Proti mně sedí galantní, usměvavý a přemýšlivý mladý muž. A to už vůbec nerozebírám, že je – dámy, pozor – nezadaný.

Příznivci vám teď drží palce ve StarDance. Kam to chcete v soutěži dotáhnout?

Mojí jedinou ambicí je neupadnout a pokud možno to snesitelně odtančit. V jakém kole vypadnu, opravdu nehraje roli.

Profesionální tanečnici Simoně Švrčkové, která soutěží provedla i Jiřího Schmitzera, věří. Sám bere tanec jako sportovní disciplínu, při níž se musí pořádně zabrat.

Profesionální tanečnici Simoně Švrčkové, která soutěží provedla i Jiřího Schmitzera, věří. Sám bere tanec jako sportovní disciplínu, při níž se musí pořádně zabrat.

FOTO: ČT – Lenka Hatašová

Tančíte raději latinskoamerické tance, nebo ty standardní?

Zpočátku jsem myslel, že mi bude bližší standard. Líbilo se mi, jak páry elegantně a ladně krouží po parketu. Teď už vím, že standard je náročnější než latina, protože člověk musí pořád držet postavení. Latina je přece jenom trochu uvolněnější.

Jakou máte taneční minulost?

Nulovou. V tanečních jsem strávil asi dvě hodiny, nikdy jsem regulérní tance netančil.

To byl tedy dost odvážný krok.

V životě jsem si nedovedl představit, že bych do něčeho takového šel, ale přehodnotil jsem to.

Co vás k tomu vedlo?

Procházel jsem zrovna komplikovanějším životním obdobím a taky jsem věděl, že po premiéře Deštivých dnů v Ungeltu budu mít volno. Nechtěl jsem sedět doma a užírat se deprimujícími myšlenkami. Chtěl jsem jít proti tomu a zaměstnávat se něčím hodně intenzívním.

Filmový debut zažil v romantické komedii Román pro ženy, kde šel pořádně na nervy Laďce Něrgešové.

Filmový debut zažil v romantické komedii Román pro ženy, kde šel pořádně na nervy Laďce Něrgešové.

FOTO: Bioscop

Osvědčilo se?

Moc ne, při každém tanci jsem nervózní a jsem rád, když to mám za sebou. Moc bych si ale přál, abych jednou tančil s požitkem a lehkostí, a nemyslel jen na to, co s nohama. Na druhou stranu se hodně věnuji sportu a tanec beru jako sportovní disciplínu. Takže jsem v zimě uvítal několikahodinový intenzívní trénink.

Sázel jste někdy?

Jednou mě vzal kolega Marek Taclík na dostihy, já si vsadil na tři závody a pokaždé jsem vyhrál. Marek říkal, že to tak bývá. Šli jsme se před tím podívat do stájí a tam jsem si vybíral podle toho, jak se mi kůň líbil, případně jestli ho vedla nějaká hezká slečna.

Na koho byste vsadil ve StarDance?

Vůbec to nedokážu odhadnout. Přijde mi, že všichni tančí moc pěkně.

Jako kriminalista s dvojí tváří se představil v dramatu z padesátých let Ve stínu.

Jako kriminalista s dvojí tváří se představil v dramatu z padesátých let Ve stínu.

FOTO: Falcon

Jak reagovalo vaše okolí na to, že jste šel do taneční soutěže?

Pozitivně, včetně kamarádů, u kterých jsem si myslel, že se mi budou smát. Maminka byla nadšená, dcera mi drží palce. Jen mi vadí, že teď nemůžu se Sofií trávit tolik času jako dřív. Třeba minulé jaro jsem nehrál ani netočil, ona ještě nechodila do školy, a tak jsme spolu byli prakticky pořád.

V čem vám dělá Sofie největší radost?

Tím, jaká je. Skvělá. Výborně spolu fungujeme, víme, co jeden od druhého očekávat.

Co od vás očekává?

Aby se mnou hlavně byla sranda. To celkem dovedu naplnit. Hodně jezdíme lyžovat na hory, hlavně do Pece, tam se mi to líbí a mám tam kamarády. Zkoušeli jsme i tenis, ale zdá se, že ji teď víc zaujal balet.

O milovanou dceru Sofii se starají společně s manželkou Jitkou Schneiderovou. Žijí však odděleně.

O milovanou dceru Sofii se starají společně s manželkou Jitkou Schneiderovou. Žijí však odděleně.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak byste chtěl dceru vychovat?

Chtěl bych jí být průvodcem, nemám ani tak na mysli ochranu nebo zajištění, ale spíš jí ukázat svět, v němž žijeme, pomáhat jí objevit a rozvíjet schopnosti a dispozice.

S její matkou, herečkou Jitkou Schneiderovou, nežijete. Chtěl byste založit novou rodinu?

