Laura Janáčková: Člověk na smrt a umírání není nikdy skutečně připraven

Docentka Laura Janáčková už léta poskytuje psychickou podporu vážně nemocným a umírajícím lidem a doprovází své klienty při jejich poslední cestě – při umírání.

Po skončení školy zhruba před 20 lety jsem nastoupila na 1. lékařskou fakultu UK, kde jsem se začala věnovat problematice bolesti. V téže době jsem se také seznámila s „tetou Sally“ (populární psycholožka, která v době před revolucí otevřeně psala o tabuizovaných tématech – pozn. redakce), která bojovala s rakovinou. Právě jejím prostřednictvím jsem si uvědomila, jak důležitá je práce psychologa s onkologickými pacienty. Od té doby se můj profesní i vědecký život začal ubírat tímto směrem.

V rámci psychologické péče se starám o pacienty, kteří trpí nádorovým onemocněním, bojují o život – a někdy tento boj prohrávají.Tato práce nemá pevnou pracovní dobu, nelze nemyslet na bolest, strach a utrpení, se kterým se denně setkáváte.

Právě proto jsem hledala možnosti využití svých zkušeností také u zdravých lidí a našla jsem je v oblasti partnerských vztahů a sexuologie. V této oblasti může totiž člověk daleko více směřovat k naplnění svých životních přání a k pocitu štěstí a spokojenosti. Radost z úspěchů a prostá možnost šance u mých klientů s partnerskými problémy pak každodenně tvoří protiváhu péče a role průvodce člověka, který zápasí o život a svůj boj prohrává.

Současná doba, zaměřená na výkony a spotřební život, nemá na smrt a umírání čas. Lidé chtějí žít právě teď a málokdy přemýšlejí o tom, co bude, natož pak o otázkách smrti a lidské konečnosti. Téma smrti se postupně stalo tabuizovaným tématem, lidé ho vytěsňují ze svých myšlenek a začínají se jím zabývat až v momentě, když vážně onemocní oni či jejich blízcí. Smrt a konečnost se pak stala často strašákem, který je spojený se strachem, bolestí, utrpením a samotou.

Za posledních padesát let se totiž mnoho změnilo. Medicína léčí mnohdy za každou cenu i nevyléčitelné, lidé umírají většinou v nemocnicích či léčebnách pro dlouhodobě nemocné, hospicích apod., staří lidé se vyčleňují z rodin a umisťují se do různých ústavů. Lidé dávají přednost svému pohodlí, které racionalizují údajnou nejlepší ústavní odbornou zdravotní péčí pro jejich blízké. Tváří se, že otázky lidské konečnosti a smrti nepatří do osobního života.

To, co je pro ně společné, je život. Sex stojí na jeho počátku a smrt na jeho konci.

Většina z nás si myslí, že jsme „nedotknutelní“, že naše zdraví je naprostou samozřejmostí a že vážné nemoci se právě nás netýkají. Když se člověk dozví, že onemocněl vážnou chorobou, v první moment tomu ani nechce věřit.

Myšlenky říkají, že to nemůže být pravda, napadají nás otázky, kdo nebo co za to může, a poprvé v životě se setkáváme se skutečným a reálným strachem. Strachem z bolesti, utrpení, strachem z toho, že svůj život a události v něm nemáme pod vlastní kontrolou, strachem ze závislosti, nesoběstačnosti, opuštěnosti a konečně také strachem ze smrti. Člověk v těchto chvílích ztrácí svoji psychickou stabilitu. Myšlenky na nemoc lze vytěsnit pouze na malé chvilky a psychický odpočinek nepřichází.

Odhodlání a naděje se střídají s depresí a jakousi psychickou paralyzací bezmocí. Zdravý člověk si nedokáže představit, s čím vším musí postižení bojovat. Samotná léčba s sebou přináší celou řadu vedlejších příznaků od těch, které nemocným berou „tvář“, kdy jim vlivem chemoterapie často vypadají vlasy, někdy obočí či řasy, a díky chirurgickému řešení může dojít v některých případech k dlouhodobé tělesné změně, např. ztrátě prsa, umělému vývodu atd., a vlivem hormonů se jim mohou měnit tvary postavy.

