A že jí potřebuje manželka herce Tomáše Matonohy a máma čtyř dětí opravdu dost. Třeba právě dnes vyrazila před sedmou hodinou z chalupy, kde si vedle vlastních ratolestí užívali poslední volné dny i dva jejich kamarádi.

Aby odlehčila hlídací babičce Marii, přihlásila starší děti jako komparz do seriálu a na plac je měl přivézt po desáté Tomáš. Osmatřicetiletá Lucie vše skvěle zorganizovala, jenže v ranní rozespalosti omylem sedla do velkého auta a zbývající rodině zanechala jen malý kabriolet. Krizi musel zažehnat taxík, který stál určitě víc než výdělek za komparz…

Vidím, že se nenudíte. Točit jste začala hned po šestinedělí, což pokládám za odvahu!

Kdyby Lara byla moje první děcko, asi by to bylo složitější. Ale už nejsem začátečník a řekla jsem si, že bych to mohla zvládnout. Klepu na dřevo, zatím všechno funguje. Proti klukům je strašně hodná, jako by chápala, když jí říkám, že musí papat a spinkat, protože maminka musí pracovat. To se nedá srovnat, holčičky jsou opravdu jiné. Kojila jsem shodou okolností právě jen šest neděl - byla totiž nejdřív v inkubátoru, a i když jsem pak moc chtěla, kojení se nám tak úplně nezdařilo. Takže než jsem nastoupila, přešla přirozeně na umělé mlíčko, žádné odtrhávání od prsu se nekonalo.

Starší potomci Sára a Lucián si zahráli v den našeho rozhovoru v komparzu.

Starší potomci Sára a Lucián si zahráli v den našeho rozhovoru v komparzu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Představte vaši seriálovou postavu Evu Lenertovou, kvůli které ten maratón absolvujete.

Hraju fakt hodně zápornou paní, zástupkyni a později ředitelku gymnázia, sebevědomou a zákeřnou mrchu. Doufám, že s ní nemám nic společného! Tak negativní postavu jsem ještě nehrála - nikdo neví, co od ní může čekat. Musím se přiznat, že jsem s tím měla nejdřív trošku problém, je celkově úplně opačného ražení - módou, zařízením bytu, ideou, že stačí jedno dítě… Až jsem si říkala, jestli takoví lidé vůbec existují. Ale několik známých mi potvrdilo, že podobné typy znají. Jen doufám, že já osobně takovou kreaturu nikdy nepotkám.

Ani ve škole jste nikdy nenarazila? Musela jste být velmi akční dítě…

Takhle negativní osobu jsem fakt nezažila, i když jsem taky měla jednu ne zrovna ideální soudružku učitelku na základní škole. Její klad byl, že nás naučila dobře rusky. Ovšem nepřála natáčení a dávala mi to pěkně sežrat. Naštěstí mám povahu, že si nenechám hned tak něco líbit, takže mě tím nesejmula - nezdařilo se jí, abych šla do kolen. Ale vím, že kdyby to udělala jiným dětem, bylo by to kruté. Poslední pomstou bylo, že mě na škole v přírodě přeřadila v osmé třídě ke druhákům. Jen proto, že vletěla na pokoj, kde jsme si s kamarádkami povídaly. Řekla: Zabal si kufr a jdeš! - i když jsme se „provinily“ všechny. A nechala mě tam celé dva týdny! Po nějaké době jsem tu soudružku potkala. Lísala se a říkala: Já vždycky věděla, že budeš známá!

Místo gymplu jste pak vystudovala konzervatoř. To už asi bylo volnější, ne?

Zažívala jsem první kavárny - hlavně Slavii - a sezení u vínečka. Konzervatoř je opravdu trochu jiná škola. Scházeli jsme se po barech a řešili umění, divadla, pokuřovali… Takové umělecké sedánky, ty si pamatuju nejvíc. Jak nás paní profesorky vždycky naháněly v baru naproti škole, abychom šly do hodiny. Vyjekly jsme: Jé, pardon, a bylo. Samozřejmě jsem řešila i první lásky, ale nic zásadního. Hodně jsme taky chodili s partičkou do divadel. Nevím, jak je to tam dneska, ale za nás to byla pěkná „cochcárna“, jak se říká.