Rodinu mám, i když ve zvláštní podobě. Po těch dvou letech, co to trvá, mi to tak teď i vyhovuje.

Zeptám se rovnou: Jste zadaný?

Nejsem. Ale nebudeme z toho dělat seznamku, ne?

No, kdo ví, třeba byste mi jednou přišel poděkovat… Spíš se vás ale chci zeptat na vaše angažmá v kampani na podporu pěstounské péče.

Vzešlo to z informativní kampaně Odsouzeni, která poukazovala na obrovský počet dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech u nás. Do té doby jsem o tom nevěděl a docela to se mnou hnulo. Když se pak rozjela kampaň Hledáme rodiče, nad nabídkou k účasti jsem neváhal. Spolu s Ondřejem Vetchým a Sašou Rašilovem jsme k tomu natočili klipy. Obdivuji každého, kdo je schopen přijmout dítě z kojeneckého ústavu nebo dětského domova do rodiny a věnovat mu maximální lásku a péči. Věřím, že dítě je v životě to nejdůležitější.

David Švehlík

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Strávíte s dcerou Vánoce?

Doufám. Každý rok se na Štědrý den ráno sejdeme celá rodina ráno v kavárně. Je nás ke třiceti. Je to krásný rituál.

Začal advent. Jak to období prožíváte?

Mám to spojené s intenzivním setkáváním s kamarády, se známými. Jdeme třeba na pivo, ale pro mne ta setkávání mají i velikou duchovní hodnotu.

Kdysi jste chtěl být katolický kněz a studoval jste teologii, z toho dva roky v Římě. Co vám to dalo?

Absorboval jsem velké množství poznání, naučil jsem se italsky, poznal jsem nádherné město, nádhernou zemi.

Ve kterém okamžiku jste pochopil, že to není vaše životní poslání?

Když mi začalo být blbě. Napřed jsem se špatně cítil psychicky, pak to mělo i fyzické důsledky. Vůbec však na to nevzpomínám s hořkostí. To, že jsem v průběhu poznal, že v tom nechci dál pokračovat, je také určitá životní zkušenost, která mě obohatila.

V netradičně pojatém Králi Learovi hraje v Národním divadle svému otci Aloisi Švehlíkovi zdárného syna.

V netradičně pojatém Králi Learovi hraje v Národním divadle svému otci Aloisi Švehlíkovi zdárného syna.

FOTO: ND – Bohdan Holomíček

Co jste dělal po návratu?

Studoval jsem tady v Praze na Univerzitě Karlově estetiku a filozofii, tu jsem ukončil bakalářskou zkouškou. Zároveň jsem se přihlásil na divadelní režii na DAMU. Na herectví jsem si tenkrát netroufal.

Měl váš otec radost, že jste se vydal v jeho stopách?

Bavila ho představa, že se budu věnovat režii. Vždy ale respektoval moje rozhodnutí a nechával to na mně. Když jsem pak začal hrát v Divadle Na zábradlí, měl radost, že se mi tam daří.

V čem jste ho nejvíc obdivoval?

Vídal jsem ho odmalinka v mnoha rolích. Bavil mě v komických rolích, to je u něho méně známá poloha.

Čeho si na jeho herectví nejvíc vážíte?

Přístupu k profesi. Je poctivý, nemá potřebu se do všeho hnát, s každým se kamarádit. Díky tomu neztrácí sám sebe, nerozmělní se.

V nové pohádce O pokladech hraje zlého zámeckého pána, se kterým si neví rady ani Vojtěch Dyk.

V nové pohádce O pokladech hraje zlého zámeckého pána, se kterým si neví rady ani Vojtěch Dyk.

FOTO: ČT – Pavla Černá

Stává se to často?

Asi ano, když vidíte, kolik lidí zmagoří a má pocit, že musí být každý týden na obálce nějakého časopisu. Jsou pak veřejným majetkem.

Nehrozilo vám to po Kriminálce Anděl?

Ne, jen jsem byl víc vidět. Jinak to pro mě nějakou zásadní změnu neznamenalo.

Proč podle vás Kriminálka Anděl u diváků zabodovala?

Odehrávala se v českém prostředí, byla opravdu akční, nebyla to hra na kriminálku. Vystupovaly tam postavy z masa a kostí.

Absolvoval jste tam hodně akčních scén. Musel jste se na ně nějak připravovat?

Herecky byla nejakčnější první řada, v dalších nás zastoupili profesionálové, což je dobře, protože to dělají lépe. Škoda, že se už Kriminálka Anděl nebude dál točit nebo že podle ní nevznikl film, jako to třeba bylo v případě Okresního přeboru.

S Markem Taclíkem ztělesnili v Kriminálce Anděl svérázné strážce zákona.

