Být pilotem je sen spíš mnoha malých kluků než holčiček. Jak to bylo u Vás? Také šlo o dětský sen?

Nešlo. Já jsem se k létání dostala spíš omylem.

Jak to?

Před revolucí v roce 1989 jsem odešla do Ameriky. Tady jsem studovala VŠE a k tomu hrála basketball, díky kterému jsem v USA dostala stipendium. V New Yorku jsem měla přítele, který měl jako koníčka létání na malých soukromých letadlech. Navrhl mi, abych to také zkusila, že by se mi to mohlo líbit. Odmítla jsem s tím, že je to nesmysl a navíc drahé. Přesto mi dal jako dárek pár hodin v malém letadle. A mně se to líbilo, šlo mi to a bavilo mě to. Brala jsem to i jako sportovní aktivitu. Nakonec, sportovní výkon to určitě je, protože musíte mít zkoordinované ruce, nohy, oči a ještě k tomu hlavu.

Alena Zíková

FOTO: archív Aleny Zíkové

To jste byla stále v New Yorku?

Žila a pracovala jsem v kanceláři v New Yorku. Dostala jsem pracovní nabídku od jednoho velice movitého pána, který vlastnil firmu zabývající se financemi. Jenže se ukázalo, že mě chtěl podvést. Práci pro mě žádnou neměl a myslel si, že budu jeho přítelkyní na cestách. To jsem ale samozřejmě odmítla. Bylo mi 25 let a najednou jsem tedy byla bez práce a rozmýšlela se, co dál. Končil také můj vztah s přítelem, a tak jsem se rozhodla, že začnu znova. Odjela jsem se do Arizony učit létat. Řekla jsem si, že tomu dám rok a uvidím.

Když jste vystudovala VŠE, nelákala vás práce v oboru?

V Praze jsem absolvovala VŠE a v Americe jsem si ještě udělala MBA. Ale nemám k tomu vůbec žádný vztah, neumím to a nechci to dělat. Navíc mám pocit, že za komunismu šel člověk studovat, aby něco studoval.

A v Arizoně vás létání chytlo?

Šlo mi to, dostala jsem se mezi piloty. Začínala jsem jako mladý pilot úplně od píky, stejně jako ostatní Američané. Zařadila jsem se mezi ně. A po pravdě, byla jsem hodně pracovitá. Dřela a létala jsem každý den. V Arizoně to šlo, je tam krásné počasí. Rychle jsem se vypracovala na nějakou úroveň, po roce jsem získala všechny základní licence na malých letadlech a pak jsem se vrátila zpátky na východní pobřeží, kde jsem si půjčila peníze a koupila si malé letadýlko, které stojí méně než auto. Nebylo nové samozřejmě. Měla jsem ho rok a neprodělala jsem na něm ani korunu.

Alena zíková s rodiči

Alena s rodiči

FOTO: archív Aleny Zíkové

Na něm jste si mohla nalétat potřebné hodiny?

Přesně tak. Získávala jsem i své vlastní sebevědomí. Protože po roce učení ve škole si logicky moc nevěříte. Na východním pobřeží jsou hodně mlhy, fouká tam a je tam ošklivé počasí, ne v porovnání s Českem, ale v porovnání s Amerikou. Hodně jsem se tam naučila a dokonce jsem i na tom svém malém letadle učila jiné. Opravdu mi to šlo a bavilo mě to. Neměla jsem jiný život, přítele, děti, mohla jsem se tomu věnovat naplno. Rok jsem tam létala, byla jsem i dispečer, a také jsem prodávala letenky. Odtamtud jsem se pak dostala k velkým letadlům, to jsem měla štěstí. Vypracovala jsem se tou českou pílí a pracovitostí. Opravdu jsem tvrdě makala. Spousta mladých pilotů tam začíná létat ještě daleko dřív, než jsem začala já. U velkých aerolinek jsem se skamarádila s holkou, která byla stejně stará jako já a ta létala už v sedmnácti. Já jsem ty své vrstevníky dohonila.

Jak vás brali ostřílení bardi v kokpitu? Byla jste cizinka a žena...

Párkrát, opravdu minimálně, jsem narazila na nějakou nevraživost. Jednak k cizince, k ženské, trochu šlo možná i o závist. Ale všeobecně se jim líbilo, že tam byla ženská a ještě k tomu cizinka. Většinou to uvítali. Navíc jsem lítala dobře. Existovala tam obecná nevraživost vůči ženám, jen proto, že to byly ženské. Ale když jste prokázala, že umíte lítat, tak zmizela. A přijímali vás. Třeba teď v Čechách se se závistí setkávám hodně. A s českou malostí. Tak to tam není. Měla jsem vlastně výhodu, že jsem byla ženská a cizinka. Přízvuk jsem měla vždycky, o to víc je zajímalo, odkud jsem. Bylo to pro ně něco jiného, v kokpitu vítali, že si mohou povídat o něčem jiném, než třeba o fotbale.

