„Když jsem dostala prvního slavíka, byla jsem přesvědčená o tom, že to bylo jen kouzlo nečekaného a nikdy se to už opakovat nebude. To se opravdu naplánovat nedá,“ tvrdí s úsměvem.

Takže máme věřit Karlu Gottovi, který už tolikrát prohlásil, že tentokrát zlatého slavíka opravdu nečekal?

(směje se) Já myslím, že Kájovi je třeba věřit. (Přichází k nám její partner Petr Makovička, který nese voňavé espresso a usmívá se…)

S přítelem vypadáte velmi spokojeně…

Vždycky jsem věřila, že najdu partnera, kterému nebude vadit, když mu desetkrát za den řeknu, že ho miluju. Přála jsem si mít vedle sebe muže, který bude obdivovat Lucii a milovat Hanku. A přání z celého srdce se vždycky vyplní.

Muži jejího života jsou syn Filip a přítel Petr.

Muži jejího života jsou syn Filip a přítel Petr.

FOTO: ČTK

Nevadí mu, když vás na jevišti objímají jiní muži?

Mám vedle sebe velmi tolerantního a velkorysého partnera, který věděl, koho si našel a vybral pro svůj život. Možná je to tím, že měří dva metry. Z té výšky vidí svět z ptačí perspektivy, a tak má nadhled. Když o nějakém klukovi v soutěži ČeskoSlovensko má talent prohlásím, že je krásný nebo sexy, abych ho podpořila a aby ty své dvě minuty neprošvihl, dokáže mi pak říct, že jsem měla pravdu. Role porotkyně mě baví. Snad mám talent říct i ošklivé věci tak, aby to nebolelo. To se v talentové soutěži hodí.

Ještě se zeptám na Petra. Jak to bylo s tou vaší nedávnou svatbou nesvatbou?

Doteď dostávám gratulace, což je legrační, protože to byla jen hra, která vznikla úplně spontánně. Měla jsem křest DVD a knihy Život je jen náhoda, kterého se zhostila paní Jiřinka Jirásková, a zároveň křest nového CD Modi, jehož kmotry se stali Marta Kubišová a Václav Neckář.

Pak jsem dávala několik hodin rozhovory a s Péťou jsme byli domluveni, že mě poté unese a vymyslí nějaké překvapení. A unesl mě do úžasné středověké krčmy v Dětenicích, kde jsme si dali nejen dobré jídlo, ale také jsme viděli ohnivé a hadí show a rozhodli se zůstat do rána. Herec, kněz v kostýmu, se nás tam ptal, jestli jsme oddáni, když nebudeme spát odděleně, a pokud tomu tak není, že nás na místě oddá.

A protože jsem poslušná a také jsem se bála toho mučení, co tam předváděli, řekla jsem si, že se tedy raději „vdám“. Klekli jsme si na kožešinu, Petr si půjčil prstýnek od rytíře, já měla ten, co mi dal už dříve, a kněz nás oddal. Byla tam spousta lidí a všichni včetně mě se dobře bavili.

Zatím poslední CD Modi jí pokřtili Václav Neckář a Marta Kubišová. Chybět nemohl ani její dvorní klavírista Petr Malásek.

Zatím poslední CD Modi jí pokřtili Václav Neckář a Marta Kubišová. Chybět nemohl ani její dvorní klavírista Petr Malásek.

FOTO: Martin Kubica – Supraphon

Jaká byla svatební noc?

Každou noc se tam také straší, takže zajímavá. Největší překvapení pro mě ale bylo ráno. Vyšla jsem ven nenalíčená, protože šminky jsem s sebou neměla, a venku stály zástupy fotografů a novinářů.

Psali, že jste si tou „svatbou“ udělala skvělou reklamu na novou desku…

Vidíte, to nevím… (odmlčí se) Je těžké uchránit si soukromí. Už proto nesmím sledovat svůj mediální obraz, protože mi to je pak líto. Nesleduju to a jediné, co je pro mě důležité, je chovat se tak, abych si za tím mohla stát. Vše bylo opravdu spontánní, a jestli si to někdo vysvětluje jinak, nic s tím nenadělám.

Dokážete ještě lidem věřit?