A se zbytkem rodiny - Štěpánem, Larou a samozřejmě Tomášem jsou k vidění na různých společenských akcích.

A se zbytkem rodiny - Štěpánem, Larou a samozřejmě Tomášem jsou k vidění na různých společenských akcích.

FOTO: fotobanka Profimedia

Takže rodičům jste moc vrásky nepůsobila?

Určitě ne, nebyla jsem taková ta pubertální dcera. I když občas jsem taky udělala botu: slíbila jsem, že přijdu do půlnoci, a pak jsem v půl dvanácté zavolala, že nepřijdu vůbec - a položila to. Nebo jsem navedla kamaráda, aby to řekl za mě. To kdyby mi udělaly moje děti, tak je zabiju! Tehdy neexistovaly mobily, já volala z budky a máma chudák netušila, co se děje. Ale zavolala jsem. Ona pak celou noc nespala, a když jsem ráno dorazila pro učení, seděla ve starém křesle, které mám dneska v předsíni.

Následoval nějaký trest?

Moc ne. Co s tím můžete v šestnácti sedmnácti udělat? Ale ono se mi to vrátí, nebojte. Myslím, že trest přijde zákonitě později s vlastními dětmi, ty se vám pomstí, až začnou taky trajdat. Lucián dospívá, už se vidím, jak sedím v tom starém ušáku…

Seriálová Eva má ambice vládnout škole. Jaké priority máte vy? Jste ctižádostivá?

Možná kdybyste se mě zeptala ve dvaceti, asi bych mluvila hodně o práci, o tom, co si představuju… Ale jak jsem starší, dělám si žebříčky hodnot trochu jinak. Teď jsem se dostala do moc hezké fáze, kdy vše nechávám plynout a na prvním místě je rodina. Musím zaklepat, že pěkná práce mi chodí sama, a navíc s lidmi, které mám ráda… Už bych nenastoupila do věci, z níž nemám dobrý pocit. Je pro mě důležitější, s kým dělám a zda bude pohoda. Dřív bych točila i kdejakou uměleckou záležitost, jen z prestižních důvodů… Jenže nesoulad v práci se projeví na výsledku a navíc vám hrozně naruší soukromý život.

V seriálu Gympl se na svého hereckého manžela Josefa Poláška usmívá jen výjimečně.

V seriálu Gympl se na svého hereckého manžela Josefa Poláška usmívá jen výjimečně.

FOTO: TV Nova

Eva se nedokáže smířit s přibývajícími roky. Co děláte vy sama pro to, že vypadáte tak bezvadně?

Vůbec nic. Asi jediné je, že se snažím méně jíst. Donutil mě k tomu právě časný návrat do práce po porodu. Potřebovala jsem se vejít do kostýmů, které jsem měla před rokem, kdy vznikl pilotní díl. Tehdy jsem nebyla ještě těhotná, nebo možná tak tři dny, a nosila jsem mini velikosti. Na něj hned navázalo letošní natáčení a já jsem chtěla být stejná. To mě drželo. A podařilo se, dokupovali snad jen dvě sukně. Dodnes pro mě neexistuje pečivo, úplně jsem ho vymazala ze života, dávám si jen obrovské porce zeleniny, která zasytí, a k tomu třeba velkou rybu. Není to o tom, že bych nejedla, ale už nezobu okolo. Žádné oříšky, čipsy - ty odsunuju stranou, ale nakrájím si klidně papriku a k ní popíjím víno… A funguje to.

To musíte mít pevnou vůli, doma číhá řada pokušení…

Děti nešidím, musí jíst dobře a zdravě. Nedovedete si představit, kolik toho nakupuju na týden! Snažím se brát spíš kvalitní věci, mimo jiné i dobré pečivo z pekáren, voňavé celozrnné chleby, které mám tak ráda!

