Podle jednoho z Maxwellových životopisců, Toma Bowera, je klíčem k jeho životním osudům dětství v zapadlé pohraniční vísce, v níž nebyl ani hřbitov - lidé se buď odstěhovali, nebo je „rozklovali“ ptáci. Právě od slovensko-maďarsko-rumunské směsice pašeráků se prý mladičký Abraham Lejba Hoch neboli Jan Ludvík Hoch naučil obchodnickému stylu, který potom Ian Robert Maxwell dovedl na „světovou“ úroveň.

Měl pouze tři ročníky obecné

Budoucí mediální magnát se narodil 10. června 1923 ve vesnici Slatinské Doly (dnešní Solotvino) na území Podkarpatské Rusi, která byla do roku 1938 součástí Československé republiky. Byl třetím dítětem a prvním synem mezi devíti potomky Mehela a Hannah Hochových. Otec byl statným, téměř dvoumetrovým chlapíkem, který hledal obživu pro početnou rodinu jako obchodník s dobytkem, řezbář a příležitostný zemědělský dělník. Ludvík po něm zdědil sílu, umění vyznat se v tlačenici i smysl pro obchod.

Matka byla podle vyprávění dětí „inteligentní a rozumnou ženou, kterou bylo stále vidět buď s knihou, nebo novinami“. Od ní si vzal cit pro slovo, lásku ke knize a otevřené hledí do veřejného života se všemi jeho ekonomickými, politickými a psychologickými peripetiemi.

Početná rodina žila v malém domku Ludvíkova dědečka, v jediné místnosti s dvěma postelemi. Na jedné spali rodiče a ve druhé pět starších dětí, zatímco ty mladší měly postýlky zavěšené pod stropem. Dva sourozenci v útlém věku zemřeli na záškrt.

Robert Maxwell s manželkou Elizabeth a dvěma ze svých devíti dětí, synem Philipem a dcerou Anne (1971).

Robert Maxwell s manželkou Elizabeth a dvěma ze svých devíti dětí, synem Philipem a dcerou Anne (1971).

FOTO: fotobanka Profimedia

Už jako bohatý muž Maxwell rád zdůrazňoval, že do svých sedmi let neměl vlastní pár bot a v zimě se o ně dělil se sourozenci. S výjimkou těchto narážek na extrémní chudobu však o svém dětství prakticky nemluvil. Na Podkarpatské Rusi se ve dvacátých letech hovořilo několika jazyky. Jeho rodnou řečí bylo jidiš, ale naučil se i maďarsky a rumunsky. Ve státní (obecní) škole - ze které vychodil pouze tři ročníky - se vyučovalo česky. Chodil také do školy židovské, kde se naučil hebrejsky. Všechny tyto jazyky i v pozdějším věku uměl a používal.

Odešel z rabínské školy

Od svých klukovských let byl Ludvík velmi bystrý a učenlivý. Vrhal se také do všemožných dobrodružství. Jednou to byla nebezpečná plavba po kmenech stromů, které se valily při jarních přívalech po zdivočelé řece Tise. Jindy zase neváhal - a to mu bylo teprve pět let - skočit z vysokého mostu, aniž ještě uměl plavat.

Jen čirou náhodou skok přežil. Topil se, ale nakonec ho kdosi z dospělých vylovil. Odvaha mu pak vydržela i v jeho dalším životě.

Vyrůstal v bigotní rodině a jako třináctiletého jej rodiče poslali do Bratislavy na školu židovských rabínů. Stalo se tak na přání matky (zanícené vyznavačky chasidismu), která chtěla, aby se z něho stal následovník dědečka - rabína. Ludvík žil ve městě prakticky bez prostředků a stravu si obstarával i obcházením domů židovských spoluobčanů a využíváním jejich milosrdenství. Tato zkušenost se později odrazila v tom, že - i při všech jeho manýrech velkého šéfa - nebyl nikdy skrblíkem či lakomcem a mnoha lidem pomohl při jejich soukromých potížích.

