V půl šesté jí skončila celodenní směna. S milým úsměvem a obdivuhodně svěží mě naložila do auta a za chvíli zabrzdila u staronového domu ve vilové čtvrti, kde od února bydlí. S dvanáctiletým synem Viktorem, jehož otcem je sportovní komentátor Robert Záruba, šestnáctiměsíčním Filípkem, kterého má s druhým mužem Petrem Witowským, a často také s jeho třemi syny z prvního manželství.

Filípek vyskočí z náručí babičky a vrhne se k mámě. Ta přirozeně stáhne výstřih u trika a dá mu napít. Malý andílek pak střídavě běhá po obýváku, vykřikuje bababa a upíjí mateřské mléko. Viktor, který se právě vrátil z fotbalového tréninku, ho s bratrskou starostlivostí sleduje. A poslouchá, o čem si s maminkou povídáme.

Vidím, že jste nástup do práce zvládla v pohodě. Jste zřejmě dobrá manažerka!

Já naštěstí vždycky týden pracuju a pak mám týden volno, a tehdy se snažíme něco podnikat. Stihli jsme i dovolenou v Itálii se všemi dětmi. Plus „brigádu“ u rodičů na Kamýku, kde jsme sbírali rajčata, zavařovali okurky, hlídali pejska, pleli zahradu… Ještě nás čeká chalupa, tak doufám, že porostou houby.

Na obrazovce České televize se devětatřicetiletá Světlana zabydlela už podruhé, a přestože má víc práce než dřív, je spokojená. Na snímku s kolegou Lukášem Dolanským.

Na obrazovce České televize se devětatřicetiletá Světlana zabydlela už podruhé, a přestože má víc práce než dřív, je spokojená. Na snímku s kolegou Lukášem Dolanským.

FOTO: archív ČT

Napadlo vás někdy, že vstoupíte podruhé do stejné řeky a vrátíte se do ČT?

Prostě to přišlo. Zavolal mi Zdeněk Šámal a pozval mě na konkurz do Událostí. Vzala jsem si týden na rozmyšlenou a probrala to s rodinou. Maminka nastupuje do důchodu a nabídla, že by mohla hlídat Filipa, a tak jsem kývla. Prošla jsem až do třetího kola, jenže nakonec to nevyšlo. Místo toho jsem dostala nabídku dělat jako kdysi zprávařku. Pomoc slíbila i druhá babička, jinak bych do práce nešla.

Paní na hlídání byste děti nesvěřila?

Takhle malé dítě potřebuje na celý den někoho blízkého. Ten mrňousek vám neřekne, co se s ním dělo, větší dítě už by se svěřilo, kdyby bylo s chůvou něco špatně. Máme ale hodnou paní Hanku, která jednou za týden udělá generální úklid našeho velkého domu a výjimečně pohlídá, když chceme někam večer jít. Tu dobře známe, takže u ní máme jistotu.

Proč jste vlastně před šesti lety odešla z prestižního místa v Událostech ČT?

Viktor šel tehdy do první třídy a já si neuměla představit, že se budu vracet domů před půlnocí. Nemohla jsem dělat tak psychicky i časově náročnou práci, která mi zůstávala v hlavě. Pořád jsem přemýšlela, jestli jsem rozhovor udělala dobře, co mohlo a mělo být lepší. A na Primě mi tehdy nabídli zajímavé časové i finanční podmínky - chodila jsem do práce jen každý třetí týden.

Jenže za pár let bylo vše jinak. O vašem odchodu z Primy se popsaly stohy papíru, jak to bylo doopravdy?

To je zvláštní kapitola. Odešla jsem ne úplně v dobrém, což mě mrzí. Začalo to tím, že jsem se vdala a nikomu to neřekla. Ovšem Prima ze všech moderátorů udělala externisty, takže jsem nepovažovala za nutné hlásit změny v osobním životě. Navíc, kdybych to řekla předem, za pár minut by se to objevilo v bulváru. Když jsem po svatbě přišla do práce, poprosila jsem, aby asistent režie do titulku napsal nové jméno. Byl z toho strašný průšvih a obvinění, že jsem ohrozila vysílání, což nechápu. Musela jsem přinést oddací list jako důkaz! Velmi nestandardní situace. Tehdy jsem navíc zjistila, že jsem těhotná a nebylo mi dobře, chtěla jsem proto zvolnit. Dohodla jsem se na podmínkách, které nakonec neplatily, a tak jsem řekla: Na shledanou!