Psychickému prožívání nepřidá ani častý pocit vyčerpání, únavy, mohou se vyskytovat pocity na zvracení, kožní a jiné nepříjemnosti. Člověku nezbývá než překonávat těžkosti léčby i svých strachů, a snad také právě proto si v tento moment o to víc uvědomuje cenu lidského života a času.

U člověka dochází ke změně jeho hodnotového žebříčku, učí se oddělovat věci důležité od nedůležitých. Někdy se medicíně podaří na více či méně dlouhý čas zastavit nemoc a dát tak člověku šanci na život. Mnozí ale to štěstí nemají, po marných bojích přichází vyčerpanost a deprese. Naděje na uzdravení se zdá menší a menší a člověku ubývá sil. Lidé v těchto chvílích intenzivně přemýšlejí o konečnosti. Hodnotí svůj život, vyrovnávají se s ním a někdy se také touží rozloučit či uspořádat si své věci. Bojí se samoty, neznáma, znají již bolest a utrpení. Přichází smíření nebo v horším případě rezignace. Smrt může mít i tvář vysvobození.

Rakovina je nemocí celé rodiny. Když onemocní jeden její člen, nelze se tvářit, že se to těch ostatních netýká. Praxe ukazuje, že ani nejbližší často nevědí, jak mohou pomoci. I oni mají strach, i oni se často poprvé setkávají s myšlenkami na smrt a konečnost. Psychickou podporou není, když ve snaze zdůraznit naději či bezmeznou vírou v omnipotentnost medicíny se tváří, že rakovina je vlastně jako chřipka.

To, co nemocný člověk potřebuje nejvíce, je porozumění a možnost sdílení. Někdy se stává, že i on sám ve snaze chránit okolí hraje různé role. Jednou mi jedna pacientka řekla, že si nedovedu představit, jak těžké je být v té hrůze a bolesti sám. Okolí se snaží často dávat přehnané naděje, ale člověk, který bojuje o svůj život, v sobě často hluboko cítí, jak na tom je.

Mluvte tedy se svými blízkými o svých strastech, o tom, čeho se bojíte, o naději a životě, o smutku a pocitech bezmoci, strachu ze ztráty důstojnosti a konečnosti, protože jedině tak naleznete porozumění, které jediné přináší úlevu strádající duši. Porozumění mluví i doteky a projevy lidské úcty. V neposlední řadě je třeba zdůraznit potřebu každého člověka a jeho touhu po lidské blízkosti.

Přáním asi nás všech je být do poslední chvíle se svými blízkými, proto pokud je to možné, umožněte nejbližším zemřít doma. Smrt se pak stane přirozenou součástí lidského života pro všechny zúčastněné a napomůže i k jejich vlastnímu vyrovnání se s ní. Jedině tak máme totiž šanci, že ani my neumřeme sami v odosobněných nemocničních zařízeních.

Člověk na smrt a umírání není nikdy skutečně připraven. Může však přijmout svou konečnost. Pozastavení v honbách za různými zisky a zamyšlení nad prostými otázkami lidského života nám přináší odpovědi. Uvědomění si obyčejného chodu života nám umožňuje ocenit skutečné hodnoty a najít cestu k sobě samému, ke spokojenosti a i k přijetí konečnosti jako takové. Nový duchovní či duševní pohled na smrt nám pak nabízí i smíření. Vnímání smrti je ovlivňováno nejen naší duševní zralostí, ale také výchovou. Neměli bychom se bát s dětmi mluvit, odpovědět na jejich otázky a hlavně jim svým životem a příkladem ukázat, jak skutečně bojovat se strachem.

Často se mě ptají nemocné maminky, jak připravit své dítě na to, až zemřou, a co jim mohou říci? Smutek umírajících i truchlení pozůstalých se před dětmi maskuje – a tím je jim upírána možnost osobního setkání s konečností, možnost vlastního zamyšlení a otázek, možnost přijetí smrti jako nedílné součásti lidského života. Právě tato odosobněnost a pokrytecká „ohleduplnost“ děti mnohdy vede v budoucnu k tomu, že smrt se dostává na okraj, je vytěsňována, tabuizována a posléze končí v ústavní samotě, někdy také spojená pouze s představou hmotného zisku z dědictví.