V Bratislavě se seznamoval nejen se židovskou literaturou, ale prožíval i rozbití společného státu Čechů a Slováků. Události spojené s Mnichovem 1938 a 15. březnem 1939 (kdy Podkarpatskou Rus obsadilo Maďarsko) se ho citelně dotkly.
Opustil rabínskou školu. Přes den prodával bižuterii a drobné předměty na bratislavských ulicích a po večerech se stýkal s lidmi, kteří ho časem zasvětili do činnosti při převádění čs. důstojníků přes hranice do Maďarska. Tehdy se i on rozhodl, že z rodné země uteče a bude bojovat…

Bez pejzů a bez kaftanu

Ještě předtím se však vydal do Slatiny, aby se rozloučil s nejbližšími. Když Robert Maxwell slavil v roce 1983 šedesátiny, dostal od tehdy jediné žijící sestry Sylvie blahopřejný dopis, v němž mj. zavzpomínala na jeho příjezd z Bratislavy.
Na nádraží ho tehdy Sylvie čekala s další sestrou Branou a nemohly ho poznat: „Namísto plachého a s ortodoxní přísností upraveného chlapce jsme spatřily vyfintěného mladíka. Chyběly mu pejzy, zato měl moderní účes.“

Sylvie měla obavy, jak tento vzhled zapůsobí na matku: „Všechny naděje, že její oblíbený syn se stane velkým rabínem, byly vniveč. Radily jsme ti, abys cestou domů zašel ještě k holiči, který ti mohl oholit hlavu. Odpověděl jsi, abychom se uklidnily a nechaly to na tobě. Že matce vše vysvětlíš. Byl jsi zcela přesvědčen, že tě pochopí… Předpokládám, že ti matka nakonec všechno odpustila, protože tě stále milovala.“

Samotný Maxwell později vzpomínal, že to vůbec nebylo snadné. Matka byla zdrcena, když se objevil bez pejzů a bez kaftanu, a nějaký čas s ním nemluvila. On však byl odhodlán začít nový život a oprostit se od poměrů, které mezi ortodoxními zastánci judaismu ve Slatině panovaly. Netušil, že většinu nejbližších příbuzných viděl tehdy naposledy. Celá rodina včetně dědečka byla v květnu 1944 odvlečena transportem do Osvětimi, odkud se vrátily pouze dvě sestry, Sylvie a Brana…

Mezi vzbouřenci v Cholmondeley

To vše se Ludvík dověděl až po válce. On sám v prosinci 1939 utekl do maďarské metropole, kde pomáhal prostřednictvím kontaktů s francouzským konzulátem při organizaci dalšího pohybu čs. vojáků z okupované vlasti do Bělehradu, na Střední východ a pak dále do Francie. Posléze však byl při pokusu o přechod hranic sám maďarskou policií zadržen a ocitl se ve vězení.

I v této prekérní situaci si dokázal poradit a při převozu do soudní budovy se mu podařilo uprchnout, i když měl na rukou pouta. Zbavil se jich pod jedním z budapešťských mostů za pomoci jakési cikánky, a tak mohl už v noci pokračovat v cestě do Bělehradu a dále přes Sofii, Istanbul a Bejrút do Marseille.

Aby mohl obléci uniformu tvořícího se čs. vojska, musel důstojníkům u odvodu v jihofrancouzském Agde zalhat a tvrdil, že už je mu osmnáct let. Podrobil se vojenskému výcviku, a když v květnu 1940 vtrhla nacistická vojska do Francie, zúčastnil se v řadách čs. divize obranných bojů.

Po kapitulaci Francie měl štěstí, stihl poslední evakuační loď do Velké Británie. Čechoslovákům byl přidělen stanový tábor v zámeckém parku Cholmondeley u Chesteru. Za několik dnů však došlo ke vzpouře a přes 500 nespokojených vojáků (sedmina početního stavu) odmítlo nadále v čs. armádě sloužit.

V roce 1990 začal Robert Maxwell vydávat týdeník The European, ojedinělý pokus o celoevropské noviny.

V roce 1990 začal Robert Maxwell vydávat týdeník The European, ojedinělý pokus o celoevropské noviny.

FOTO: fotobanka Profimedia

K rebelantům patřil také Ludvík Hoch. Někteří měli důvody ideologické (komunisté a španělští interbrigadisté), jiní protestovali proti projevům antisemitismu v jednotce, další si stěžovali na nacionální šovinismus, ale také na zupáctví a neschopnost důstojníků. Celá revoltující skupina byla 28. července 1940 předána britským úřadům a internována.

Po krátkém čase vstupovali někteří z nich do polovojenských britských jednotek, kopali zákopy a vykonávali jiné pomocné práce. Po nacistickém útoku na Sovětský svaz se osudy vzbouřenců začaly měnit a většina z nich (po prezidentské abolici na Vánoce 1941) se vrátila zpět do čs. vojska.