Jak vás v ČT po té pauze přivítali?

Moc jsem se těšila, zároveň se trochu bála a byla jsem mile překvapená. Většina lidí, které jsem znala, tam pořád je - a všichni se tvářili, že mě rádi vidí. Snad to myslí vážně. Zato pracovně se změnilo úplně všechno. Když mám ranní službu, musím vstávat ve 3.50, abych byla v půl páté v práci, stihli mě nalíčit a mohla se aspoň trochu připravit… Je to náročné, ale člověk si snad zvykne.

Pro mě by to bylo šílené… A jinak?

Celkově je víc práce než dřív. Funguje systém, kdy na ČT 24 běží studio s rozhovory a mezi nimi po čtvrt hodině zprávy. Ty jsou pokaždé trochu jiné, i když na diváka možná působí identicky. Takže když se vysílají jedny zprávy, já už si připravuju ty další - a kolikrát mám problém odskočit si i na toaletu. Stihnu to ve tři čtvrtě. Nemám ani moc času jíst, hlavně piju, a když přijdu domů, tak jídlo doháním. Ovšem v týdnu, kdy pracuju, nemáme zrovna moc co jíst, protože nestíhám nakupovat. (smích)

Svatba Světlany a Petra byla krásná a veselá i díky spoustě dětí - zleva Světlanin syn Viktor, dále pak Ivan, Marek a David, Petrovi synové z prvního manželství.

Svatba Světlany a Petra byla krásná a veselá i díky spoustě dětí - zleva Světlanin syn Viktor, dále pak Ivan, Marek a David, Petrovi synové z prvního manželství.

FOTO: archív Světlany Witowské

Váš domácí režim musí obsáhnout pět dětí, že?

Máme v počítači rozpis, který občas vytiskneme, abychom věděli, kdy je kdo u nás. Viktor je ve střídavé péči týden tady a týden u svého táty Roberta. A synové mého muže Petra tu jsou jedenáct dnů v měsíci - každou středu a ob víkend. Dovolené plánujeme už v dubnu, protože do hry je zapojeno ještě mnohem víc lidí, noví partneři a jejich děti, jejich kroužky… Je to trochu jako šachová partie, křížovka. Ale zatím to zvládáme.

Střídavá péče byl váš nápad? Vyhovuje vám?

Je to spíš kompromis, protože Robert stál o to, být s Viktorem víc, než bývá v rozvedených rodinách běžné. Podmínkou je blízké bydlení obou rodičů a jejich schopnost se domluvit. Viktor má většinu věcí dvojmo - tady i u táty, jen potřeby do školy a na fotbal si přenáší. Já ho po týdnu u nás v pondělí odvezu do školy a tatínek ho odpoledne vyzvedne. A naopak. Takže si zabydlel dva pokojíčky, slaví dvoje Vánoce, narozeniny… Nevýhodou je, že si občas něco zapomene, ale naštěstí je to kousek a může si pro to skočit.

Doporučila byste tento způsob výchovy dalším rodinám?

To nevím, je to opravdu dost náročné. Četla jsem, že aby střídavá péče fungovala, musí bývalí partneři splňovat sedm podmínek - my zpočátku splňovali jednu. Pro rodiče, kterým nedělá problém spolu hodně komunikovat, je to asi jedna z lepších možností. Ale vhodná jen pro děti, které už jsou dost velké, aby střídání dokázaly pochopit a zvládnout. Ne vždycky se to povede, záleží na povaze a schopnosti přizpůsobit se změnám. V každé rodině je jiný režim, zvyky… My měli výhodu v tom, že Viktor je rozumný a je rád s mámou i s tátou. Doufám, že mu tohle řešení už moc nevadí a sžil se s ním.

Vy se asi často vídáte všichni dohromady na fotbale.

Přesně tak. Já i Robert se občas chodíme dívat na Viktorovy zápasy, i když ho má v péči ten druhý. A někdy i na tréninky, takže se vídáme. Na fotbale jsme se poznali i s Petrem, protože tam vozil svého nejstaršího syna a věděli jsme o sobě už strašně dlouho.

