Bára Basiková: Když jedny dveře v životě zavřete, druhé se otevřou

Před časem jsem byla dlouhovlasá blondýna, loni zase na krátko. Mám ráda změnu. Nedokázala bych nosit stále stejný účes. Vlasy také občas potřebují odpočinek. Baví mě je měnit a mám je ráda dlouhé. Líbí se mi culíky i načechrané účesy. Ke své kadeřnici a dnes i kamarádce chodím třináct let. Svoje kadeře mám krepaté, kudrnaté a jemné. Občas si je nechám zahustit i prodloužit.

Byla jsem jen se synem a vše bylo, jak má být. Nevěřila jsem, že je tou dobou v letoviscích volněji a nejsou úmorná vedra. Byli jsme na Rhodosu v krásném hotelu s báječnými službami. Kdybych se nemusela vracet, zůstanu. Rhodos je nádherný. Před pěti lety jsem byla na ostrově s manželem. Půjčili jsme si auto a celý ho projeli. Letos jsem si vůz půjčit nemohla, protože nemám řidičák.

Několikrát, je nesmírně muzikálně nadaný a z muzikálu byl nadšený. Jeho idolem je ale Michael Jackson. Na dovolené byl ve svém živlu. V animační show ho velice dobře předváděl jeden Řek. Byla jsem uchvácená, vše měl zmáknuté. Tedík seděl v křesle jako přibitý. Je velice vnímavý, miluje tanec, rád se pohybuje, zpívá, poslouchá hudbu a divadlo je pro něj přirozené prostředí. Když někam přijdeme, okamžitě se vrhá na pódium a nechápe, že tam nemůže, že tam jsou jiní.

Přestěhovali jsme se. Bydleli jsme všichni ve velkém prostorném bytě a uznali jsme, že je čas se rozdělit. Čekala jsem, až přijde správný okamžik a dcery se budou chtít osamostatnit. Já vždy chtěla z Karlína pryč, neměla jsem k němu vztah (mj. v něm zažila povodně v roce 2002, pozn. red.).

Toužila jsem se vrátit na Staré Město, kde jsem vyrostla. Jsem ráda, že se mi přání splnilo. Částečně nás tlačil i velký nájem, ale rozhodně nebyl hlavním důvodem našeho odchodu. Už jsem o něm uvažovala dávno. Vrátila jsem se blízko svého domova. Najít byt nebylo lehké. Chtěla jsem, aby měl atmosféru a poetiku. Viděli jsme hodně bytů, ale až poslední byl ten pravý.

Není to úplně přesné. Dost jsem lety rozdala, protože jsem člověk, který nic neshromažďuje. Vše neustále třídím. Stěhování je důvod nechat si jen věci, které si chcete vzít s sebou. V jedné skříni jsem měla i ceny. Nasbírala jsem jich kvanta, ale nikdy jsem je nevystavovala. Já to tak neprožívám. Představa, že vše zabalím a přesunu do jiné skříně, se mi nelíbila. Raději si koupím knížky nebo CD. Prostě jsem je v krabicích odnesla k popelnici. Nechci, aby to vyznělo jako neúcta, cen si vážím a neznevažuji fakt, že jsem je dostala. Věděla jsem ale, že si je nikde nevystavím a až jednou umřu, skončí ve smetí.

Ano. S kamarádkou v něm prodáváme oblečení, boty, kabelky a doplňky, prostě nejrůznější módu a kostýmy českých zpěvaček a hereček. Šaty mají krátký život a je škoda, když skončí na dně skříně a nemohou udělat radost jiné ženě. Některé nemají tolik peněz, proto jsme se rozhodly, že budeme vše prodávat za příznivou cenu. Dívky a ženy, které budou chtít moje šaty nebo Heleny Vondráčkové, je můžou mít. Navíc část peněz věnujeme na charitu pro nemocné, postižené nebo týrané děti.

Ze začátku se mu, ve srovnání s Aničkou a Maruškou, nelíbila. Fakt je, že holky do ní šly až ve čtyřech a půl a nebyly už na mě tolik upnuté. Navíc byly dvě. Theodor ve chvíli odloučení plakal. Řešila jsem, jak ho od sebe odpoutat. Je těžké odejít, když se vás dítě drží jako klíště a prosí, že chce být s vámi. Já ale musela na zkoušky do divadla. Jsem ráda, že si postupně zvykl, má rád děti a oblíbil si paní učitelky.

Bohužel, zranil si obratle. Nebyl ale nikde na žádné operaci a ani ho nikdo nepřepadl, jak psal bulvár. Upadl a měl krunýř. Ani neležel v nemocnici, jen ho ošetřili a šel domů. Nemohl jít se synem první den do školky. Po čtyřech týdnech nemoci se už ale spolu střídáme. Vadí mi, že se v této souvislosti psalo, že dělá nočního taxikáře a někdo ho přepadl. Kromě své umělecké práce jezdí jako Modrý anděl ve dne i v noci jako kterýkoliv jiný taxikář.