Proměna v džentlmena

Někteří však zůstali v řadách britské armády, přičemž od roku 1942 mohli přecházet přímo k bojovým jednotkám. Této možnosti využil i Ludvík Hoch, který se později v jejich řadách zúčastnil invaze do Normandie a prošel pak celým Německem až do Hamburku - v závěru války byl povýšen na kapitána.

Mnohokrát projevil důvtip a odvahu v riskantních operacích. Za statečnost byl vyznamenán britským Válečným křížem, který mu v lednu 1945 osobně předal polní maršál Bernard Montgomery.

Ludvík Hoch si během války několikrát změnil jméno, neboť v případě zajetí by s ním Němci - jakožto s občanem okupovaného Československa a navíc Židem - udělali krátký proces. Jeden čas se například jmenoval Ivan du Maurier (podle oblíbené značky cigaret), později Leslie Jones. Posledním pseudonymem, který se nakonec stal jeho celoživotním, byl Ian Robert Maxwell. Jeho první část téměř nikdy nepoužíval. Byla to jen připomínka původního jména.

Když dorazil v červenci 1940 do Liverpoolu, neuměl jediné slovo anglicky, ale díky svému nadání se i tuto řeč rychle naučil. K aklimatizaci na britské poměry mu pomohly také jeho vztahy s ženami. Jeho první láskou byla sestřička, do níž se zamiloval v prosinci 1940, když ležel v nemocnici po operaci slepého střeva.

Chodili spolu dva roky a sympatický seržant dívku navštěvoval v rodině, která patřila ke střední třídě. Protože byla válka, byl i chudý chlapec v takové domácnosti vítán a všichni prý s úžasem pozorovali, jak rychle se naučil mluvit téměř bez přízvuku.

Zde a posléze také ve společnosti jedné mladé vdovy proběhla dokonalá Ludvíkova proměna v dobře se chovajícího džentlmena, do něhož se v Paříži na podzim 1944 na první pohled zamilovala Francouzka Elizabeth Meynardová. Byla o dva roky starší a pracovala pro organizaci Paris Welcome Committee, která se ve Francii starala o spojenecké vojáky.

Pomoc od Springera

Ludvík Hoch tehdy vystupoval pod jménem Ivan du Maurier a v mileneckém a později manželském svazku těchto dvou lidí se potkaly dva zcela odlišné osudy.
Zatímco Elizabeth byla tichá a spíše uzavřená protestantka, která pocházela z bohaté rodiny s předky ze slavného hugenotského rodu a jen kvůli válce přerušila studia na Sorbonně, Ludvík byl Žid z velmi chudých poměrů, který sice mluvil několika jazyky, ale neměl žádné formální vzdělání.

V březnu 1945 se s Elizabeth oženil už coby Robert Maxwell a brzy nato získal britské občanství. Během dlouhého manželství mu Betty porodila devět dětí (jedna dcerka zemřela v dětství na leukémii a synek po autonehodě) a Maxwell chtěl, jak se vyjádřil, tímto způsobem obnovit rodinu, kterou ztratil při holocaustu. Ačkoli měl později mnohokrát poměr s jinými ženami, nikdy se nerozvedl.

Po válce nejdříve pracoval v britské delegaci ve Spojenecké kontrolní komisi pro Berlín a působil jako armádní cenzor v berlínském deníku Der Telegraf. Poprvé se tak dostal do kontaktu s oborem, který se stal jeho údělem. V roce 1946 navštívil knižní veletrh v Lipsku a vycítil v publikování podnikatelskou příležitost.

S finanční pomocí manželčina otce založil firmu, která začala do Británie dovážet německý tisk a působila i v dalších oborech. Začal také nakupovat zahraniční práva od německých vydavatelů vědeckých knih. Při té příležitosti se seznámil s Ferdinandem Springerem, majitelem nakladatelství Springer Verlag.

Vzniklo mezi nimi obchodní i přátelské pouto (Springer se v roce 1949 stal kmotrem druhého Maxwellova syna Philipa). Maxwell mu pomohl etablovat se v anglosaském akademickém prostředí a Springer na oplátku poskytl zkušenosti a finanční prostředky.

Obojího Maxwell využil v roce 1948 k založení vlastní firmy Pergamon Press, která se rychle stala světově známým nakladatelstvím s velkorysou produkcí literatury odborného a zejména encyklopedického rázu, po které byl po válce největší hlad.