A s Robertovou novou partnerkou Norou Fridrichovou jste byly kamarádky…

Známe se spoustu let, vlastně ji znal už dřív i Viktor. Rozhodně mezi námi nepanuje ani dnes žádná nevraživost. Já Noře občas pošlu věci po Filipovi, protože jejich miminko je mladší. Chodily jsme spolu na procházky, když ještě měla bříško - já vezla kočárek, ona vedla pejska.

Obvykle inklinujeme k podobnému typu partnerů. Je Petr hodně jiný než Robert?

Společné mají snad jen to, že jsou oba sportovci a vedou ke sportu i kluky, takže jsme taková velká sportující rodina. Jinak je ale úplně jiný. Není to novinář, pracuje v bance, což je odlišný svět. A povahově se dobře doplňujeme. Oba máme moc rádi kino a divadlo.

Vy jste taky sportovala. Jen jste dřív musela sama, Robert neměl moc čas…

Měli jsme rozdílné názory na to, jak by měla fungovat rodina. Pro Roberta byla tehdy na prvním místě práce… Teď žiju jinak. Chodíme s Petrem společně do posilovny, jezdili jsme na kolech a na bruslích, o všem si hodně povídáme. Nenosí si práci domů, což je pro mě zásadní rozdíl a úžasná novinka. Když přijde, zavře dveře a věnuje se jen rodině. Od začátku oceňuji jeho hezký vztah k dětem, ke všem bez rozdílu. To byl pro mě hodně podstatný moment. Hraje s nimi hry, jezdí na výlety, pořád jim vymýšlí program. Nesedne si, nedá nohy na stůl a nečte noviny.

Manžel Petr je starostlivý a obětavý táta. Na jedničku zvládá i péči o nejmladšího Filípka.

Manžel Petr je starostlivý a obětavý táta. Na jedničku zvládá i péči o nejmladšího Filípka.

FOTO: archív Světlany Witowské

V čem jste se z prvního manželství poučila?

Snažím se nebýt tak konfliktní, dřív jsem prosazovala svoji pravdu za každou cenu, jako tvrdohlavý Kozoroh. Samozřejmě i teď si s Petrem občas musíme něco vyříkat, ale už víme, co druhý nemá rád, čím ho potěším nebo naštvu. Je to klidnější. Jak člověk stárne, ubírá na pozicích, vidí spoustu věcí jinak. Co jsem myslela před deseti lety, že je jedině správně, teď vím, že je špatně. I s těmi dětmi je to jiné, žiju úplně jiný život. Každé období má něco do sebe, ale dnes jsem opravdu spokojená. A jsem ráda, že Viktor je takový pečovatel o Filípka. I když jsme čekali, že to bude holčička.

Co už byste ve vztahu nepřekousla?

Asi to, kdyby Petr nebyl s Viktorem v souladu. Ale jak je pozoruju zvenčí, jsou kamarádi. Řešila bych nevěru, pokud bych se o ní dozvěděla. Jsem asi schopná skousnout hodně, ovšem také dost vyžaduju.

Obdivuju, jak zvládáte výchovu tolika dětí. Bylo těžké se sžít dohromady?

Na výchovu máme malinko rozdílné názory, Petr děti na můj vkus moc rozmazluje. Když někam jede, ptá se, co jim má přivézt. Odpovídám, že maximálně nějakou dobrotu, protože všechno mají. Já bych je držela víc zkrátka. Ze začátku bylo těžké vybalancovat, aby vlastní děti nežárlily, když se jejich rodič věnuje i ostatním. Konflikty mezi dětmi a novými partnery jsou asi vůbec nejtěžším bodem, na kterém může všechno krachnout. Nějakou dobu jsem byla možná přísnější na Viktora, protože razím teorii, že nevlastní děti se snažím nevychovávat. Když se mi něco nelíbí, tak jim to samozřejmě řeknu, ale zásadní věci nechám na jejich mámě a tátovi. Nesnažím se je předělat, jsem spíš parťák.

Jak jsou věkově od sebe? Shodnou se v zájmech?

Viktor chodí s nejstarším Petrovým synem Markem do stejné třídy na humanitní gymnázium, sedí spolu dokonce v lavici, takže nic neutají. Dalšímu, Ivanovi, je devět, Davidovi šest a všichni dohromady se vyřádí. Běhají po zahradě, střílí po sobě pistolkami, hrají basket, fotbal… Na počítač mají limit hodinu denně. Nechci, aby strávili celý den u mobilů, tabletů a nevím čeho ještě. Snažím se, aby se uměli zabavit sami. Za největšího strašáka ale považuju pořád drogy. Opakuju to neustále dokola a Viktor tyhle řeči už nesnáší. Pro mě by to byla asi největší životní prohra, kdyby se děti dostaly do špatné party a spadly do drog.