Kolem osmi kilo. Myslím si, že je to neustálým pohybem se synem a tím, že dodržuji stravovací návyky. Dříve jsem cvičila a dodnes to doznívá. Jsem propagátorem zdravé výživy a krabičkové diety. Na míru mi sestaví jídelníček a dovezou každé ráno domů pět porcí jídla. Je to obrovská úspora času. Už moc nevařím, Tedíček jí ve školce a večeře se nějak odbudou studenou kuchyní. Navíc manžel sám skvěle vaří.

Zatím ne. Příští rok budu mít padesátiny, a tak o nějakých změnách přemýšlím a konzultuji je s paní lékařkou, dermatoložkou MUDr. Věrou Terzijskou. Zajímá mě, co by mi doporučovala. Řekla mi, že člověk musí sám zvážit, kdy s tím chce začít, protože pak musíte pokračovat. Když se začne moc pozdě, vrásky vypnout nejde. Uvažovala jsem o celkovém liftingu. Dnes naštěstí existují i neinvazivní metody. Myslím, že nastal čas do toho jít. Zaujala mě metoda vytahování kůže pomocí nití.

Bohužel a strašně mě to štve. Kvůli úrazu před dvěma a půl lety mě ještě čeká poslední operace, kdy mi musí vyndat šrouby. Podívejte se na mé boty, nosím jen baleríny a tenisky. S podpatky je konec. Obuji je jen občas na jevišti, kde v nich vydržím stát. Raději volím platformy a klínky. Jehly opravdu nemůžu. Smířila jsem se s tím, že kotník nikdy nebude dobrý a následky jsou trvalé.

Ne, ne. Už si ho nikdy dělat nebudu. Jak bydlím v centru, chodím všude pěšky. Chůzi a dlouhé procházky miluji. Když se potřebuji někam dopravit, mám už devět let svého manažera (jako jedna z mála své manažery často nemění, pozn. red.). Doveze mě, kam je potřeba.

První byl přítelem mé spolužačky na střední škole a vídali jsme se v partě. Když odešel na vojnu, nechala ho a já se s ním sblížila. S Jaromírem jsme se prvně viděli na mém koncertě a s mým současným manželem Petrem v divadle.

Velmi těžce. Jde o smutnou událost a já vše brala jako své selhání. Vyčítala jsem si, že jsem nedokázala v manželství obstát a neuměla ho udržet. Dnes už s nadhledem vím, že to byla chyba obou, a myslím si, že není-li šance na budoucnost, je lepší se rozejít a zachovat si na manželství hezké vzpomínky. Pokaždé jsem se však vdávala z velké lásky.

On vše viděl jinak než já. Když mu vstoupila do cesty jiná žena, která pro něj byla v tu chvíli více než já a nabídla mu něco, po čem asi toužil, bylo rozhodnuto. Bolelo to, ale nemělo cenu lámat nic přes koleno. Jsem velice citlivá a vše prožívám naplno. Když jsem šťastná, všechny lidi bych objímala a chtěla bych jim předat svou radost. Mám pocit, že se vznáším. V opačném případě jsem smutná a úplně na dně. Hodně se trápím, přemýšlím o sobě a analyzuji, proč se tak stalo.

Já myslím, že hezké. Po necelých sedmi letech má svůj řád a pochopitelně mezi námi už není bláznivá zamilovanost jako na začátku, což je ostatně pravidlo všech vztahů. Ten náš je na rozdíl od minulého vyrovnaný. Každý má právo na svůj názor, a tak to má být. Připadám si vedle Petra svobodná, můžu říct, co si myslím a jak to cítím, což v předchozím vztahu neplatilo. Před Jaromírem jsem měla nesmírný respekt, až nekritickou úctu, obdiv a podléhala jsem mu. Upnula jsem se k němu a chtěla jsem být v jeho očích dokonalá a dělat všechno, jak si přál, což byla chyba.

On nechtěl mít další děti. Už na začátku našeho vztahu mi řekl, že děti má velké a já mám dvě holčičky, které dorostou. Tvrdil, že jsme ve věku, kdy bychom měli už myslet na společnou budoucnost a věnovat se jeden druhému. Přál si, abychom si užívali jako manželé, a nechtěl se vázat na děti. I když jsem se ho několikrát pokusila přesvědčit, že dítě by bylo krásné, a pokusila se ho oblomit, byl naprosto nekompromisní. Bolelo to hodně, děti miluji, a kdybych byla mladší, chtěla bych ještě jedno, ale před padesátkou je už pozdě. Když jsme se rozváděli, bylo mi dvaačtyřicet a už jsem nedoufala, že mě to opravdu potká. Nikdy ale nevíte, co vás čeká. Když jedny dveře v životě zavřete, druhé se otevřou.