Strach ze smrti je naprosto přirozený a souvisí s lidským dospíváním, uvědomováním si konečnosti a také s neznámem. Malé dítě má smrt většinou spojenou se stavem nehybnosti a často říká, že dotyčný spinká. Nedokáže ještě plně vnímat čas, jeho délku a zároveň omezenost.

Postupem času, jak dospívá, si začíná uvědomovat sebe samo a také svou tělesnou podstatu. Samo se setkává s tělesnou bolestí, nemocí, strachem a postupně si na základě informací uvědomuje i konečnost života – a to je již jen krůček k tomu, aby si začalo klást otázky týkající se lidské konečnosti. Z počátku je plné optimismu a přikládá velké možnosti moderní vědě, ale tím, jak se pozvolna osamostatňuje, vkrádá se do jeho mysli i přirozený strach ze smrti a vlastní konečnosti.

Jak jsem již řekla, rakovina je nemocí celé rodiny – a dítě z této rodiny nemůžeme vyčlenit. I ono cítí, má strach a bojí se o mámu, tátu, sourozence, babičku, dědu. Vnímá okolí a do jisté míry s ním i soucítí. Často si s tím neumí poradit samo a potřebuje, aby mu to někdo vysvětlil. Podle jeho věku volíme formu informací, které mu poskytujeme. Vždy bychom se však měli snažit odpovědět na všechny jeho otázky pravdivě. Nebát se slova nevím, nemoc, strach, konec, smrt.

Naučte dítě mluvit o svých pocitech, pokuste se mu porozumět a být mu oporou i v období nejvyššího smutku. Dítě musí pochopit, proč s ním někdo nechce mluvit, proč se k němu umírající chová tak, jak se chová, proč jsou lidé kolem smutní a podobně. Je-li na všechny tyto otázky samo, může mít pocity odcizení a ztráty lásky spojené s absurdními pocity viny, že za to může právě ono samo.

Každý člověk si ve skrytu duše přeje zemřít doma v kruhu svých blízkých, nejlépe z aktivního života ve vysokém věku a ve spánku. Klademe-li si tedy tuto otázku, musíme se zamyslet, co jsme z přirozeného přání člověka schopni ovlivnit a splnit. Lidská blízkost, lidskost a profesionalita ve smyslu maximální fyzické úlevy od bolesti by se však neměla nikdy vytratit. Praxe bohužel ukazuje, že ani tyto základní „požadavky“ nejsou ve dnešní době běžnou samozřejmostí.

Vždy je důležité respektovat přání nemocného člověka, nicméně za celou dobu své dlouhé praxe jsem se nesetkala s člověkem s dobrými rodinnými vztahy v konečné fázi života, který by toto přání skutečně měl a myslel ho vážně. Lidé se potřebují rozloučit, uzavřít svůj život a potřebují se navzájem.

V životě jsem se setkala s mnoha lidmi – lidmi, kterým medicína dokázala více či méně pomoci, i lidmi, na které byly její možnosti krátké. Často slýchám i věci, které, jak říkáte, patří do škatulky mezi nebem a zemí. A přestože jsem docentkou klinické psychologie, tedy z tohoto pohledu vědec, chci věřit těmto zvláštním prožitkům svých pacientů. Věřím také na splněná přání a nečekané uzdravení, na psychickou sílu člověka – a hlavně na to, že všechno dobře dopadne. Každodenní praxe mě totiž utvrzuje v tom, že vážně nemocný člověk, který spojí možnosti medicíny s tím, čemu sám věří, má naději. Tam, kde není naděje, většinou končí i boj.

Každý hledá odpověď na otázku, co následuje po smrti. Pozůstalí se snaží najít její smysl a hledají odpovědi, které jsou někdy jejich vlastním přáním. Často slýchám, že zemřelý je ve snu navštívil, aby se rozloučil či je na něco upozornil. Jeden indián mi řekl, že zemřelí blízcí žijí v našich myslích dál. Vlastně to tak asi je – ve vzpomínkách se k nim vracíme a často si při významných životních událostech říkáme: kdyby tu byl…, a on tam skutečně s námi je – v naší duši.

Je mnoho otázek týkajících se smrti, na které sami neznáme jednoznačné odpovědi. Komunikace o nich je předpokladem k nalezení vlastní cesty smíření s konečností.