Na schůzku přišla přesně a z objektivu fotoaparátu byla lehce nervózní. Přesto se statečně snažila odpovídat na všechny otázky. Je znát, že na pozornost médií není příliš zvyklá - jenže na obrazovkách se objevuje dvakrát týdně, což v kombinaci s jejím původem zájem o její osobu přímo zaručuje.

Ha Thanh se do Česka dostala před dvaceti lety jako čtyřletá. První z rodiny sem krátce po listopadu 89 přijela její maminka, ona a tatínek ji brzo následovali. Její o osm let mladší sestra se narodila už v Česku. Ha Thanh má české občanství, a proto i příjmení Nguyenová.

„Někteří lidé se diví, proč užívám typicky českou koncovku - ová, která jim u cizího příjmení nesedí, ale jsem občanka tohoto státu. Proto se jmenuji podle zdejších pravidel,“ vysvětluje Ha Thanh, která vystudovala střední školu textilního návrhářství a nyní se na katedře alternativního a loutkového divadla věnuje scénografii a kostýmnímu návrhářství. Od dětství totiž ráda malovala. „Hlavně princezny v krásných šatech,“ směje se, „a to mi vlastně zůstalo dodnes.“

Česko-vietnamská svatba

Jako poradkyni si ji do seriálu Ordinace v růžové zahradě přizvali proto, že zápletka přivedla do náruče Jindřicha Valšíka, kterého hraje Vlastimil Zavřel, krásnou Vietnamku Chou. Ha Thanh měla dohlížet na to, aby při téhle vietnamsko-české televizní svatbě bylo všechno v pořádku, odpovídalo to tradičním zvyklostem vietnamské kultury při podobných příležitostech a aby vietnamští diváci pochopili vše tak, jak to bylo míněno.

Jako zdravotní sestřička Tien ošetřovala spolu s primářem Suchým (Jan Čenský) umírajícího doktora Fryntu (Jan Šťastný).

Jako zdravotní sestřička Tien ošetřovala spolu s primářem Suchým (Jan Čenský) umírajícího doktora Fryntu (Jan Šťastný).

FOTO: archív TV Nova

„Jenže hned při prvním setkání mi dramaturgyně řekla, že bych se dobře hodila pro plánovanou postavu sestřičky Tien, která původně chtěla studovat medicínu, ale kvůli smrti matky se musí vzdát studií a pracovat v rodinném podniku. Zděšeně jsem odmítla a nabídla, že za sebe najdu náhradu,“ vzpomíná Ha Thanh.

Jenže ji nenašla a tvůrci ji poslali na kamerové zkoušky, ve kterých o nic nepůjde. „A pak už jsem tu roli měla,“ usmívá se. Jak dlouho v seriálu bude, neví. Smlouvu má do konce roku. „Záleží na tom, jak se mnou budou spokojeni,“ tvrdí. „Doufám, že zatím jsou. Herectví se věnovat nechci, ráda bych pokračovala ve svém oboru textilního výtvarnictví, ale kdo ví, kam mě osud zanese.“

Modrozelená řeka

Její příjmení je jedním z nejrozšířenějších ve Vietnamu, ale co znamená, neví. O křestním jméně má však jasno. „Znamená to modrá nebo zelená řeka. Víte, v mnoha starých kulturách se nerozlišuje mezi zelenou a modrou. Jako by se oddělené vnímání těchto barev vyvinulo až později,“ vysvětluje Ha Thanh.

Přála by si, aby ji okolí oslovovalo jejím jménem, ne jeho počeštěnou verzí, jako je tomu u mnoha jejích vrstevníků. „Říkali mi Hasika, a to v češtině, ani v jiném jazyce nic neznamená. Vím, že moje jméno je těžko vyslovitelné, ale promiňte, je to přece jen moje jméno.“

V dětství se kvůli práci svých rodičů, kteří dodnes podnikají, často stěhovala. Přesto tvrdí, že do každého dětského kolektivu lehce zapadla. „Ale to víte, že jsem slýchala i různé narážky na ,čongy‘. Děti umějí být i zlé. I dnes, když se podívám na některou z internetových diskusí o mé postavě v Ordinaci v růžové zahradě, najdu tam nejrůznější osočení. Ale snažím se to nebrat osobně. Jen jako něčí názor,“ odpovídá studentka na otázku, jestli se setkává s rasismem či xenofobií.