Eva nekriticky miluje svého syna. Jaká matka jste vy? Přísná, rozmazlující, aktivní…

Trochu volnomyšlenkářka, nechávám je žít. Až si někdy říkám, jestli to nepřeháním. Kamarádka dcery mi včera líčila, že ji maminka nutí k učení, aby měla samé jedničky. Za dvojku má průšvih. Zarazilo mě to, já jsem úplně jiná. Tak nevím, zda bych z toho přece jen neměla trošku čerpat. Ale poradím svoji výbornou metodu, která ani není moc o financích, stojí mě dvakrát týdně stovku za hodinu a půl. Máme studentky, které chodí naše starší děti doučovat. Než se zabývat tím, že je budu denně zkoušet, když pracuju a chci mít taky někdy klid, je k nezaplacení přehodit tu starost na někoho, kdo si rád přivydělá. Takhle se jen zeptám, jak dopadla písemka, o víc se nestarám. Nekřičím na ně, nedohadujeme se. Když jim mimořádně někdy chci dát diktát já, řežu je sešity. Na to nemám nervy.

Lucie Benešová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Takže ráznější rodič jste vy?

Organizačně já. Tomáš přesně neví, jak mají děti kroužky, kdy a kde musí být. Když je babičky přebírají, mají všechno přesně rozepsané, ty velké si to už naštěstí hlídají samy. Všem budoucím maminkám říkám, že je ideální nemít děti hned po sobě, ale s odstupem. Každé jsme si pěkně užili. Kdyby byly od sebe jen dva roky, nemohla bych je nechat samotné. Takhle jsem v klidu. Luciánovi je patnáct, Sáře, kterou jsme adoptovali, třináct, Štěpánovi sedm. Můžu se spolehnout, že Lucián nebo Sára vezmou kočár s Larou, jdou do parku, nakrmí. A myslím, že to dělají rádi. I když Sára víc, kluk by vypadal úchylně, kdyby pořád jezdil s kočárem, ten zase vodí Štěpána do školy, což je taky velká úleva… Učíme se navzájem, že si pomáháme.

Luciána jste měla ve dvaadvaceti. Jak se díváte na dnešní trend rodit až po třicítce čtyřicítce?

Příznivcem odkládání mateřství nejsem, v porodnici jsem teď viděla, kolik maminek po třicítce zažívá problémy s početím, často mají zkumavkové děti - proto je dnes tolik dvojčat, nebo celé těhotenství proleží… Nevím, proč se všude píše, že je čas do pětatřiceti! Můj pan doktor říkal, že tělo je nejlépe stavěné na porod do pětadvaceti let, a já mu věřím! Máma mě měla ve čtyřiadvaceti, a bylo to akorát, brzy by se jí všichni ptali, proč nemá děti? A na mě pro změnu koukali jako na blázna, proč tak spěchám.

Sáru máte v pěstounské péči. Co vás k tomu při vašem hektickém životě přivedlo?

Moje touha někomu pomoct byla tak velká, že vyústila v konkrétní akci. Začalo to tím, že jsem spolupracovala s dětskými domovy, jezdila jsem do plzeňského Domina. A jak jsem se s těmi dětmi vídala, napadlo mě jedno si vzít. Řekla sem si: Co víc udělat v životě? Co najít ještě lepšího? Tomáš byl pro. Sára žila do osmi let jako na celoročním táboře, neznala osobní kontakt, neuměla reagovat ani si o něco říct. Když vidím, jak se během pěti let otočila úplně jinam, beru to jako zázrak. Dnes je to úžasná osobnost, plno věcí jí dochází a máme moc hezký vztah. Společně jsme navštívili i její pokrevní rodiče. Myslím, že dítě má vědět, proč a jak to je. Psycholožka nám řekla, že každý člověk je strom a má své kořeny. A je chybou je potlačit. Ona je potřebuje najít a pochopit, jinak nebude mít potřebnou stabilitu.

S Adrianem Jastrabanem v seriálu Ulice, kde se v roli atraktivní vdovy projevila jako rozvracečka rodiny.

S Adrianem Jastrabanem v seriálu Ulice, kde se v roli atraktivní vdovy projevila jako rozvracečka rodiny.

FOTO: TV Nova

V cizině si berou do rodiny cizí děti daleko častěji. Čím to podle vás je?

No právě. My jsme k tomu nebyli vedení, za totáče se naopak hlásalo, jak jsou děti šťastné v dětských domovech, a nikdo to neřešil. Ještě měli, chudáci, stejnokroje. Chyběla osvěta, nemůžeme se na lidi zlobit, že neměli nápad jako já, protože se k tomu prostě nedostali. Já to mám tak hozené od přírody. I proto funguju jako patronka občanského sdružení Dejme dětem šanci, kde můžete sponzorovat nějaké dítě jen na dálku, platit mu taneční kroužek, rovnátka, malé položky. A záleží na vás, zda anonymní kontakt přeroste dál, zavoláte si, sejdete se…

Ještě k Evě: drží manžela úspěšně pod pantoflem. Na čem je založen váš vztah s Tomášem?

