Prvotní myšlenka vybudovat dům pro seniory včetně tzv. LDNky tedy vzešla z vašich špatných zkušeností z podobných zařízení?

Ano. Babička mi umírala v nemocnici a maminka na rakovinu doma. Měly jsme se sestrou štěstí, že jsme se mohly o maminku starat v jejím domě v Novém Boru. Tehdy jsme neměly ani jedna představu, jak dlouho budeme o maminku pečovat. Lékařka v Praze, která naši maminku léčila, nám poradila, co máme sehnat, kde si co půjčit, a že je možné využít společnosti Home Care, jež zajišťuje odbornou domácí péči.

Péče v Praze byla úžasná. To se však nedalo říci o malém městě na severu Čech. Tam byl problém ve všem. Lékařka v Novém Boru nás nutila dát maminku do nemocnice. Když jsme neuposlechly, tak nám odvezli infuze, které jsme dostaly den předem. Byl to pro mne tak otřesný zážitek, že jsem se začala zajímat víc o tuto problematiku. Jak fungují pečovatelské domy, domovy důchodců a LDNky. Kolik lidí je na pokojích, jakou mají péči, co potřebují nejvíce. Kdo má svou osobní zkušenost, jistě ví, o čem mluvím.

Je jasné, že jen přípravy projektu musely zabrat spoustu času. Kde jste hledala inspiraci?

Strávila jsem hodně času objížděním nejrůznějších domovů důchodců, pečovatelských domů, abych zjistila, na jaké bázi fungují a zároveň našla jejich slabé i silné stránky. Velmi mi pomohla paní Dáša Zavadilová, ředitelka Domova důchodců v Praze Hájích. Ta mne asi nejpodrobněji seznámila s provozní stránkou těchto zařízení. Ohledně vybavení jsem projela celou řadu podniků, včetně výrobních závodů, u nás i v zahraničí. Od počátku jsem měla jasno v tom, že domov bude vybaven kvalitními a funkčními materiály a zároveň nebude připomínat nemocnici ani ve druhé budově, kde budou již skutečně nemohoucí lidé.

Barbara Kovačková

Svůj volný čas Barbara Kovačková ráda tráví aktivně.

FOTO: archiv Barbary Kovačkové

Jak dlouho tedy budování domova trvalo?

Tři roky. Ani tato stavba se neobešla bez zdržení, výměny stavební společnosti a změny řady dodavatelů.

Jak nápad s penzionem pro seniory vnímala vaše rodina?

V první okamžik si mysleli, že jsem se zbláznila.(smích) Dnešní generace samozřejmě mezigenerační tématiku nevnímá stejně. U mě to bylo dáno dětstvím. Tatínek po mém narození utekl na Západ, což se mamince již nepodařilo. Navíc tatínek brzy poté v zahraničí zemřel a mamince nic jiného nezbylo, než začít usilovně pracovat, aby nás se sestrou sama uživila. O nás se tak od útlého dětství v podstatě starala babička.

Maminka se poté znovu provdala. Mám tedy nevlastního tatínka. Je to úžasný člověk a já si i díky jeho vzpomínkám a vyprávění uvědomuji ten jeho životní nadhled. Navíc na něm je přesně vidět to, že pokud je člověk ve stáří v pohodě a má rodinné zázemí, nemusí být pesimista, ale naopak velmi inspirující jedinec, jehož život stále baví a naplňuje.

Jinak to má se mnou rodina vážně těžké. Zvláště poslední roky, kdy trávím většinu času právě budováním domova pro seniory. Děti i přítel se tak musí obejít bez teplých večeří, ale i dalších rituálů klasických rodin. Mám tedy velké štěstí, že děti plně respektují, že se jim nemohu věnovat jako jiní rodiče, a že musí být od mládí velmi samostatní.

Kantýna v Penzionu Borová

Kantýna v domově pro seniory v Borové

FOTO: www.penzionborova.cz

Máte vůbec při vaší vytíženosti čas sama na sebe?

Od letošního března vůbec ne. Jinak moc ráda jezdím na kole, lyžuji, chodím na houby a pak se ráda potápím. Například o Vánocích jsem místo nakupování dárků pozvala rodinu na dovolenou. Brala jsem to i jako satisfakci za to, že jsem se rok rodině téměř nevěnovala. Deset dní jsme se tak všichni potápěli, jezdili na kolech, vyráželi na výlety. Z mého pohledu to byl skutečně maximální relax.

Jinak mám ještě kamarádku, se kterou chodíme už čtrnáct let jednou týdně hrát squash. Ale od jara jsem musela zrušit i ten. Opravdu mi na nic nezbývá čas ani energie. Moc mi samozřejmě chybí naše dívčí dýchánky, ale i výlety s přítelem na kole.

Barbara Kovačková

Barbara Kovačková

FOTO: archiv Barbary Kovačkové

Kdo je Barbara Kovačková?

Absolventka střední školy výtvarné – oboru designer lustrů. Hned po škole se toužila osamostatnit a odešla z Nového Boru do Prahy, kde v ulici Na Příkopech prodávala lustry. Brzy se provdala. Když byla na mateřské dovolené, přišla sametová revoluce a s ní i restituce. V té době zjistila, že její babička, která zemřela na jaře 1989, vlastnila obrovský majetek.

V období restitucí její maminka stále bydlela v Novém Boru, kde pracovala ve sklárnách jako plánovačka výroby a sestra jako rytec skla. Barbara tehdy jako dvacetiletá maminka na mateřské dovolené obdržela kufr s dokumenty, aby v Praze vše vyřídila. Po navrácení majetku se tak Barbara začala starat asi o 50 bytů a 20 nebytových prostor.

Pro mladou nezkušenou dívku to byl obrovský zápřah. Vše se učila za pochodu. Když podruhé otěhotněla, byla v takovém stresu, že potratila, z čehož se následně psychicky zhroutila. Tenkrát jí na pomoc přispěchala její sestra i manžel, který skončil s prací bagristy a začal se v péči o nemovitosti angažovat. S jejich pomocí si začala dodělávat ekonomické vzdělání. Začala studovat tříletou vyšší odbornou školu – obor Řízení podniku, marketing, management.

Barbara se tedy stále pohybuje v oblasti správy realit, k čemuž jí kupodivu dala nejlepší průpravu právě výtvarná škola. Obor design lustrů předpokládal znalost všeho od elektriky, kování, frézování, tepání, po soustružení. Tudíž má velmi blízko k technickým věcem a je schopna snáze pochopit a přesně vědět, co dělníci na stavbě dělají, a dokáže si i představit, jak by mělo co vypadat, jak fungovat apod. Jak sama říká „I když mám vysoké příjmy, jsem zajištěná, tak žiji úplně obyčejný život, s běžnými problémy.“