I když jsem už zažila různé věci, v lidi jsem věřit nepřestala. Jsem ale přesvědčená o tom, že všichni potřebujeme slyšet spíš laskavé věci. Často jsem svědkem, jak si druzí stěžují, že kolem sebe mají jen špatné lidi, a na to se jich ptám, jak to můžou říct, vždyť přece žiju ve stejné zemi – a já mám kolem sebe lidi dobré. Vždy je to volba každého člověka.

Říkám: Zkuste se usmívat a uvidíte, že se na vás lidé budou smát také. Je to o slušnosti a čistotě, a tu musíme mít nejprve v sobě. Kdo věří v dobré, dobré přitahuje, a kdo je vděčný za to, co má, vše se mu znásobí. Každý jsme jiný, ale platí to obecně. Jsme jako puzzle – a chválabohu, když najdeme svoje místečko.

Co je pro vás nejdůležitější?

Musím si chránit svou duši. Mému tatínkovi je sedmdesát pět let a jde s dobou. Sleduje všechny technické vymoženosti a nejnovější informace a baví ho to, ale já se tomu záměrně vyhýbám. V soukromém životě potřebuju spíš zpomalovat než zrychlovat, protože profesní život je rychlý až příliš.

V hlavě mám i tak spoustu zbytečných informací. Mozek je biopočítač, který schraňuje informace, ale pro mě je nejdůležitější klid na duši, protože to je to, co pak nosím na jeviště a rozdávám dál. Proto se vyhýbám internetu a skypu, a jediné informace, které jsou pro mě důležité, jsou ty, které se dozvím od rodičů.

Zapomínám názvy, ale pamatuji si pocity – a s nimi pak pracuju, když přijdu před diváky. Důležité je, abych se uměla napojit na sál plný lidí, a to všechno je věc pocitů a citů. Jestli mám vysoké školy nebo zda umím anglicky, v tu chvíli nikoho nezajímá. Na pódiu se snažím odemykat lidská srdce.

Jeviště je až za odměnu, říká zpěvačka.

Jeviště je až za odměnu, říká zpěvačka.

FOTO: Lukáš Fronk

Potřebovala jste vůbec někdy angličtinu?

Za několik posledních let to bylo dvakrát. Jednou, když jsem se na filmovém festivalu v Karlových Varech setkala s Michaelem Douglasem, a podruhé, když jsem se v Dubaji ztratila na letišti. To je tak málo proti tomu, co potřebuju denně… Teď se venku změnil tlak, cítíte to? Jsem jako rosnička… (smích) (Dívám se z okna a zjišťuji, že po prudkém lijáku právě vysvitlo slunce.)

Čeho byste ve své kariéře chtěla ještě dosáhnout?

To hlavní, na čem mi záleží, je, aby si mě lidi vážili a měli za co. Jednou bych si ráda řekla, že jsem nepromarnila příležitost, která mi byla dána shůry. Svoje povolání miluju, protože chodit mezi lidi a dělat jim radost je opravdu krásné a kouzelné. Nechodím na jeviště, abych dostala květiny, ale chci být něco platná – a ten pocit mám odmala. Jeviště je však až za odměnu, protože než se na něj dostanete, je to fuška. Mravenčí práce kolem vidět není, ale stojí to za to.

Teď si nejvíc užíváte jeviště v Hudebním divadle Karlín, kde se po úspěšném muzikálu Carmen objevujete v Aidě. Dá se to nějak srovnat?

Carmen byla tvrdá a zároveň hravá, ale tak silný moment, jaký je v Aidě, v ní nebyl. Když někdo srovnává Aidu a Carmen, okamžitě se ve mně probudí Šárka a Carmen bráním. Vůbec jsem netušila, jak ji miluju. Ani jedno představení není lepší nebo horší, jsou jen jiná a nelze je srovnávat. Carmen je ale naše. Napsali ji pro mě na tělo a premiéra byla v Praze, zatímco Aida je odzkoušená ve dvaceti zemích světa. Tak ať se nevytahuje, frajerka. (smích)

V Aidě překvapivě nehrajete hlavní roli, ale převtělujete se do egyptské princezny Amneris. Jak to?

Asi je to přirozený vývoj. Kdybych už předtím nehrála tolik osudových žen, určitě bych po hlavní roli Aidy sáhla, ale teď to cítím jinak. Potřebovala jsem změnu. Už se mi nechtělo jako u Carmen umírat pro nějakého muže. Fatálních žen jsem za ta léta hrála dost. Pro spoustu lidí bylo překvapení, že jsem se vzdala hlavní role. Není to gesto ani to neznamená, že se na pódiu chci šetřit, ale role egyptské princezny mi byla nejbližší.

