Slavní, jež pomáhají adopcemi na dálku

Adopce na dálku se v posledních letech staly hitem - přinášejí možnost vzdělání dětem většinou ze třetího světa a radost těm, kteří neváhají ukrojit ze svého koláče. V Česku je jich kolem patnácti tisíc.

Začalo to téměř před dvaceti lety, kdy se na Arcidiecézní charitu Praha obrátila s prosbou o pomoc indická řádová sestra Maria Gorettiová, která v Indii pečovala o sirotky, pomáhala ve vesnicích a v různých komunitách. Brzy se takzvané adopce na dálku rozběhly i v České republice.

Program původně vznikl už v sedmdesátých letech minulého století v USA a postupně se dostal do celé Evropy, nikdo však nečekal, že se tak populárním stane právě v Česku.

V programu pražské arcidiecéze, která má u nás v této formě pomoci nejvíce zkušeností, jsou právě teď připraveny téměř tři stovky dětí a další desítky jsou zapojeny do programů jiných společností po celé republice. Velkou propagaci adopcím na dálku udělali naši herci a zpěváci. Do programu jsou jich zapojeny desítky. Co je k tomu vedlo?

Jedním z prvních, který svou chráněnku v Ugandě také dvakrát navštívil, byl herec Petr Kostka. „Adopci na dálku jsem vzal zodpovědně a před cestou na africký kontinent jsem se dokonce v místním jazyce naučil i několik vět. Všem jsem se tam totiž chtěl osobně představit a říct, odkud jsem a proč jsem za nimi přijel. Děti v Ugandě z toho byly nadšené.“

Když se pak herec vrátil do Prahy, sestavil osvětový program věnovaný adopcím na dálku, s nímž objížděl české školy. Ze své chráněnky v Ugandě má velkou radost a ke stejnému kroku inspiroval i svou dceru, herečku Terezu Kostkovou, která na dálku podporuje holčičku v Indii.

„Africké děti nelze zvát k nám, ale pokud chcete jet za nimi, zakázáno to není a já jsem byl moc rád, že jsem to viděl, a ještě víc mě těší, že jim alespoň nějak můžu pomoci,“ řekl mi herec.

Zlatá slavice Lucie Bílá podporuje na dálku dokonce dvě holčičky. „Kdyby to bylo jen trochu možné, adoptovala bych alespoň dvě děti nejen na dálku, ale úplně. Ukazuje se ale, že moje povolání není pro děti tak přínosné, jak se zdá, protože platí daň za slávu s námi. Často to zvládají velmi těžce a pykají za nás, jako by byly dospělé. Proto jsem hledala jinou formu a tou je adopce na dálku. Mám adoptované dvě africké holčičky a k tomu ještě tři mentálně postižené děti z Česka. Ve všech případech jde o finanční podporu.“

Jak Lucie Bílá dodala, její dvě krásné černošské holčičky jí pravidelně posílají fotky, obrázky a někdy i informace, jak jim to jde ve škole. S adoptovanými českými dětmi se však vídá častěji. „Chtěla bych proto poděkovat agentuře, že se o všechno tak nádherně stará. Nebýt jí, nikdy bych se nedozvěděla, že můžu dvěma malým, neznámým dětem úplně změnit život. Děkuji.“

Podobně to vnímá i herečka Květa Fialová. „Moje holčička, která žije v Indii a kterou podporuju, se narodila 15. 12. 1994 a je křesťanského náboženství. Předtím jsem asi pět let podporovala indického chlapce, ale ten už školu ukončil a teď mi nabídli holčičku. Pro adopci na dálku jsem se rozhodla už dávno a považuju to za samozřejmost. Občas mi něco anglicky napíše nebo namaluje obrázek a pak jí odepisuju. S dopisy v angličtině mi pomáhal manžel mojí dcery. Všichni si musíme pomáhat navzájem a to platí ve všem. Mluví o tom i dalajlama ve své modlitbě. Všem lidem na světě přeju, aby byli šťastní.“

K tomu Květa Fialová ještě dodala, že přispívá i na mnoho dalších charitativních projektů. „Chodí mi opravdu mnoho složenek, a když můžu, vždycky pošlu aspoň něco.“

Velkou podporovatelkou adopce na dálku je také herečka Jana Šulcová. Na Indii, kterou navštívila už před lety, nemůže zapomenout. „Kdysi jsem tam točila film a viděla jsem tu bídu a utrpení na vlastní oči. Zároveň mě ale tato země vzala za srdce. Je nádherná a plná protikladů. I navzdory všudypřítomné bídě jsem se tam cítila šťastná. Slíbila jsem si, že se tam ještě vrátím, ale zatím se mi to nepodařilo."

"Proto jsem alespoň adoptovala indickou holčičku Nayanu a dala jsem jí možnost vystudovat. Vím, že ženy to mají v Indii obzvlášť těžké. Nayana chtěla být učitelkou a já jí to umožnila. Je to skvělý pocit. Dnes je Nayana již dospělá a pracuje. Jsem na ni pyšná, že to dokázala.“

„Začalo to Indií v roce 1993,“ líčí Petra Matulová z charitativního programu Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha. Sama začínala před šesti lety jako dobrovolnice v Ugandě a poté tam téměř dva roky působila jako koordinátorka programu. Také se účastnila humanitární mise v Kongu a v rámci kontrolních cest projektů Charity Praha navštívila i Zambii, Indii a Bělorusko.

