Šťastný člověk, napadá mě, když tak poslouchám jeho vyprávění, ve kterém zpočátku hraje prim hlavně budování vlastního hnízdečka, ačkoli děti s manželkou, tanečnicí Glorií, se kterou jsou svoji už čtyři roky, zatím neplánují.

Tedy hnízdečko - je to spíše hnízdo, protože jde o pořádný dům několik kilometrů jižně od Prahy. Bydlení mimo město si nemůže vynachválit. „Původně jsme si chtěli pořídit jen pozemek a postavit si něco vlastního, ale to místo, kde jsme si pak koupili již hotový dům, se nám tak zalíbilo, že jsme se rozhodli jinak. Postupně jej přestavujeme, což mě v podstatě baví.“

Herec a zpěvák se tak ve volném čase mění v údržbáře, ale užívá si to. Kácí stromy, předělává v domě elektřinu a zvládne i další manuální práce. „Co se týče elektřiny, to si samozřejmě nechám zkontrolovat revizním technikem, abychom nevyhořeli, ale jinak nemám problém s ničím. Leccos jsem odkoukal od táty a na gymnáziu jsem každé prázdniny pomáhal na stavbách zedníkům a tam jsem se také něco naučil. Někdy si opravuju i drobnosti na autě a výhoda je, že různé návody a instruktážní videa jsou dnes k dispozici na internetu, takže hned víte, co a jak.“

Se svou ženou, tanečnicí Glorií, a retrívrem Baronem.

Se svou ženou, tanečnicí Glorií, a retrívrem Baronem.

FOTO: Luboš Nývlt

Jeho velkou radostí je také dvanáctiletý zlatý retrívr jménem Baron, který s ním dokonce vystupoval i v Národním divadle v baletu Rodinné album. Mimo Prahu si svého psího přítele může užívat ještě víc: „Jsme pořád spolu a je to můj život,“ říká s úsměvem.

Role v koňském sedle

Ostatně k „venkovu“ řádně přičichl při natáčení seriálu Zdivočelá země. „Hraju Smajla, jednoho z těch kovbojů, který na začátku příběhu žije na statku a stane se nadšeným koňákem. Koňského sedla jsem si užil hodně - od prvních tréninků až po skutečné dostihy, které se natáčely na závodišti v Karlových Varech. Rád vzpomínám na výjimečného koně Prince, z něhož se stal mazel, ale i dalšího, který byl nezvladatelný a třikrát mě při dostizích sestřelil.“

Podrobnosti o vývoji děje nejnovější čtvrté série Zbyněk Fric neprozradí, ale v každém případě se prý ukáže, co koně pro Smajla skutečně znamenají. Úplně z jiného soudku byla role Pufa, homosexuála ze seriálu Velmi křehké vztahy, který se nyní reprízuje. „Hrál jsem bráchu Honzy Révaie - byl tvrďák, a já měkkota.

Hrozně jsme se přitom bavili. Možná na to nevypadám, ale ve skutečnosti jsem docela radikální, a když je něco špatně, tak se do toho opřu a s ničím se nepářu. U role Pufa mě až mrzelo, že byl tak ušlápnutý a stále jsem čekal, kdy mu scenáristky napíšou, že se už vzepře a řekne dost. Ale to se nestalo, a tak už pak nebylo co hrát.“

O to víc si však užil akční roli Jiřího v seriálu Expozitura.

Setkání s kobrou

Zbyněk Fric prožil dětství ve východočeském městečku Bystré u Poličky a z jeho přání stát se zpěvákem a hercem byli rodiče nějakou dobu v rozpacích. Maminka učila v mateřské školce, tatínek pracoval jako radiotelevizní mechanik a bratr se dal na studia práv. Zbyněk po gymnáziu začal studovat Vysokou školu zemědělskou v Brně, po roce dal přihlášku na JAMU do Brna, ale nevzali ho.

Naštěstí dostal nabídku na eléva do Horáckého divadla v Jihlavě. Po dvou sezónách už ho přijali jak na JAMU, tak na DAMU - zvítězila Praha. Vedoucím jeho ročníku byl Jan Kačer, přesto škole věnoval jen dva roky. V té době už ho totiž zcela pohltilo divadlo.

Hraběte de Peyrac ztvárnil v muzikálu Angelika. Partnerkou mu je Kamila Nývltová.

Hraběte de Peyrac ztvárnil v muzikálu Angelika. Partnerkou mu je Kamila Nývltová.

FOTO: ČTK

První větší příležitost dostal v muzikálu 451 °Fahrenheita a po něm následovaly další jako Jesus Christ Superstar, Dracula, Pomáda, Kleopatra, Rebelové, Kat Mydlář či Angelika. Ostatně - právě muzikál ho svedl dohromady s jeho manželkou Glorií. „Potkali jsme se v muzikálu Kleopatra v pražském Divadle Broadway, kde jsem hrál Marca Antonia a Gloria hrála v company a také kobru, která v závěru uštkla královnu Kleopatru.“

Muzikál Pomáda, ve kterém aktuálně hraje v divadle Kalich, si vyzkoušel již v prvním nastudování v devadesátých letech. K další inscenaci už přistupoval trochu jinak.