Sportovní rodina. S maminkou a manželem poté, co přežili let balónem - jako správní větroplachové byli pokřtěni šampaňským.

Sportovní rodina. S maminkou a manželem poté, co přežili let balónem - jako správní "větroplachové" byli pokřtěni šampaňským.

FOTO: archív Světlany Witowské

Jak se cítíte v tom ryze mužském světě vy?

Je mi dobře. I náš kocour je chlap. Ráda se zapojuju i jinak, než že jen vařím a uklízím. S Viktorem jsem byla zvyklá hrát si po klukovsku, takže jsem jen rozšířila záběr. Nejvíc mě baví hrát společenské hry a karty. U těch tří nevlastních oceňuji, že nejsou sobci, jsou zvyklí se dělit a jsou dost samostatní. Když přijdou, tak jejich první otázka je, co vařím. Shodli jsme se zhruba na deseti jídlech, která točíme dokola - hlavně špagety, palačinky, rizoto, pečené kuře, Viktor miluje krupicovou kaši. Ale občas zkusím přidat i něco nového.

Takže o holčičce už nesníte?

Na další miminko jsem stará, navíc v obou těhotenstvích mi bylo hodně špatně. Už bych asi ani nevěděla, jak si s holčičkou hrát. Jednu malou ale přece jen v rodině máme - od Petrova bratra. A dceru má i moje sestra, takže nějaké holčičí oblečky můžu občas koupit. Kluky beru jako reakci na minulost - moje babička měla jedenáct vnoučat a z toho devět holek! K tomu počtu se skoro blížíme - to už bychom ale museli koupit autobus! Ideálně mi vyhovuje, když je společnost namixovaná půl na půl. Ovšem zjistila jsem, že se mi lépe komunikuje s šéfem, kterým je žena, protože chlapi obvykle neberou ženské na stejné úrovni. I v televizích šéfují většinou muži, žen na vedoucích pozicích je málo. Ale když, tak jsou rozumné, ženský pohled je trochu jiný - i na to, co by se mělo vysílat. Škoda, že jich v televizi není víc.

Vám osobně vyhovuje líp role šéfky, nebo podřízené? Vyzkoušela jste oboje…

Zjistila jsem, že jsem raději podřízená. Šéfování jsem cítila jako strašnou zodpovědnost. Byla jsem hodně nepříjemná. Zpětně vím, že jsem musela lidem lézt na nervy, pořád jsem je honila do práce, kontrolovala je, každý den jsem sledovala zprávy a psala jim SMS, co bylo špatně. Hrůza! …a šíleně vyčerpávající. Už bych to nechtěla zažít.

Na co koukáte v televizi dnes?

Na zprávy, to trvá, snažím se vidět z každých kus, i když v poslední době už vynechávám Novu, nějak se mi nelíbí. Jinak pravidelně sledujeme Partičku. A když dávají dobrý film - nejraději mám české a válečné. Těším se na pokračování Zdivočelé země a Vyprávěj. Teď začalo tolik seriálů, ale člověk si musí vybrat. Taky sleduju sport, při olympiádě jsem byla nalepená na obrazovku.

Máte nějaký rituál, než jdete před kameru?

Pořád. Fungují básničky, které mě naučila na rozmluvení hlasová poradkyně Jana Postlerová. Opakuju si je vždycky několikrát při cestě autem. Třeba: Dej vidličky do poličky, vedle lžičky, vedle lžičky. A doporučila mi, abych v rámci dechového cvičení vždycky ráno zabučela do vany jako kráva a těsně před vysíláním chvíli běhala po schodech. Talismany nenosím, pověrčivá nejsem.

Jaký největší trapas se vám přihodil?