Líbilo by se mi mít hodného, tichého muže a držet ho pod pantoflem, ale v životě se mi to nepodařilo. Přiznám se, že to obdivuju, souhlasím s tím a dala bych je pod pantofel všechny! Vždycky slastně koukám, když nějaký muž poslouchá. Já měla chlapy, kteří neposlouchali vůbec. Čím to je? Jak ráda bych jen zavolala: Udělej to a to… Nedaří se, ten můj pořád remcá a nadává. A naopak se mi někdy zdá, že jsem pod pantoflem já, protože se snažím zachovat s úsměvem klid, vyhnout se konfliktu. Kdybych byla víc dominantní, byla by to pěkná Itálie. Někdy je…

Vypadáte oba hodně temperamentně…

Taky jsme. Proto by mě brzy přestalo bavit žít s bačkorou. Asi záměrně se mi vždycky líbili ti schopní a temperamentní. Bačkora mi musí stačit v seriálu, tam si to kompenzuju. Něco mu řeknu, on poslechne, anebo mlčí. A hraje šachy, což je dobrý ventil. Ale stejně mě opustí, už nemůže vydýchat Eviny intriky. Celý seriál je naštěstí vtipně napsaný. Eva je taková legrační pinda, co pořád chce něco řešit a věří, že to dělá pro dobrou věc. Moc mi pomáhá Karel Heřmánek - nenápadně mě shazuje a já můžu v replikách působit až komicky, což mě baví. Často se na place úplně odbouráme. Neprozradím konec příběhu, jen to, že zlo nakonec úplně nezvítězí…

Vaše postava se tváří jako sexy dračice. Jak byste popsala sebe v reálu?

Ráda se hezky oblékám, to ano, ale ne úplně sexy, spíš pohodově a sportovně, džíny s trikem. Jistě, když jdu někam večer, vezmu si pěkné šatičky a botičky na podpatku, protože ty fungují. Ať se snažíte, jak se snažíte, z toho jsou chlapi stejně nejvíc paf. Takže ctím, že by ženská měla spíš nosit sukně a šaty, vypadat žensky. Líbí se mi zajímavá ležérní móda, různé korálky a dlouhé náušnice, originální doplňky, které s dětmi vyrábíme. Nepreferuju značky, spíš si vyberu něco jednoduchého, co doplním vlastní drobností.

S manželem Tomášem Matonohou jsou svoji už šest let.

S manželem Tomášem Matonohou.

FOTO: Michaela Feuereislová , Právo

Ženské zbraně, tuším, používáte bez problémů a ráda…

Proč ne? Ale taky už to občas unavuje a spíš mě baví být přímočařejší než jít oklikou. Mezi blízkými dávám přednost rovné komunikaci než velkému hraní. Ovšem když se má platit pokuta nebo sháním nedostatkové zboží, projevím se jako správná ženská, která ví, jak a co použít.

Jste s Tomášem oba velmi atraktivní. Nežárlíte na sebe?

Profesně určitě ne. U herců je ta hranice trochu posunutá. Kdybych měla žárlit pokaždé, když s někým točí milostné scény, asi bych se zbláznila. Nedávno měla jedna mladičká kolegyně sehrát lechtivější scénku a bránila se, že má úplný blok a že by ji přítel zabil. V takovém případě nezvolila dobrý obor, a pokud se nezklidní, měla by buď skončit s touhle prací, anebo vyměnit přítele. Já kdybych sehrála nevím jaké svlékací scény a byly by dobré, můj muž neřekne ani slovo. Je moje věc, kam zajdu. Stejně tak respektuju Tomáše, a když ho pak vidím na plátně, nic to se mnou nedělá. Samozřejmě soukromí je něco jiného. Po natáčení musí přijít domů. Vím třeba, že končí o půlnoci, a tak nemůže přijít až ráno. Nebo odjet někam s hereckou partnerkou na týden!

Kdysi jste soupeřila s Ljubou Krbovou v seriálu Ulice o jednoho muže. Stalo se vám to v životě?