„Když jsem teď šel na konkurz, rovnou jsem říkal, že jdu na ty starší role. Stejně mi ale přišlo zvláštní, když jsme všichni stáli na jevišti a já si uvědomoval, že ostatní jsou třeba o dvacet let mladší… Vzpomínal jsem, jak jsme Pomádu hráli před dvanácti lety. Během jednoho představení jsem shodil dvě kila. Bylo to fyzicky velmi náročné.“

V prvním nastudování ztvárnil Dannyho, dnes se v Pomádě proměňuje ve Vincenta Fontaina a Anděla. Kromě zpěvu si rád odskočí i k tanečním a činoherním rolím, například v divadle ABC ho v listopadu čeká premiéra hry I. S. Turgeněva Rváč. „Mám rád, když můžu měnit prostředí i žánry.“

Cesta pokojného bojovníka

Podobně jako v Pomádě vstupuje podruhé do stejné řeky i v tanečním muzikálu Lucrezia Borgia. „Představení se vrátilo v trochu přepracované formě obohacené o muzikálové zpívání, ale umělecké kouzlo neztratilo. Je něčím mezi baletem a muzikálem a je pohybově i pěvecky náročné, což je ale dobře. Hraju Cesara Borgiu, zlého bratra krásné Lucrezie.“

S Margaritou Pleškovou jako mladou Edith Piaf v muzikálu Edith, vrabčák z předměstí v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem.

S Margaritou Pleškovou jako mladou Edith Piaf v muzikálu Edith, vrabčák z předměstí v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem.

FOTO: ČTK

Představení Lucrezia Borgia a Edith, vrabčák z předměstí spojují jména autorů - libreta jsou dílem Libora Vaculíka, texty Václava Kopty a hudbu složil Petr Malásek. „Je to pro mě jedinečné spojení a jsem šťastný, že právě s nimi můžu spolupracovat. Texty Vaška Kopty zbožňuju. Většinou nemám problém naučit se texty písniček, ale v tomto případě mi stačí slyšet je jednou, protože vytvářejí nádherné obrazy.“

Divadlo je podle Zbyňka Frice pro herce i terapií. „Funguje to. Když se do toho ponoříte, buď si trauma vytvoříte, anebo vyléčíte. Já hledám východiska a už se mi stalo, že jsem se díky roli smířil s tím, co jsem předtím prožil. Když vám to připomene vlastní prožitek, v tu chvíli nemusíte nic hrát, jenom si na to vzpomenete a je to tam.“

Nejvíc na něj v tomto směru zapůsobilo představení Cesta pokojného bojovníka podle stejnojmenné knihy Dana Millmana, kde ztvárnil hlavní roli. Jde o knihu se spirituálním přesahem, k němuž autor dozrál po životních peripetiích spojených s těžkým úrazem.

„Představení jsme hráli v Lyře Pragensis ještě několik let předtím, než byl natočen film. S chutí bych si to zahrál znovu i dnes. Tenkrát jsem nejprve přečetl knihu - a bylo mi jasné, že na nabídku účinkovat v této hře musím kývnout.“

Přestože zkušenost s podobnou osobní tragédií nemá, s příběhem se ihned ztotožnil. „Každý v sobě s něčím bojuje. Může to být cokoliv a záleží na tom, jak ten boj bere. Život je o neustálém hledání a v podstatě jde o to pořád jít a nezastavit se. Je to silná knížka, v níž také promlouvá „Sokrates“, duchovní učitel hlavního hrdiny - toho tehdy se mnou na jevišti hrál pan Vinklář.“

Kniha Zbyňka Frice ovlivnila natolik, že ji rád rozdával svým přátelům, pokud měli nějaké trable. Díky tomu si uvědomili, že je třeba se na průšvihy dívat tím správným způsobem. „Vzpomínám si, že tenkrát mi ukradli rok staré auto. Byl jsem v pojišťovně řešit papíry a asi jsem je tam vyděsil tím, jak jsem se usmíval a byl jsem v klidu. Spíš jsou zvyklí, že klienti jsou otrávení a zklamaní, já si říkal, že jsem se v tom autě mohl třeba zabít a že to určitě nebylo bezdůvodně."

"Všechno totiž má nějaký smysl a jsou to naše zkoušky, i když jsem pak rok jezdil jen na kolečkových bruslích.“

Hraní pro radost

V Lyře Pragensis Zbyněk Fric vytvořil i jiné zajímavé činoherní a divácky náročnější role, z nichž některé jsou dnes k vidění pod hlavičkou nového divadla Litera. Jeho duchovním otcem je Svatopluk Schuller a jde vesměs o nekomerční projekty, jejichž uvedení je závislé na poskytnutí grantu.

V seriálu Zdivočelá země se stal nadšeným koňákem, který však zvládá i práci u soustruhu.

V seriálu Zdivočelá země se stal nadšeným koňákem, který však zvládá i práci u soustruhu.

FOTO: Pavla Černá, archív ČT

„Vlastně to děláme hlavně proto, že nás to baví. Jde o představení pro užší okruh diváků a rozhodně nejde o výdělečný podnik, ale spíš o naši radost. Mile mě překvapuje, že na tato představení začalo chodit hodně mladých lidí, kterým zpřístupňujeme náročnější literaturu. Týká se to například her Pochod Radeckého nebo Kámen a bolest, která je o životě a díle Michelangela. Celou atmosféru umocňuje prostor kostela sv. Vavřince, kde hrajeme.“

Zajímavé je, že právě u těchto představení Zbyněk Fric cítí největší trému. „Hrajeme třeba dvakrát za měsíc a je to náročný text. Navíc v Kameni a bolesti hraju s Františkem Kreuzmannem, který hru napsal, tak mu ji nechci kazit. Kolikrát si s kolegou Honzou Čenským říkáme, jestli máme zapotřebí pořád zkoušet svou srdeční pumpu, jestli ten nápor stresů ještě vydrží,“ říká se smíchem.

Zbyněk Fric má štěstí - splnil se mu životní sen. „Určitě dělám to, co mě baví, ale někdy se stane, že si nějakou roli nebo představení vysníte a pak se s tím minete, proto snít o něčem konkrétním nechci. Raději se na nic neupínám.“