Zabrat mi dala zpráva o pánovi, obviněném z týrání zvířat - usouložil k smrti ovci. Nevěděla jsem vůbec, jak to přečíst! Jednou jsem zase měla ve studiu paní, která obvinila sexuologa, že jí jako terapii nabízel svůj penis. A já musela xkrát opakovat slova penis, masturbace, soulož… Byla jsem zpocená až na patách. Asi nejznámější je moje odbourání při reportáži o česnekovém festivalu, visí pořád na YouTube. Text jsem viděla prvně až na čtecím zařízení při vysílání a po dvou větách jsem zjistila, že je to hrozná pitomost. Začala jsem se smát a už to nedočetla.

Kdysi jste se hodně věnovala dětem z Jedličkova ústavu. Ještě to platí?

Už bohužel ne, nemám čas. Ale jsem v kontaktu s paní učitelkou a třeba se tam zase jednou vrátím. Párkrát jsem tam vzala i Viktora, kamarádili jsme s holčičkou na vozíku, kterou vozil po městě. Chtěla jsem, aby viděl, jak mají některé děti těžký život. Tenhle můj zájem souvisel s tím, že maminka pracovala v Litoměřicích v dětském domově a já jsem prostředí znevýhodněných dětí znala. Při práci v televizi jsem hledala, kde můžu být užitečná. Protože když napíšete článek, něco po vás zbude. Ale po vysílání nezůstane nic. V ústavu jsem uspokojila potřebu pomáhat a snad i ty děti mě měly rády.

K jejím láskám patří taky tenis a těší se, až si zahraje rodinnou čtyřhru.

K jejím láskám patří také tenis a těší se, až si zahraje rodinnou čtyřhru.

FOTO: archív Světlany Witowské

Co říkáte dnešnímu trendu rušit dětské domovy a zvýšit roli pěstounských rodin?

Mám možná jiný názor než většina. Neberu dětský domov jako strašák, vím, že může fungovat tak, že jsou děti v rámci možností šťastné. A je to určitě lepší než život ve špatné pěstounské rodině. Ale nevidím rozdíl mezi pěstounskou rodinou s devíti dětmi a dětským domovem se skupinkami po deseti dětech, které mají svoji tetu a žijí jistým rodinným životem. Lidi mají zkreslené představy, jak to v dětských domovech funguje. Je to jiné než dřív, aspoň v Litoměřicích má každá skupinka dětí své patro, kuchyň, obývák. Jako v rodině. Nikdo je netrápí ani nestrádají víc, než je nutné. Dětský domov i pěstounská péče jsou alternativy téhož.

Pěstouni ovšem potřebují náležité proškolení i kontrolu…

Přesně tak. Spousta lidí to bude brát jako snadnou možnost výdělku, ale že by se starali o děti líp? Myslím, že ne. V nestátních zařízeních může dělat tetu každý, zatímco vychovatelka v domově potřebuje vysokou školu. A nějaké násilí na dětech si rozhodně nedovolí.

Za pár měsíců překročíte magickou čtyřicítku. Změnily se hodně vaše priority od doby, kdy jste přišla do Prahy na právnickou fakultu?

To ano. Ale asi od osmadvaceti jsem zůstala v hlavě stejná, stárne mi jen tělo, cítím, že na sobě musím víc makat. Protože pořád kojím, zatím se neomezuju, ale všechny kamarádky mě varují, že už si nebudu moci dát tolik sušenek a bonbónů jako teď. Takže čekám, až to přijde. Práva jsem studovala s ideou, že budu soudkyně, státní zástupce nebo policajtka. I proto jsem začínala v novinách a pak v ČTK v oblasti soudnictví. Mám k tomu pořád blízko, sleduju dění v justici. Teď je docela dobrá doba, ledacos na vrchním státním zastupitelství se změnilo. Jsem optimistka a věřím, že až bude Viktor dospělý a moje generace, která vyrostla za totality, půjde do důchodu, nastoupí tihle mladí, nezatížení minulostí, s úplně jiným myšlením - a už to bude dobré. A jejich děti to budou mít ještě lepší. Asi pořád budou nějací kmotři, ale v míře srovnatelné se světem.

Nelákalo by vás se do justice vrátit?

To už vím, že nestihnu, ale moje spolužačka z vysoké školy Monika Šimůnková je zmocněnkyně pro lidská práva a to by mě třeba zajímalo. Umím si představit, že bych mohla pracovat v takové instituci. Nebo v kanceláři pro ombudsmana. Využila bych právnické vzdělání a navíc tam vidím i jistý sociální rozměr. Možná k tomu dospěju.