjčenému nechováte jako k vlastnímu. Své auto nenaboříte, ale s autem z půjčovny jezdíte klidně brzda plyn.“

Zajímalo mě, co jako lékař říká různým módním trendům žít zdravě, upřednostňování biopotravin, vegetariánství či různých doplňků stravy. „Myslím, že náš trávicí systém je tak zabezpečený, že můžeme jíst vlastně všechno. Ale klidně si vystačíme jako vegetariáni. Ani děti nemusí jíst maso. Je nesmysl preferovat jen jednu skupinu, máme enzymy na obojí a nebudeme strádat. Když někdo tvrdí, že mu bez masa chybí energie, jde spíš o psychický problém. Únava může být z celkového stylu života,“ směje se Lukáš.

Jakékoliv doplňky jsou podle něj naprostý nesmysl. „Přijímáme toho až moc, stačí podívat se kolem, v jakém žijeme blahobytu. Je zcestné myslet si, že potřebujeme ještě něco dalšího.“

Vitamín C není podle něj nutné dodávat ani při nemoci. Jeho nedostatkem neboli kurdějemi trpěli pouze námořníci na dlouhých plavbách nebo vězni v koncentračních táborech.

„Dnes jde o módní vlny spojené s byznysem. Já mám obchod rád, ale divím se, že to lidi kupují. Farmaceutické firmy těží z toho, že nikdo nechce mít rakovinu, a vymýšlejí slogany, že právě jejich preparát tomu zabrání. Lidi jim podlehnou a neuvědomí si, že rakovinu stejně většina z nás dostane. Nebo infarkt. To žádný přípravek neoddálí. Na něco zkrátka umřít musíme.“

Záchodky atd.

Lukáš Pollert se nebojí říct svůj názor na ledacos ve společnosti, udělat něco nekonvenčního, o čem věří, že je správné. Před třemi lety se účastnil kampaně Movember poukazující na nebezpečí rakoviny prostaty, což obnášelo nechat si narůst knír. „Té charity jsem se účastnil rád, je důležité informovat lidi o možnosti prevence. Rozhodování mi ulehčilo, že jsem pro každou srandu. Navíc mě zajímalo, jak rychle mi rostou vousy. Jinak myslím, že rakovin je tolik, že bychom se mohli každý den věnovat některé z nich.“

Partnerka Pavlína porodila Lukášovi úctyhodných pět dětí a k lékařské profesi se asi hned tak nevrátí.

Partnerka Pavlína porodila Lukášovi úctyhodných pět dětí a k lékařské profesi se asi hned tak nevrátí.

FOTO: ČTK

Osm let (2002-2010) byl taky jednou nohou v politice - v radě pražského zastupitelstva jako neuvolněný radní, což znamená, že za to neměl plat a neočekávalo se, že bude nějak významně pracovat.

„Bavilo mě to, byl jsem ovšem velmi nezkušený politik a před volbami jsem sliboval něco konkrétního. To se nemá dělat, má se říct, že by bylo dobré usilovat o větší bezpečnost, čistotu, možnosti pro pracující. Tedy spíš obecné, optimistické sliby, co mají všechny strany v programu. A tečka.

Já řekl, že je potřeba vybudovat na Praze 6 víc veřejných záchodků. Pak jsem zjistil, že jistá firma má smlouvu s magistrátem pro celou Prahu na určitou dobu - a dodává v balíčku zastávky tramvají, billboardy i záchodky. Hledat jiné řešení by bylo komplikované,“ vysvětluje. Víc záchodků tedy neprosadil, ale na politiku nezanevřel. I když ta aktivní ho už neláká.

„Abych ji dělal opravdu dobře a profesionálně, nestíhal bych nic jiného.“ Ovšem v politice jsme vlastně všichni, pokud jdeme k volbám… „Zásadní byl rok 1989, kdy jsme získali svobodu cestování, poslouchání hudby a čtení toho, co chceme. To nám nikdo nevezme. K ostatnímu jsem tolerantní. Většina chce dnes levicovou vládu a sociální jistoty, i když moc nepracuje. Asi jsme takoví založením. Nebo se to časem změní? Lidi jsou spokojenější, když se o svůj život nemusí moc starat. Já to mám naopak, mě by vůbec nenapadlo chtít něco po státu.“

Úsporný flegmatik

Na dotaz, kde nabírá ke všem svým aktivitám energii, svraští Lukáš čelo a pak s vážnou tváří pronese: „Já jí moc nepotřebuju, protože ji ani moc neztrácím. Snažím se ji vydávat co nejméně, být nízkoenergetický. Moc nepracovat. Vše se snažím nějakým způsobem ulehčit, zjednodušit. Ne odfláknout.

Takhle jsem to dělal i na vodě, podívejte se na mě, já nikdy neměl svaly. Jde pouze o techniku. Ve všem. Mně navíc nevadí vstát v noci k případu, a když vás práce baví, neodebírá vám tolik energie. Na sále akorát pacienta napojím na anesteziologický přístroj, pak hlídám monitory a sedím.“

Stejně zlehčuje i své současné sportování. „Na lyžích jen stojím s vrtačkou a koukám, jak děti jezdí. Když přijdu do bazénu, ani nevlezu do vody, v županu si čtu a dávám pozor, jestli se netopí. Na kole ujede můj čtyřletý syn tak dva kilometry, což je taky nic.“

Chtěl by si prý zkusit start a přistání ve stíhačce na letadlové lodi, což je sice naprosto nereálné, ale možná právě proto ho to napadlo. Tvrdí o sobě, že je flegmatik, do typu soutěživého akčního sportovce má opravdu daleko. „Soutěživý vážně nejsem, bavilo mě prostě jezdit s kamarády, což byli ti nejlepší z celého světa, trénovali jsme spolu, pařili i závodili. To je všechno.“