Alena Zíková

FOTO: archív Aleny Zíkové

Létala jste i na boeingu. I zaoceánské lety?

Za svoji kariéru pilotky jsem nejvíc létala právě zaoceánské lety. Líbilo se mi vracet se do Evropy. Nejprve jsem lítala u společnosti TWA, ale ta na tom byla špatně, tak jsem přešla k American Airlines. U TWA jsem lítala do hodně zemí a měst: Londýna, Paříže, Říma, Milána, Barcelony i Madridu. A u American Airlines jsem létala hlavně do Londýna. To byl pro mě opravdu zážitek.

V roce 1989 jsem jako mladá studentka s dalšími Čechy odletěla za oceán ruským letadlem a sama jsem poprvé oceán přeletěla v roce 1997. Letěla jsem do Španělska a byl to pro mě velice emocionální zážitek. I proto, že jsem si to letadlo řídila sama.

FOTO: archív Aleny Zíkové

Jaké to je? Dlouhá cesta, velká odpovědnost, technicky složité. Musí to být strašně těžké! I co se týče udržení pozornosti...

Nejhorší je únava. Nakonec jsem z toho vycouvala kvůli nočním letům. Těžce jsem to nesla, všechno se mi rozhodilo. Nevíte, kdy máte spát, kdy být vzhůru. Vyletíte přes noc do Evropy, někdy o půlnoci, někdy v osm večer. Přiletíte, prošvihnete svou noc, jste strašně unavená, musíte si jít na chvíli lehnout, ale jen tak na tři hodiny a pak musíte jít spát podle jejich času. Ráno také podle něj vstáváte, takže jste zase ve své noci. A pak letíte tu dlouhou cestu. Když letíte zpátky, tak letíte proti větru a o to déle to trvá. Hrozně mi to vadilo. Pak jsem přestala létat zaoceánské lety a začala jsem létat dolů ke Karibskému moři. A to bylo moc fajn.

A co se týče té pozornosti, zodpovědnost máte, když letíte za oceán, nebo ne. Ale už to tolik nevnímáte. V kokpitu se zavřou dveře a ani si neuvědomujete, že někoho vezete. Letadlo musíte umět. Nesmíte udělat chybu. A výhodou amerického systému je, že vás prostě vytrénují do dokonalosti. Pokud jste špatný, tak vás vyhodí.

Alena Zíková

FOTO: archív Aleny Zíkové

Žen pilotek obecně je málo

Určitě. V Americe je jich víc, ale to je dané tím, že tam je také víc aerolinek. A aerolinky vždy chtěli najmout ženu, protože jim to dělá dobré statistiky. Ale je jich málo. Asi tak 5 procent.

Proč jste se vrátila do Čech? Kvůli dětem?

Ano, kvůli dětem.

Neláká vás vrátit se do kokpitu?

Hrozně mě to láká.

A chtěla byste zpátky do Ameriky, nebo létat tady v Česku?

Nejraději bych se vrátila k těm svým aerolinkám. Opravdu se tam ke mně chovali hrozně pěkně. Existuje tam kamarádství, soudržnost, sportovní tým, kdy všichni jdou dohromady a drží při sobě. To se mi líbí. Není tam závist. Tamní systém je založený na senioritě. Takže ten den, kdy Vás najmou, jste úplně naspodu seniority. Když odejdou ti nahoře, tak se posouváte. Nikoho tam nemůžete přeskočit, a také vás nikdo nepřeskočí. Pokud létáte špatně, tak nějakým způsobem vypadnete. Je to spravedlivý systém. Člověk je v klidu, protože ví, že nemůže proti tomu systému udělat nic. Proto tam není ta malost, nebo závist.

Před lety jsem opravdu dala výpověď s tím, že se chci starat o děti. Chápali to. V Americe totiž trvá mateřská šest neděl. A já jsem po šesti nedělích s miminkem neměla to srdce od něj odejít do práce. Doteď se s tím potýkám, daleko víc mi nyní fungují ženské hormony, než nějaké kariérní, nebo pilotské. Trochu se i mateřsky bojím, až začnu zase létat. Na druhou stranu si říkám, že to musím překonat, protože jsem se nikdy nebála a vim, že budu opatrná.

FOTO: archív Aleny Zíkové

A kde začnete lítat?