Při četbě scénáře mě nejvíc oslovily čtyři věty, které egyptská princezna pronáší na vrcholu pyramidy, a kvůli nim jsem tu roli vzala. Ani na chviličku mě to nezamrzelo, přestože Aida má překrásné písničky. Kamila Nývltová i Dasha jsou v této roli báječné.

Jako egyptská princezna Amneris. Roli Aidy ve stejnojmenném muzikálu ztvárnila Dasha (vpravo).

Jako egyptská princezna Amneris. Roli Aidy ve stejnojmenném muzikálu ztvárnila Dasha (vpravo).

FOTO: archív Hudebního divadla Karlín

Jaké to jsou čtyři věty?

Amneris je taková skleníková princezna, která si nejdříve myslí, že svět je jen růžový, a tak je celá rozesmátá. Najednou však přijde na to, že její snoubenec Radames miluje Aidu. Zároveň jako dcera faraóna zjistí, že její otec je otráven a pomalu umírá. Radames a Aida pak musí jako zrádci Egypta zahynout a Amneris svého otce prosí, že když už je nelze zachránit, ať alespoň můžou z tohoto světa odejít společně. V tom se ukazuje velikost té postavy, která přitom prožívá obrovskou bolest.

A protože nejsem herec, který něco hraje, opravdu to prožívám. Když jsem poprvé vylezla na pyramidu a měla říct ty čtyři věty, nebyla jsem schopná slova. Brečela jsem tak, že se musela na chvilku zastavit zkouška. Je to opravdu velmi silný moment, kdy nikdo nedýchá.

Jak to zvládáte teď, při představení?

Už dobře, ale když pak z pyramidy rychle scházím dolů a jdu podzemím do šatny na další převlek, celou cestu brečím. Všichni ze souboru vědí, že si mě nemají všímat a nemají se mě ptát, co se mi stalo. Marián Vojtko, se kterým jsme se ještě neznali, mě ale viděl brečet poprvé a hned ke mně běžel a ptal se, jestli mi může nějak pomoct. A Venda (Luciin bývalý partner Vašek Bárta – pozn. aut.) mu na to řekl: To si zvykneš, ona prostě takhle hraje.

Jak se vám hraje s Vaškem Bártou?

Výborně. Jako herec i zpěvák je úžasný a má obrovské charizma. Nevím ale, jaké by to bylo, kdybych hrála Aidu a měla si s ním vyznávat lásku, líbat se a pak s ním umřít v hrobce. Tak, jak to je, je to správně.

S tím, že jsem nesáhla po hlavní roli, jsem trochu zaskočila i ředitele Hudebního divadla Karlín Egona Kulhánka. Kroutil hlavou, ale pak řekl, že mému citu věří. Pak za mnou přišel a řekl, že mám šestý smysl a že je to tak nejlepší. V Karlíně mám opravdu úžasné zázemí a Egonu Kulhánkovi jsem za to, že mi nabídl tak velký a noblesní prostor, kde mě najednou vidí tisíc lidí, nesmírně vděčná. Je to jako můj druhý domov.

Než se letos ujala moderování Českého lva, přijela se do skláren v Nižboru podívat, jak se sošky odlévají.

Než se letos ujala moderování Českého lva, přijela se do skláren v Nižboru podívat, jak se sošky odlévají.

FOTO: ČTK

A divadlo Ta Fantastika, jehož jste spolumajitelkou?

Na jeho prknech jsem vystupovala sedmnáct let a všechnu svou energii jsem mu již odevzdala. Teď už žije svým životem. Uvádí Alenku v říši divů a je vyprodáno. Pojí mě také s Petrem Kratochvílem, otcem mého Filípka, který mi byl velkým učitelem. Dodnes to je člověk, se kterým se vždycky můžu poradit a jehož přehledu a zkušeností si velmi vážím.

Váš současný partner je také Petr. Že by pro vás toto jméno bylo osudové?

Vždycky jsem měla ráda jméno Péťa. Dokonce mám od svých osmi let medvídka, který je také Péťa. Když jsem byla malá, pořád jsem ho operovala a různě ho párala a pak zase zašívala a přitom jsem mu zakrývala oči, aby ho to jako nebolelo. To jsem ještě žádnému dalšímu Péťovi neudělala. (smích)

Před pár týdny jste po dvou letech vydala další řadové CD Modi, které je spíš šansonové. Devět textů pro vás napsal nedávno zesnulý Pavel Vrba. Nestýská se vám po černém humoru Gabriely Osvaldové?