S Markem Taclíkem ztělesnili v Kriminálce Anděl svérázné strážce zákona.

FOTO: archív TV Nova

O vaší postavě, kriminalistovi Tomáši Beňovském, padaly poznámky, že je ambiciózní. Oprávněně?

Na mě to tak nepůsobilo. Můj parťák Marek Taclík byl samorost a nechodil pro slovo daleko, já měl takový elegantnější přístup.

Vy jste ambiciózní?

Do jisté míry ano. To, co dělám, se snažím dělat co nejlépe. Nemusím ale dělat úplně všechno. Poznal jsem, že má smysl počkat na kvalitní projekt. Osvědčilo se mi to teď na Deštivých dnech.

Za tuhle divadelní inscenaci vás a Richarda Krajča kritika hodně chválí.

S Richardem jsme v Ungeltu osm let hráli v Lásce a porozumění a moc jsme si přáli spolu ještě pracovat. Milan Hein nám našel tuhle hru. Jsem moc rád, že se to povedlo. Bylo to snad nejintenzivnější zkoušení, jaké jsem v divadle zažil.

Měnil se během zkoušení váš pohled na postavu chicagského policajta, kterého představujete?

Když jsem tu hru poprvé četl, vnímal jsem Joeyho jako oběť, klaďase, což mě trochu mrzelo, protože podobné schéma jsme s Richardem hráli v Lásce a porozumění. Jak jsme to zkoušeli, ukázalo se, že tam není kladný a záporný hrdina, že dramatickou situaci, ve které se ocitli, zavinili oba.

S Richardem Krajčem prožívají v Deštivých dnech na scéně Divadla Ungelt drama, v němž jde o život.

S Richardem Krajčem prožívají v Deštivých dnech na scéně Divadla Ungelt drama, v němž jde o život.

FOTO: Marie Krbová

Začít si se ženou svého nejlepšího kámoše není zrovna čin kladného hrdiny. Máte pro něho přesto pochopení?

Mám, ale nemá se to. Když je člověk zamilovaný, tak se může stát, že dělá věci, které by jinak neudělal.

Vám se to taky stává?

Už je to hodně dlouho, co jsem byl opravdu zamilovaný, ale vím, že to je výjimečný stav, kdy člověk může udělat cokoli.

Položím vám otázku, která teď bude padat hodně často: Koho byste si přál za příštího českého prezidenta?

Karla Schwarzenberga. Nesmírně si ho vážím, a i když někde usne a občas mu není rozumět, je pro mě jednoznačně nejdůvěryhodnější kandidát. Vážím si jeho postojů a navíc mě baví. Oceňuji, že sám sebe nijak neprožívá a neprosazuje svoje ego. Když si uvědomím, že na jeho portrét se budou koukat děti ve třídách po celé republice, měl by to být někdo, kdo je pro ně vzorem, kdo je hodný následování. Ne někdo, kdo ukradne pero a ani se za to neomluví. Obdivuji i Vladimíra Franze, znám ho z DAMU a jsem rád, že má tak velkou podporu.

Je vaše tetování na levé paži projevem sympatií k Vladimíru Franzovi?

Ne (smích), je projevem sympatií k tetování. Není to pro mě ozdoba, ale rituální záležitost.

Co pro vás rituál v 21. století znamená?

Zvýznamnění nějakého momentu. Vánoce jsou rituál, oslava narozenin je rituál. Rozhodně by se neměly vytrácet. Vyjadřují důležitost nějaké významné chvíle. Zaznamenáváme tím pro nás něco podstatného, silného, k čemu se člověk může vrátit.

Zuzana Kajnarová jako Dorotka a David Švehlík v roli hraběte Maxmiliána v úspěšné pohádce Anděl páně.

Zuzana Kajnarová jako Dorotka a David Švehlík v roli hraběte Maxmiliána v úspěšné pohádce Anděl páně.

FOTO: Warner Bros

To mi tedy musíte říct, co máte vytetovaného.

Rituál je i něco velmi osobního. Takže vám jen řeknu, že tam jsou dvě písmena a dvě číslice.

Nechci vás tady v kavárně Kaaba svlékat, ale zpod trička vidím S. Je to iniciála vaší dcery?

To víte, že ano.

Co byste si pro sebe přál do roku 2013?

Abych byl dál šťastný člověk.

V čem je k vám osud tak laskavý?

Mám práci, která mě živí a která mě baví, mám krásnou zdravou dceru, pár přátel, na které se mohu spolehnout. To považuju za výjimečné. Jen si to člověk nesmí přestat uvědomovat. Pevně věřím, že se v budoucnosti promítne, jaký člověk je, jak se chová ke svému okolí. Když je slušný, zodpovědný, neustoupí z cesty, které věří, tak se nemá čeho bát.