Od ledna pracuji u Řízení letového provozu (ŘLP), tato firma řídí celý letecký provoz u nás. Nyní získali dvě letadla, která kontrolují navigační systémy po Čechách. Zjednodušeně řečeno, na zemi jsou umístěny navigační systémy, podle kterých jsou letadla ve vzduchu navigována např. dostat se z bodu A do bodu B, či přistát na letišti. Naše letadlo spolu s kalibračním přístrojem musí zkontrolovat, jestli navigace funguje správně, aby letadlo přistálo opravdu na ranveji a ne někde v poli. Mám americké letecké licence, ale ještě si musím udělat i evropské, abych mohla legálně létat jako občan České Republiky. Takže dělám všechny zkoušky znova.

Tady vám americké licence neuznají?

Neuznají.

Přitom jste pracovala u velké společnosti, složila jste všechny náročné zkoušky, musela jste mít všechno dokonale zvládnuté... To je málo?

No jistě. Je to evropská norma, tuším politické spory mezi Amerikou a Evropou. V Bruselu by vám to asi vysvětlili jinak. Ať už je to jakkoliv, v praxi jsme na tom biti my piloti s americkými licencemi. Takže ač jsem sem létala jako americký pilot, přistávala jsem v Londýně a všude možně po světě, tak tady jako Čech nemůžu.

Ale na druhou stranu zase budete mít všechny zkoušky, jak pro Ameriku, tak i pro Evropu...

Ono se to bude hodit. Jak jste se ptala, jestli bych chtěla létat tady, tak ČSA propouštějí. Takže tam nemám šanci. Pak u nás ještě létá Travel Service a jejich piloti jsou zase třeba měsíc mimo domov. S nimi jsem mluvila, tam bych i práci získala, ale to pro mě možné není, kluci jsou ještě malí - 8 a 5 let. A práce u ŘLP je výborná. Dělám teď provozního manažera a jsem spokojená. Mám i flexibilnější pracovní dobu, kterou mohu skloubit s péčí o děti.

Brzo budu létat zajímavé a technicky náročné lety, na které se těším. Ještě doufám, že bych mohla být instruktor na leteckém simulátoru, to mě vždycky bavilo. V simulátoru, který je identický s kokpitem, trénujete všechny nejnáročnější úkoly, které musí pilot zvládnout. Mám ráda challenge a tento typ létání v bezpečném prostředí simulátoru je přesně to, co mě naplňuje. Doufám, že bych mohla jednou učit.

Alena Zíková

FOTO: archív Aleny Zíkové

Nikdy vás nenapadlo, že byste i s dětmi zůstala v Americe?

Od těhotenství jsem byla svobodná matka. Neměla jsme vůbec představu, jak to bude vypadat. Vzala jsem si neplacené volno a přijela za rodiči s tím, že tady zůstanu rok. A po roce se vrátím. Jenže jsem se nebyla schopná vrátit. Mateřství mě úplně omráčilo. Když se narodil druhý syn, neměla jsem šanci prodloužit si neplacenou dovolenou, tak jsem v jeho šesti týdnech dala výpověď. Ale před třemi lety jsem sbalila děti a opravdu jsem do Ameriky odjela za jejich otcem, který je Američan. Ač je náš vztah neuspokojivý, přestěhovala jsem se do městečka, kde žije. Myslela jsem si, že vytvoříme s otcem nějaký systém, že bude rád, že má děti nablízku. Ale nedostala jsem tam práci a s otcem kluků jsme se neshodli. V Americe jsem byla necelý rok. Neuspokojivé a psychicky náročné vztahy mě ničily natolik, že jsem si řekla, že mi to za to nestojí. Vrátila jsem se.

Jak to prakticky děláte. Když otec je Američan, jak často sem jezdí, aby kluky viděl?

On nepracuje, takže má svobodu sem přijet kdykoli. Poslední dobou sem jezdí po dvou měsících a je tady třeba deset dní. Ale je to hodně náročné.

Jste v Česku spokojená?

Už dva roky mám přítele, který mě denně rozesmívá, podporuje, pomáhá a dělá mě šťastnou. Jsem typická máma, která miluje své děti. Moji dva synové mě naplňují, dávají smysl života a taky mě honí od rána do večera v jejich dětském světě. Snad si odpočinu v důchodu. Ještě před dvěma roky jsem se potýkala s mnoha životními překážkami – svobodná matka, minimální finanční příjmy, starší syn s psychickými problémy, neuspokojivý vztah s otcem mých dětí. Teď mám ucelenou rodinu, starší kluk vyrostl ze svých úzkostí, mám výbornou práci a výborného přítele. Cením si toho. Po mé práci u American Airlines se mi moc stýská, ale život jde dál, je jiný, a také pěkný. Já už to nezměním. Až budou kluci starší a budou chtít studovat v Americe, tak se budu moci rozhodnout, jestli se chci i já vrátit.