Kdybych někdy zase toužila po takovém stylu, nikdy nepůjdu jinam, protože Gábinka je nenahraditelná. Její texty jsem se ani nemusela učit, šly mi do úst samy, ale je pravda, že teď jsem zatoužila po větší laskavosti, stejně jako jsem už na pódiu nechtěla umírat. Básně Pavla Vrby jsou krásné něžné obrazy, které hladí. Když jsem byla naposledy u něj na chalupě, řekl, že pro mě má báseň a jednou mi takovou udělá celou desku.

Byla to báseň Modi, věnovaná malíři Amedeu Modiglianimu. Netušila jsem, že to tak opravdu dopadne a vznikne šansonová deska, ale Péťovi Maláskovi se povedlo něco neuvěřitelného. Když jsem poprvé slyšela demonahrávku písně Modi, tekly mi slzy. To vždycky vím, že se děje něco mimořádného. Pro mě je ta píseň klenot. Pavel ale určitě chtěl, abych i po něm měla podobného textaře, a tak mi poslal Václava Koptu, kterého si teď hýčkám. Bez dobrého textu by totiž zpěvák mohl dělat jenom la la la…

Lucie Bílá

FOTO: Pavel Hejný

Rok 2012 je podle vás nikoli konec, ale spíš začátek. Čeho?

Toho si přece musí všimnout každý. Hodně věcí se u mě změnilo a uzavřelo v roce 2010, ale letos to ještě pokračovalo. Najednou potkáte člověka, se kterým si potřebujete třeba po čtvrtstoletí něco vyříkat. A také zjišťujete, že u vás zůstávají jen lidé, kteří u vás zůstat mají, zatímco ostatní se vám ze života ztrácejí. Zároveň přicházejí noví a otevírají vám další dveře. Vztahy, ale také naše myšlenky procházejí sítem.

Každopádně to je těžký rok. Někdy jdou věci samy, ale letos jsem měla pocit, že si všechno musím obhájit znovu a nesmím se vzdát. Točili jsme Carmen jako film, a to bylo velmi náročné, a stejně tak těžký úkol jsem musela zvládnout, když jsem na jaře uváděla Českého lva. Na svůj výkon jsem i přese všechny kritiky hrdá. Pak následovalo náročné turné s Arakainem k výročí jeho vzniku, s nímž jsem si zazpívala po mnoha letech, přišlo poměrně obtížné zkoušení Aidy a natáčení CD. Ale stálo to za to.

Co si letos přejete od Ježíška?

Všem jsem řekla: Lucii nedávejte nic, ta má všechno, ale myslete na Hanku. A Hanička má ráda všechno, co odvádí pozornost od Lucky a od práce. To jsou například sudoku a ruční práce. Pojďte se podívat. (Lucie mě vede do vedlejší místnosti, kde má v krabicích nitě, bavlnky, vzorky a všechny další potřebné věci pro ruční práce včetně mnoha knih. Ze zarámovaného obrazu se na mě dívá také uháčkovaný anděl a slavice mi vysvětluje, že to je tzv. filetové háčkování. Jeho větší „bratříček“ půjde do dražby, aby pomohl potřebným.)

Letos absolvovala koncertní turné ke třicátému výročí založení skupiny Arakain. Kromě ní si s kapelou zazpíval i Petr Kolář.

Letos absolvovala koncertní turné ke třicátému výročí založení skupiny Arakain. Kromě ní si s kapelou zazpíval i Petr Kolář.

FOTO: Lukáš Fronk

Kdy si na to najdete čas?

Třeba v autě. Když mě řidič vezl na vystoupení do Olomouce, celé čtyři hodiny jsem háčkovala. Vrátila jsem se asi ve dvě ráno, další den ve dvanáct jsem šla na Óčko, odpoledne do rádia Impuls a večer měla Aidu. Péťa mi pak říkal, že mu přede mnou přijde hloupé stěžovat si, že je unavený, protože v mé profesi je tempo opravdu rychlé. Svým fanouškům se proto omlouvám, že nestíhám odpovídat na všechny jejich dopisy. Alespoň jim posílám pusu.