Politika a byznys

Přirozená inteligence, instinkty a dravost hraničící až s bezohledností přinesly Maxwellovi velké podnikatelské úspěchy. Díky svým mimořádným schopnostem se brzy stal významnou postavou britské scény. Jako jeden z mála podnikatelů byl příznivcem labouristů a v roce 1964 vyhrál za tuto stranu v okrsku Buckinghamshire volby do britského Parlamentu. Poslancem byl poté šest let, což mu umožnilo ještě více otvírat nové možnosti jeho byznysu. Založil svoje dvě hlavní společnosti Maxwell Communications Corporation a Mirror Group Newspapers a sestavil i řadu dalších firemních seskupení. Splnil si také svůj velký sen a v 80. letech koupil bulvární levicový deník Daily Mirror (s nákladem 3,6 miliónu výtisků). Zanedlouho pak získal výrazný podíl v evropské MTV, investoval do britské kabelové televize a koupil řadu dalších novin a nakladatelství (mezi nimi třeba i prestižní newyorský Macmillan).

V roce 1990 začal vydávat i u nás známý týdeník The European. Jeho impérium nakonec zahrnovalo na 400 nejrůznějších firem po celém světě.

V srpnu 1989 přijel Robert Maxwell do Československa a byl vítán na nejvyšší úrovni - i prezidentem Gustávem Husákem.

V srpnu 1989 přijel Robert Maxwell do Československa a byl vítán na nejvyšší úrovni - i prezidentem Gustávem Husákem.

FOTO: ČTK

Robert Maxwell se stal nejen obrovským boháčem, který dokázal utratit tisíce liber za jedinou večeři, ze svého paláce v Oxfordu létal do centrály své společnosti uprostřed Londýna vrtulníkem a víkendy obvykle trávil na přepychové jachtě, ale i vlivným mužem. Byl přijímán v Bílém domě (Carterem i Reaganem), v Elysejském paláci (Mitterandem) i v Kremlu (Chruščovem, Brežněvem a Gorbačovem). Několikrát zavítal také do Prahy, naposledy v srpnu 1989, kdy ho na Pražském hradě přijal prezident Gustáv Husák. Po jednání s Maxwellem vydal sekretariát ÚV KSČ „soubor doporučení“, jak zabezpečit výsledky jeho návštěvy.

Pohřben na Olivetské hoře

Počátkem 90. let se Maxwellova říše začala rozkládat. Některé jeho mediální projekty zkrachovaly a magnát oznámil, že svou korporaci odevzdává synům a sám se plně soustředí na záchranu amerického deníku Daily News, který právě koupil. Několik dní nato prodal Pergamon Press.

Pak přišel 5. listopad 1991. Toho dne svět obletěla zvěst, že Robert Maxwell za záhadných okolností zemřel při plavbě na své soukromé jachtě Lady Ghislaine. Jeho tělo bylo nalezeno v moři nedaleko Kanárských ostrovů. Pitva provedená španělskými patology hovořila o přirozené smrti, zapříčiněné „pravděpodobně srdečním infarktem“. Totéž potvrdili při druhé pitvě jejich izraelští kolegové.

V dalších týdnech se provalilo, že Maxwell už delší dobu přeléval peníze mezi svými firmami, vyhýbal se daňovým povinnostem, podváděl na burze a nakonec vytuneloval penzijní fondy svých zaměstnanců ve snaze udržet své impérium.

To však jen napomohlo k různým spekulacím. Spáchal sebevraždu? Anebo byl zabit? Kdo měl zájem na jeho smrti? Objevily se i úvahy, že Maxwell byl agentem pracujícím na všechny strany a údajně na něho mělo „spadeno“ více lidí. Podle knihy novinářů Gordona Thomase a Martina Dillona byl odstraněn izraelským Mosadem, protože tuto zpravodajskou službu vydíral, že když nepřiměje izraelské banky k podpoře jeho krachujících podniků, vyzradí některá tajemství z dřívější spolupráce.

I v tomto případě však nebyly předloženy žádné konkrétní důkazy. Naopak, skutečností bylo, že židovský stát vystrojil Robertu Maxwellovi státní pohřeb a jeho ostatky byly 10. listopadu 1991 uloženy na Olivetské hoře v Jeruzalémě. Izraelský premiér Jicchak Šamir přitom řekl: „Udělal pro Izrael mnohem více, než si dnes kdo dovede představit.“