Nestalo a doufám, že ani nestane. Nikdy neříkej nikdy, ale já bych asi nikdy nemohla rozvést muže, který má rodinu. Něco jiného je nezávazný flirt. Neodsuzuju to na první dobrou, situace může být různě složitá. Ale vidím kolem sebe, že se takové věci strašně vracejí. Štěstí na úkor někoho druhého… První rok je idylka, jenže časem se vám obvykle všechno omlátí o hlavu, do toho trpí děti… Jak nezačnete s partnerem načisto, je to špatně. Já vím, mně se to mluví, když mám skvělé zázemí. Ale než urvat chlapa od rodiny, raději bych zůstala sama. Zažila jsem to opačně - a rozhodně bych to nechtěla mít na svědomí.

V Polském filmu mísícím fikci s realitou jste pustila kameru až do ložnice. S jakými pocity?

Bylo zvláštní hrát sami sebe, ve svém prostředí i kostýmech. Navíc manželskou erotickou scénku. Když jsem se ptala režiséra Marka Najbrta, jak to máme udělat, odpověděl: No je to u vás, tak si to udělejte podle svého, jak jste zvyklí. Najednou jsme nebyli schovaní v masce žádné role a bylo to opravdu jiné. Až trochu úchylné. Měli jsme v ložnici dvacet cizích lidí a museli se dost odkopat… Nakonec to dopadlo myslím velmi vtipně, fůra kolegů se lekla, ale já to beru jako fór.

Takhle řádili s vlastním mužem Tomášem Matonohou v Polském filmu - doma, ve své ložnici.

Takhle řádili s vlastním mužem Tomášem Matonohou v Polském filmu - doma, ve své ložnici.

FOTO: Pavel Havlena

Už jste s Tomášem někdy dřív hráli společně?

My jsme se při jednom natáčení před devíti lety dokonce seznámili. Když Irena Pavlásková točila televizní povídku Muž, kterého chtějí, hrál hlavní roli a já jeho milenku. Asi jsem se mu zalíbila, protože mi pak zavolal a začal mě balit… Mě to, přiznám se, ani nenapadlo. Bylo mi necelých třicet a zrovna jsem byla sama. Jemu trochu víc, jenže chlapi v tom věku bývají zadaní, a tak jsem myslela, že on taky. Nejsem lovkyně a neangažovala jsem se. On se až na dotočné od Ireny dozvěděl, že jsem volná. Asi to tak mělo být, za měsíc by třeba bylo všechno jinak…

Nechystáte nějaký společný projekt?

Hráli jsme spolu ještě párkrát, jednou i divadlo - představení Kabelky, které Tomáš produkoval. Natáčení není problém, ale s divadlem pak jezdíte i na zájezdy a jste hodně spolu. To bylo pro mě složitější, raději bych pracovala s někým cizím. Ať chcete, nebo ne, taháte si věci z domova, když se ráno malinko nepohodnete, je ta osobní linka znát. Pro obě strany je lepší, když manželé pracují zvlášť. Nevadí mi to, ale cítím se uvolněnější. Každý má i jiný žánr a měl by jít svojí cestou. Proč to spojovat v práci?

A co vás spojuje v soukromí - kromě dětí? Jaké zájmy?

Hlavně plánování do budoucna, jsme takoví plánovači. Někdo plánuje nerad, nás to hrozně baví. Cokoli - dovolené, stavby nových domů, které nemáme, ale nosíme v hlavě své projekty. Jeden chce stavět vilu v Praze, druhý někde u moře… a za půl roku zase úplně jinde. Pořád nás ženou nějaké motory, co budovat a kam jet. Máme už vymyšlené, co bude za deset let, jak budeme jezdit na motorkách, až děti odrostou…

Co ještě byste chtěla za deset let?

Kdybych to měla říct jednoduše, tak aby byli všichni zdraví. Jsem pověrčivá, a když vidím čtyři stejná čísla na autě, věřím, že mi jistí splnění přání. V takovou chvíli mě musí někdo plácnout přes ruku, děti v autě už jsou zvyklé, že ji nastavím. Ale klidně si řeknu i cizímu člověku na ulici. V tu chvíli si vždycky přeju zdraví, aby všechno fungovalo, tak jak má. Nic konkrétnějšího, to je nejvíc.