Připadala jsem si jako v sedmém nebi, ale samozřejmě jsem byla rozumná a uvědomovala si všechna rizika, která s věkem souvisejí. Byla jsem trpělivá až do doby, než jsem zjistila, že bude děťátko v pořádku. Život se rázem změnil a těhotenství jsem si řádně užívala. Kdybych Theodora neměla, možná bych zpohodlněla. Možná, že ne. Jsem vitální člověk. Hodně bych cestovala, věnovala se koníčkům a přátelům. Ale určitě by mě nic nemotivovalo více než dítě, kterému se musíte věnovat a předávat mu kus ze sebe.

Byl to opravdu skok. Jaromír je stejně starý jako Petrův otec, dělí je od sebe šestadvacet let. Zpočátku jsem váhala, jestli vztah klapne. Domnívala jsem se, že by si měl najít partnerku přiměřenou svému věku. Vůbec jsem netušila, že budeme mít dítě. Moc jsem se do něho zamilovala a říkala si, proč se bránit a nevzít si dar, který vám život dává.

Je to její první vnouček, zatím rozmazlovala jen vnučky. Byla a je nadšená. A mému zpěvu fandí. Dnes chápu, že mu kdysi nepřála. Porodila mě v osmnácti a s lety jsme měly odlišné názory a byla jiná doba. Zpívání nevěřila, protože je nepovažovala za něco jistého. Navíc měla strach, abych nebyla zklamaná.

Milují ho od narození. Hodně malého hlídají, věnují se mu. Přišel ve věku, kdy jim bylo sedmnáct, tam byl problém vyřešen. Je to jinak, než když přijde malý vetřelec k dítěti, kterému je třeba sedm. V koutku duše si přály holčičku, kamarádku. Nakonec byly rády, že se narodil kluk, který je v naší rodině nový element.

Maruška už pracuje a Anička studuje, ale nepřejí si, abych o nich mluvila.

Samozřejmě je to ve mně a jsem s tím smířená. Řeknu vám to rovnou bez emocí. Až to nastane a Petr bude mít vedle sebe stařenku, seberu se a půjdu například do domova důchodců. Třeba to nenastane, já nevím. Tahle otázka se však nabízí, ale mám ji naprosto vyřešenou a odejdu jako chlap.

Život vás obrousí. To všechno jsou životní zkušenosti a prohry, v tomhle mám jasnou hlavu, a jestli k tomu dojde, budu šťastná za to, co jsme spolu prožili. Máme dítě a zatím krásný vztah. Budu mu přát, i když si najde mladší partnerku, než jsem já, a bude žít plnohodnotný život. Co si budeme povídat, až oslaví pětapadesát, mně bude sedmdesát. Myslím, že mu nebudu překážet a dopřeji mu svobodu.

Už mě úplně nepotřebují. Opatrovatelský a výchovný element už se pozvolna vytratil. Jaromíra a Petra považují za lidi, kteří je mají rádi, ale táta, se kterým se pravidelně stýkají, je pro ně jen jeden.

Během roku si zapisuji, kdo by si co přál. Balíčkem mu potom vyrazím dech. Občas ale chodím po obchodech, a když vidím něco hezkého, koupím to. Je krásné dávat dárky.

To jste mi vyrazila dech. O tom jsem ještě nepřemýšlela. Asi něco do domácnosti. Jak jsme letos zařizovali novou, spoustu věcí jsem dala dětem. Potěší mě třeba mikrovlnka.

Nevím, je nás hodně, obě dcery mají přítele. Jednou jsme byli v restauraci. Sice to byla hezká oslava, ale myslím, že člověk má být doma. Jsem velký patriot, mám ráda české Vánoce se všemi tradicemi. V Praze se sněhem, pokud je, a klasickým stromečkem. Od té doby, co máme Theodora, je to nádherné. Loni mu bylo dva a půl. Letos už všechno komentuje. Musíme uspořádat rodinnou radu a něco určitě vymyslíme.

Ráda cestuji. Pořád mě to táhne hodně na jih. Miluji teplo a slunce. Na své padesátiny bych chtěla být na pláži na Maledivách s Petrem a všemi třemi dětmi.

Nebyli autoři, nenašel se nikdo, kdo by mě oslovil. Před dvěma lety jsem potkala člověka, který je fantastický muzikant a byl nadšený, když jsem mu nabídla spolupráci. Letos se k němu přidal další, který píše texty. Tak věřím, že to vyjde.