V roce 2001 přibyly k původní Indii i další země. První africkou zemí, kam směřovala pomoc českých dárců, byla právě Uganda. V roce 2006 přibyly Kongo a Zambie, na určitou dobu bylo do programu zahrnuto i Thajsko. „Začínali jsme s podporou vzdělávání, ale brzy se ukázalo, že děti v těchto zemích často umírají na choroby, které mohou být běžně léčitelné, a tak se program rozšířil také na zdravotní péči, osvětu a na podporu rozvoje celé komunity.“

A jak je možné se do programu zapojit? „Na webových stránkách www.praha.charita.cz jsou fotografie dětí a také stručné informace o nich. Někteří dárci se rozhodnou podle fotografií, jiní preferují například některou ze zemí. Obecně je však nejvyšší zájem o malé černoušky. Když se zájemce přihlásí, což může udělat buď přes internet, nebo osobně v naší pražské kanceláři, a zaplatí určenou částku, první dopis od dítěte dostane do tří měsíců. Další dopisy děti píšou před Vánocemi a na jaře, také posílají svá vysvědčení a nové fotografie.

Nejmladší děti, které čekají na podporu, jsou pětileté, neboť program je primárně zaměřen na vzdělávání a v pěti letech začínají chodit do školní přípravky. Následuje absolvování základní a pak třeba i střední školy či nějakého kurzu na osvojení řemesla.“

Právě teď si dítě z Indie, které chodí do základní školy, můžete adoptovat za 4900 Kč za rok. Postoupí-li na střední školu, je to 6000 Kč za rok. V Ugandě a v Kongu činí částka na rok sedm tisíc, v Zambii osm tisíc a v Bělorusku 6900 Kč.

„Někdy se stane, že si dárce přeje dítě navštívit a podívat se, kde bydlí. V takových případech doporučujeme, aby se zúčastnil cesty organizované Arcidiecézní charitou Praha. Vydá-li se do africké vesnice sám, většinou se k cíli nedostane. Značení cest a vesnic je např. v Ugandě dost problematické. Obecně návštěvy u dětí doma nedoporučujeme. Výjimkou je Bělorusko, tam naopak dárce motivujeme, aby kontakt s dítětem byl co největší. Pro děti z této země také každoročně pořádáme letní tábor a jsme rádi, když si je dárci pozvou i k sobě domů. Málokdo z nás ví, jak jsou lidé v Bělorusku chudí. Školy se zde neplatí, ale peníze z adopce jdou na úhradu školních obědů, aktivit ve volném čase - zájmových kroužků, sportu, výuky na počítači atd.“

Herecký a manželský pár Martin Zahálka a Lucie Juřičková, oba z pražského Divadla na Vinohradech, mají ke svým dvěma synům Martinovi a Honzíkovi také adoptovanou holčičku z Indie. „Teď už je to spíše slečna. Jmenuje se Nagamani, žije ve vesnici v oblasti Karnataky a její rodiče pracují v zemědělství,“ říká Martin Zahálka. Jeho žena k tomu dodává, že k adopci se rozhodli proto, aby pomohli tam, kde je třeba.

„Víme, že svět tím nespasíme, ale také víme, že nejsme sami, kdo se takto snaží pomáhat, a tak spolu s ostatními snad přispějeme k tomu, aby byl svět o malinko lepší.“

Stejně jako ostatní adoptivní rodiče dostávají každý rok tzv. roční zprávu o studijních výsledcích Nagamani a také zprávy o tom, co nového se událo v její rodině. „Dvakrát do roka také dostaneme dopis, který je pak přeložený do angličtiny, a vždycky je tam i obrázek. Víme, že nedávno jí bohužel zemřela sestra, ale máme radost, že má dobrý prospěch ve škole. Chtěla by se stát učitelkou. Vždycky, když přijde dopis od Nagamani, uvědomíme si, jak propastné rozdíly na světě jsou a že si tady kolikrát stěžujeme na nicotné prkotiny. Vždycky nám připomene, že se člověk musí umět těšit i z maličkostí.“

Martin Zahálka a Lucie Juřičková s Nagamani komunikují výhradně dopisy a na holčičku přispívají částkou šest tisíc za rok. „Bude-li ve studiu pokračovat, částka se zvýší, ale rozhodně ji budeme podporovat dál.“

Adopce na dálku se také ukázala být skvělou možností, jak se alespoň částečně postarat o dítě, které to potřebuje, pro registrované partnery Pavla Vítka a Janise Sidovského. A protože oba tíhnou k východním filozofiím a buddhismu, adoptovali chlapce z Tibetu.

„Rozhodnutí přišlo, když jsme byli před dvěma lety v Barmě, kde jsme navštívili klášterní školu buddhistických mnichů. Bylo tam asi třicet chlapců, kteří měli šafránové roucho a učili se být mnichy. Viděli jsme, jak spí na obyčejných matracích, skromně jedí, a hned nás napadlo, že bychom některého z nich mohli podpořit alespoň na dálku,“ vypráví Janis Sidovský.

Po návratu sháněli adoptivní program pro děti z Barmy, ale ten k dispozici není, a tak jim byl doporučen Tibet. Před dvěma lety adoptovali chlapečka jménem Kunga, kterému je dnes jedenáct let. „Je z Tibetu, ale žije a učí se v buddhistické škole v Indii. Vybrali jsme si ho z několika dětí na základě toho, že je narozený ve znamení Vah stejně jako Pavel.“