Má českou babičku

Časté stěhování jí prý naopak pomohlo dobře zapadnout do každého kolektivu. Nejraději vzpomíná na dobu, kdy žili s rodiči těsně po narození její sestry v jižních Čechách. „Rodiče museli do práce a nás hlídali česká ,babička a dědeček‘. Říkám jim tak, protože se mezi námi vyvinula vzájemná pouta a v ten čas nám svou péčí vynahradili prarodiče. Babička skvěle vařila, a i když dodnes nevím, co je opravdová česká kuchyně, u babičky mi vždy chutnalo. Nejvíc její buchty, to byla úplná pohádka. Dodnes se za ní ráda vracím, a nejen kvůli těm buchtám.“

Studentka kostýmní tvorby sice miluje segedínský guláš, ale na vietnamskou stravu nedá dopustit.

Studentka kostýmní tvorby sice miluje segedínský guláš, ale na vietnamskou stravu nedá dopustit.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Z české kuchyně miluje hlavně tři jídla: klasickou vepřovou se zelím a knedlíkem, řízek a segedínský guláš. Ovšem nad univerzální hnědou omáčkou, které jako dítě ve školních jídelnách nebyla ušetřena, se dodnes ošklíbá. Dává přednost vietnamské kuchyni s rýží a zeleninou. A kromě kuchyně si rodina uchovává i rodný jazyk - doma hovoří vietnamsky, jen s mladší sestrou si vytvořily směs češtiny a vietnamštiny. „Občas v tom máme zmatek,“ směje se.

Rozdílů je víc

Má-li srovnat českou a vietnamskou kulturu, pokrčí rameny. Prý je to těžké. Odlišností je dost a dost. „Kupříkladu rodinné vazby. Ve Vietnamu to není takové, ale tady, v Česku, drží vietnamská rodina velmi pohromadě. Češi bývají rozhádaní, soudí se o majetek, v rodině se často nestýkají tolik jako my. I to má své výhody. Nikdo do ničeho příbuzným nemluví. Vietnamská rodina se stýká i se vzdálenějšími příbuznými, má v nich oporu a jsou si blízcí, ale když se něco děje, každý se k tomu chce vyjádřit a říct svůj názor, což je často problematické,“ srovnává Ha Thanh, která tu má skoro celou rodinu z matčiny strany.

„Maminka je čtvrtá ze šesti dcer. Takže bratranců a sestřenic mám spoustu. Dokud jsme my děti byly malé, trávily jsme spolu každé Vánoce. To bylo moc krásné a ráda na to vzpomínám.“

Vánoce sice nejsou vietnamským svátkem, ale rodina každoročně ozdobila ohromný strom a pod něj dětem nadělila kupu dárků. Hostina bývala tak velká, že se musela rozprostřít na rohože na zem, aby se všechno vešlo. Z tradičních vietnamských svátků slaví především příchod lunárního roku.

Do Vietnamu? Na exotickou dovolenou!

„Pak taky výročí úmrtí členů rodiny a svatby. To bývají hostiny! Když se vdávala sestřenice, sešlo se na pět set hostí. A vietnamská hostina, to nejsou jeden nebo dva chody. Musí jich být víc. Polévka, salát, maso, naše tradiční závitky a podobně,“ vysvětluje Ha Thanh, která však svou rodnou zemi, odkud si její rodina přinesla kulturní zvyky, příliš nezná. Ve Vietnamu byla jen jednou, a to ho ještě ani nemohla pořádně procestovat, protože se starala o nemocného otce. „Možná tam někdy pojedu na exotickou dovolenou,“ vtipkuje.

Připouští, že mezi vietnamskými dětmi vyrostlými v Česku a jejich rodiči je větší propast než mezi jinými generacemi. „Vidím to na mamince a babičce. Obě vyrostly ve Vietnamu. Naše rodiče dělí i jazyková bariéra, a proto se také Čechů více straní. Bojí se, že jim zdejší kultura naruší tradiční vazby.“ Ale i to se podle ní mění. „Dřív bylo zcela nemožné, aby Vietnamka chodila s Čechem či naopak. Ani dnes to sice není časté, ale už to není neobvyklé,“ zamýšlí se.

Vietnamskou kulturu a tradice by ráda poznala hlouběji. „Vietnam je buddhistická země a to mě zajímá. Myslím si, že buddhismus není náboženství, ale životní filozofie. A já doufám, že k němu jednou dorostu.“